ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2300.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2300/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem v Praze 4, Voráčovská 14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 , jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 99.427.446,25 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 130/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2011, č. j. 69 Co 582/2010-163, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. března 2010, č.j. 18 C 130/2008-119, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 754.548,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 98.672.900,25 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení ve výši 10,5 % od 10. 1. 2008 do 9. 6. 2008 z částky 754.548,- Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel přitom ze zjištění, že usnesením Policie České republiky ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. ČTS: ÚOOZ-99/V7-2005, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Dne 11. 3. 2006 byl žalobce vzat do vazby, z níž byl propuštěn 5. 5. 2006. Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. 1 ZT 111/2006 (které nabylo právní moci dne 17. 7. 2007), bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Výkonem vazby žalobci ušel výdělek ve výši 672.081,- Kč a v důsledku trestního stíhání na nákladech obhajoby vynaložil částku 82.467,- Kč. Uplatněný nárok soud kvalifikoval jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonnou vazbou (§9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a nezákonným trestním stíháním (§7 odst. 1 a §8 odst. 1 cit. zákona). Požadavek žalobce na zaplacení dalších 50.263.059,- Kč, který žalobce odůvodňoval tím, že jde o majetkovou újmu, kterou utrpěl jako akcionář společnosti BIOFERM – lihovar Kolín, a.s. (jež měla spočívat v tom, že společnost neuskutečnila projekt výstavby továrny na výrobu bioethanolu) neshledal opodstatněným, uzavíraje, že vylíčená majetková újma týká se sféry označené obchodní společnosti a dosud nikoliv majetkových poměrů žalobce jako akcionáře. Za nedůvodný označil i požadavek na náhradu nemajetkové újmy v částce 48.389.760,- Kč (§31a zákona č. 82/1998 Sb.).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2011, č.j. 69 Co 582/2010-163, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že žalobu zamítl též v části o zaplacení úroku z prodlení z částky 754.548,- Kč za dobu od 10. 6. 2008 do 9. 7. 2008 a žalované uložil zaplatit žalobci dalších 5.087,25 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 50.278.053,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a v části o zaplacení 48.389.760,- Kč (náhrada nemajetkové újmy) jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jde-li o požadavek na zaplacení částky 50.263.053,- Kč (ušlý zisk v důsledku nerealizované výstavby objektu na výrobu bioethanolu) se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že může jít o majetkovou újmu dotýkající se dosud toliko majetkové sféry označené obchodní společnosti a k uplatnění práva na náhradu takto vzniklé újmy není žalobce věcně legitimován. Současně shledal, že mezi takto tvrzenou majetkovou újmou (ušlým ziskem) a nezákonným trestním stíháním žalobce (akcionáře společnosti) není vztah příčiny a následku.
Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 50.275.053,- Kč s příslušenstvím – podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za nesprávný pokládá jak závěr o nedostatku věcné legitimace k uplatnění práva, tak i závěr o chybějící příčinné souvislosti mezi jeho trestním stíháním a vylíčenou škodou. Tvrdí, že v důsledku jeho trestního stíhání a výkonu vazby nemohla společnost BIOFERM – lihovar Kolín, a.s. realizovat projekt výstavby továrny na výrobu bioethanolu, čímž ji ušel zisk, na němž by se jako akcionář podílel do výše žalované částky. Má za to, že škoda v majetkové sféře společnosti je „nepochybně a nezvratně škodou ve sféře vlastníků této společnosti“. Navrhl, aby Nevyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl – v dovoláním napadeném rozsahu – rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu hned na dvou samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby ohledně částky 50.278.053,- Kč s příslušenstvím – jednak na závěru, že žalobce není k podání žaloby ohledně této částky aktivně legitimován, neboť žalobcem vylíčená majetková újma se dosud dotýká toliko sféry obchodní společnosti BIOFERM – lihovar Kolín, a.s. (osoby odlišné od žalobce), a současně že není dána příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzenou škodou (ušlým ziskem) a jeho nezákonným trestním stíháním.
Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl.
Zpochybňuje-li tudíž žalobce závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi jeho trestním stíháním a okolnostmi, z nichž usuzuje na vznik majetkové újmy, jde o polemiku se skutkovými zjištěními soudu v konkrétní věci, která rozhodnutí po právní stránce zásadně významným nečiní. Zmíněný závěr žalobce úspěšně zpochybnit nemůže již proto, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (sloužící k nápravě vad ve skutkových zjištěních) mu zde k dispozici není.
Obstojí-li tedy již závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi žalobcem tvrzenou škodou a nezákonným trestním stíháním (jenž sám o sobě vede k zamítnutí žaloby ohledně částky 50.278.053,- Kč) je dovolání nepřípustné jako celek, neboť věcný přezkum dalších otázek výsledek sporu neovlivní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K další žalobcem označené otázce sluší se snad uvést tolik, že věcnou legitimaci k uplatnění práva na náhradu škody způsobenou mu nezákonným trestním stíháním žalobce jako účastník trestního řízení (obviněný) jistě nepostrádá (srov. §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.); vymezuje-li však škodu jako zisk, který ušel označené akciové společnosti, domáhá se náhrady majetkové újmy, která (dle jeho tvrzení) nastala toliko v poměrech této třetí osoby, dosud bez negativního dopadu na majetková práva jeho samého jako akcionáře.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu