ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2266.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2266/2020-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců: a) T. C. , narozeného XY, bytem v XY, a b) G. K. , narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, za účasti: 1) hlavní město Praha , IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, 2) Vojenské stavby – státní podnik v likvidaci, IČO 00000337, se sídlem v Praze 8, V Mezihoří 1082/2, 3) Státní statek hl. m. Prahy v likvidaci, IČO 00064092, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, zastoupený JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 23/1044, a 4) JUDr. Jiřina Lužová, insolvenční správkyně společnosti Vojenské stavby – státní podnik v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 82/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2020, č. j. 29 Co 439/2019-183, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. dubna 2019, č. j. 9 C 82/2015-146, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Praha ze dne 27. 1. 2015, č. j. PÚ 4392/92/12, výrokem, na jehož základě se měli stát spoluvlastníky, každý ideální 1/24 v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí v k. ú. XY, a ve výrocích III., IV., a V., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích II. a VI. pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce zavázal nahradit náklady prvostupňového řízení účastníku 1) ve výši 1 200 Kč a účastnici 4) ve výši 8 228 Kč (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky IV. a V. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci v celém rozsahu dovolání. Předestřeli otázku, zda oprávněné osobě přirůstá ve smyslu ustanovení §21 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“), spoluvlastnický podíl další jí na roveň postavené oprávněné osoby, který jí byl přiznán pravomocným (dosud nezrušeným) rozhodnutím pozemkového úřadu, ačkoliv předpoklady restituce nenaplňovala (restituční nárok neuplatnila včas). Měli za to, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena, případně má být oproti jeho dosavadní rozhodovací praxi řešena jinak.
Účastníci řízení 1) a 4) navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Účastníci řízení 2) a 3) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením
§237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi ve vztahu k výkladu a aplikaci ustanovení restitučních předpisů o přirůstání podílů oprávněných osob již opakovaně vyložil, že zákonná ustanovení, dle nichž „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá“ [viz §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), či §21 zákona o půdě], neopravňují k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňují, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka [např. osoby uvedené v ustanovení
§4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě], patřícím do téže skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů náležejících původně (v době odnětí) spoluvlastníku oprávněné osoby by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, nýbrž aktem bezdůvodného obohacení nad rámec křivdy, způsobené oprávněné osobě. Uvedené závěry se přitom prosadily nejen při výkladu zákona č. 87/1991 Sb. (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, usnesení Ústavního soudu
ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01, nebo stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, pod č. 34, v bodě III. 8), ale i při výkladu zákona o půdě (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, pod č. 34, v bodě IV. 1, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 128/2000;130/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 130/2015,
a ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 938/2019).
Soudy nižších stupňů se pak v projednávané věci od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlily. Respektujíce judikaturu ctící presumpci správnosti pravomocných (nezrušených či neodklizených) rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 723/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1139/2012) přitom dovodily, že nárokům dovolatelů nad rámec již přiznaných spoluvlastnických podílů (pravomocnými rozhodnutími Magistrátu hl. m. Prahy, odboru pozemkového úřadu, ze dne 9. 8. 2000, č. j. PÚ 4392/92/1, a ze dne 19. 9. 2000, č. j. PÚ 4392/92/3, byl každému z žalobců přiznán spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích o velikosti ideální 1/12) nelze vyhovět na úkor jiné oprávněné osoby téže skupiny (M. B.), jíž byl na totožných pozemcích pravomocnými rozhodnutími Magistrátu hl. m. Prahy, odboru pozemkového úřadu, ze dne 29. 6. 2000,
č. j. PÚ 1645/96/2, ze dne 11. 8. 2000, č. j. PÚ 1645/96/3, a ze dne 16. 10. 2000, č. j. 1645/96/7, která nebyla zrušena či jinak odklizena, přiznán spoluvlastnický podíl o velikosti 1/6, a to ani tehdy, bylo-li jejímu nároku pravomocně vyhověno, ačkoliv jej – dle názoru dovolatelů – neuplatnila včas. Jinými slovy řečeno skutečnost, zda další oprávněnou osobou téže skupiny byl restituční nárok k předmětným nemovitostem uplatněn včas či nikoliv, jest poměřovat (při aplikaci ustanovení §21 zákona o půdě) pravomocnými výsledky restitučního řízení.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
Napadají-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a ostatním účastníkům za dovolacího řízení účelné náklady nevznikly; náklady spojené s vyjádřeními účastníků 1) a 4) shledává dovolací soud pro jejich obsahovou stručnost neúčelnými, účastníci 2) a 3) se k dovolání nevyjádřili. U statutárních měst jest nadto zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, a judikaturu zde odkazovanou).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu