ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2264.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2264/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: a) JUDr. Stanislava Bednářová, správkyně konkursní podstaty INTER MODEX, spol. s r. o. v likvidaci, adresa pro doručování Praha 2, Uruguayská 178/5, b) M. S. , zastoupena Mgr. Janem Vodičkou, advokátem v Kladně, Váňova 3180, c) Ředitelství silnic a dálnic ČR , se sídlem Praha 4, Na Pankráci 546/56, za účasti: 1) V. K. , zastoupen JUDr. Vladimírou Šaškovou, advokátkou v Praze 3, Vinohradská 92/268, 2) Pozemkový fond ČR , se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví podle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 15 C 463/2003, o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, č. j. 24 Co 40/2008-411, takto:
I. Dovolání žalobkyně b) Marie Stříbrné se odmítá .
II. Žalobkyně b) je povinna uhradit V. K. (účastníku 1/) náklady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. Vladimíry Šaškové.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se původní žalobci domáhali nahrazení napadeného rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003, č.j. PÚ 3578/02, tak, že účastník V. K. není vlastníkem předmětných nemovitostí (podle evidence Katastrálního úřadu Praha - město se jedná o parc. č. 391/3, parc. č. 391/11, podle PK parc. č. 81 a 86) zapsaných na LV č. 346 a 371 pro obec hl. m. Praha – katastrální území T. Ve výroku II. rozsudku rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že povinnost k jejich úhradě uložil M. S., JUDr. B. a Ředitelství silnic a dálnic ČR. Ve výroku III. rozsudku odvolací soud určil, že mezi M. S., JUDr. B., Ředitelstvím silnic a dálnic ČR a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ve věci se tedy žalobci domáhali nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003, č.j. PÚ 3578/02, tak, že V. K. není vlastníkem předmětných nemovitostí (viz výše). V tomto rozhodnutí totiž dospěl správní orgán k opačnému závěru, že byl naplněn restituční titul podle §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tj. že došlo k darování nemovitostí v tísni. Pozemkový úřad poukázal na výsledky řízení vyplývající z jeho předchozích rozhodnutí, podle nichž V. K. je osobou oprávněnou podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě. Dále se pozemkový úřad zabýval otázkou povinné osoby ke dni 24.6.1991 (§5 zákona o půdě) a dovodil, že postavení osoby povinné má Pozemkový fond ČR (posledním známým držitelem pozemku za čs. stát byl finanční odbor rady Okresního národního výboru Praha – západ). Pozemkový úřad rovněž zjistil, že v době jeho rozhodování byly pozemky vedeny jako vlastnictví Ředitelství silnic a dálnic a též jako vlastnictví společnosti INTER MODEX, spol. s r.o.; oba účastníci však nabyli pozemky po dni účinnosti zákona o půdě. Pozemkový úřad se zabýval i otázkou případného vydání pozemků s ohledem na §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, protože jejich část byla zastavěna silničním okruhem kolem Prahy. Okruh byl budován od r. 1995, tj. po účinnosti zákona o půdě, a s ohledem na tuto skutečnost Pozemkový úřad dovodil, že lze vydat i pozemky pod silničním okruhem; ke stavbám zahájeným po 24.6.1991 se nepřihlíží.
Soud prvního stupně se na základě podané žaloby zabýval rovněž posouzením, zda byly splněny podmínky pro určení vlastnictví oprávněné osoby ve smyslu zákona o půdě. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že V. K. je oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě, když nárok na vydání předmětných pozemků uplatnil řádně a včas. Předmětné pozemky nebyly ke dni úmrtí S. S. (tj. 3.2.1986) – právní předchůdkyně V. K. - v jejím vlastnictví. Jejich vlastníkem se stal stát na základě přijetí nabídky bezplatného odevzdání majetku ze dne 18.2.1961.Vzhledem k tomu, že ke dni úmrtí nebyly předmětné pozemky ve vlastnictví S. S., nemohly se stát předmětem dědického řízení, resp. předmětem dodatečného projednání dědictví. Soud prvního stupně se dále zabýval i otázkou, zda došlo k bezplatnému odevzdání předmětných pozemků státu a v tomto směru dovodil, že předmětné pozemky byly na stát převedeny. Poté, co stát přijal nabídku S. S., se darovaných nemovitostí ujal jako svého majetku a tak s nimi i nakládal. Námitku ohledně (ne)včasnosti přijetí nabídky státem shledal jako nedůvodnou, protože žádný právní předpis, v rozhodné době platný, podrobně neupravoval způsob bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu. Jediná zákonná podmínka, tj. písemná forma nabídky a její akceptace, splněna byla.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný, jelikož došel ke stejným skutkovým i právním závěrům jako soud prvního stupně. V rozsudku se zabýval mimo jiné posouzením otázek přechodu nemovitostí na stát, určení lhůty k přijetí nabídky, nabytí nemovitostí od nepravého dědice a ochrany nabyvatele.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně b) M. S. dovolání. V něm uvedla, že soudy obou stupňů věc po právní stránce posoudily nesprávně, když uzavřely, že k přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům na stát došlo na základě nabídky k bezplatnému darování ze dne 18.2.1961. Podle názoru žalobkyně soudy rovněž nerespektovaly ustanovení §486 obč. zák., přičemž správní orgán si měl přisvojit v rozporu s pravomocným a vykonatelným rozhodnutím o dědictví a právní úpravou konkursního řízení pravomoc, která mu v dané věci nenáležela. Za právní otázky zásadního významu označila aspekt pozdního přijetí nabídky státem (po více než čtyřech letech a bez doručení akceptace) a též nezbytnost ochrany dědice v důvěře v pravomocné a vykonatelné soudní rozhodnutí o dědictví (i v případě nabytí od nepravého dědice). Na závěr žalobkyně b) navrhla zrušit rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátit posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím advokátky vyjádřil účastník 1). V podaném vyjádření se plně ztotožnil se závěry a rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhl dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně b), zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobkyně dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (otázka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí). Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Podle §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát v důsledku smlouvy o darování nemovitostí uzavřené dárcem v tísni.
Podle §43 vyhlášky ministerstva financí č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku, se musí nabídka i přijetí nabídky bezplatného převodu majetku do státního socialistického vlastnictví stát v písemné formě.
Podle §486 obč. zák. v platném znění ten, kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice.
Vzhledem tomu, že dovolací soud je soudem právního přezkumu a nikoliv soudem nalézacím (srov. Rc 8/1994), je povinen respektovat důkazní zjištění odvolacího soudu, kterými je vázán.
Dovolací soud vzal v souladu se zjištěními obou soudů nižších instancí za prokázané, že účastník 1) V. K. je osobou oprávněnou ve smyslu §4 zákona o půdě, že restituční nárok uplatnil řádně a včas a že pozemkový úřad určil jeho vlastnictví k nemovitostem (viz výše).
Stran otázky platnosti převodu nemovitostí S. S. na stát se dovolací soud shoduje se závěry učiněnými odvolacím soudem. Vyhláška ministerstva financí č 117/1964 Sb. neobsahuje ustanovení, které by předepisovalo lhůtu k přijetí nabídky. Dovolatelka ve svém dovolání namítá, že na nabídku se podle jejího názoru vztahovala obecná pravidla uvedená v občanském zákoníku v tehdy platném znění, tj. §214 odst. 1 obč. zák. (č. 141/1950 Sb.). Avšak ani případná aplikace uvedeného ustanovení by nijak nezměnila závěr, že lhůta k přijetí nabídky nebyla v tehdy platných právních předpisech stanovena exaktně; otázku přijetí nabídky bez zbytečného odkladu je nutné posuzovat podle konkrétních okolností (viz níže).
Dovolatelka nebere dostatečně v úvahu, že se v posuzovaném případě nejednalo o nabídku učiněnou mezi osobami přítomnými či osobami jinak přímo jednajícími. Jak vyplývá z prokázaných skutečností i z povahy věci, bylo třeba nabídku přijmout nejdéle do doby, do níž nabízející mohl očekávat odpověď. Stát se k předmětným nemovitostem v mezidobí choval jako k věcem náležejícím do jeho vlastnictví a S. S. tento stav nenarušovala. Bylo rovněž prokázáno, že stát uhradil za jmenovanou pohledávku, která byla darovanými nemovitostmi zajištěna, a došlo tak ke splnění podmínky v nabídce vymíněné. I když mezi návrhem S. S., učiněným v roce 1961, a jeho akceptací státem v roce 1965 uplynuly čtyři roky, žalobkyně neprokázala, že by S. S. akceptaci nabídky odmítla s odkazem na její opožděnost.
Současně je nutné poukázat na zjištění odvolacího soudu, že posledně jmenovaná ohledně svého majetku pořídila závěť, do které předmětné nemovitosti nezahrnula a ty byly jako dědictví projednány až dodatečně. Stalo se tak v rámci dědění po A. S. a též znovuprojednáním dědictví po S. S., viz sp. zn. D 423/2000 a D 526/95 u Okresních soudů Praha – západ a Beroun. Skutečnost, že nemovitosti byly v mezidobí v evidenci nemovitostí vedeny jako vlastnictví S. S., není rozhodná, jelikož zápisy měly charakter pouze evidenční.
Pokud jde o dědické řízení, které dodatečně ohledně předmětných pozemků proběhlo, pak v případě aplikace §486 obč. zák. se váže k nabytí věci od nepravého dědice v dobré víře. Dobrou víru musí prokázat nabyvatel (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1465/1998). Žalobkyně však v řízení před soudy nižších instancí neprokázala, že byla v dobré víře, že pozemky vlastní. Dovolací soud sdílí závěry soudů nižších instancí ohledně povahy ustanovení §486 obč. zák. v tom směru, že nepravým dědicem je osoba, která podle rozhodnutí soudu o dědictví nabyla majetek zůstavitele, ačkoli jej neměla nabýt buď vůbec, nebo ne v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla. Z uvedeného vyplývá, že se jedná o věci, které zůstavitel ke dni úmrtí vlastnil; nikoli o věci, které v jeho vlastnictví nebyly. Jinak by nešlo o nabytí věcí zůstavitele, které byly po jeho úmrtí soudem přiřčeny neoprávněnému dědici, ale jednalo by se o věci osoby třetí. Takovou ochranu osobě, která by nabyla vlastnické právo k věcem nepatřícím zůstaviteli, a přesto byly tyto věci projednány v rámci dědického řízení, občanský zákoník neposkytuje; k tomu srov. popis skutkového stavu výše.
Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s §243c odst. 1, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., podle nichž má účastník 1) právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění částka ve výši 20.000,- Kč, dvakrát krácená o polovinu na částku 5.000,- Kč (§14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částka 1.060,- odpovídající 20% DPH, celkem 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu