ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2228.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2228/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyň a) J. K. , a b) D. S. , zastoupených JUDr. Svatavou Míčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Šumavská 15, proti žalovaným 1. městu Vyškov se sídlem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 1, a 2. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o určení vlastnictví , vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 470/2002, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2010, č. j. 49 Co 19/2007-200, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhaly určení, že K. H. a A. H. (rodiče žalobkyň) byli ke dni předcházejícímu jejich úmrtí vlastníky v žalobě specifikovaných pozemků, a to každý v rozsahu jejich ideální jedné poloviny.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 7. 6. 2006, č. j. 6 C 470/2002-111, určil, že ve výroku specifikované nemovitosti byly vlastnictvím rodičů žalobkyň ke dni předcházejícímu jejich úmrtí (výroky I. a II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III. až V.). Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Zjistil, že rodiče žalobkyň byli na základě kupní smlouvy ze dne 30. 8. 1954 každý vlastníkem ideální jedné poloviny konkretizovaných nemovitostí. Rozhodnutím Městského národního výboru ve Vyškově ze dne 10. 12. 1962, č. j. Výst-1659/62-Pi, byly vyvlastněny příslušné parcely. Ačkoliv je toto rozhodnutí opatřeno doložkou právní moci, dospěl soud prvního stupně k závěru, že pravomocné není, neboť nebylo manželům H. doručeno. Podle spisu mělo rozhodnutí nabýt právní moci dne 28. 12. 1962, avšak toto datum nekoresponduje s patnáctidenní lhůtou pro podání odvolání a nebylo prokázáno, že by se manželé H. práva na podání odvolání vzdali. Otec žalobkyň zemřel v roce 1983, jejich matka v roce 2000. Soud prvního stupně dovodil, že předmětné nemovitosti nepřešly z vlastnictví právních předchůdců žalobkyň na některého z žalovaných. Druhá žalovaná nemohla nabýt vlastnictví k nemovitostem vydržením, neboť od počátku nebyla oprávněným držitelem, její vlastnictví nemohl založit ani žádný situační náčrt nebo geometrický plán, přičemž pozemky nemohly přejít ani do vlastnictví prvního žalovaného podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, jelikož nebyly ve vlastnictví státu.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, č. j. 49 Co 19/2007-200, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud dovodil, že předmětné nemovitosti přešly na stát, aniž by došlo k ukončení vyvlastňovacího procesu nabytím právní moci rozhodnutí o vyvlastnění. Stát tak tyto nemovitosti převzal bez právního důvodu ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), přičemž se tak stalo v době, která spadá do rozhodného období podle ust. §4 odst. 1 zákona o půdě, tedy v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Krajský soud odkázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ve kterém byl zaujat právní názor, že osoba, jejíž nemovitost převzal stát v tzv. rozhodné době bez právního důvodu, a mohla proto žádat o vydání nemovitosti podle ust. §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, se nemůže úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (§126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „obč. zák.“), a to ani formou určení vlastnického práva podle ust. §80 písm. c) o. s. ř. Dalším rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2006, k tomu bylo upřesněno, že převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky (tedy např. nepravomocného rozhodnutí či neplatného právního úkonu). Tentýž názor zaujalo i plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS. – st. 21/05. V situaci, kdy se stát zmocnil pozemků manželů H. bez právního důvodu, resp. na základě správního rozhodnutí, jež nenabylo právní moci, nelze návrhu žalobkyň na ochranu vlastnického práva podle obecného předpisu prostřednictvím určovací žaloby ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. vyhovět. V souladu se zásadou ekonomie soudního řízení odvolací soud již nedoplňoval dokazování, jelikož skutečnosti, jež měly být navrhovanými důkazy prokázány, nebyly pro rozhodnutí o podaném odvolání relevantní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jež je přípustné pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, jeho důvodnost je pak spatřována v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelky zrekapitulovaly skutkový a právní stav věci a zdůraznily, že podle jejich názoru je správné rozhodnutí soudu prvního stupně. Konstatovaly, že samotné vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí o vyvlastnění ještě neznamená, že toto rozhodnutí právní moci skutečně nabylo. Neexistuje totiž důkaz o tom, že právní předchůdci žalobkyň rozhodnutí převzali nebo odmítli převzít. Stát, resp. město Vyškov tak pozemky užíval bez právního důvodu, přičemž tento stav stále trvá. Žalobkyně poukázaly na to, že jejich otec zemřel dříve, než bylo možné restituční nároky uplatnit, a jejich matka nevěděla o tom, že je může vznést i v daném případě. Pozemky nebyly předmětem dědického řízení po žádném z jejich rodičů, takže se o nich dovolatelky dozvěděly teprve později, když třídily písemnosti po rodičích. Judikáty, na něž odkázal odvolací soud, chrání stát na úkor oprávněných osob. Přijaté řešení považují dovolatelky za nespravedlivé i rozporné s dobrými mravy a osvětlují, proč tomu tak je. Závěrem žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že se ztotožňuje se závěry rozsudku odvolacího soudu a tvrzení žalobkyň považuje za účelová. Rovněž druhá žalovaná se domnívá, že napadený rozsudek je správný a uvedené nároky mohly být uplatněny toliko v restitučním řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátkou (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání ovšem není důvodné.
Je třeba zdůraznit, že odvolací soud posuzovanou věc rozhodl zcela v souladu s ustálenou judikaturou, a dovolací soud se proto s jeho rozsudkem ztotožňuje. Jestliže v daném případě nenabylo právní moci rozhodnutí o vyvlastnění, týkající se předmětných nemovitostí, stát tedy převzal nemovitosti bez právního důvodu ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, a bylo možné požadovat jejich vydání podle citovaného zákona. Za daných okolností se tedy nelze domáhat ochrany vlastnického práva prostřednictvím ust. §80 písm. c) o. s. ř., přičemž tento závěr je podpořen rozsáhlou konstantní judikaturou (viz v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Žalobkyněmi akcentovaná skutečnost, že rozhodnutí o vyvlastnění nenabylo právní moci, je bezpředmětná, neboť odvolací soud opačný závěr neučinil, byl si naopak plně vědom toho, že rozhodnutí právní moci nenabylo, a právě proto dovodil, že stát převzal nemovitosti bez právního důvodu. V této souvislosti pak ani tvrzení, že stát, resp. město Vyškov nemovitosti užívá bez právního důvodu, nemá žádnou relevanci. To, že otec žalobkyň nemohl restituční nároky uplatnit, když zemřel dříve, než došlo ke vzniku restitučních zákonů, je zřejmé, avšak nároky mohla uplatnit matka žalobkyň, která zemřela v roce 2000, a v neposlední řadě samy žalobkyně coby dcery oprávněné osoby ve smyslu ust. §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, a to, že matka žalobkyň dle jejich tvrzení nevěděla, že může nároky uplatnit v restitučním řízení, je v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt bez právního významu. Je přitom logické, že dané pozemky nebyly předmětem dědického řízení po žádném z rodičů žalobkyň, když jim nebyly navráceny. Není možné prolomit restituční zákonodárství v tom směru, že kdokoliv bude tvrdit, že jeho právní předchůdce (případně on sám) nevěděl o možnosti uplatnění restitučního nároku, bude mít možnost učinit tak dodatečně v rámci ochrany vlastnického práva. To by vneslo do vlastnických vztahů dalekosáhlý zmatek. Při existenci ustálené judikatury, kterou nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy (byť ji dovolatelky považují za nespravedlivou), dovolací soud nemohl rozhodnout jinak, než že dovolání podle ust. §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalovaným žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r. předseda senátu