ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2298.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2298/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ H. P., 2/ L. B. a 3/ M. L., oběma posledními zastoupenými advokátem, o zaplacení 745.432,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 7 C 733/93-264, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.4.2005, čj. 11 Co 235/2004-290, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2005, čj. 11 Co 235/2004-290, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu proti žalovaným H. P. a L. B., se odmítá.
II. Ve zbývající části se rozsudek zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Lounech dne 24.8.1993, se žalobce domáhal uspokojení nároku podle §8 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). V řízení bylo prokázáno, že matka žalobce převedla bezúplatně na manžele M. L. a E. L., který byl původně též žalován, zemědělské pozemky v souvislosti s prodejem domu, k němuž náležely, že manželé L. 24.4.1992 prodali tyto nemovitosti dalším osobám, Z. a V. B. za 1,276.535 Kč, z čehož cena zemědělských pozemků činila 745.432,20 Kč. V průběhu řízení žalovaný E. L. zemřel a jeho dědičkami se staly jeho manželka M. L. a dcery H. P. a L. B. Žalobce požadoval zaplacení celé částky společně a nerozdílně proti všem žalovaným.
Okresní soud v Lounech nejprve rozsudkem ze dne 28.4.1997 žalobě vyhověl, nikoli však pokud bylo žalováno na plnění solidární, a uložil prvé a druhé žalovaným zaplatit žalobci každé 124.238,70 Kč a třetí žalované 496.954,80 Kč. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání jen prvé dvě žalobkyně, takže výrok o povinnosti třetí žalované zaplatit žalobci 496.954,80 Kč nabyl právní moci. Odvolací soud ohledně nich rozsudek soudu prvého stupně změnil svým rozsudkem z 30.6.1998 a zamítl žalobu proti všem žalovaným na solidární zaplacení celkové částky 745.432,20 Kč. Tento rozsudek byl zrušen v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22.4.1999 jednak z důvodů procesních, jednak z důvodů věcných. Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud nemohl znovu rozhodovat o povinnosti třetí žalované zaplatit žalobci částku 496.954,80 Kč, když tato žalovaná nepodala odvolání a výrok soudu prvního stupně nabyl právní moci. Dále v souladu se svou judikaturou vysvětlil, kdy je naplněna skutková podstata nabytí pozemků bez úplaty. Nato znovu rozhodoval odvolací soud, jenž rozsudkem ze dne 9.9.1999 zamítl žalobu proti prvé a druhé žalované, které nepovažoval za pasivně legitimované.
I tento rozsudek odvolacího soudu byl zrušen soudem dovolacím jeho rozsudkem ze dne 14.6.2000. Dovolací soud nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, a za pasivně legitimované považoval v prvé řadě ty, na něž byly zemědělské pozemky bezúplatně převedeny, nebo - pokud již nežijí - jejich dědice. Dědici dle názoru dovolacího soudu ovšem nelze uložit povinnost k zaplacení peněz, které zůstavitel získal prodejem pozemků, jestliže po něm žádný majetek nedědil, ani od něj nezískal majetkové hodnoty z takového prodeje za jeho života. Nato odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, týkajícím se prvých dvou žalovaných a uložil mu provést potřebná dokazování, která by umožnila věc posoudit z hlediska závěrů dovolacího soudu.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování rozhodl znovu rozsudkem ze dne 15.12.2003, čj. 7 C 733/93-264, uložil povinnost zaplatit zbývající částku 248.477,40 Kč třetí žalované, a proti dalším dvěma žalovaným návrh zamítl. Podle jeho závěrů, opírajících se o provedené důkazy, nebylo prokázáno, že žalované dcery původního nabyvatele dědily nebo získaly od něj za jeho života majetkové hodnoty z prodeje pozemků, naproti tomu třetí žalovaná převzala na základě dohody dědiček celé dědictví v celkové částce 165.175,10 Kč. S námitkou třetí žalované, že ohledně ní byla věc již pravomocně rozhodnuta, takže dalšímu projednání věci proti ní brání překážka věci rozhodnuté, se soud vyrovnal tak, že i poté, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti třetí žalované zaplatit žalobci částku 496.954,80 Kč, zbývalo rozhodnout o zbytku, přičemž žalobce navrhoval, aby povinnost k zaplacení této částky byla uložena všem třem žalovaným společně a nerozdílně.
K odvolání žalobce proti tomuto rozsudku rozhodl ve věci odvolací soud tak, že výrok soudu prvního stupně, jímž byla třetí žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 248.477,40 Kč, zrušil a řízení vůči ní zastavil, v zamítavém výroku vůči prvé a druhé žalovaným rozsudek potvrdil. Právní názor soudu prvního stupně, že vůči třetí žalované nebyla věc ohledně částky, přesahující přisouzenou částku, rozhodnuta, a tedy nebrání dalšímu projednání věci překážka věci rozhodnuté, nepovažoval za správný. Samotnou okolnost, že žalobce se domáhá proti více žalovaným solidárního plnění, považoval za relevantní pouze z hlediska způsobu plnění. Protože soud původně rozhodl o rozděleném plnění, je třeba učinit závěr, že vůči třetí žalované. která se neodvolala, bylo již ve věci pravomocně rozhodnuto. Žalobce se proti tomuto rozsudku mohl dle názoru odvolacího soudu bránit podáním odvolání, že se nejedná o závazek dílčí, což neučinil. Závěr soudu o tom, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by některá z žalovaných dcer původního nabyvatele zdědila majetkové hodnoty, nebo je získala darem za života otce z peněz získaných prodejem bezúplatně získaných pozemků, považoval za správný. Zamítnutí žaloby proti těmto dvěma žalovaným proto považoval za správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání v plném rozsahu a navrhl, aby rozsudek byl zrušen, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, dovozuje z §237 odst. 1 písm.a) o.s.ř. a z §239 odst. 1 písm.a) o.s.ř. s tím, že problematika, o kterou se jedná, nebyla v činnosti dovolacího soudu dosud řešena, takže rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Soudu vytýká, že po tři roky, kdy byl žalován původní nabyvatel pozemků, zůstal nečinný, poté rozhodl o děleném plnění, ač měl dle návrhu rozhodnout o celé žalované částce, jako to udělal odvolací soud, když svým rozsudkem z roku 1998 zamítl návrh na zaplacení celé částky. V dalším řízení soudy považovaly třetí žalovanou za účastnici řízení. Žalobce neučinil žádný procesní úkon ve vztahu k třetí žalované. Dovolatel se domnívá, že nemůže jít k jeho tíži, když část nároku, který je jinak nesporný, mu byla již přisouzena. Rovněž vyslovuje názor, že se nemohl odvolat proti výroku, jímž mu byla část nároku přisouzena, protože nebylo proti čemu se odvolávat. Nesouhlasí ani se závěrem soudů, že neprovedení jím navrženého důkazu by nemohlo na věci nic změnit, protože tento důkaz nejde k jeho tíži, když samotný nárok žalobce je nesporný. Právní úpravu uvedenou v §8 odst. 5 zákona o půdě považuje za speciální, tedy přednostní před obecnou úpravou, s tím, že odpovědnost dědiců se v ní nemodifikuje a nezužuje. Za nespravedlivý považuje o výrok o nákladech řízení. Navrhl, aby dovolací soud vyslovil odklad vykonatelnosti rozhodnutí obou soudů.
K dovolání se vyjádřily žalované L. B. a M. L. Vyslovují názor, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné a poukazují na to, že touto problematikou se dovolací soud již v této věci zabýval, přičemž soudy prvého i druhého stupně se řídily jeho právním názorem. Námitky, vztahující se k dokazování, jsou nepřípadné, protože závěry o výši kupní ceny učinil soud již z provedených důkazů, a to v souladu s tvrzením žalobce. Pokud jde o výrok soudu o zastavení řízení proti třetí žalované, proti němuž je dovolání přípustné, poukazují na to, že ustanovení §8 odst. 5 zákona o půdě nezakládá solidaritu subjektů zde uvedených. Podle nich byla pasivní solidarita dána, pokud byli žalováni manželé L. Po smrti jednoho z nich musela nastoupit dělená odpovědnost, jak rozhodl soud prvního stupně. Pokud žalobce nepodal odvolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti třetí žalované, mělo to za následek ve vztahu k její osobě vznik překážky věci rozsouzené. Právní závěr odvolacího soudu proto považují za správný, a odpovídající dřívějšímu rozsudku dovolacího soudu, podle nějž bylo o žalobě proti třetí žalované již pravomocně rozhodnuto a odvolací soud nemohl tento pravomocný výrok přezkoumávat. Žalované navrhly, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené občanským soudním řádem (o.s.ř.). Dovolací soud proto zkoumal, zda je přípustné. Přípustnost dovolání je dána ve vztahu k výroku odvolacího soudu, jímž zrušil výrok soudu prvního stupně o povinnosti třetí žalované zaplatit zbytek částky požadované žalobcem a řízení vůči ní zastavil. Tím změnil rozsudek soudu prvního stupně (§237 odst. 1 písm.a) o.s.ř.) nemeritorním rozhodnutím (§239 odst. 1 písm.a) o.s.ř.). V této části proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu přezkoumal.
Jiná je ovšem situace ve vztahu k potvrzujícímu výroku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání zde nevyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm.a) o.s.ř., ale ani z §237 odst. 1 písm.b) o.s.ř. Soud prvního stupně sice původně rozhodl tak, že povinnost zaplatit požadovanou částku uložil i prvé a druhé žalovaným, přičemž tento rozsudek byl odvolacím soudem změněn a byla tím dána přípustnost dovolání. V dalším řízení, po vydání dvou rozsudků dovolacího soudu, rozhodoval soud prvního stupně znovu, jinak než v prvém rozsudku, ale nikoli proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, ale vycházel z právního názoru soudu dovolacího, jak byl vyjádřen v jeho rozsudku z roku 2000, sp.zn. 24 Cdo 2702/99. Otázkou, zda a v jakém rozsahu je dědic povinen plnit závazek zůstavitele k vrácení kupní ceny, se dovolací soud zabýval, a jeho právní závěrem se soud prvního stupně řídil, stejně jako soud odvolací. Dovolací soud proto neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k tomuto výroku byl po právní stránce zásadně významný, dovolání proto neshledal přípustným a zamítl je podle §243b odst. 5 a §218 písm.c) o.s.ř.
Dovolací soud proto přezkoumal výrok o zastavení řízení proti třetí žalované pro překážku věci rozsouzené, když po věcné stránce se odvolací soud výrokem soudu prvního stupně nezabýval. S názorem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožnil, i když nic nemění na svém závěru obsaženém v rozsudku z roku 1999, sp.zn. 28 Cdo 383/99-63. I nadále je třeba vycházet z toho, že odvolací soud nemohl přezkoumávat výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla třetí žalované uložena povinnost zaplatit část z celkově uplatněného nároku, když třetí žalovaná se proti tomto výroku neodvolala, takže rozsudek soudu prvního stupně nabyl v této části právní moci. Dovolací soud však se nemůže ztotožnit s dalším závěrem odvolacího soudu, že tím třetí žalovaná přestala být účastnicí řízení, resp. bylo v plném rozsahu o žalobě proti ní rozhodnuto. Žalobce uplatnil nárok proti všem třem žalovaným a v průběhu řízení jej nezměnil, žalobu proti třetí žalované nevzal zpět a žaloba proti ní, pokud jde o zbývající částku, nebyla pravomocně zamítnuta. Za této situace jde ve vztahu k třetí žalované o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto jen o části nároku, po jehož vydání soud prvního stupně teprve zjišťoval rozhodné okolnosti podle právního názoru dovolacího soudu, a podle nich rozhodl. Dovolací soud proto neshledal, že by ve vztahu k třetí žalované, pokud jde o částku přesahující již přisouzených 496.954, 80 Kč, šlo o překážku věci rozsouzené a rozsudek odvolacího soudu proto v této části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3, věta prvá o.s.ř.). V dalším řízení proto odvolací soud posoudí rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k třetí žalované věcně, včetně zjištění, že byla výlučnou dědičkou po svém manželovi, a rozhodne nově též o nákladech řízení (§243d) odst. 1 o.s.ř.), při čemž přihlédne i k námitkám týkajícím se rozhodnutí o nákladech řízení, vyjádřených v dovolání.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nerozhodoval soud zvlášť o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu