ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2306.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2306/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce K.S.T. R. M. L., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. a. s. t., zastoupené advokátem, o určení souladu rozhodnutí se stanovami, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 331/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2007, č. j. 39 Co 590/2006-118, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2007, č. j. 39 Co 590/2006-118, a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 3. 2006, č. j. 14 C 331/2005-53, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí ze dne 10. 3. 2006, č. j. 14 C 331/2005-53, ve výroku I. určil, že rozhodnutí K. p. m. r. Č. a. s. t. (dále jen „Č.A.S.T.“ či „žalovaná“), obsažené v protokolu č. 5/2005 ze dne 18. 10. 2005, v němž bylo rozhodnuto o návrhu žalobce na změnu rozhodnutí V. v. Č.A.S.T. ze dne 18. 8. 2005 o schválení přestupu hráče T. K., je v rozporu se stanovami Č.A.S.T. (žalované). Ve výroku II. soud prvního stupně určil, že rozhodnutí V. v. Č.A.S.T. ze dne 18. 8. 2005 o odvolání žalobce proti rozhodnutí Č.A.S.T. o schválení hráče T. K. je v rozporu se stanovami Č.A.S.T. K odvolání žalované odvolací soud v záhlaví identifikovaném rozhodnutí změnil výrok I. soudu prvního stupně tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a v rozsahu, v němž odvolání směřovalo proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně, toto rozhodnutí zrušil a řízení zastavil. Soud prvního stupně podle něj správně dovodil, že ve smyslu §15 odst. 1, 2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 83/1990 Sb.“) je dána jeho pravomoc, neboť žaloba, která byla podána v zákonné třicetidenní lhůtě, směřuje proti rozhodnutí orgánu občanského sdružení, jež žalobce (člen žalované) považuje za odporující stanovám. V daném případě se nejedná o přezkum těchto rozhodnutí ve správním soudnictví, neboť jak již bylo judikaturou dovozeno, jde o občanské soudní řízení „sui generis“, v němž se ustanovení části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) nepoužijí. Ze stanov žalované (čl. 465.01, čl. 466 a čl. 114.11) vyplývá, že je výjimečně možné obrátit se s žádostí o revizi konečného rozhodnutí V. v. žalované k její Revizní komisi. Z tohoto důvodu nepovažoval odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – rozhodnutí V. v. Č.A.S.T. z 18. 8. 2005 za rozhodnutí konečné, neboť zákon nestanoví, že se v případě zákonné podmínky vyčerpání všech opravných prostředků (§15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.) musí jednat o opravný prostředek řádný. Odvolací soud se tak nepovažoval za nadaný pravomocí uvedené rozhodnutí přezkoumávat a podle §104 odst. 1 a §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně co do výroku II. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Odvolací soud nepovažoval za správný ani závěr soudu prvního stupně o tom, že o přestupu hráče Tomáše Konečného rozhodoval nepříslušný orgán. To vyplývá zejména z článku 309.01 a článku 455.01 písm. a) a c) stanov žalované. Rozhodování o přestupech podle článku 455 stanov je speciálním ustanovením, přičemž se nikterak nevylučuje s článkem 309.01, z něhož vyplývá, že organizačním způsobem řídí soutěž mužů A. p. k. (A.P.K.), zatímco o jejich přestupu rozhodují orgány žalované. Dále se odvolací soud zabýval tím, zda k přestupu hráče T. K. došlo v souladu s přestupním řádem žalované, jenž je obsažen v oddílu B stanov, článcích 450 a následujících. K přestupu výše zmíněného hráče došlo v řádném letním termínu (v době od 15. 6. do 15. 7.) ve smyslu článku 451.01. Přestupy smluvních hráčů upravuje článek 456, dle něhož přestupy smluvních hráčů, tj. hráčů s profesionální smlouvou, se podávají podle tohoto přestupního řádu. Závazky převzaté hráčem ve smlouvě nemohou rušit povinnosti podle registračního a přestupního řádu. Hráč po zániku profesionální smlouvy může přestoupit do jiného oddílu bez souhlasu mateřského oddílu a bez nároku na odstupné, nemá-li ve smlouvě uvedeno jinak. Ukončení profesionální smlouvy potvrdí mateřský oddíl na tiskopise „Ohlášení přestupu“. Skutečnost, že T. K. byl profesionálním hráčem, byla již spolehlivě prokázána před soudem prvního stupně. Za této situace mohl již podle přestupního řádu v původním znění přestoupit bez souhlasu mateřské organizace a bez nároku na odstupné po zániku profesionální smlouvy. Pakliže tedy jeho smlouva zanikla dne 30. 6. 2005, mohl bez dalšího přestoupit k 1. 7. 2005 do jiného klubu. Podle článku 456.13 přechodných ustanovení dodatku č. 2 platí, že v případě, že profesionální smlouva byla uzavřena před nabytím platnosti dodatku (tj. přede dnem 16. 6. 2003), mohou smluvní strany dodatečně ohlásit Č.A.S.T. uzavření profesionální smlouvy podle článku 456.03 a přestup tak podléhá režimu dodatku nebo neohlásit existenci profesionální smlouvy a přestup hráče řeší původní článek 456. V souzené věci bylo prokázáno, že hráč T. K. jednostranně ohlásil tiskopisem „Ohlášení přestupu“ ze dne 1. 7. 2005 přestup z K.S.T. R. M. L. do klubu S.F. S.K.K. E.L. N.I.Ň.O. P. a toto oznámení zaslal spolu s notářsky ověřenou kopií smlouvy žalované. Jestliže byla tedy existence profesionální smlouvy žalované v souladu s dodatkem č. 2 Stanov řádně doložena, vztahuje se na přestup smluvního hráče, jímž T. K. byl, článek 456.02 stanov ve znění dodatku. Podle tohoto článku se tiskopis „Ohlášení přestupu – řádný přestup“ a další náležitosti zašle Č.A.S.T., která schvaluje všechny přestupy smluvních hráčů. Smluvní hráč po zániku profesionální smlouvy může přestoupit do jiného oddílu bez souhlasu mateřského oddílu a bez nároku na odstupné. Rozhodnutí komise pro mimořádnou revizi Č.A.S.T. z 18. 10. 2005 není ani formálně, ani obsahově v rozporu se stanovami Č.A.S.T.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že napadá všechny jeho výroky. Dovolatel uplatňuje „dovolací důvod“ ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O přestupu hráče T. K. nerozhodovaly orgány příslušné podle stanov. Odvolací soud nesprávně vyložil článek 455.01 Soutěžního řádu stolního tenisu (dále jen „SŘST“), nikoliv tedy stanov žalované, jak nesprávně uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Subjektem řídícím soutěž, jíž se účastnilo družstvo, v jehož základu byl zmíněný hráč před sporným přestupem veden na soupisce, byla A.P.K. To vyplývá zejména z první části článku 455.01 (písm. a – d), jež je speciální ve vztahu k druhé části téhož článku. Ve světle čl. 462.07 a čl. 455.01 SŘST, mezi nimž existuje značná obsahová shoda, neobstojí závěr odvolacího soudu, že A.P.K. řídila soutěž extraligy mužů jen organizačním způsobem, zatímco o přestupu hráčů rozhodovala Č.A.S.T. Článek 455.01 SŘST sice upravuje přestupy hráčů, avšak mezi ním a článkem 309.1 není vztah vzájemné speciality a subsidiarity, neboť upravují odlišné otázky a stojí vedle sebe. Odvolací soud dále nesprávně dovodil, že přestup hráče proběhl v souladu se stanovami žalované a SŘST. Odvolací soud především pochybil, jestliže považoval za splněné podmínky přechodných ustanovení podle čl. 456.13 SŘST ve znění dodatku č. 2 schváleného výkonným výborem Č.A.S.T. dne 16. 6. 2003. Odvolací soud zaměnil ve svých úvahách tiskopis tzv. „ohlášení přestupu“ (čl. 452 – 454 SŘST) s tiskopisem „společné oznámení“ podle čl. 456.03 SŘST ve znění dodatku. Uvedené společné oznámení, a to ani ve formě jednostranného oznámení, nebylo Č.A.S.T., a tím méně dovolateli, doručeno. Žalovaná přes soudy obou stupňů toto netvrdila a zejména neprokázala. Je tedy třeba aplikovat SŘST v původním znění. Hráč T. K. byl v době přestupu hráčem po zániku profesionální smlouvy. V daném případě bylo tedy nutné aplikovat čl. 456.02 SŘST v původním znění. Odvolací soud se článkem v tomto znění téměř nezabýval a taktéž se nezabýval čl. III. Dohody o výkonu sportovní činnosti uzavřené dne 16. 9. 2001 mezi dovolatelem a T. K., přičemž zmíněné ustanovení Dohody nelze vyložit jinak než jako dohodu o odstupném. Dovolatel činil v souladu se SŘST úkony směřující k tomu, aby jeho nárok na tabulkovou hodnotu – odstupné – byl uspokojen a nezanikl. Bylo též spolehlivě prokázáno, že takové odstupné nebylo dovolateli nikdy zaplaceno. Nebyly tak splněny podmínky ve smyslu článku 456.02 SŘST. Odvolací soud též pochybil, jestliže rozhodnutí Výkonného výboru Č.A.S.T. nepovažoval za konečné rozhodnutí. Z článků 144.11, 466 a 144.13 SŘST vyplývá, že rozhodnutí Výkonného výboru jako orgánu druhé instance v přestupní záležitosti je konečné (čl. 465.01) a že konečná rozhodnutí mohou být v přestupních záležitostech rušena jen zcela výjimečně (revizní komisí formou mimořádné revize), jestliže byly závažným způsobem, porušeny příslušné řády. Na přezkumu formou mimořádné revize není bez dalšího nárok, ale záleží na posouzení příslušného orgánu, zda se v předmětné věci jedná o zcela výjimečný případ porušení příslušných řádů. V případě, že by soud určil, že rozhodnutí K. p. m. r. Č.A.S.T. je v rozporu se stanovami žalované a současně neurčí, že též rozhodnutí Výkonného výboru téže organizace je v rozporu se stanovami žalované, ve svém důsledku znamená odepření spravedlnosti. Je totiž velmi pravděpodobné, že takovým postupem se nepodaří nyní existující protiprávní stav narovnat do stavu souladného se stanovami a vnitřními předpisy žalované. Orgán rozhodující o mimořádné revizi bude (může) opakovaně rozhodovat, že nejsou naplněny podmínky mimořádné revize a toto rozhodnutí bude případně opakovaně soudem shledáváno jako rozporné se stanovami žalované. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné ve vztahu k výroku I. rozsudku odvolacího soudu podle §239 odst. 1 písm. a), neboť jím bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. zrušeno a řízení zastaveno. Co do výroku II. je pak dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel však žádné vady řízení nenamítal a ze spisu se nepodávají, pročež se dovolací soud zabýval věcným řešením předmětného sporu.
Dovolací soud se nejprve zabýval tvrzením dovolatele, že je dána pravomoc soudů k posouzení souladnosti rozhodnutí V. v. Č.A.S.T. ze dne 18. 8. 2005. Pro posouzení takové námitky je nutno vyjít z výkladu §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. a ze stanov žalované. Citovaný zákon stanoví, že člen sdružení, jenž považuje rozhodnutí některého z orgánů sdružení za odporující zákonu či stanovám, může ve vymezené lhůtě požádat soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami. Takovou žádost však může směřovat jen vůči rozhodnutí orgánu sdružení, proti němuž již podle stanov sdružení nelze podat opravný prostředek. Pravomoc soudů k přezkumu zásadních rozhodnutí orgánů občanských sdružení je tedy obecně dána, nicméně – jak již uvedl Nejvyšší soud ve svých dřívějších rozhodnutích – je třeba, aby byla též splněna restriktivně vyložená kritéria pro projednání žaloby, jíž se člen sdružení domáhá právní ochrany u soudu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2916/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2865/2006). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. je třeba vykládat za pomoci restriktivního, tedy zužujícího, výkladu z hlediska okruhu osob, jež se mohou dovolávat soudní ochrany. To proto, že je nutné v co nejširší míře zachovat spolkovou autonomii garantovanou v čl. 20 Listiny základních práv a svobod bez nevyvážené ingerence státní moci.
Výše uvedenými restriktivními kritérii se rozumí – a to při dostatečně vysokém stupni intenzity jejich naplnění – protiprávnost tvrzeného jednání druhé strany (v podobě rozporu se zákony či interními normami spolku – tedy nejen přísně vzato stanovami), dále pak společenský zájem na projednání věci, vyčerpání smírčích instrumentů a v neposlední řadě výraznou újmu (materiální či osobnostní), potenciálně utrpěnou žalobcem.
Zda jsou takové podmínky v daném případě naplněny, odvolací soud – a i soud prvního stupně – v důsledku odlišného právního názoru nezkoumaly. Nemohlo být dosaženo závěru, je-li dán hmotně právní interpretační podklad pro přiznání hmotného práva žalobci, je-li rozhodnutí orgánů žalované v rozporu se zákonem popř. v příkrém rozporu s interními právními předpisy a zda žalobci v důsledku těchto rozhodnutí vznikla výrazná majetková újma. Pro dosažení těchto skutkových závěrů je zapotřebí vést žalobce k doplnění tvrzení a případně k nim odpovídající důkazní aktivitě.
Nejvyššímu soudu proto, aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele, nezbylo nic jiného než rozhodnutí soudů obou stupňů podle §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně bude vycházet z pro něj závazných právních názorů vyjádřených v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu