ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2346.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2346/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: město Loket , se sídlem Loket, náměstí T. G. Masaryka 1, zastoupeno JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou v Karlových Varech, Vítězná 10, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 303/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2012, č. j. 12 Co 36/2012-211, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Jany Wenigové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech svým rozsudkem ze dne 20. 6. 2011, č. j. 9 C 303/2010-166, rozhodl, že žalobce je vlastníkem pozemků zapsaných na LV č. 149, pro kat. území D., blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku téhož soudu. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně s tím, že upřesněný přídělový plán č. 1068-6241/2010 vyhotovený GKS – geodetickou kanceláří s. r. o., se sídlem v Sokolově, Chebská 53, ověřený Ing. Doubravkou Frausovou dne 9. 12. 2010 pod č. 16/2010 a schválený Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj dne 27. 12. 2010 pod č. 1702/2010 je součástí tohoto rozsudku. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že ve výroku o nákladech se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje; ve výroku III. rozsudku téhož soudu bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 26.794,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem v rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných pozemků zapsaných na LV č. 149. Předmětné pozemky tvořily příděl č. 8, přičemž přídělcem byl žalobce a pozemky tudíž podléhají režimu ustanovení §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neboť k 1. 7. 2000 byly ve vlastnictví České republiky a k tomuto datu přešly zpět do vlastnictví žalobce. Žalobce nadto dne 17. 6. 2010 vyzval žalovaného k vydání pozemků.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, protože dospěl k závěru, že žalobce dostatečně prokázal, že nabyl vlastnické právo k nemovitostem zahrnutým do přídělu č. 8 a že předmětné nemovitosti do přídělu patřily. Současně posoudil jako nedůvodnou námitku žalovaného, který uvedl, že podle zákona je obec povinna učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis vlastnictví do evidence nemovitostí do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitostem. Soud k tomu dodal, že zmiňovaná jednoroční lhůta není propadná. Současně se odvolací soud, jakož i soud prvního stupně zabývaly námitkou vydržení předmětných pozemků, vznesenou žalovaným, a shodně uvedly, že žalobce vyzval žalovaného k vydání pozemků ještě před uplynutím desetileté vydržecí doby.
Proti rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Jako otázku zásadního právního významu uvedl určení, zda může výzva obce k vydání majetku potencionálně splňujícího podmínky přechodu ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., obsahujícího pouze seznam všech nemovitostí státu (žalovaného) v jednotlivém katastrálním území bez zákonem požadovaných listinných důkazů svědčících o oprávněnosti přechodu, zpochybnit dobrou víru státu ohledně oprávněné držby dotčených nemovitostí. Nadto uvedl judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se problematikou vydržení nemovitosti státem (sp. zn. 28 Cdo 1603/2005, 28 Cdo 1589/2006) a na závěr navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil prostřednictvím právního zástupce žalobce, který navrhl dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalovaný, zastoupený pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 2 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalovaný dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d) téhož zákona, které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2. Podle odst. 2 tamtéž nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. 12. 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo.
Nejvyšší soud v projednávané věci poukazuje zejména na skutečnost, že je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších instancí. V tomto ohledu dovolací soud vychází též ze zjištění soudů o datu přídělu, resp. sepsání protokolu o závěrečném přídělově technickém řízení dne 15. 9. 1950. Přechod sporných nemovitostí je tudíž posuzovat jako přechod ex lege ze státu na obec podle výše citovaného ustanovení §2a (viz zejména odst. 2) zákona č. 172/1991 Sb., které bylo do citovaného restitučního předpisu vloženo novelou provedenou zákonem č. 114/2000 Sb., s účinností od 1. 7. 2000. Rozhodným datem, podle něhož bylo nutné posuzovat přechod vlastnictví k nemovitostem ze státu na žalobce, bylo datum 1. 7. 2000. Pokud tedy žalobce vyzval žalovaného k vydání předmětných nemovitostí (pozemků) dne 17. 6. 2010, žalovaný, resp. stát vlastnické právo k nim vydržet nemohl (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012).
Nejvyšší soud poté, co neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, když příslušná problematika již byla soudem řešena, posoudil rozhodnutí odvolacího soudu jako správné a v souladu s konstantní judikaturou. Proto dovolací soud v souladu s ustanovením §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Úspěšnému žalobci vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil, čímž mu vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 20.000,- Kč, a to podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů. Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 5.000,- Kč, po přičtení 300,- Kč režijního paušálu a 21 % DPH činila konečná výše nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč. Dovolací soud dodává, že i při existenci nálezu Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., jímž byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., je toho názoru, že příslušné úkony právní služby byly učiněny ještě za existence, resp. účinnosti citované vyhlášky a že žalobce může legitimně očekávat přiznání náhrady nákladů řízení v dosavadní výši.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu