ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2342.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2342/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele A. S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 4.5.2005, sp.zn. 19 Co 543/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 10 C 98/2003 (žalobce A. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 25.9.1997, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 25.6.1999, čj. 10 C 247/97-28. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobce o vydání ideálních čtvrtin pozemků parc. č. 567 a 568 v P., parc. č. 1109/5 a parc. č. 1109/1 v P., parc. č. 2046 v P., parc. č. 1213, 1215, 1217, 1218, 1219, 1217/2 a 1217/3 v P., dále ideální šestnáctiny domu čp. 177 a pozemků parc. č. 571 a parc. č. 575, jakož i domu čp. 78 v P. a také jedné ideální dvanáctiny pozemků parc. č. 2044 a parc. č. 2045 v P. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 2.300 Kč.
Tento rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 10.11.1999, sp.zn. 19 Co 576/99, a věc byla vrácena k dalšímu řízení, a to zejména pro nedostatečné skutkové zjištění potřebné pro konečné rozhodnutí ve věci.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze 17.4.2000, čj. 10 C 247/97-67, uložil žalovanému vydat žalobci ideální dvacetinu pozemků parc. č. 2044 a parc. č. 2045 v P. a dále bylo tímto rozsudkem zastaveno řízení o vydání jedné ideální čtvrtiny pozemků parc. č. 1213, 1215, 1217, 1218, 121 a 1217/3 v P.; v dalších žalobních návrzích byla žaloba žalobce zamítnuta (včetně žalobního návrhu na přiznání peněžního ekvivalentu za nevydané nemovitosti); bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 17.4.2000, čj. 10 C 247/87-67, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 25.10.2000, sp.zn. 19 Co 418/2000. tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo vyhověno žalobě výrokem co do vydání ideální dvacetiny pozemků parc. č. 2044 a parc. č. 2045 v P. a potvrzen byl i výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žalobního návrhu na zaplacení peněžního ekvivalentu za pozemky. Zrušen byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně jedné čtvrtiny pozemků parc. č. 574, 1109/6 a parc. č. 1109/1 v katastrálním území V. a jedné čtvrtiny pozemku parc. č. 2046 v katastrálním území S., jakož i výrok o nákladech řízení; v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení bylo pak rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2.2.2001, čj. 10 C 247/97-120, tak, že žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku vydat žalobci v katastrálním území V. ¼ pozemků parc. č. 567 a parc. č. 568, dále 1/16 pozemku parc. č. 571 s domem čp. 177, pozemku parc. č. 574 s domem čp. 78, pozemků parc. č. 573 a parc. č. 575, v katastrálním území V. 1/4 pozemků parc. č. 1109/5, parc. č. 1109/6 a parc. č. 1109/1 a posléze v katastrálním území S. ¼ pozemku parc. č. 2046. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 1.075 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2.2.2001, čj. 10 C 247/97-12, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 14.11.2001, sp.zn. 19 Co 417/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen, zatím co ve výroku o nákladech řízení byl zrušen (a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
K dovolání žalovaného byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze 14.5.2003, 28 Cdo 792/2002, zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze 14.11.2001, sp.zn. 19 Co 417/2001, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen; zrušen byl i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2.2.2001, čj. 10 C 247/97-120, pokud již nebyl zrušen (ve výroku o nákladech řízení) rozsudkem odvolacího soudu ze 14.11.2001. Věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že důvodnost nároku žalobce posuzoval jen z hlediska té skutečnosti, zda ten, komu byla věc (věci) povinnou osobou vydána (vydány), třebaže nebyly uspokojeny i nároky jiné oprávněné osoby (jiných oprávněných osob), věc pak následně převedl smluvně na někoho jiného. Bylo tu nutné bezpečně a všestranně objasnit, zda nároky žalobce byly řádně a včas uplatněny oprávněnou osobou u povinné osoby (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a zda tu došlo k uzavření po všech stránkách platné dohody o vydání věci mezi povinnou osobou a žalovaným (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud tu má možnost posoudit platnost smlouvy (dohody), i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely, protože tu jde o žalobu o vydání věci (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dále měl dovolací soud za to, že bude v dalším řízení třeba posoudit, zda ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. má na zřeteli jen nárok na vydání věci /věcí/, anebo případně i nárok jiného druhu ohledně věci, kterou by již nebylo možné vydat.
Obvodní soud pro Prahu 6 pak vynesl rozsudek z 28.7.2004, čj. 10 C 98/2003-371, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce s návrhem, aby žalovanému bylo uloženo vydat do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobci ¼ parcely č. 567/2, ¼ parcely č. 567/1, ¼ parcely č. 568, 1/16 parcely č. 571, 1/16 domu čp. 177 na parcele č. 571, 1/16 parcely č. 574, 1/16 domu čp. 78 na parcele č. 574, 1/16 parcely č. 575/2, 1/16 parcely č. 575/1 a 1/16 parcely č. 573 v katastrálním území P., dále ¼ parcely č. 1108/6, ¼ parcely č. 1109/7, ¼ parcely 1109/5, ¼ parcely č. 1109/1 a ¼ parcely č. 1109/8 v katastrálním území P., jakož i ¼ parcely 2046 v katastrálním území P. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 26.525 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že účastníci tohoto řízení jsou bratry, jejichž otec A. S. zdědil nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, po původní vlastnici M. S., zemřelé v roce 1956; A. S. zemřel v roce 1978 a dědičkou po něm byla matka žalobce i žalovaného M. S., která zemřela v roce 1982, a jejími dědici byli žalobce i žalovaný.
Nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly odňaty znárodňovací vyhláškou ministra průmyslu z 29.10.1948 č. 2847/1948 Úředního listu. Dohodami z 5.8.1991, 9.9.1991, 1.12.1991 a ze 16.3.1992, uzavřenými podle ustanovení zákona č. 87/1991 sb., o mimosoudní rehabilitaci, mezi žalovaným J. S., jako oprávněnou osobou, a státním podnikem S., l. a z. P. byly nemovitosti vydány žalovanému; tyto dohody byly registrovány bývalým Státním notářstvím pro P. rozhodnutími o registraci z 10.8., 13.11., 8.12. a 29.5.1992.
V současné době žalovaný J. S. pozemky již nedrží. Pozemky parc. č. 567/1, 573, 575 v katastrálním území V. a pozemky parc. č. 1109/1, 1109/5 a 1109/8 v katastrálním území V. jsou v držení akciové společnosti A. a pozemky parc. č. 567/2, 568, 571, 574 a 575/2 v katastrálním území V. a pozemky parc. č. 1109/6 a 1109/7 v katastrálním území V. i pozemek parc. č. 2046 v katastrálním území S. jsou v držení státního podniku S., l. a z. P. (v likvidaci).
Soud prvního stupně měl za prokázáno, že žalobce Ing. A. S. podal výzvu k vydání pozemků ve S., ale měl za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by výzva k vydání pozemků ve S. se týkala i vydání ostatních nemovitostí uvedených v žalobě žalobce.
Soud prvního stupně měl také za to, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k dohodě o tom, že žalovaný, který získal nemovitosti dohodami se S., l. a z. P., s.p., je prodá, případně pronajme a výtěžek z prodeje či pronájmu se rozdělí tak, že žalovaný vyplatí žalobci polovinu čistého zisku. Tato dohoda byla také žalobcem i žalovaným postupně plněna.
V řízení bylo však, podle názoru soudu prvního stupně, prokázáno, že žalobce není občanem České republiky, neboť v roce 1974 se stal občanem USA a zároveň pozbyl občanství České republiky. Státního občanství USA žalobce nepozbyl.
Soud prvního stupně dospěl k názoru, že se na daný případ nevztahuje nález č. 164/1994 Sb., jímž byl změněn zákon č. 87/1991 Sb., „neboť žalovaný J. S. v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. měl trvalý pobyt na území ČSFR a spadal tedy pod lhůty stanovené v §5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Za rozhodné pokládal soud prvního stupně to, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dohoda, že restituentem bude žalovaný J. S., kterému nemovitosti budou vydány, on je prodá či pronajme a polovinu čistého zisku vyplatí žalobci A. S., což se tak stalo. Této dohody se žalobce dovolával u soudu v občanském soudním řízení, jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 38 C 5/94 a u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 11 C 120/92. V občanském soudním řízení vedeném nyní v této právní věci (sp.zn. 10 C 98/2003 Obvodního soudu pro Prahu 6) však žalobce A. S. tvrdí, že sice žalobce a žalovaný uzavřeli uvedenou dohodu, ale on pro opatrnost podává žalobu o vydání nemovitostí, protože si není jistý, zda jeho právo bude zajištěno. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že pokud se nyní žalobce domáhá vydání nemovitostí vůči žalovanému, když tyto dohody jsou nadále platné, „je jeho žaloba zcela proti dobrým mravům ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku“. Podle názoru soudu prvního stupně, nemůže být žalobce v řízení úspěšný ani proto, že neprokázal, že by podal řádnou výzvu vůči povinné osobě, která držela nemovitosti ke dni 1.4.1991, a to konkrétně u nemovitostí, které jsou v katastrálním území V. a V.
Pokud žalobce podal žalobu na vydání nemovitostí, poukazoval soud prvního stupně na to, že žalobce nemohl být úspěšný, neboť bylo prokázáno, že není občanem České republiky; toto občanství pozbyl v roce 1974, když nabyl občanství USA a toto jeho občanství nadále trvá. Pokud žalobci byla v roce 1991 předána listina o českém státním občanství, měl soud prvního stupně za to, že „tato listina je nicotným právním úkonem, neboť není podepsána oprávněnou osobou jednat za orgán (Ministerstvo vnitra), který listinu vydal“.
Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že žaloba žalobce není důvodná a proto ji zamítl; o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 28.7.2004, čj. 10 C 98/2003-371, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 4.5.2005, sp.zn. 19 Co 543/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.650 Kč do 7 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud neshledal odvolání žalobce důvodným.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně vycházel ze závěrů dovolacího soudu, obsažených v jeho zrušovacím rozsudku ze 14.5.2003, a zabýval se tím, zda dohody, na základě nichž byly nemovitosti vydány povinnou osobou žalovanému jako oprávněné osobě, jsou platné.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že tyto dohody jsou platné. Soud prvního stupně také správně zjistil, že žalovaný v současné době žádnou ze sporných nemovitostí v současné době nevlastní, neboť je zčásti prodal a zčásti přestal být jejich vlastníkem na základě dohod o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalobě o vydání nemovitostí nebylo možné vyhovět, když žalovaný nemovitosti, které platně nabyl, již nyní nevlastní. Žalobce, podle názoru odvolacího soudu ani nenavrhl provedení důkazů k doložení jím tvrzené neplatnosti vydávacích dohod.
Odvolací soud však nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně ohledně státního občanství žalobce, který od začátku tohoto řízení dával stále najevo, že splňuje všechny předpoklady oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb. (tj. státní občanství a trvalý pobyt na území České republiky). Pokud ovšem žalobce měl trvalý pobyt na území České republiky, pak musel svůj nárok uplatnit v původní lhůtě podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tedy od 1.4.1991 do 1.10.1991 a následně pak u soudu ve lhůtě jednoho roku od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.; nálezem č. 164/1994 Sb. se totiž otevřela možnost uplatnění restitučního nároku jen těm občanům ČR, kteří trvalý pobyt na území republiky neměli. Odvolací soud proto shodně s názorem soudu prvního stupně měl za to, že žalobce není osobou, které by nález č. 164/1994 Sb. nově otevřel lhůtu k uplatnění restitučního nároku od 1.11.1994.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu včetně správného výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 21.6.2005 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno dne 27.7.2005 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má zásadní význam po právní stránce. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Dovolatel měl především za to, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku trvalého pobytu žalobce na území České republiky před účinností nálezů č. 164/1994 Sb., protože pominul tvrzení žalobce a jím předložené důkazy, že se v rozhodné době před účinností nálezu č. 164/1994 Sb. nezdržoval na území České republiky. Dovolatel sice měl v občanském průkazu uvedenou adresu P., ale na této adrese se v té době nezdržoval v úmyslu se zde trvale zdržovat, protože byl ještě v USA, kde také trvale žil a teprve se připravoval na to, že se vrátí z USA do České republiky. Dovolatel vycházel a stále vychází z názoru, že adresa uvedená v občanském průkazu je pouze administrativním zápisem, nikoli však doložením trvalého bydlení. Dovolatel uváděl, že sice podal povinné osobě výzvu k vydání nemovitostí již 25.9.1991, avšak této jeho výzvě nebylo vyhověno právě proto, že nesplňoval podmínku trvalého pobytu v České republice; nemohl tedy ve stanovené lhůtě svůj restituční nárok řádně uplatnit. Odvolací soud nepřihlížel k důkazům předloženým žalobcem a vycházel jen ze dvou údajů o tom, že ze správního spisu, týkajícího se udělení státního občanství ČR vyplývá, že „žalobce tvrdil, že má na území České republiky trvalý pobyt“ a dále, že „dohodami s povinnou osobou byly žalobci některé nemovitosti vydány“. Dovolatel má naproti tomu za to, že nebylo vyvráceno, že v rozhodné době žil trvale v USA a „pokud byly některé nemovitosti žalobci vydány na základě dohody, nebyla v takovém případě účastníky dohody otázka jeho trvalého pobytu nikdy řešena“; nedošlo k řešení této otázky ani v soudním řízení, takže tu nešlo o vázanost rozhodnutím ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu; nelze tedy z toho, že dohodami byly žalobci některé nemovitosti vydány, vyvozovat žádné závěry.
Dovolatel proto vytýkal, že se odvolací soud v tomto občanském soudním řízení nezabýval vůbec s argumentací žalobce, věc jednostranně posoudil pouze na základě argumentů žalovaného a v důsledku těchto vad řízení věc po právní stránce nesprávně posoudil a dospěl k chybnému závěru, že žalobce není osobou, které by nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. nově otevřel lhůtu k uplatnění restitučního nároku až od 1.11.1994.
Pokud šlo o otázku neplatnosti dohod uzavřených žalovaným s povinnou osobou o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., měl dovolatel za to, že tuto otázku měl soud zkoumat jak předběžnou otázku a měl si o ní utvořit vlastní úsudek bez ohledu na to, co o platnosti dohod uváděli účastníci řízení. Dovolatel v této souvislosti poukazoval na to, že nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly zemědělským majetkem, takže dohody o vydání věcí, které tu byly uzavřeny podle zákona č. 87/1991 Sb., by byly neplatné, neboť byly uzavřeny v rozporu s ustanovením §1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se tohoto zákona nepoužije na zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy, využívané k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních ploch. Dovolatel poukazoval na to, že v tomto soudním řízení upozorňoval soud na to, že ohledně nemovitostí, které jsou předmětem tohoto soudního řízení, je vedeno řízení u Pozemkového úřadu h. m. P. a že v tomto správním řízení jde právě o otázku platnosti předmětných dohod o vydání věcí z tohoto hlediska, zda v nich šlo o zemědělský majetek.
V řízení před odvolacím soudem nebyla vyřešena otázka, zda byl převod nemovitostí, k němuž došlo ze strany žalovaného na jiné subjekty, platný, a zda tedy žalovaný je nebo není dosud jejich vlastníkem. V této souvislosti poukazoval dovolatel např. na to, že žalovaný zcizil nemovitosti smlouvou s akciovou společností A. ještě před tím, než bylo soudem pravomocně rozhodnuto (v předchozím soudním řízení) o povinnosti žalovaného vydat nemovitosti žalobci, čímž bylo vydání nemovitostí žalobci fakticky znemožněno; došlo tak ke znemožnění realizace zákonných práv žalobce a žalovaný v době převodu těchto nemovitostí nebyl v dobré víře, že tyto nemovitosti vlastní. Podle názoru dovolatele nebyla platná ani dohoda, kterou uzavřel žalovaný dne 17.10.1994 se státním podnikem S., l., z. P.; dovolatel má za to, že tato dohoda především „postrádá základní náležitost, totiž projev vůle smluvních stran zrušit jejich stávající spoluvlastnictví“; šlo tu také o státní podnik v likvidaci a k dohodě o ohledně takového majetku s fyzickou osobou nebyl dán souhlas podle ustanovení §47b odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.; v době uzavření dohody o vypořádání podílového spoluvlastnictví s tímto státním podnikem v likvidaci musel žalovaný rovněž vědět, že žalobce uplatnil svůj restituční nárok na vydání nemovitostí, ohledně nichž žalovaný uzavíral dohodu s uvedeným podnikem.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 10 C 98/2003 Obvodního soudu pro Prahu 6), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud řešil svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatele, právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelů, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodována dovolacího soudu.
K otázce podle kterých hmotněprávních ustanovení bylo třeba v daném případě věc řešit, zaujal svůj právní názor i dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku ze 14.5.2003 (28 Cdo 792/2002 Nejvyššího soudu), v němž uvedl: „Podle názoru dovolacího soudu je třeba vycházet z právních závěrů z uveřejněné judikatury k výkladu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Bylo tedy nutné, aby bylo zcela bezpečně a všestranně objasněno, zda nároky žalobce byly řádně a včas uplatněny jako oprávněnou osobou u povinné osoby (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a zda tu došlo k uzavření po všech stránkách platné dohody o vydání věci mezi povinnou osobou a žalovaným (srov. rozhodnutí uzavřené pod č. 18/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože tu jde o žalobu o vydání věcí, bylo třeba mít na zřeteli při posuzování platnosti této dohody, že tu soud může pro účely tohoto řízení posoudit platnost smlouvy (dohody), i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“)“.
Od těchto právních závěrů dovolacího soudu se odvolací soud ve svém rozsudku ze 4.5.2005 (sp.zn. 19 Co 543/2005 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, neodchýlil. Odvolací soud při aplikaci ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ dospěl k výslednému závěru, že žalobce je osobou, jejíž nároky uplatněné zejména již jeho výzvou k vydání věci z 1.10.1991 nebyly uspokojeny (byť by byly třebas řádně uplatněny) a že na straně žalobce nejsou dány předpoklady, aby se na něj vztahovala ustanovení nálezu č. 164/1994 Sb., tedy k závěru, který nebyl odlišný od závěrů, z nichž vycházel i dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku ze 14.5.2003 (28 Cdo 792/2002 Nejvyššího soudu). Ve smyslu vázanosti právním názorem dovolacího soudu (srov. §243d odst. 1 občanského soudního řádu) přistoupil také odvolací soud k posouzení toho, zda žalovaný je osobou, které byly nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, vydány na základě platné dohody, uzavřené mezi ním a povinnou osobou. V tomto smyslu nebylo v řízení před soudy obou stupňů zjištěno nic, co by přesvědčivě dokládalo, že by dohody, uzavřené mezi žalovaným a povinnou osobou o vydání nemovitých věcí, o něž v tomto soudním řízení jde, byly neplatné. Nelze přisvědčit názoru dovolatele, že tyto dohody, uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb., jsou neplatné proto, že při jejich uzavření tu byl údajně rozpor s ustanovením §1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. jeho stranu 124 /257/) i ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 téže Sbírky (srov. jeho stranu 45 /123/) bylo vyloženo, že tu není vzájemně dán negativní důsledek z hlediska nároku na vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. Nelze také přisvědčit názoru dovolatele, že při aplikaci ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. se měl a mohl soud zabývat (jako otázkou rozhodnou v tomto restitučním sporu) platností nejen dohod uzavřených mezi žalovaným a povinnou osobou, ale i platností dohod (smluv), které po vydání nemovitostí povinnou osobou žalovanému, uzavřel žalovaný s dalšími subjekty o převodu nemovitostí, jež mu byly před tím vydány podle dohod na základě zákona č. 87/1991 Sb.
Nemohl tedy dovolací soud shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu rozhodnutím odvolacího soudu, napadeným tímto dovoláním dovolatele, nebyla řešena žádná právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacím soudem nebo dovolacím soudem, ani právní otázka, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, a také ani právní otázka, kterou by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem (ve srovnání např. s výkladem hmotněprávních otázek, řešených již uvedenou soudní judikaturou ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. dubna 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu