ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2238.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2238/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce 1/ M. K., 2/ J. K., a 3/ J. V., proti žalovanému Z. d. K., zastoupenému advokátem, o náhradu za živý a mrtvý inventář, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 777/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.5.2002, č.j. 23 Co 271/2001-218, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
O návrhu žalobců na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby (dále též jen \"inventář\") rozhodoval Okresní soud v Havlíčkově Brodě třikrát. Poprvé rozsudkem z 30.4.1998 ve zněni opravného usnesení z 4.5.1998 žalobu zamítl proto, že návrh žalobců, dovozovaný z §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"), zněl na plněni v penězích, ač dohoda účastníků o plnění touto formou nebyla prokázána. Po zrušeni tohoto rozsudku v odvolacím řízení rozhodl soud prvního stupně znovu rozsudkem ze dne 20.3.2000. Žalovanému uložil vydat žalobcům určené množství statkových hnojiv a sena; ve zbytku, tj. pokud jde o poskytnutí náhrady v penězích, případně v dalších věcech, žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že žalovaný prokázal rozsah zemědělského inventáře, odňatého původnímu vlastníkovi F. V. v důsledku konfiskace, a to na základě seznamu, který původně předložil první žalobce při uplatňováni nároku u žalovaného. Žalobcům proto nepřiznal náhradu vyšší, vyplývající z aplikace vládního nařízení č. 20/1992 Sb., kterou se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby (dále jen \"nařízení vlády č. 20/1992 Sb.“). Rovněž tento rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, který v usnesení z 31.10.2000 vyslovil závazný názor, že listiny, o něž soud prvního stupně opřel svůj závěr o prokázání rozsahu odňatého inventáře, nejsou dostatečně průkazné s ohledem na rozpory v jednotlivých seznamech, a že tudíž žalobcům náleží náhrada ve výši zjištěné podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb.
Nato soud prvního stupně rozsudkem z 8.6.2001, č.j. 3 C 777/96-199, uložil žalovanému zaplatit třetímu žalobci 209.314 Kč a vydat mu 95 tun hnoje, a dalším dvěma žalujícím zaplatit po 104.657 Kč a vydat jim po 47,5 tunách hnoje. Pokud prví dva žalobci požadovali zaplacení každý dalších 13.655,50 Kč a třetí žalobce 27.311 Kč, žalobu v této části zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. Celkovou výši náhrady za odňatý inventář stanovil podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb., a od ní odečetl plnění, jež žalovaný již žalobcům poskytl. Peněžitou formu plnění soud odůvodnil tím, že již dříve mezi účastníky došlo konkludentní formou k dohodě o částečném peněžitém plnění.
Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze 7.5.2002, č.j. 23 Co 271/2001-218, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel z toho, že soud prvního stupně provedl potřebná skutková zjištění, vypořádal se s námitkami žalovaného, a z toho dovodil správné právní závěry. Odnětí inventáře F. V. bylo prokázáno, rozsah odnětí však nebyl náležitě doložen, takže bylo namístě použít vládního nařízení č. 20/1992 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost dovodil z §237 odst. 1 písm. b/ OSŘ a odůvodnil je nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ OSŘ. To spatřuje v použití vládního nařízení č. 20/1992 Sb. na stanovení výše základního nároku na náhradu inventáře. Dle jeho názoru nebyl důvod pro jeho použití, protože rozsah odňatého inventáře byl prokázán listinou, obsahující jeho seznam. Dovolatel vysvětluje rozdíl v některých položkách seznamu a následné listiny o jeho odhadu, která byla vypracována o půl roku později. Tím došlo ke změnám v některých položkách, protože se s inventářem v mezidobí disponovalo, případně došlo k jinému označení - např. jalovice namísto kráva. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů, případně jejich napadené části, a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu, který ve věci rozhodl.
K dovolání podal písemné vyjádření žalobce M. K. Vypořádává se v něm s námitkami žalovaného, týkajícími se rozporu s mezi rozdílnostmi listin, obsahujícími seznamy odňatého inventáře, a poukazuje na to, že všechny osobní věci a písemnosti původního vlastníka F. V. brzy po konfiskaci jeho majetku zabavila policie. Dovozuje nevěrohodnost seznamu obsahujícího různá data a místa sepsání, a navíc nepodepsaného žádnou z osob, které měly být podle jejího obsahu sepsání přítomni. Chybí jak podpisy funkcionářů, tak podpisy F. V. Navrhuje proto \"potvrzení správnosti rozsudků\" obou soudů.
Dovolání splňuje náležitosti uvedené v §241 a §241a OSŘ a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ OSŘ. Odvolací soud totiž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž rozhodl jinak než ve svém původním rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ), kterými je tvrzená nesprávnost závěrů, že při stanovení výše náhrady inventáře je v dané věci třeba použít nařízení vlády č. 20/1992 Sb.
Dovolací soud vyšel z toho, že ustanovením §20 odst. 6 zákona o půdě byla vláda České republiky zmocněna stanovit způsob výpočtu výše náhrad za inventář v případech, kdy nelze prokázat odnětí nebo vnesení těchto věcí do družstva (dále jen \"odnětí inventáře\") a nelze určit jejich současnou hodnotu. Na toto ustanovení pak přímo navazuje §1 zmíněného vládního nařízení, který stanoví způsob výpočtu náhrad podle dále určených normativů pro případy, kdy nelze prokázat odnětí inventáře, nebo nelze určit současnou hodnotu věci, které jej tvořily. Případy, kdy nelze prokázat odnětí inventáře, pak dovolací soud rozumí ty, při nichž nelze dostatečně věrohodně prokázat rozsah odňatého inventáře.
Jestliže tedy soudy uzavřely, že v dané věci nebyl prokázán rozsah odňatého inventáře pro nevěrohodnost seznamu, obsahujícího souhrn jmenovitých předmětů inventáře, je zcela správný a znění zákona odpovídající právní závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně ve věci správně aplikoval způsob výpočtu náhrady podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb. Z toho vyplývá, že dovolání, napadající právní závěr odvolacího soudu, není důvodné.
Dovolatel však mimo výslovně uplatněný dovolací důvod padle §241 a odst. 2 písm. b/ OSŘ, tj. nesprávné právní posouzení věci, vlastně napadá s ohledem na obsah dovolání i skutková zjištění soudu prvního stupně, převzatá soudem odvolacím, když namítá, že rozsah odňatého inventáře byl řádně prokázán seznamem odňatých věcí. Dovolací soud však neshledal, že by skutková zjištění soudu v tomto směru neměla oporu v provedeném dokazování, a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu spisu navíc vyplývá, že seznam, z něhož vycházel žalovaný, nebyl podepsán nejen původním vlastníkem, ale ani funkcionáři místních orgánů, kteří jej sestavovali. Podle běžné judikatury soudů je tím důvěryhodnost seznamu natolik podkopána, že nemůže být jako dostatečný důkaz použit.
Z uvedených důvodů dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá právní normě, která na věc byla správně použita i správně vyložena. Dovolání proto podle §243b odst. 2 věta před středníkem OSŘ zamítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalobcům, kteří by s ohledem na výsledek řízení měli nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly {§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu