ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2242.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2242/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem v Praze 5, Nám. 14. října 3, proti žalovanému PhDr. V. Č., o zaplacení částky 5.035.824,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 72/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010, č. j. 55 Co 483/2009-64, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010, č. j. 55 Co 483/2009-64, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 7. 2009, č. j. 10 C 72/2008-42, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 7. 2009, č. j. 10 C 72/2008-42, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 5.035.824,87 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení. Žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení byla žaloba o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5.035.824,87 Kč s příslušenstvím. Žalobce svůj nárok odůvodnil tím, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 98/98 uplatňoval nynější žalovaný vůči žalobci nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí České republiky – Ministerstva financí, resp. finančního úřadu. V tomto řízení byla (nynějšímu) žalobci soudem I. stupně uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 13.910.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21.490.759,45 Kč. Po potvrzení tohoto rozsudku ze strany odvolacího soudu uhradil žalobce žalovanému uvedenou částku v plné výši, tedy celkově 35.400.359,45 Kč, a poté podal proti rozsudku odvolací instance dovolání. Nejvyšší soud následně zrušil rozsudky soudů obou stupňů. Nové řízení dospělo až do fáze odvolacího přezkumu, kde bylo stanoveno, že částka úroků z prodlení činí 16.454.934,58 Kč. Rozdílu mezi touto a původně požadovanou výší úroků z prodlení, představovaného částkou 5.035.824,87 Kč, se žalobce domáhá v této předmětné věci.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že v posuzovaném případě se dle ust. §451 odst. 2 obč. zák. jedná o bezdůvodné obohacení získané přijetím plnění z právního důvodu, který posléze v důsledku zrušení příslušných rozhodnutí dovolacím soudem odpadl. Ke vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného však byla žaloba zamítnuta, neboť nižší instance dovodily promlčení nároku podle ustanovení §107 obč. zák. Pokud jde o počátek běhu promlčecí doby, odvolací soud se v tomto ohledu se závěrem soudu I. stupně neztotožnil. Nesouhlasil, že v dané věci došlo k uplynutí objektivní promlčecí doby, která začala plynout od data vyplacení shora uvedeného plnění žalovanému. Naproti tomu uvedl, že v předmětné kauze uplynula subjektivní promlčecí doba, která začala běžet až od okamžiku právní moci rozhodnutí (11. 2. 2006), kterým v předchozím řízení Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších instancí v této věci. Až od tohoto data se dle závěru odvolacího soudu stalo poskytnuté plnění v rozsahu předmětné částky úroků z prodlení, na něž žalovanému dle hmotného práva nárok nenáležel, bezdůvodným obohacením získaným plněním z právního důvodu, který odpadl. Z toho plyne, že právě odtud počal běh dvouleté subjektivní promlčecí doby, neboť v tomto okamžiku se žalobce dozvěděl, že k bezdůvodnému obohacení na jeho úkor došlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu označil problematiku počátku běhu subjektivní a objektivní promlčecí lhůty u bezdůvodného obohacení v důsledku nezákonného rozhodnutí soudu, která dle jeho názoru není v právní praxi dostatečně řešena. Dovolatel nesouhlasil se závěry nižších instancí ohledně počátku běhu promlčecí doby. Tvrdil, že otázka, zda původní plnění bylo poskytnuto bez právního důvodu, popř. v jakém rozsahu, je postavena najisto nejdříve dalším pravomocným rozhodnutím soudu. Teprve právní mocí tohoto rozhodnutí se osoba dozví, že na její úkor došlo k bezdůvodnému obohacení. Dovolatel v této souvislosti poukazoval na skutečnost, že výklad odvolacího soudu by vedl pouze k tomu, že by po zrušení příslušného rozhodnutí bylo nutno podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, řízení následně přerušit a vyčkat nového rozhodnutí ve věci samé. Dle mínění dovolatele by takto byla narušena mimo jiné hospodárnost řízení, jakož i základní principy rozumného uspořádání věci. Dále dovolatel podotkl, že je při posuzování běhu promlčecí doby třeba respektovat též ust. §112 obč. zák. o stavení promlčecí lhůty, neboť probíhá-li řízení, v němž má být rozhodováno o povinnosti k plnění, tj. o výši plnění náležejícího žalovanému, po dobu tohoto řízení lhůty neběží. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud posoudil dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako přípustné, neboť spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v posouzení otázky, zda peněžité plnění poskytnuté na základě povinnosti uložené pravomocným soudním rozhodnutím se okamžikem jeho zrušení v důsledku mimořádného opravného prostředku stává plněním, jehož právní důvod odpadl, a zda od této chvíle začíná běžet promlčecí lhůta pro právo na vydání bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud shledal ve shodě se závěry nižších instancí, že v dané věci došlo na straně žalovaného ke vzniku bezdůvodného obohacení, jehož skutková podstata spočívala v přijetí plnění z právního důvodu, který následně odpadl.
Ve smyslu obecného ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle ust. §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
V odborné literatuře i v soudní praxi je bezdůvodné obohacení pojímáno jako závazkový právní vztah (§489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který platný právní řád neuznává.
V tomto směru je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, který ve svém odůvodnění řeší právě problematiku bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že zmíněná skutková podstata bezdůvodného obohacení dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /dále jen „Soubor“/ pod C 4189). Nárokuje-li vrácení plnění z uvedeného titulu ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (případně jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Tuto otázku soud řeší jako otázku předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle něhož bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde taková povinnost neexistovala (srov. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 809). V předmětné věci se tak nepochybně o bezdůvodné obohacení jednalo, neboť povinnost k zaplacení příslušné částky úroků z prodlení, která byla žalobci uložena pravomocným rozhodnutím soudu v (předchozím) řízení o náhradu škody, ve hmotném právu oporu neměla. Žalovaný se tak na jeho úkor bezdůvodně obohatil, a byl proto povinen bezdůvodné obohacení ve výši 5.035.824,87 Kč vydat. Odpadnutí právního důvodu nastalo v souvislosti se zrušením obou rozhodnutí nižších instancí dovolacím soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 25 Cdo 2328/2004-348). Právní mocí tohoto rozhodnutí totiž zanikl právní důvod původně poskytnutého plnění a byla tak naplněna příslušná skutková podstata bezdůvodného obohacení dle ust. §451 odst. 2 obč. zák.
Pokud jde ovšem o posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby v případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který posléze odpadl, je nutno v tomto ohledu předně odkázat na ustanovení §107 obč. zák., který tuto otázku řeší v obecné rovině.
Dle odst. 1 shora citovaného ustanovení platí, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. V odst. 2 je pak uvedeno, že nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
V posuzovaném případě se však stala problematickou otázka, k jakému okamžiku je třeba v předmětné kauze datovat počátek běhu promlčecí doby, tedy i to, kdy se žalovaným přijaté plnění (poskytnuté žalobcem na základě následně zrušeného rozhodnutí soudu) stalo bezdůvodným obohacením.
S ohledem na skutečnost, že v předmětné kauze spočívalo bezdůvodné obohacení v přijetí plnění z právního důvodu, který posléze odpadl, je třeba vznik tohoto bezdůvodného obohacení datovat ke dni odpadnutí právního důvodu takto poskytnutého plnění. Z toho plyne, že v daném případě došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení již právní mocí zrušujícího rozsudku dovolacího soudu, tedy dne 11. 2. 2006. Od tohoto data následně začala plynout tříletá objektivní promlčecí doba a nikoli, jak dovodil odvolací soud, dvouletá subjektivní promlčecí lhůta. V této věci totiž při zhodnocení konkrétních okolností případu počala subjektivní promlčecí doba plynout až od právní moci rozsudku odvolacího soudu v dalším průběhu řízení (12. 12. 2007). Tímto rozhodnutím bylo postaveno najisto, že u žalovaného došlo ke vzniku tohoto majetkového prospěchu a byla zároveň stanovena jeho výše. Až v tomto okamžiku se tedy žalobce dozvěděl, že na jeho úkor došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, a jaký je jeho rozsah, a právě od této chvíle mohla začít běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Z uvedeného je patrné, že jelikož v tomto případě nedošlo k promlčení shora uvedeného nároku, když žaloba byla k soudu podána dne 27. 3. 2008 , je v tomto ohledu rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné.
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda lze v daném případě aplikovat ustanovení §112 obč. zák. o stavení běhu promlčecí doby. Tuto námitku dovolatele však shledal jako nedůvodnou. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Předmětem dvou řízení se staly postupně dva odlišné nároky (na náhradu škody, na vydání bezdůvodné obohacení); ke stavení promlčecí doby nemohlo dojít v průběhu řízení předchozího s účinky pro nyní posuzovanou věc.
Jelikož se pochybení při právním posouzení věci ohledně promlčení žalobcova nároku dopustily obě nižší instance, Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu