ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.231.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 231/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. T., zastoupeného advokátem proti žalovanému Státní památkový ústav S. Č. v P., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 7 C 836/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2001, č.j. 22 Co 103/2001, 22 Co 405/2001- 148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném, aby s ním podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“) uzavřel dohodu o vydání nemovitostí, a to pozemku parc. č. 426/2-zahrada, parc. č. 426/3-zahrada, parc. č. 89-stavební parcela a parc. č. 90-stavební parcela, nyní v evidenci nemovitostí označené jako část stavební parcely č. 89-zastavěná plocha o výměře 502 m2, 426/3 – zahrada o výměře 600 m2, část stavební parcely č. 89-zastavěná plocha s domem č.p. 17 a parc. č. 90-zastavěná plocha o výměře 35 m2 s domem čp. 18 v katastrálním území K. Žalobce uvedl, že jeho rodiče koupili v roce 1939 od A. P. uvedené nemovitosti a tyto nemovitosti považovali za vlastní. Rodina žalobce v jednom z domků bydlela až do začátku 70. let, když v 50. letech došlo ke konfiskaci předmětných nemovitostí. V současné době je jejich uživatelem žalovaný a matka žalobce vyzvala jako oprávněná osoba k vydání nemovitostí. Dne 29.12.1991 zemřela, otec žalobce zemřel 24.3.1967. Žalobce se tak stal jako jediný syn a dědic oprávněnou osobou.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 2. května 1995, čj. 6 C 840/93-27, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že mezi matkou žalobce a A. P., který byl posledním knihovním vlastníkem uvedených nemovitostí, nebyla nikdy sepsána trhová smlouva, na základě které by byl proveden vklad vlastnického práva ve prospěch matky žalobce do pozemkových knih. Matka žalobce nenabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem ani v důsledku vydržení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. prosince 1995, čj. 17 Co 326/95-50, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když rovněž dovodil, že předložená listina ze dne 2. října 1939 nemohla být nabývacím titulem z toho důvodu, že smlouvy z doby od 9.10.1938 do 31.12.1950 vyžadovaly ke své platnosti souhlasu okresního úřadu podle vl. nař. č. 218/1938. Navíc k převodu vlastnictví bylo potřeba intabulace, která v dané věci provedena nebyla. K převodu vlastnictví předmětných nemovitostí za platnosti o.z.o. tedy nedošlo. Pokud jde o možnost převodu vlastnictví dnem 1. ledna 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., podle kterého se dovršilo nabytí vlastnictví i podle smluv uzavřených před tímto datem, pak k převodu také nedošlo, neboť by muselo jít o smlouvy platně uzavřené, mající náležitosti předepsané platnými právními předpisy v době jejich uzavření. Odvolací soud rovněž dovodil, že matka žalobce nenabyla vlastnictví k předmětným nemovitostem ani vydržením, neboť 30letá vydržecí doba podle §l466 o.z.o. splněna nebyla, z důvodu konfiskace předmětných nemovitostí A. P. výměrem Magistrátu města P., čj. 67632-NS/48/Ziv-Hil ze dne 9. října 1948, neboť za eventuelní oprávněnou držitelku mohla matka žalobce být posuzována pouze do vyhlášení citovaného výměru, tj. do 30.10.1949. Stejně tak podle názoru odvolacího soudu nesplnila matka žalobce desetiletou vydržecí dobu podle zák. č. 141/1950 Sb., neboť její počátek by se kladl ke dni 2.10.1939, tj. ke dni sepsání listiny A. P., ale její držba by skončila dnem, kdy nemovitosti nabyl stát, tj. dnem 30.10.1945. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že toto datum vybočuje z rozhodného období podle zák. č. 87/1991 Sb.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací přezkoumal podle §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné dovolání a potvrdil závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 2.10.1939 je neplatná, neboť k ní nebyl udělen souhlas podle vl.nař. č. 218/38 s tím, že k převodu vlastnictví nebyla rovněž splněna podmínka intabulace podle o.z.o. Stejně tak potvrdil závěr odvolacího soudu, že nedošlo k převodu vlastnictví podle zák. č. 141/1950 Sb., jenž opustil požadavek intabulace a postavil se na stanovisko, že převod nastává již perfekcí smlouvy samé, neboť i kdyby listina ze dne 2.10.1939 obsahovala náležitosti smlouvy o převodu vlastnictví, byla by neplatná pro již zmiňovaný nedostatek souhlasu podle vl.nař. č. 218/1938 Sb. Navíc pak účinností zák. č. 141/1950 Sb., tj. dnem 1.1.1951 nemohlo dojít k převodu vlastnictví, rovněž proto, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány A. P. podle dekretu č. 108/1945 Sb. Pokud jde o vydržení konstatoval dovolací soud shodně s názorem soudu odvolacího, že vlastnictví ke sporným nemovitostem nenabyla matka žalobce ani vydržením podle o.z.o., neboť nesplňovala podmínku řádné držby na základě platné smlouvy a navíc ani podmínku 30ti let. Na druhé straně však na rozdíl od soudu odvolacího pokud jde o 10letou vydržecí dobu stanovenou občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb., dovolací soud dospěl k závěru, že je třeba zabývat se splněním podmínek z pohledu ustanovení §115 a 116 zák. č. 141/1950 Sb., podle nichž vlastnického práva k věci nemovité nabyl ten, kdo ji držel oprávněně a nepřetržitě po dobu 10ti let. Nejdříve tedy k vydržení mohlo dojít ke dni 1.1.1961. O oprávněnou držbu šlo potom tehdy, byl-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží a v pochybnostech se mělo za to, že držba je oprávněná (§145). V této souvislosti dovodil, že pokud by soud dospěl k závěru o tom, že matka žalobce nemovitosti nevydržela, nemohly ani její věci ve smyslu ustanovení §6 zák. č. 87/1991 Sb. přejít na stát, neboť matka žalobce by nenabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Naopak pokud by vlastnické právo ke sporným nemovitostem nabyla vydržením, musel by soud zkoumat, zda po nabytí vlastnictví došlo v rozhodném období k přechodu tohoto vlastnictví na stát ve smyslu §6 zák. č. 87/1991 Sb., neboť pouze v tomto případě žalobci vzniklo právo na jejich vydání při splnění dalších podmínek. Zcela na závěr Nejvyšší soud zjistil, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalovaný byl nesprávně označen, s tím, že je v tomto případě na místě postupovat podle §43 odst. 1 o.s.ř. a vyzvat žalobce, aby nesprávné označení žalovaného opravil. Za této situace pak dovolací soud rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně zrušil.
Okresní soud rozsudkem ze dne 22. března 2000, čj. 7 C 836/99-106, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. ledna 2001, čj. 7 C 836/99-133, zamítl návrh žalobce, aby s ním žalovaný podle zák. č. 87/1991 Sb. uzavřel dohodu o vydání předmětných nemovitostí, když postupem podle §43 o.s.ř. upřesnil označení žalovaného a krajský soud jako soud odvolací poté, co přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 odst. 1 věty první o.s.ř. ve znění do 31.12.2000 s ohledem na ustanovení části dvanácté, hlavy první, článku 15 zákona č. 30/2000 Sb. dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze co do výroku o náhradě nákladů řízení a ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že podle ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, v případech uvedených v §6 pokud je občanem České a Slovenské Federativní Republiky. V případě, že tato osoba zemřela, upravuje ustanovení §3 odst. 2 tohoto zákona okruh dalších oprávněných osob. V dané věci bylo, podle názoru odvolacího soudu, rozhodující posouzení, zda matka žalobce byla oprávněnou osobou v tom smyslu, že její věc přešla do vlastnictví státu. V tomto směru žalobce jako další oprávněná osoba v důsledku smrti své matky neprokázal, že jeho matka se stala vlastnicí předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené dne 2. října 1939 s A. P. jako prodávajícím příp. na základě vydržení. Pokud jde o nabytí vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 2. října 1939, odvolací soud dospěl k závěru, že předpokladem vzniku vlastnického práva byla podle obecného občanského zákoníku z roku 1811 intabulace, k níž nedošlo a navíc kupní smlouva uzavíraná dne 2. října 1939 byla neplatná, neboť vyžadovala podle vl. nař. 218/1938 Sb. souhlas okresního úřadu. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že k nabytí vlastnictví matkou žalobce nedošlo ani dnem 1.1.1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který opustil požadavek intabulace, neboť smlouva ze dne 2. října 1939 byla pro nedostatek souhlasu okresního úřadu neplatná. Rovněž tak vlastnictví ke sporným nemovitostem nenabyla vydržením ve smyslu ustanovení §115 a 116 zák. č. 114/1950 Sb., neboť v důsledku rozsudku Mimořádného lidového soudu v Praze LS VIII. 21583/48 ze dne 2.9.1948, jímž byla pravomocně společně se svým manželem odsouzena m.j. k trestu propadnutí majetku ve prospěch státu nemohla nakládat se spornými nemovitostmi jako s věcmi vlastními, ve smyslu naplnění znaku dobré víry, že jí věc náleží. K 1.1.1961 po uplynutí 10leté vydržecí doby se tak matka žalobce nemohla stát vlastnictví sporné nemovitosti na základě vydržení. Pokud jde o otázku vydržení sporných nemovitostí podle o.z.o. dospěl odvolací soud shodně s názorem soudu prvního stupně k závěru, že nebyla splněna podmínka řádné držby, neboť držba nebyla založena na platné smlouvě o převodu nemovitostí a navíc neuplynula ani 30letá vydržecí doba (§1460, 1468 a 1470 o.z.o.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včas podaným dovoláním, jehož přípustnost odvozoval z dovolání vysloveného rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5.12.1995, čj. 17 Co 326/95-50, a to vzhledem k zásadě jednotnosti řízení znamenající, že podáním prvního dovolání proti uvedenému rozsudku nemohla být dovolatelova možnost obrátit se na dovolací soud vyčerpána. Dále vyslovil názor, že podáním prvního dovolání byla de facto vyslovena žádost o připuštění dovolání v rámci otázky zásadního právního významu, za kterou označil otázku držby resp. vlastnického práva ke sporným nemovitostem ve prospěch R. T. v rozhodném období podle restitučních předpisů. Dovolací důvod potom žalobce spatřuje v nesprávném právním posouzení věci, neboť nevzal v úvahu analogické rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.12.1997, čj. II. ÚS 317/96, který dovodil, že kupující nabyli vlastnictví účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. a to bez zápisu do pozemkové knihy a dále, že k odebrání majetku došlo až v období komunistické totality a to postupem porušujícím uznávaná lidská práva a svobody. I nadále ve svém dovolání setrval na názoru, že matka žalobce se stala vlastnicí dnem 1.1.1951 na základě kupní smlouvy ze dne 2. října 1939 přes nedostatek souhlasu podle vl. nař. 218/1939, neboť nikde nebylo stanoveno, že tento souhlas musí být souhlasem předchozím, přičemž ke dni 1.1.1951 již tohoto souhlasu nebylo zapotřebí v důsledku odpadnutí branné pohotovosti státu. Konečně zdůraznil, že státem ve smyslu §1 vl. nař. 218/38 Sb. byl protektorát, kterého ztěží lze dnes z pohledu mezinárodního práva veřejného považovat za subjekt, který měl všechny atributy státu a navíc okresním úřadem byl německy úřadující Landrat, který byl služebně subordinován říšskému protektorovi, což jej vede k otázce, zda lze setrvávat na principu kontinuity práva a dovozovat naopak, že nerespektováním existence okupačních úřadů nebyla matka žalobce ze soukromoprávního pohledu v dobré víře.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedenou podle dosavadních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání splňuje podmínky uvedené v ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř. a proto se dovolací soud zabýval jeho přípustností. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je přípustný jen v případech zákonem stanovených. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. způsobující zmatečnost řízení nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně nelze aplikovat ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Stejně tak nelze aplikovat ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, neboť popsaná situace je dána v případě, kdy předchozí závazný právní názor byl vyjádřen v rozsudku odvolacího nikoliv dovolacího soudu. Právně závazný názor dovolacího soudu vyjádřený ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.6.1999, čj. 2 Cdon 1465/96-91, nelze pod pojem odvolacího soudu podřadit. Rovněž tak odvolací soud proti svému rozsudku nepřipustil dovolání, takže nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání ani podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá tedy posoudit, zda lze přípustnost dovolání dovodit z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na připuštění dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam. V daném případě však návrh na připuštění dovolání žalobce v řízení před odvolacím soudem neuplatnil, takže nebyla splněna základní podmínka přípustnosti dovolání ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolání proto bylo jako nepřípustné odmítnuto (§243b odst. 4, §217 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Podle výsledků dovolacího řízení by měl na náhradu nákladů v něm vzniklých nárok žalovaný, tomu však prokazatelně náklady dovolacího řízení nevznikly. Povinnost k náhradě těchto nákladů proto nebyla uložena žádnému z účastníků (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2, věta prvá, per analogiam o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. února 2002
JUDr. Iva B r o ž o v á , v.r.
předsedkyně senátu