ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2363.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2363/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) I. K. a b) R. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) P. V., a 2) R. V., zastoupeným advokátem, o 290.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 30/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. září 2007, č. j. 18 Co 21/2007-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 34.052,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou u Okresního soudu v Chrudimi vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy ve výši 290.000,- Kč spolu s příslušenstvím, neboť u nich žalovaní při uzavírání kupní smlouvy úmyslně vyvolali omyl, že jsou vlastníkem automobilu, který byl předmětem kupní smlouvy.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 3. listopadu 2006, č. j. 10 C 30/2005-62, zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům částku 290.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení ročně od 11. 1. 2005 do zaplacení, a rozhodl
o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 13. 1. 2002 žalobci s žalovanými za přítomnosti svědků uzavřeli kupní smlouvu na osobní automobil značky M.B. V. 2,3 D za dohodnutou kupní cenu 290.000,- Kč, kterou žalobci složili do rukou V. K., jenž tvrdil, že žalovaným částku předal, ti však tuto skutečnost odmítli. Dne
16. 1. 2002 proběhla registrace převodu vozidla. Následně žalobci převedli vlastnické právo k předmětnému automobilu na pana S., který je převedl dále na pana H., jemuž bylo předmětné vozidlo zabaveno Policií ČR a vráceno skutečné majitelce automobilu, jíž bylo dne 30. 5. 2001 odcizeno. Pan S. se pak obrátil na žalobce s požadavkem zaplacení částky odpovídající hodnotě předmětného vozila v době uzavření smlouvy, neboť i poslední nabyvatel vozidla požaduje vrácení kupní ceny. Okresní soud na základě zjištěného skutkového stavu sice shledal, že směnná smlouva (správně kupní smlouva) ze dne 13. 1. 2002 uzavřená mezi účastníky řízení je absolutně neplatná, když předmětem plnění byl automobil získaný trestnou činností, především však nedovodil, že by si účastníci řízení dohodli platební místo (do rukou svědka K.), a dále ani to, že by tento svědek následně finanční částku žalovaným skutečně předal. Vzhledem k tomu okresní soud uzavřel, že k plnění žalobců došlo bez právního důvodu ve prospěch svědka (pana K.), nikoliv ve prospěch žalovaných, když ke vzniku odpovědnosti žalovaných za bezdůvodné obohacení chybí právě tento předpoklad.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. září 2007, č. j. 18 Co 21/2007-82, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 290.000,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení ročně od 24. 2. 2005 do zaplacení, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil ve správném znění, že se zamítá žaloba, aby žalovaní zaplatili žalobcům společně a nerozdílně 3 % úrok z prodlení z částky 290.000,- Kč od 11. 1. 2005 do 23. 2. 2005 a 0,5 % úrok z prodlení z částky 290.000,- Kč od 24. 2. 2005 do zaplacení; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nikoliv však s jeho právním posouzením, dle kterého k závěru o splnění závazku žalobců zaplatit žalovaným kupní cenu na základě kupní smlouvy mezi nimi uzavřené je zapotřebí prokazatelné zjištění o předání předmětné částky panem K. žalovaným. Z hodnocení důkazů okresním soudem, především z hodnocení svědeckých výpovědí F. Č., F. M. a V. K., totiž vyplývá ujednání účastníků o tom, že kupní cena bude zaplacena žalobcem k rukám pana K. Potvrzením ze dne 13. 1. 2002 bylo prokázáno, že žalobce svůj závazek splnil. Předání peněz panu K. (ve prospěch žalovaných) tak představuje zánik závazku žalobců splněním žalovaným v souladu s uzavřenou kupní smlouvou, jejíž neplatnost soud prvního stupně přiléhavě dovodil, neboť předmětem plnění byl automobil získaný trestnou činností. I za situace, kdy po žalobcích vzájemné plnění spočívající ve vrácení vozidla, jež jako bezdůvodné obohacení již bylo vydáno prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení přímo vlastníkovi vozidla, požadovat nelze, však žalobcům vzniklo proti žalovaným ve smyslu §457 obč. zák. právo na vrácení kupní ceny, kterou za vozidlo zaplatili.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, resp. jeho měnícímu výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodňují je podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelé namítají, že se odvolací soud nevypořádal s jejich obranou spočívající ve skutečnosti, že předmětné vozidlo mohlo být zaměněno za odcizené za držení kterýmkoliv z jeho budoucích „vlastníků“, tedy onou třetí osobou, které bylo vozidlo zajištěno na hranicích, nebo právě žalobci, pokud by tato souvislá řada byla prokázána. Taková řada však prokázána ani prokazována nebyla. Dále vytýkají odvolacímu soudu, že se při úvaze o platebním místě nepozastavil ani nad obsahem kvitance o přijetí kupní ceny, ze které žádným způsobem nevyplývá, že došlo k úhradě ve prospěch žalovaných a že by V. K. byl k přijetí této kupní ceny zmocněn. Z potvrzení naopak vyplývá, že kupní cenu přijal sám svým jménem (nikoliv na účet žalovaných) uvedený svědek. Dovolatelé tedy navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání argumentují proti námitkám žalovaných
a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Žalovaní výslovně uplatnili dovolací důvod zakotvený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), avšak podle obsahu jejich dovolání vytýkají odvolacímu soudu pouze to, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. rozumí takový výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu takové skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud naopak určité rozhodné skutečnosti prokázané nebo za řízení vyšlé najevo při hodnocení důkazů pominul, nebo protože v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyplynuly z přednesů účastníků nebo vyšly za řízení najevo, je z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož správnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádná pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
V tomto případě dovolatelé nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem v tom smyslu, že se nepozastavil nad obsahem kvitance o přijetí kupní ceny, ze které žádným způsobem nevyplývá, že došlo k úhradě ve prospěch žalovaných a že by V. K. byl k přijetí této kupní ceny zmocněn. Z potvrzení naopak dle jejich názoru vyplývá, že kupní cenu přijal sám svým jménem (nikoliv na účet žalovaný) uvedený svědek. Odvolací soud však vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, a to výslechů tří svědků (F. Č., F. M. a V. K.), kteří byli přítomni uzavírání kupní smlouvy, ze kterých jednoznačně vyplývá, že se strany kupní smlouvy dohodly mimo jiné i o tom, že kupní cena bude zaplacena žalobci k rukám svědka K. Plnění k rukám svědka K. tak bylo smluvně sjednáno a svědek K. byl tímto žalovanými pověřen k převzetí plnění od žalobců. Potvrzením ze dne 13. 1. 2002 bylo pak prokázáno, že žalobci svůj závazek splnili, když kupní cenu složili k rukám svědka K., tedy když plnění poskytli v platebním místě, jaké si strany kupní smlouvou dohodli. Důvodnost dovolání podle §241a odst. 3 o. s. ř. tedy v tomto případě dána není, neboť závěry odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé dále zpochybnili úvahu odvolacího soudu ohledně absolutní neplatnosti kupní smlouvy prostřednictvím výtek, že se odvolací soud nevypořádal s jejich obranou, dle níž mohl být předmětný automobil zaměněn za odcizený za držení kteréhokoliv z jeho budoucích „vlastníků“, když v odůvodnění konstatoval, že je právně nevýznamné, zda k přeražení VIN došlo před převzetím vozu žalovanými, v průběhu jejich držby nebo až poté, kdy vozidlo žalobcům prodali, neboť tato skutečnost může mít vliv pouze na oprávněnost držby a nikoli při posuzování platnosti nabytí vlastnického práva. Odvolací soud zde ovšem vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, učiněného především ze spisu Policie ČR – Okresního úřadu vyšetřování v T. sp. zn. ČVS: OVTU-661/2001, že tam specifikovaný automobil M.B. V., který byl předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi žalobci a žalovanými dne 13. 1. 2002, byl již dne 30. 5. 2001 odcizen skutečné vlastnici L. K., s čímž korespondovaly i ostatní provedené důkazy (výslechy svědků i žalobce, spis Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 10 C 250/2004) a přednesy účastníků. Za této situace pak skutečně není podstatné konkrétní datum „přeražení“ VIN automobilu,
u kterého navíc dovolatelé ani nezpochybňují, že bylo do zajištění vozidla stále stejné, neboť totožnost vozu od května 2001 nebyla relevantním způsobem vyvrácena. Vzhledem k tomu, že žalovaní svá tvrzení nepodpořili patřičnými důkazy, kterými by bylo možné prokázat tvrzenou záměnu předmětného vozidla (pouhá úvaha o případném skutkovém ději, odlišném od skutkového závěru odvolacího soudu, není způsobilá takový závěr zvrátit) neboť na nich leželo důkazní břemeno ohledně tvrzených skutečností, z jejichž existence pro sebe vyvozovali příznivé právní důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech pod PR 7/1998, sešit 7, strana 372, ročník 1998), odvolací soud potom nepochybil, když dovodil, že jde o tentýž automobil, a konstatoval, že každý následující nabyvatel předmětného automobilu od data jeho odcizení je jeho pouhým držitelem nikoli vlastníkem, neboť občanský zákoník, jenž vychází ze zásady, podle níž nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám (nemo plus iuris ad alium trasferre potest, quam ipse habet), nabytí vlastnictví od nevlastníka nepřipouští.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto dovolací soud dovolání žalovaných zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně z částky 290.000,- Kč, krácené jednou o polovinu (§3 odst. 1 bod. 5, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení 21.550,- Kč, zvýšené o 30 % podle §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., plus 2 krát 300,- Kč režijní paušál podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a vše navýšeno o 19 % DPH
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu