ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2331.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2331/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele Alico, s. r. o., IČ 4467 8169, 280 02 Kolín IV., Orebitská 99, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, 280 00 Kolín IV., Sladkovského 13, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 21Co 17/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12C 108/2005 (žalobců: a) S. M., b) R. P., c) J. S., d) Ing. P. N., a e) Ing. I. H., zastoupených JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, 280 00 Kolín III, Politických vězňů č. 98, proti žalovanému ČPP Transgas, s. p., Praha 2, Belgická č. 38, zastoupenému Mgr. Pavlem Štrbíkem, advokátem, 128 00 Praha 2, Podskalská 295/4, o vydání nemovitostí, za účasti vedlejšího účastníka řízení: 1. Alico, s. r. o., IČ 4467 8169, 280 02 Kolín IV., Orebitská 99, a 2. ACL s. r. o., IČ 2746 5071, Praha 5, Plaská 622/3, zastoupených JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, 280 00 Kolín IV., Sladkovského 13, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12C 108/2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 8. 2011, č. j. 12C 108/2005-553. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobcům do jejich spoluvlastnictví (ve spoluvlastnických podílech R. P. z jedné čtvrtiny, S. M. z jedné čtvrtiny, J. S. z jedné čtvrtiny, Ing. P. N. z jedné osminy a Ing. I. H. z jedné osminy) továrnu (dříve na výrobu kovového zboží a stavebního kování), sestávající ze staveb a pozemků, zapsaných na listu vlastnictví č. 1235 v katastrálním území K. (obec K.) u Katastrálního úřadu v Kolíně (jako vlastnictví žalovaného), a to pozemků parc. č. 1655/1, parc. č. 3604, parc. č. 3605, parc. č. 6454, parc. č. 6453/2, parc. č. 6455 a parc. č. 6457/2, jakož i staveb: objektu bydlení na pozemku parc. č. 1655/1, stavby na pozemku parc. č. 6454, objektu bydlení na pozemcích parc. č. 6453/1 a parc. č. 6453/2, stavby na pozemku parc. č. 6455 a objektu bydlení na pozemcích parc. č. 6457/1 a parc. č. 6457/2. Žalobcům bylo uloženo zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně na náhradu znalečného, placeného v tomto řízení, částku 121.950,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech řízení mezi účastníky tohoto řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2012, sp. zn. 21Co 17/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 8. 2011, č. j. 12C 108/2005-553, změněn tak, že žalovanému bylo uloženo vydat žalobcům do jejich spoluvlastnictví (v podílech R. P. jednu čtvrtinu, S. M. jednu čtvrtinu, J. S. jednu čtvrtinu, Ing. P. N. jednu osminu a Ing. I. H. jednu osminu), továrnu (dříve na výrobu kovového zboží a stavebního kování), sestávající z pozemků a staveb, zapsaných na listu vlastnictví č. 1235 v katastru nemovitostí pro katastrální území K. (obec K.), a to pozemků parc. č. 1655/1, parc. č. 3604, parc. č. 3605, parc. č. 6454, parc. č. 6453/2, a parc. č. 6457/2 a staveb: objektu bydlení na pozemku parc. č. 1655/1, stavby na pozemku parc. 6454, objektu bydlení na pozemcích parc. č. 6453/1 a 6453/2, stavby na pozemku parc. č. 6455, objektu bydlení na pozemcích parc. č. 6457/1 a 6457/2. Žalovanému bylo uloženo zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně na úhradu jím placeného znalečného v tomto řízení 121.179,- Kč. Také bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 69.991,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 22.438,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalovanému bylo ještě uloženo zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Praze částku 1.800,- Kč na úhradu v tomto řízení placeného znalečného, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 a 212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je důvodné.
Odvolací soud uváděl, že v tomto odvolacím řízení zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně v rozsahu podstatném pro učinění jiných skutkových závěrů než ke kterým dospěl soud prvního stupně a v důsledku toho dospěl i k jiným závěrům právním. Odvolací soud zdůrazňoval, že vyšel zejména z provedených listinných důkazů, které hodnotil jako celek.
Odvolací soud konstatoval, že v tomto řízení se žalobci domáhají vydání nemovitostí vyvlastněných v letech 1956 – 1958 a žalobci požadované pozemky nejsou (podle původních geometrických plánů a vyvlastňovacích rozhodnutí) zemědělskou půdou, takže uplatněný nárok žalobců bylo třeba posoudit podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Původní žalobkyně A. N. a B. K. byly v této právní věci aktivně legitimovány, neboť byly přímými potomky původních vlastníků nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a žalobkyně J. S. (dříve K.) je pak osobou, která byla v tomto případě přímo vylastňována. Dědické řízení po zemřelé Ing. A. N. a B. K. proběhlo a jejich dědicové se stali jejich právními nástupci. Do práv Ing. A. N., která byla oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., vstoupili jako dědicové rovným dílem Ing. P. H. a Ing. I. H. Do práv B. K., která byla oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. vstoupily jako dědičky rovným dílem S. M. a R. P. Rovněž na straně žalované byla shledána soudem pasívní legitimace v této právní věci, když jde z ČPP Transgasu, s. p., o právního nástupce státního podniku Rekord Kolín, který nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, držel ke dni 1. 4. 1991. U vedlejších účastníků řízení Alico, s. r. o., a ACL, s. r. o., neshledal odvolací soud dánu pasívní legitimaci v této právní věci.
Odvolací soud byl toho názoru, že žalobci splnili podmínku stanovenou v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když dopisem ze dne 9. 4. 1991 vyzvali Továrny strojírenské techniky, s. p., Benátky nad Jizerou k vydání věcí, a to zejména pozemku st. parc. 1655 s domem, továrním objektem a dalšími specifikovanými stavbami (výzva byla učiněna v šestiměsíční lhůtě podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., takže k prekluzi nároku tu nedošlo). Protože výzvě žalobců nebylo vyhověno, žalobci uplatnili ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. svůj nárok ve stanovené lhůtě jednoho roku žalobou u soudu (dne 3. 1. 1992).
Odvolací soud neshledal důvodnými námitky promlčení nároku žalobců uplatňované žalovanými a vedlejšími účastníky řízení v průběhu tohoto řízení.
Odvolací soud pokládal za zjištěno, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát na základě rozhodnutí odboru pro výstavbu rady Okresního národního výboru v Kolíně ze dne 15. 12. 1956, zn. Výst. 3059/56, ve spojení s rozhodnutím odboru pro výstavbu Krajského národního výboru v Praze ze dne 6. 6. 1958, č. Výst. 26-4878/58, a to vyvlastněním. Odvolací soud dodával, že historicky tomuto vyvlastnění předcházelo zabrání továrny (patřící bratřím K. v době druhé světové války na Německou říší). Po válce byla továrna bratřím K. vrácena, ale výroba již nebyla provozována v předválečném rozsahu a dne 16. 3. 1950 došlo k začlenění firmy Bratři K. do Čs. stavebních závodů; dne 20. 41. 1956 byla uzavřena smlouva mezi A. K. a n.p. Rekord o pronájmu zařízení továrny; dne 6. 3. 1954 převedla A. K. ½ stavební parcely č. 1655/2 s domem rovným dílem na Ing. A. N. a J. S. (dříve K.).
K důvodům vyvlastnění nemovitostí v daném případě byl odvolací soud toho názoru, že tu připadá v úvahu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. písm. i) a j); dalším důvodem tu může být ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., t. j. případ, že stát převzal věci bez právního důvodu. Odvolací soud na základě zjištění učiněných v tomto soudním řízení dovozoval, že restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb. není v tomto případě dán, neboť průmyslová výroba ve vyvlastněných objektech probíhala minimálně do účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Pokud šlo o možné uplatnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., byl odvolací soud toho názoru, že z provedených posudků znalců vyplynulo, že úhrada za vyvlastnění byla učiněna v souladu s tehdy platnými předpisy. Odvolací soud neshledal ani podmínky pro žalobci tvrzený restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť žalobci neprokázali své tvrzení, že by rozhodnutí odvolacího orgánu – tehdejšího Krajského národního výboru v Praze – nebylo účastníkům řízení doručeno. Pak se odvolací soud zabýval otázkou, zda byl v daném případě naplněn restituční důvod dle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.; dospěl na podkladě v tomto řízení provedeného dokazování k závěrům, že tu došlo v případě J. K. k porušení jeho práv na bydlení (s rodinou) v obytném domě v K., dále že ze strany státu tu došlo k šikaně vůči B. K. porušením jejího práva na práci rozvázáním pracovního poměru jen z důvodů politických, a také že původní spoluvlastníci nemovitostí byli v roce 1964 nuceni bezplatně převést na stát i zbytek pozemků, které jim vyvlastňovacím rozhodnutím vyvlastněny nebyly; s ohledem na tyto uvedené skutečnosti dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že v daném případě je dán restituční důvod dle ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb.
S ohledem na uvedené okolnosti odvolací soud po té, když také žalobci nárokované pozemky dostatečně identifikovali geometrickým plánem č. 3179-166/2002 ze dne 20. 1. 2003, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a to tak, že ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu bylo žalobě žalobců plně vyhověno.
Žalobcům byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1, věta první, občanského soudního řádu.
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud v souladu s ustanoveními §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozhodnuto bylo odvolacím soudem také o úhradě soudního poplatku a také povinnosti žalovaného uhradit státu náklady znalečného a svědečného, které vznikly v průběhu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 25. 2. 2013 advokátu, který v řízení zastupoval vedlejšího účastníka řízení Alico, s. r. o., a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu prvního stupně dne 19. 4. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. 12. 2012 (sp. zn. 21Co 17/2012 Krajského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatel je toho názoru, že jeho dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu „způsobuje právní nejistotu, neboť je jím rozhodnuto, že žalovaný je povinen vydat stavbu na pozemku parc. č. 6423/1 v katastrálním území K., ale nikoli tento pozemek; také ukládá žalovanému vydat pozemek parc. č. 6457/2, ale nikoli pozemek parc. č. 6457/1 v uvedeném katastrálním území“.
Dovolatel je dále toho názoru, že rozsudkem odvolacího soudu je ukládáno plnění nemožné, neboť bez toho, že by bylo rozhodnuto o neplatnosti příslušné smlouvy, je uloženo žalovanému vydat budovu na pozemcích parc. č. 6457/1a parc. č. 6457/2, které je ve vlastnictví vedlejšího účastníka tohoto řízení ACL. s. r. o., IČ 2746 5071, Praha 5, Plaská 622/3“.
Vadou rozsudku odvolacího soudu je i to, že nebylo rozhodnuto o povinnosti vrátit náhradu za vyvlastnění, přesto, že toto bylo žalobci navrženo.
Dovolatel co do postupu soudů v daném případě vytýkal, že „přestože byla vznesena námitka promlčení a námitka prekluze nároků žalobců, nebyl proveden žádný důkaz, na základě něhož by došlo k porovnání: a) výzvy žalobců ze dne 9. 4. 1991, b) žaloby ze dne 29. 3. 1992 vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 439/92, c) změny a rozšíření návrhu na zahájení řízení ze dne 10. 9. 1992, d) žaloby podané dne 31. 3. 1992 uplatněného u Okresního soudu v Kolíně dne 3. 4. 1992, f) podání ze dne 7. 9. 1992, podané na Okresní soud v Kolíně dne 8. 9. 1992, g) podání ze dne 30. 4. 2008, podané na Okresním soudě v Kolíně dne 2. 9. 1998, h) podání ze dne 14. 4. 2002, podané na Okresní soud v Kolíně dne 14. 6. 2002 a ch) specifikace žaloby ze dne 14. 4. 2003.
Soudem nebyl v tomto řízení proveden žádný důkaz o tom, že stavby, které jsou předmětem řízení, ztratily svůj původní technický charakter a že na pozemcích umístněné stavby byly zřízeny před převzetím pozemků státem. Např. obytný dům, který byl postaven v roce 1910, byl upraven stavebními úpravami, provedenými národním podnikem Rekord a pak i jeho právním nástupcem; výrobní hala s výrobní linkou brus. papíru se sušárnou v roce 1961 vyhořela (byla pak postavena nová stavba nákladem 2.000.000,- Kč); kotelna byla nahrazena nově postavenou přípojkou páry a byly postaveny přípojky plynu, vody, vzduchu a elektřiny; původní sklad byl zbořen a byla postavena garáž; zrušeny byly bazén a hřiště.
Pokud jde o vyvlastnění provedené v daném případě, bylo provedeno v souladu s ustanovení §20 zákona č. 280/1949 Sb. Původní žalobkyně nikdy nepopíraly, že nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení, byly vyvlastněny, a to za náhradu a že náhrada za vyvlastnění nemovitostí byla vyplacena. Původní vlastníci nemovitostí měli ke znaleckému posudku, který obdrželi jako podklad pro vyvlastňovací řízení pouze tu námitku, aby byl z vyvlastnění vyňat obytný dům. Podle názoru dovolatele z důkazů, provedených ohledně vyvlastnění, vyplývá, že účelem vyvlastnění bylo v daném případě zajištění výroby v továrně, která nebyla právními předchůdci žalobců po roce 1945 prakticky obnovena; ani jeden z provedených důkazů neobstojí jako důkaz údajné politické perzekuce, která by tu byla motivací odnětí majetku vyvlastněného v daném případě.
Přípustnost dovolání dovolávajícího se vedlejšího účastníka řízení proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 12. 2012 (sp. zn. 21 Co 17/2012 Krajského soudu v Praze) bylo tu třeba posoudit ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu (zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodný stav v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož bylo přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V daném případě tedy přípustné dovolání dovolatele uvádělo jako dovolací důvody jednak to, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2012), dále že rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu v již uvedeném znění), jakož i to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu v již uvedeném znění).
O vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil již v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování) a zejména došlo-li v důsledku nesprávného postupu soudu k odnětí možnosti účastníku řízení (zejména dovolateli) jednat před soudem (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 498/1998 a č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). – V daném případě neshledal dovolací soud, že by při projednávání této právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 108/2006 došlo k vadě řízení interpretované ve smyslu citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury.
Rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemají v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není anebo nepokládá-li za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v ustanoveních občanského soudního řádu v hlavě třetí části čtvrté (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jak to uvedl odvolací soud konkrétně na str. 20 svého rozsudku ze dne 11. 12. 2012 sp. zn. 21 Co 17/2013 Krajského soudu v Praze).
Podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. zmírnění následků majetkových a jiných majetkových křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, bylo-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody rozumí pro účely tohoto zákona takové jednání, které je v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektujícími práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech (srov. vyhlášku č. 120/1976 Sb. o Mezinárodním paktu o občanských právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech).
V případě, že došlo k vyvlastnění nemovitosti podle zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě, ve prospěch organizace tehdejšího socialistického sektoru a tato organizace souladu s vyhláškou č. 231/1956 Úředního listu vyplatila cenou stanovenou náhradu za vyvlastnění na účet dosavadního vlastníka vyvlastněné nemovitosti u příslušné státní spořitelny, není dán předpoklad povinnosti vydat věc ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (k tomuto závěru dospěl dovolací soud např. v rozhodnutí 3 Cdo 178/93 Nejvyššího soudu).
V případě §2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. jde z hlediska systematického o restituční titul spadající pod postupy poručující obecně uznávaná lidská práva a svobod (§2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.) (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 10. 1997, II. ÚS 192/96, uveřejněný pod č. 129 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z dohodnutí dovolacího soudu i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), k nimž bylo třeba přihlížet i v dovolacím řízení, přistoupil dovolací soud k posouzení výsledných závěrů odvolacího soudu na str. 20-21 jeho rozsudku ze dne 11. 12. 2012 (sp. zn. 21 Co 17/2012 Krajského soudu v Praze). Odvolací soud tu měl za to, že v daném případě tu byl“faktorem objektivně působícím nedostatek zákonné ochrany soukromého vlastnictví, a to způsobilo, že bývalým spoluvlastníkům byl vyvlastněn majetek, který nebyl nezbytný k průmyslové výrobě, a to obytný dům. Ve vztahu ke konkrétně projednávané právní věci nelze pak v neprospěch oprávněných osob vykládat nedůslednosti různého druhu v postupu státních orgánů nebo v postupu osob jednajících tu v podstatě za stát“. Proto v této nejednoduché a skutkově nejednoznačné situaci nelze pokládat za neodpovídající hmotnému právu (hmotněprávnímu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.) závěr odvolacího soudu, že je tu „dán restituční důvod dle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.“. Nebylo tu rovněž možné dospět přesvědčivě k závěru, že by tu došlo v řízení u soudů u soudů obou stupňů k vadám řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a že by rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním, vycházel ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud proto neshledal u přípustného dovolání dovolatele, že by z tohoto dovolání vyplýval závěr o doložených zákonných předpokladech dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit (ve smyslu již uvedeného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání, které bylo sice přípustným, ale nebylo shledáno důvodným.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení náklady v tomto řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. března 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu