ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.231.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 231/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, PhD., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: H. m. P. , zastoupený advokátem, proti žalovaným: 1) Č. r. - Ú. p. z. s. v. v. m. , a 2) D. s. , zastoupený advokátem, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 12 C 187/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2008, č. j. 69 Co 215/2008-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 6 307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým shora uvedeným rozsudkem potvrdil prvostupňový rozsudek o zamítnutí žaloby na určení, ve níž se žalobce domáhal (v vztahu k prvnímu žalovanému) určení vlastnictví k budově č. p.1192 na pozemku p. č. 3128, pozemku p. č. 3128 a pozemku p. č. 3129 , vše v katastrálním území V., obec P. Shodně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované č. 2 vyklizení budovy č. p. 1192 na pozemku p. č. 3128, pozemku p.č. 3128, pozemku p.č. 3129, opět vše v katastrálním území V., obec P. Odvolací soud tak potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 1. 2008, č. j. 12 C 187/2006-65. Odvolací soud zavázal žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 7.854,- Kč vůči druhému žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. I. S., advokáta; k přiznání nákladů řízení mezi ostatními účastníky nedošlo.
Předmětem řízení bylo jednak určení vlastnického práva k nemovitostem vůči prvnímu žalovanému a jednak uplatněný nárok vůči druhému žalovanému na vyklizení předmětných nemovitostí. Odvolací soud shledal oprávněnost žalobního návrhu pro naléhavý právní zájem, neboť žalobce tvrdil, že je vlastníkem nemovitostí, ačkoliv je vlastnické právo zapsáno v katastru nemovitostí ve prospěch prvního žalovaného. Žaloba se opírala o tvrzení, že žalobce se stal vlastníkem nemovitostí ke dni 1. 7. 2000 podle §2a zákona č. 172/1991 Sb.,o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb.
Odvolací soud určil, že podle §2a odst. 1 cit. zákona musí být podmínky uvedené v zákoně splněny kumulativně, neboť nemovitosti tvoří jeden funkční celek a byly k 1. 7. 2000 ve vlastnictví ČR. Nebyla splněna podmínka, že se musí jednat o nemovitosti, které byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu, vydaným podle příslušného dekretu prezidenta republiky (nebo byly vydány obcím nebo podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě). Ohledně předmětných nemovitostí se nejednalo o příděl, přídělová listina nebyla žalobcem v řízení doložena, nebyly tedy splněny všechny zákonné podmínky pro přechod majetku z ČR do vlastnictví obce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Otázku zásadního právního významu spatřoval v tom, že k datu 1. 7. 2000 byly naplněny všechny podmínky pro přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z majetku žalovaného č. 1 do vlastnictví žalobce; poukázal na správní rozhodnutí, vážící se k předmětné nemovitosti. Rozhodnutím o přídělu mělo být rozhodnutí Ústředního národního výboru h.m. P. ze dne 17. 11. 1952 s tím, že na tento úřad přešly původní kompetence a rozhodnutí o přídělu z hlediska místní příslušnosti, jak byly dříve uplatňovány Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy v P. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 1. a 2. se k dovolání vyjádřili. V rámci vyjádření se zejména ztotožnili se závěry odvolacího soudu. Poukázali zejména na to, že k předmětným nemovitostem absentuje příděl, který se prokazuje přídělovou listinou svědčící bud´ obci nebo národnímu výboru. Shodně navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený osobou s právnickým vzděláním, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novely č. 114/2000 Sb. do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §2a odst. 1 písm. a) až d), které (odst. 1 písm. a/) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákonů č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské půdě). Obce přitom (odst. 3) prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, nebo schváleným přídělovým plánem, nebo schváleným grafickým přídělovým plánem.
Z citovaných ustanovení, která jsou pro věc relevantní, zůstala nesplněna podmínka vydání přídělového rozhodnut í; odvolací soud v tomto ohledu správně dovodil, že podmínky pro přechod nemovitostí z vlastnictví České republiky na obce ke dni 1. 7. 2000 musí být splněny kumulativně. Předmětné nemovitosti tvoří jeden funkční celek (a mohly být i podle všeho konfiskovány), ale nebyly žalobci přiděleny. Žalobcem uváděné rozhodnutí Ústředního národního výboru h. m. P. ze dne 17. 11. 1952 není rozhodnutím o přídělu. Tím ani být nemohlo, neboť obecní vlastnictví v té době již neexistovalo. Novela č. 114/2000 Sb. pokryla zbylé sporné příděly (ještě) obcím, které měly být realizovány před 31. 12. 1949 a došlo k jejich administrativnímu zpoždění, nelze však zaměňovat další operativní rozhodnutí státu jako vlastníka od roku 1950 za příděl. Předmětné rozhodnutí bylo vydáno podle vládního nařízení č. 90/1950 Sb., o správě národního majetku národními výbory, a to podle vyhlášky č. 208/1951 Ú.l., o svěření správy některých nemovitostí, na které se vztahují předpisy dekretu prezidenta republiky o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondu národní obnovy. Obsahem tohoto rozhodnutí není přidělení majetku obci, ale pouze svěření národního majetku (který takto nebyl přidělen) do správy národního výboru (§1 vyhl. č. 208/1951 Ú.l.). Citovaný veřejnoprávní předpis nelze vykládat extenzivně, jak činí v dovolání žalobce, ale je nutné prioritně vycházet z jeho doslovného znění. Žalobce se tedy nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť nebyla splněna jedna z podmínek pro přechod majetku z České republiky na obec.
Odvolací soud nepochybil při svém hmotněprávním posouzení věci, nebyla nalezena judikatorní mezera či kontradikce, a dovolání se proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c/ o. s. ř. odmítá.
Druhý žalovaný má podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. 20.000,- Kč, krácená o polovinu, tj. 10.000,- Kč (§5 písm.b, §14 odst.1, §15 cit. vyhlášky), krácena ještě o 50 % podle §18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení) na 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). S přihlédnutím k 19% DPH pak tyto náklady činí 6.307,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu