ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2217.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2217/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) B. K., B) RNDr. J. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Ing. Z. V. a 2) MVDr. P. V., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 91/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18.3.2002, č.j. 12 Co 766/2000-102, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18.3.2002, č.j. 12 Co 766/2000-102 a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 6.4.2000, č.j. 10 C 91/98-85, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 11.5.1998 u Okresního soudu v Olomouci domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž měla být žalovaným uložena povinnost vyklidit byt v domě na ulici Z. č. 20 v O., a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdili, že jsou na základě kupní smlouvy ze dne 4.9.1991 bezpodílovými spoluvlastníky domu, v němž se předmětný byt nachází. Podle žalobců v předmětném bytě bydlela na základě řádné nájemní smlouvy V. V., společně s ní jako příslušníci domácnosti žalovaní a jejich syn. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci 18 C 166/95 ze dne 29.2.1996, který nabyl právní moci 1.6.1996, soud přivolil k výpovědi z nájmu tohoto bytu a V. V. byla zavázána společně se všemi příslušníky domácnosti k vyklizení bytu a jeho odevzdání žalobcům do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. V průběhu roku 1996 se V. V. odstěhovala do náhradního bytu na adresu O., ulici S. 3, přičemž žalovaní zůstali bydlet v předmětném bytě. Žalovaní tedy bydlí v bytě bez právního důvodu.
Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 14.7.1998, č.j.10 C 91/98-24. K odvolaní žalobců Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 31.5.1999, č.j. 12 Co 951/98-42, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu zaměřeného na zjištění skutečností ohledně tvrzení, že se V. V. z předmětného bytu skutečně odstěhovala a nevede společnou domácnost se žalovanými.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 6.4.2000, č.j. 10 C 91/98-85 žalobu opět zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky nemovitosti, ve které se předmětný byt nachází, jehož nájemkyní byla V. V. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, ze dne 29.2.1996, č.j. 18 C 166/95-30, který nabyl právní moci dne 1.6.1996, vzal za prokázané, že bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu ze dne 10.3.1995 s tím, že s ohledem na výpovědní důvod ve smyslu §711 odst. 1 písm. a) o.z. byla stanovena povinnost V. V. vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům předmětný byt, a to do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Přitom ještě před podáním výpovědi V. V. sdělila tato dopisem ze dne 14.2.1994, že s k 1.3.1994 k nim přistěhuje do společné domácnosti manželka prvního žalovaného MVDr. P. V., tedy druhá žalovaná. Jinak první žalovaný bydlel v bytě od svého narození spolu s rodiči. Od 1.3.1995 tak oba žalovaní spolu s nezletilým synem druhé žalované žili společně s V. V. a vedli spolu společnou domácnost. Tuto část skutkových zjištění zhodnotil právně soud prvního stupně tak, že oba žalovaní a nezletilý syn druhé žalované předmětný byt od 1. 3. 1994 užívali jako příslušníci domácnosti V. V. Z toho dále dovodil, že podle ustanovení §712a) o.z. v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení, tedy uplynutím patnáctého dne po zajištění náhradního bytu, svědčí V. V. práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovení §687 až 699 o.z. a přiměřeně §700 až 702 o.z.
Po skutkové stránce dále soud prvního stupně uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by V. V. se z předmětného bytu již odstěhovala a že by se žalovanými nevedla společnou domácnost. V. V. popřela, že by bydlela v bytě na ulici K. č. 3, jak tvrdili žalobci. Slyšena jako svědkyně totiž potvrdila, že uvedený byt na ulici K. 3 užívá pouze příležitostně, jde o byt č. 19 o velikosti 2 + 1, zařízený nábytkem, patřícím druhé žalované. Ta také platí veškeré poplatky za tento byt. Pokud se týká dalšího bytu v témže domě, č. 20, o velikosti 1+1, členská práva a povinnosti k tomuto bytu byla převedena na nezletilého syna druhé žalované. Podle soudu prvního stupně ani V. V. ani žalovaní nedokázali sice přesvědčivě vysvětlit, z jakých důvodů se V. V. přihlásila na adresu trvalého pobytu v O., S. č. 3, z jakých důvodů byla na této adrese na základě podané telefonní přihlášky zřízena telefonní stanice a z jakých důvodů uváděli nepravdivé údaje o počtu osob, bydlících v bytě na Z. ulici č.20 pro účely výpočtu vyúčtování služeb. Ovšem z této okolnosti samotné nelze jednoznačně dovozovat, že se V. V. také ze společné domácnosti skutečně odstěhovala. Poplatky za plyn a elektřinu za byt na ul. S. č. 3, totiž platí druhá žalovaná, která zde byla také hlášena. Ani z té okolnosti, že se V. V. od 22. 5. 1996 přihlásila k trvalému pobytu v O., S. 3, nelze dovozovat, ž se také do tohoto bytu odstěhovala. Ani z té okolnosti, že se V. V. od 22. 5. 1996 přihlásila k trvalému pobytu v O., S. 3, nelze dovozovat, že se také do tohoto bytu odstěhovala. Konečně soud prvního stupně zjistil ze zprávy Úřadu města O., že pro přihlášení k trvalému pobytu V. V. byla předložena nájemní smlouva SBD O. ze dne 11.4.1996 (správně zřejmě podnájemní smlouvy, když i druhá žalovaná připustila, že skutečně uzavřela s V. V. smlouvo o podnájmu předmětného bytu 2+1 na ulici S. 3, v O.), nicméně pokud se týká souhlasu SBD O. jako vlastníka předmětného bytu, toto nebylo nikdy požádáno o udělení souhlasu k uzavření podnájemní smlouvy a žádný takový souhlas SBD tedy udělen nebyl. Navíc soud vycházel z výpovědi druhé žalované, že uvedenou podnájemní smlouvu „zrušili“, a to v roce 1997.
Soud prvního stupně tak uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se V. V. ze sporného bytu vstěhovala a že by nevedla společnou domácnost se žalovanými. Není proto dána aktivní legitimace na straně žalobců k podání žaloby na vyklizení. Proto se ani nezabýval námitkou žalobců v tom směru, že není důvod, aby tito bydleli v cizím bytě, pokud na druhé straně mají své dva byty a tyto pronajímají třetím subjektům, což žalobci považovali za jednání v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 o.z.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě - pobočce v Olomouci rozsudkem ze dne 18.3.2002, č. j. 12 Co 766/2000-102, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se nemohou vůči žalovaným domáhat ochrany svého vlastnického práva podle §126 odst. 1 o.z., neboť žalovaným nadále svědčí odvozený právní důvod bydlení v předmětném bytě.
Podle odvolacího soudu nemění na uvedených závěrech nic ani skutečnost, prokázaná v průběhu řízení, že V. V. se přihlásila k trvalému pobytu na ulici K. č. 3, v O., že v tomto bytě zřídila telefonní stanici a pobírala na této adrese důchod. Pokud totiž existuje pravomocný rozsudek stanovící její povinnost předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, trvá podle názoru krajského soudu i odvozené právo bydlení obou žalovaných v předmětném bytě. Tvrzení žalobců, podle nichž se V. V. z předmětného bytu odstěhovala, a že tedy nevede s oběma žalovanými společnou domácnost, by podle odvolacího soudu mohla znamenat změnu poměrů ve smyslu ustanovení §163 odst. 1 o.s.ř., ale nemá podstatný vliv na posouzení důvodnosti žaloby žalobců.
Odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř., a to k otázce zásadního právního významu, spočívající „v posouzení věcné aktivní legitimace žalobců k podání žaloby na vyklizení žalovaných za situace, kdy původní nájemkyně bytu se sice odstěhovala, ale za situace, kdy žalobci ve vztahu k ní dosud nesplnili podmínky, na něž se vázala její povinnost byt vyklidit a této proto formálně zůstalo zachováno právo v bytě bydlet“.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že žalovaným svědčí odvozené právo bydlení v předmětném bytě. Tvrdili, že za této situace nemohou ani uplatnit výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) o.z. Podle dovolatelů žalovaní měli povinnost v souladu s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ve věci 18 C 166/95, který nabyl právní moci 1.6.1996, předmětný byt vyklidit v souvislosti s odstěhováním V. V. jako příslušníci její domácnosti. Rovněž poukazovali na skutečnost, že pokud by žalovaným svědčilo právo na přidělení náhradního bytu, jednalo by se ze strany žalovaných o evidentní zneužití práva. Namítali, že odvolací soud jim neposkytl ochranu vlastnického práva ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 o.z. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Odvolací soud sice uvedený důsledek plynoucí pro něj z ustanovení bodu 15 těchže přechodných ustanovení pominul, což se projevilo v nesprávném poučení o možnosti podat dovolání proti jeho rozhodnutí. Tato okolnost však neměla důsledek pro opožděnost podaného dovolání, které bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 1, když byla založena výrokem odvolacího soudu. Dovolacímu soudu v takovém případě nepřísluší zkoumání, zda otázka, pro kterou bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno, je skutečně otázkou zásadního právního významu. Podá-li účastník dovolání, jež bylo připuštěno postupem podle §239 odst. 1 o.s.ř., může uplatnit pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a to pouze v rámci otázky zásadního právního významu vymezeného výrokem rozsudku odvolacího soudu. Ustanovení §241 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. se zde proto uplatní pouze v té míře, pokud jde o přezkum výroků rozsudku odvolacího soudu dovolatelem napadených a pokud jde o důsledky plynoucí z úřední povinnosti soudu přihlédnout k existenci případných vad představujících dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z uvedených závěrů a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
Právo na zajištění náhradního bytu podle vykonatelného rozsudku může zaniknout jako každé právo obecně způsoby předvídanými v příslušných ustanoveních zákona, mimo jiné i tak, že povinná osoba se z bytu dobrovolně vystěhuje. K těmto závěrům došla soudní praxe už za účinnosti občanského zákoníku ve znění do 31.12.1991. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 10. 1985, sp. zn. 3 Cz 28/85, zveřejněného pod číslem 8/1987 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSR, byl vysloven závěr, podle něhož jestliže ten, jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit, se z bytu dobrovolně vystěhoval, splnil tím svou povinnost a došlo k zániku závazku splněním (§71 o. z. – ve znění tehdy platném, tedy do 31. 12.1991). Nemůže tu už dojít k obnovení tohoto zaniklého závazku, ani k navrácení lhůty k jeho splnění (§186 odst. 3 o.z. v tehdy platném znění) a tím méně k opětovnému oprávnění byt užívat do doby, než bude přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. Závěry tohoto rozhodnutí jsou použitelné i za nynější právní úpravy (nyní §559 odst. 1 o.z., §710 odst. 2 o.z.), tím spíše, že i podle ustanovení §868 posuzují se nároky z právních vztahů vzniklých před 1. lednem 1992 podle dosavadních předpisů. Obsahově to znamená, že ani novela č. 509/1991 Sb. nezrušila účinky pravomocných soudních rozhodnutí o povinnosti uživatele (resp. nájemce) vyklidit byt po zajištění náhrady vydaných před přijetím zmíněné novely.
To má svůj význam v tom, že na rozdíl od realizace rozsudku na vyklizení výkonem rozhodnutí, jejíž podmínkou je splnění povahy bytové náhrady stanovené soudním rozhodnutím stanovené soudním rozhodnutím z hlediska povahy poskytované náhrady, zejména podlahové plochy, kvality bytu, jeho umístění apod., tato kritéria při zkoumání dobrovolného vyklizení bytu odpadají. Pod pojem „dobrovolně se odstěhoval“ ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí je třeba zahrnout chování původního uživatele (dnes nájemce), který vyřeší lhostejno jakým způsobem svou situaci. Nejde zde o přechod práva nájmu či navázání práva nájmu na nájem jiný, nebo na obdobný institut Je proto nepodstatné kam a do jakých prostor se povinná osoba dobrovolně vystěhovala, z jakého právního titulu bude nadále svou bytovou potřebu uspokojovat, ať už z hlediska trvání (na dobu určitou či neurčitou), z titulu nájemní či podnájemní smlouvy, nebo zda se nastěhovala do bytu, který je předmětem jejího vlastnictví či spoluvlastnictví, nebo do bytu, k němuž mu vzniklo právo z titulu uzavření sňatku apod. Důsledně pak nutno dovodit, že je zcela irelevantní zkoumat podmínky platnosti právního úkonu povinné osoby, která cestou dobrovolnosti svou povinnost splnila. Takové zkoumání už totiž překračuje meze předmětu řízení mezi stranami sporu o vyklizení (vlastník – povinná osoba), neboť by se dotýkalo vztahu mezi jinými subjekty (povinná osoba a příp. další subjekt, s nímž povinná osoba příslušný smluvní typ uzavřela), které nejsou ani účastníky řízení o vyklizení bytu.
Podstatné pro posouzení žaloby na vyklizení v případě, že povinná osoba byt vyklidila dobrovolně, je zjištění, že se tak stalo v důsledku právního úkonu, který odpovídá ustanovením §37 odst. 1 o.z. a §34 odst. 1 o.z. Může jít přitom i o jednání konkludentní (§35 odst. 1 o.z.), pro něž platí výkladové pravidlo uvedené v ustanovení §35 odst. 3 o.z. Stejně tak ovšem nelze pominout aplikace obecně platného ustanovení §3 odst. 1 o.z. tím spíše, nasvědčují-li okolnosti případu možnost, že v jednání povinné osoby lze spatřovat snahu o vytvoření fiktivního, simulovaného stavu odůvodňujícího pak formálním výkladem zachování nároku na zajištění bytové náhrady ze soudního rozhodnutí údajným zachováním stavu, který existoval v době, kdy soudní rozhodnutí o bytové náhradě nabylo právní moci, ačkoliv obsahově následně došlo ke změně představující obsahově zánik tohoto práva splněním.
Došlo-li shora naznačeným způsobem k zániku právo na zajištění bytové náhrady, je pojmově vyloučena úvaha o žalobě ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. domáhající se výroku, že bytová náhrada určená pravomocným dřívějším rozsudkem soudu povinné osobě již nepřísluší a že povinná osoba je povinna se z bytu vystěhovat bez zajištění bytové náhrady.
Aplikováno na posuzovanou věc je tak rozhodující, zda V. V. po právní moci rozsudku soudu ukládajícího jí povinnost předmětný byt vyklidit ve stanovené lhůtě po zajištění náhradního bytu, se z předmětného bytu dobrovolně vystěhovala. Na zjištění o této okolnosti je závislé právní postavení obou žalovaných, ježto výsledky dosavadního řízení svědčí pro závěr, že tito odvozovali své právo užívat předmětný byt od práva příslušejícího V. V.
Odvolací soud, veden odlišnými právními názory, ponechal skutečnosti rozhodné pro posouzení této základní otázky stranou, stejně jako soud prvního stupně. Závěry soudů obou stupňů v tomto směru trpí vnitřní rozporností (z hlediska výše uvedeného právního závěru odvolacího soudu), takže jsou objektivně nesprávné. V této souvislosti se poukazuje na tu část odůvodnění soudu prvního stupně (jehož skutková zjištění odvolací soud převzal), která na jedné straně dospívají k zjištění, podle nichž povinná V. V. skutečně se dne 22. 5. 1996 přihlásila k trvalému pobytu v O., S. č. 3, a to na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi ní a druhou žalovanou, takto nositelkou práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu. Na adresu tohoto bytu zřídila si vlastní telefonní stanici, přebírala zde důchod, přitom však tvrdila, že se zde zdržovala jen příležitostně. Soudy obou stupňů zdůrazňovaly, že z jednotlivých těchto kroků nelze uzavřít na okolnost, že se V. V. z bytu na Z. ulici odstěhovala do bytu na K. č. 3, případně poukazovaly na právní vady event. uzavření nájemní (podle soudu podnájemní) smlouvy k bytu na ulici K. č. 3. Posledně zmíněný aspekt je ovšem vzhledem k právnímu posouzení dovolacího soudu nepodstatný, zatímco souřadné hodnocení důkazů , které v řízení vyšly najevo, v odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů, neodpovídá plně ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., jakož i ustanovení §132 o.s.ř.
S přihlédnutím k výše uvedenému nemohl tak dovolací soud dospět k spolehlivému závěru o tom, že by právní posouzení věci odvolacím soudem v mezích přípustného dovolacího přezkumu bylo správné. Podle §243b odst. 1 o.s.ř. přistoupil proto ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu. Vzhledem k tomu, že uvedená vada zatěžuje i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 1 věty druhé o.s.ř. rovněž jeho rozsudek a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací i soud prvního stupně závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu