ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2318.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2318/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně Tělocvičné jednoty Sokol N. L., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Českému svazu tělesné výchovy, zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 73/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2005, č. j. 38 Co 373/2003-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem ve výroku tohoto rozhodnutí vymezených. Pokud se Č. obec sokolská, jejíž organizační jednotkou je nyní žalobkyně, soudně domáhala vydání sporných nemovitostí na základě zákona č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 232/1991 Sb.“), a následně bylo toto soudní řízení v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno aniž by bylo rozhodnuto o vydání sporných nemovitostí, nemůže se žalobkyně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani určovací žalobou podle §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 99/1963 Sb.“). Odvolací soud současně také poznamenal, že k přechodu vlastnického práva k majetku Československého svazu tělesné výchovy (dále také jen „ČSTV“) na jiný subjekt mohlo dojít jedině na základě usnesení mimořádného sjezdu konaného dne 25. března 1990, popř. na základě postupu předpokládaného zákonem č. 232/1991 Sb., nikoliv však pouhým rozhodnutím členské schůze Tělovýchovné jednoty N. L. uskutečněné dne 29. ledna 1992. K přechodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem na žalobkyni tak nedošlo.
Žalobkyně namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), přičemž otázku zásadního právního významu spatřuje v chybném posouzení podmínky přechodu nemovitého majetku ČSTV na žalobkyni, jakožto právního nástupce ČSTV, kterou soudy obou stupňů spojovaly s termínem nejpozdější možné registrace nástupce (žalobkyně) do 30. června 1990. Dnem registrace u Ministerstva vnitra, tj. dnem 25. dubna 1991, se stala žalobkyně samostatným právním subjektem a přešel na ní v souladu s usnesením mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. března 1990 veškerý nemovitý majetek, který k tomuto dni spravovala, přičemž z předmětného usnesení ČSTV nelze nikterak dovodit, že by podmínkou přechodu nemovitého majetku na tělovýchovnou jednotu byla její registrace do 30. června 1990. Své vlastnické právo ke sporným nemovitostem, podléhající restitučním nárokům bývalého sokolského majetku podle zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 173/1990 Sb.“) a zákona č. 232/1991 Sb., žalobkyně odvozuje od rozhodnutí členské schůze Tělovýchovné jednoty N. L. ze dne 29. ledna 1992, která se jako právní nástupkyně zaniklého ČSTV rozhodla vstoupit s veškerým svým majetkem do Č. obce sokolské, u které byla následně zaregistrována dne 24. února 1992. Tento krok byl také důvodem zpětvzetí žaloby Č. obcí sokolskou a žalobkyně byla – proto – nucena uplatňovat svůj nárok určovací žalobou. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání – toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Otázka, kterou dovolatelka předestřela k dovolacímu přezkumu, výše uvedené znaky nesplňuje, neboť odvolací soud při svém rozhodování uplatnil právní názory, které lze pokládat za standardní, plně korespondující s ustálenou publikovanou judikaturou.
Jak již dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, k majetku odňatému podle zákonů č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. sokolské tělocvičné jednotě nebo sokolské župě je oprávněnou osobou (v režimu a za podmínek zákona č. 173/1990 Sb. a zákona č. 232/1991 Sb.) Č. obec sokolská, které v tomto postavení může případně konkurovat obnovená sokolská tělocvičná jednota nebo župa jako její kvalifikovaná organizační jednotka; jestliže ta svoji existenci neobnovila, je oprávněnou osobou Č. obec sokolská (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 20 Cdo 2382/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 3/2002, pod poř. č. 47, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1996, sp. zn. 3 Cdon 1100/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, pod poř. č. 28).
Dovolací soud také mnohokráte připomněl, že stanoví-li restituční předpis coby lex specialis (v daném případě tedy v režimu zákona č. 173/1990 Sb., ve spojení se zákonem č. 232/1991 Sb.) určité podmínky a postup pro uplatnění nároku na vydání věci, nemohou být tyto ignorovány; hledat řešení v obecném právním předpisu ať již formou požadavku na vydání věci, ve smyslu §126 občanského zákoníku nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li úprava v zákoně zvláštním; taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla (srov. např. závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 1998, sp. zn. 23 Cdo 1410/98 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Dovolatelka zjevně přehlíží dikci ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., podle kterého majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31. března 1948 Č. obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím (v případě jiného než sokolského majetku), které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. prosince 1991; z přiloženého spisu zn. 13 C 287/92 se podává, že Č. obec sokolská, jakožto osoba oprávněná, takto ve vztahu ke spornému majetku vůči žalovanému také postupovala.
Dovolací soud v řadě svých rozhodnutí (srov. mezi dalšími např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1065/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 18/1998, pod poř. č. 126) také dovodil, že Mimořádný sjezd ČSTV svým usnesením ze dne 25. března 1990 – jehož obsahu coby součást právního výkladu §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. se dovolatelka pro podporu své argumentační základny dovolává – prohlásil za “nástupnické organizace ČSTV” kromě jiných jak Č. svaz tělesné výchovy tak tělovýchovné jednoty. Určení konkrétní nástupnické organizace pak sjezd spojil s otázkou “převodu majetku ve vlastnictví ČSTV”, kterou upravil tak, že ke dni registrace tělovýchovné jednoty na ni přechází majetek, který je v její prospěch zapsán u příslušného orgánu, a jednota jej vede ve své účetní evidenci nebo k němu má právo hospodaření, zatímco do vlastnictví Č. svazu tělesné výchovy přechází majetek všech organizačních složek ČSTV (s výjimkou tělovýchovných jednot, klubů a republikových svazů) podle stavu účetní evidence a inventárních záznamů nebo majetek, který konkrétní složka ČSTV (opět s výjimkou tělovýchovných jednot, klubů a republikových svazů) reálně užívá nebo drží. Ze znění usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. března 1990 je zjevné, že určení tělovýchovných jednot, klubů a republikových (sportovních a tělovýchovných) svazů nástupnickými organizacemi ČSTV je ovládáno logikou vymezení pozitivního, zatímco v případě Č. svazu tělesné výchovy se uplatňuje i určení negativní, resp. zbytkové. Podle logiky citovaného usnesení tak na tělovýchovné jednoty, kluby a republikové (sportovní a tělovýchovné) svazy přechází majetek v jejich prospěch konkrétně vymezený (pozitivně stanovenými znaky), a do vlastnictví Č. svazu tělesné výchovy (žalovaného) pak majetek ostatní. K uvedeným závěrům dovolací soud podotýká, že odvolací soud z výše uvedených závěrů zjevně vycházel – bylo na žalobkyni, aby prokázala shora uvedené relevantní skutečnosti (podmínky) prokazující její nástupnictví po ČSTV vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25. března 1990, a to ve vztahu k tímto sporem dotčenému majetku. Pokud dovolatelka shledává důvod zamítnutí žaloby ve skutečnosti její registrace jakožto právnické osoby až po dni 30. červnu 1990, pak na této skutečnosti právní závěr odvolacího soudu nestojí.
Nepostupovala-li tedy žalobkyně resp. Č. obec sokolská, do níž žalobkyně posléze vstoupila, podle příslušných restitučních předpisů (posléze uvedená obec sice zákonem předpokládaným způsobem postupovala, avšak svou žalobu vzala svým podáním, lhostejno z jakého subjektivního důvodu či právního názoru zpět, aniž by na ni vlastnické právo ke sporným nemovitostem přešlo), nelze se již – následně, po uplynutí zákonem stanovených lhůt – domáhat svého vlastnického práva způsobem, jakým činí žalobkyně, tedy určovací žalobou podle §80 písm. c/ o.s.ř. Ta má zásadně vždy deklaratorní účinek, soud k ní odstraňuje stavy právní nejistoty nebo porušení práva v minulosti vzniklá a nové právní poměry nezakládá. Jestliže žalobkyně neprokázala existenci svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, protože ani netvrdila právním řádem stanovený způsob pro obnovení vlastnictví Č. obce sokolské, a namísto toho jen tvrdila a prokazovala svoji vlastní transformaci, nemohla být se žalobou na určení svého vlastnictví k předmětným nemovitostem úspěšná. A tak věc také odvolací soud posoudil.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2006
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu