ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2367.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2367/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1. M. M., 2. S P, 3. P. M., 4. Z. M. a 5. A. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 28.6.1999, sp.zn. 9 Co 811/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp.zn. 15 C 69/92 ( žalobců M. M., S. P., P. M., Z. M. a A. M. proti žalovanému Městu B., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 28.6.1999, sp.zn. 9 Co 811/98, i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku z 8.10.1996, čj. 15 C 69/92-186.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žaloba byla v této právní věci podána u Okresního soudu ve Frýdku - Místku 31.3.1992 a byl jí uplatňován žalobní návrh ( s úpravami v průběhu řízení ), aby žalovanému městu bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 479 v B. na pozemku parc. č. 82 ( o výměře 911m2 ) do jejich podílového spoluvlastnictví se stejnými podíly. V žalobě se uvádělo, že původními spoluvlastníky uvedených nemovitostí byli O. M. a A. M. Na ovdovělou A. M. byl pak od roku 1984 vyvíjen ze strany bývalého Městského národního výboru v B. tlak, aby uvedené nemovitosti prodala státu s tím, že dům je vhodný pro zřízení drobných provozoven služeb. K prodeji došlo smlouvou z 11.2.1986 za kupní cenu 321.091 Kč. Nebyl dodržen příslib o přidělení státního bytu ve F. - M. prodávající A. M., a to za celou dobu do její smrti 25.9.1990. Žalobci měli za to, že tu došlo k uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ( §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.). Žalované město bylo vyzváno k vydání domu čp. 479 v B. s pozemkem parc. č. 82, ale bezvýsledně.
Žalované město navrhl zamítnutí žaloby s tím, že tu nejsou dány zákonné předpoklady k vydání nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku z 8.10.1996, čj. 15 C 69/92 -186, bylo žalovanému Městu B. uloženo uzavřít se žalobkyní M. M. dohodu ( ve znění v rozsudku uvedeném ) o vydání domu čp. 479 v B. s pozemkem parc. č. 82, s tím, že nemovitosti budou vydány do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit žalobkyni M. M. na náhradu nákladů řízení 3.733,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně dalších žalobců a žalovaného města bylo rozhodnuto, že nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit státu na účet Okresního soudu ve Frýdku - Místku 8.082 Kč ( na úhradu vyplaceného znalečného a svědečného ) a 1.000 Kč ( na úhradu soudního poplatku ) do 3 dnů od právní moci rozsudku .
O odvolání žalovaného města proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 24.2.1997, sp.zn. 9 Co 2/97. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 1.725 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo dále uloženo zaplatit státu - Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku 8.112,80 Kč (na znalečné a svědečné) do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit žalovanému městu 1.725 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 1.10.1998, sp.zn. 2 Cdon 1305/97. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 24.2.1997, sp.zn. 9 Co 2/97, byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo poukazováno na to, že v daném případě odvolací soud pokládal za rozhodující, že se žalobcům nepodařilo prokázat existenci nápadně nevýhodných podmínek při převodu nemovitostí na stát kupní smlouvou z 11.2.1986, a že \" za této situace je již nadbytečné zabývat se zkoumáním toho, zda tato smlouva byla vskutku uzavřená v tísni\". Dovolací soud dále konstatoval, že odvolací soud zdůrazňoval ze znaleckého posudku, provedeného k důkazu v řízení před soudem prvního stupně a tímto soudem označeného jako \" revizní posudek\", že v daném případě rozdíl mezi skutečnou cenou a sjednanou cenou ve smlouvě z 11.2.1986 činil pouze 23.042 Kč, což je jen 6,69 % ceny skutečné ; k tomu pak odvolací soud ve svém rozsudku dodával, že tu \" nelze operovat s možností případného zvýšení kupní ceny až o 20 % ve smyslu ustanovení §21 vyhlášky č. 28/1984 Sb., neboť na tento postup nebyl právní nárok\". Z téhož znaleckého posudku však odvolací soud nepřevzal závěr znalce ( na č.l. 151 spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku sp.zn. 5 C 69/92), že cena zjištěná ve smyslu ustanovení §2, §8, §12, §13 a §14 vyhlášky č. 128/1984 Sb. tu nebyla cenou nejvyšší, neboť ve smyslu ustanovení §21 citované vyhlášky mohla být cena staveb ( nikoli pozemků) zvýšena o 20 % ze 343.405,80 Kč (tj. 68.681,20 Kč) až na 412.815 Kč.
Dovolací soud dále dovozoval, že nelze jednoznačně přisvědčit závěru odvolacího soudu, že již tu nebylo zapotřebí se vůbec v odvolacím řízení zabývat otázkou, zda byla soudem prvního stupně správně posouzena otázka tísně na straně prodávající podle smlouvy z 11.2.1986. Odvolací soud jednak vůbec nepřihlížel ke skutkové souvislosti tísně a nápadně nevýhodných podmínek v daném případě a jednak nedocenil plně při úvaze o nápadně nevýhodných podmínkách to, že podle ustanovení §22 dříve platné vyhlášky č. 12/1984 Sb. ( a toto ustanovení je v této vyhlášce zařazeno až za znalcem zmiňovaným ustanovením §21 téže vyhlášky) ceny podle vyhlášky č. 128/1984 Sb. byly cenami nejvýše přípustnými. Tuto zásadu uvedeného cenového předpisu ( dříve platného ) nebylo možné nebrat v úvahu při úvaze o tom, zda tu šlo nebo nešlo o nápadně nevýhodné podmínky, když nebylo možné bez dalšího přehlédnout že by prodávající v době prodeje ( 11.2. 1986) mohla při volném výběru toho, komu by chtěla případně dům čp. 479 v B. prodat ( nebýt omezení, do něhož se dostávala zájmem státu o koupi uvedeného domu), přičemž mohla s kupujícím sjednat i cenu vypočtenou s použitím ustanovení §21 vyhlášky č. 128/1984 Sb., aniž by tehdy šlo o překročení nejvýše přípustné ceny domu, zpochybňující případně platnost smlouvy podle tehdy platných předpisů. V tomto směru tedy nebyla nerozhodná otázka, zda vůbec smlouva byla či nebyla uzavřena dne 11.2.1986 za nápadně nevýhodných podmínek pro prodávající. Nebylo proto možné spokojit se tu jen s úvahou, že na postup podle ustanovení §21 dříve platné vyhlášky č. 128/1984 Sb. \" nebyl právní nárok\" při sjednávání kupní smlouvy.
V dalším průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Ostravě vynesl rozsudek z 28.6.1999, sp.zn. 9 Co 811/98. Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku z 8.10.1996, čj. 15 C 69/92-198, byl změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na nákladech řízení před soudem prvního stupně 1.725 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo dále uloženo zaplatit státu - Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku na nákladech řízení 8.112,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rozhodnuto, že se žalovanému městu neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek v této právní věci.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že byla převzata skutková zjištění soudu prvního stupně z výpovědí žalobců, svědků, ze znaleckých posudků a z listinných důkazů.
Odvolací soud poukazoval na to, že z doplňujícího výslechu žalobkyně M. M. bylo zjištěno, že rodina žalobců měla po celou dobu před uzavřením kupní smlouvy z 11.2.1986 prodávající A. M. jediného zájemce o koupi domu čp.. 479 v B. kromě státu - bývalého Městského národního výboru v B. a tímto dalším zájemcem bylo bývalé Jednotné zemědělské družstvo O. K. ( které se samo o koupi přihlásilo ), že však jednání s tímto družstvem ztroskotalo v roce 1982 a od té doby žádného jiného zájemce o koupi domu čp. 479 s pozemkem parc. č. 82 neměli ; byli přitom v situaci, kdy dům byl určen k demolici, což vedlo k tomu, že po 1.1.1985 žádný zájemce o koupi nebyl.
Odvolací soud dále konstatoval, že \"určitý prvek tísně lze v situaci právní předchůdkyně žalobců ( tj. prodávající A. M. ) v době uzavírání předmětné kupní smlouvy (z 11.2.1986) shledat ( prokázané jednání tehdejšího předsedy Městského národního výboru v B. bylo z obecného hlediska nestandartní)\"; „na straně druhé právní předchůdkyně žalobců ( za pomoci dalších členů rodiny) nevystupovala ve vztahu k státu ( Městskému národnímu výboru v B. ) jako subjekt zcela bezmocný a účinně využívala těch práv, která jí i tehdejší právní řád poskytoval ( postupně se takto podařilo alespoň částečně rozšířit bytové prostory v domě čp. 479 a s úspěchem bylo korunováno i vyjednávání o ceně nemovitostí)\" a \" právní předchůdkyně žalobců byla jistě omezena i ve způsobu užívání svých nemovitostí a v nakládání s nimi\", ale \"podstatnou v této souvislosti zůstává absence jakéhokoli politicky ( třídně ) orientovaného nátlaku\".
Nepravdivé se ukázalo, uváděl dále odvolací soud, tvrzení žalobců o existenci jiných zájemců o koupi nemovitostí, takže tu nebyla situace, že by při převodu vlastnictví k domu čp. 479 v B. s pozemkem parc. č. 82 neměla právní předchůdkyně žalobců možnost využít cenové výhody podle ustanovení §21 vyhlášky č. 128/1984 Sb. Odvolací soud však byl i toho názoru, že aplikace ustanovení §21 dříve platné vyhlášky č. 128/1984 Sb. byla v daném případě vyloučena i z objektivních hledisek, týkajících se uvedené stavby ; šlo o dům ve stáří 37 roků, který z hlediska stavebního \"ničím zvláštním nevynikal\", když totiž citovaná vyhláška zdůrazňovala v souvislosti se svým ustanovením §21 místo stavby, její polohu a zvláštní vybavení. V tomto smyslu poukazoval odvolací soud na posudek znalce M., ale i na to, že při projednávání dědictví po O. M., zemřelém 13.7.1973, byl dům čp. 479 v B. při znaleckém ocenění zařazen až do III. kvalitní třídy, ovšem při ocenění podle ještě dříve platné vyhlášky č. 43/1969 Sb. Posléze odvolací soud zdůrazňoval, že úvahy o nenárokové cenové výjimce podle ustanovení §21 vyhlášky č. 128/1984 Sb. musí přihlížet k tomu, že subjektem ochotným zaplatit za tuto stavbu takto zvýšenou cenu nemohla být žádná z tehdejších tzv. socialistických organizací, pro niž totiž byla maximálně cenou cena reprodukční ( ve smyslu ustanovení §19 odst. 4, věta třetí, vyhlášky č. 128/1984 Sb.), a tuto cenu stanovil znalec M. ve svém znaleckém posudku na 325.892,40 Kč ( tedy výrazně nižší než by byla cena při aplikaci ustanovení §21 vyhlášky č. 128/1984 Sb. a současně jen o 4.801,40 Kč vyšší než cena uvedená ve smlouvě z 11.2.1986). I z hlediska polohy stavby nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu, dovodit možnost aplikace citovaného ustanovení vyhlášky č. 128/1984 Sb., když šlo o stavbu umístěnou v lokalitě, která tehdy nebyla významnější z hlediska průmyslového a nebo rekreačního.
Posuzováno i z hlediska obvyklých podmínek, za kterých v době uzavření smlouvy v místě, kde nemovitost je, dospěl odvolací sod k závěru, že u kupní smlouvy z 11.2.1986 nebyla zásadně porušena ekvivalentnost vzájemných plnění, když z hlediska kupní ceny rozdíl mezi skutečnou cenou stavby, jíž se uvedená smlouva týkala ( tj. 344.133,80 Kč ) a cenou ve smlouvě sjednanou a také vyplacenou ( 321.091 Kč ) činil 23.042 Kč, což je 6,69 % ceny skutečné. V tomto směru uváděl odvolací soud, že mohlo jít o podmínky určitým způsobem nevýhodné, avšak nikoli o podmínky nápadně nevýhodné.
Posléze odvolací soud poukazoval na to, že zajištění bytu pro prodávající nebylo součástí smluvních podmínek a otázku realizace smluvených podmínek převodu nemovitosti nelze zaměňovat s otázkou uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. Kromě toho převodkyně v převáděném domě již tehdy převážně nebydlela a od roku 1982 byla členkou Stavebního bytového družstva ve F.-M.; později došlo ze strany prodávající A. M. k odmítnutí bytu v B. a k převodu družstevního bytu na její vnučku.
Protože tedy odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva z 11.2.1986 nebyla uzavřena za takové míry tísně a za tak nápadně nevýhodných podmínek, aby tu bylo možné aplikovat ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., a protože na straně dalších žalobců kromě M. M. neshledal ani aktivní legitimaci v této právní věci, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobců zamítl. Výroky o nákladech řízení a o soudním poplatku odůvodnil odvolací soud ustanoveními §142 odst. 1, §224 odst. 1 občanského soudního řádu, ustanovením §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 6.8.1999 a dovolání ze strany žalobců bylo u Okresního soudu ve Frýdku-Místku podáno 13.8.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Svým dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu „ve smyslu ustanovení §237 až §239 občanského soudního řádu\".
Dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí pominul při posuzování toho, zda tu ke smlouvě z 11.2.1986 došlo za nápadně nevýhodných podmínek, takové rozhodné skutečnosti jako kvalifikaci domu čp. 479 v B. jako domu rodinného, výši ceny nejvýše přípustné za tento dům, stanovené podle §21 vyhlášky č. 128/1984 Sb., a „nepravdivost znaleckých posudků znalce P. R. (označených č. 832/85 a č. 831/85)\"; odvolací soud opomenul, že dům čp. 479 stojí na nejatraktivnějším místě ve městě B., a to v centru města, takže ze strany bývalého Městského národního výboru v B. byl dům i pozemek, na němž dům stojí, vybrán už v letech 1980 a 1982 pro zpracování projektové dokumentace pro akci „K. a s. v B.\"; odvolací soud, podle názoru dovolatelů, nezkoumal nejvýše přípustnou cenu rodinného domku, tj. maximální výši jeho pořizovacích nákladů, které určil znalec V. částkou 414.805 Kč, a nezabýval se konstrukcí reprodukční ceny domu v posudcích znalců R., V. a M., kteří určovali nesprávně reprodukční cenu domu jako domu provozního, nikoli jako domu rodinného.
Dovolatelé vytýkali také odvolacímu soudu, že nesprávně přihlížel k posudku znalce z roku 1973, vypracovanému za platnosti jiných právních předpisů, dále k nabízené ceně ze strany JZD O. K. z doby, kdy také platily tyto dřívější cenové předpisy, a že přihlížel, že dům byl v roce 1985 znalcem zařazen do první kvalitní třídy a nikoli do třetí kvalitní třídy jako v roce 1973. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nebral v úvahu znalcem M. vypočtenou nejvýše přípustnou cenu domu čp. 479 v B. v částce 416.372,50 Kč. V této souvislosti vyslovovali dovolatelé názor, že prodávající A. M. před prodejem domu smlouvou z 11.2.1986 byly předloženy dva znalecké odhady (P. R. a T.), které neodpovídaly skutečnému stavu a jejich obsahem byla prodávající A. M. uvedena v omyl.
Pokud šlo o posouzení tísně na straně prodávající při uzavírání kupní smlouvy z 11.2.1986, vytýkali dovolatelé odvolacímu soudu, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který provedl podrobné a komplexní šetření, odvolací soud uskutečnil pouze doplňující výslech žalobkyně M. M.. Dovolatelé nesouhlasili s tím, jak odvolací soud argumentoval s pojmem „míra tísně\" i s tím, že postup představitelů tehdejšího Městského národního výboru v B., zaměřený proti prodávající A. M., byl označen jen jako „nestandartní\" a že omezení ve způsobu užívání nemovitostí, jichž se týkala smlouva z 11.2.1986, a nakládání s nimi na straně právní předchůdkyně žalobců nebylo hodnoceno jako vytváření pocitu tísně na její straně. Šlo tu nejen o jednorázový akt, ale o dlouhodobý proces působení na právní předchůdkyni žalobců, jehož výsledkem bylo to, že uskutečnila právní úkon prodeje nemovitostí, který by jinak neuskutečnila; prodeji domu se vůči bývalému Městského národnímu výboru v B. bránila po dobu čtyř roků (1982 až 1986). Jestliže se odvolací soud zabýval hodnocením „míry tísně\" v daném případě, byli dovolatelé toho názoru, že tíseň měřitelná není, ale jde tu o stav, který buď existuje nebo neexistuje. V daném případě byla tíseň na straně prodávající vyvolána dlouhotrvajícím nátlakem, jenž se týkal i likvidace rodinné firmy a živnosti; hrozilo i vyvlastnění domu za částku 3.855 Kč.
Dovolatelé poukazovali i na to, že dům čp. 479 v B. stojí dodnes v téměř nezměněné podobě (s výjimkou částečně opravené fasády), je žalovaným městem pronajímán a žádné stavební úpravy domu nebyly uskutečněny; v současné době žalované město uvažuje o prodeji domu.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. (tj. před 1.1.1996; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení umožňovala přezkoumání rozsudku odvolacího soudu (ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 občanského soudního řádu), domáhajícího se zrušení rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu. Pokud dovolatelé poukazovali co do přípustnosti jejich dovolání i na jiná ustanovení občanského soudního řádu (uváděli, že svým dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu „ve smyslu ustanovení §237 až §239 občanského soudního řádu\"), neshledal dovolací soud, že by v daném případě byly dány i další zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uváděné v ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) a §239 občanského soudního řádu.
Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., které se nepochybně na tuto právní věc vztahovalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil, případně zda projednávaná právní věc měla být posouzena ještě z hlediska některého dalšího ustanovení právního předpisu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že tísní (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.) se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především v posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.
Pokud dovolatelé v obsahu svého dovolání uváděli některé nově uplatněné skutečnosti (např. ohledně nynějšího stavu a způsobu užívání domu čp. 479 v B.) a polemizovali s některými podle jejich názoru vadným skutkovým zjištěním v tomto občanském soudním řízení, jakož i s tím, jak odvolací soud hodnotil v řízení provedené důkazy, vycházel dovolací soud z toho, že v dovolacím řízení nelze (na rozdíl od řízení odvolacího, srov. §205 odst. 2 občanského soudního řádu) uvádět nové skutečnosti a dále z právních závěrů obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí bylo vyloženo :\"Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 (nyní 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 2 (nyní 3) písm. a) až c) občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Musí jít o zjištění právně významné skutečnosti\".
V uvedeném smyslu právních závěrů z uveřejněné soudní judikatury bylo předmětem přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §242 odst. 1 občanského soudního řádu), zda rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě spočívá nebo nespočívá na nesprávném právním posouzení věci, popřípadě zda tu nejsou vady řízení, které lze přezkoumávat ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 občanského soudního řádu.
V daném případě soud prvního stupně ve svém rozsudku z 8.10.1996 (čj. 15 C 69/92-186) uvedl, že „dospěl k závěru, že prodávající A. M. uzavřela kupní smlouvu z 11.2.1986 v tísni\" (str. 18 odst. 2 uváděného rozsudku) a poukázal na zjištěné skutečnosti, které dovodil v tomto směru z provedeného dokazování. Odvolací soud ve svém rozsudku z 28.6.1999 (sp. zn. 9 Co 811/98) uvedl (na str. 6 odst. 2 a na str. 10, odst. 2 uvedeného rozsudku), že „určitý prvek tísně lze v situaci právní předchůdkyni žalobců (tj. A. M.) v době uzavírání předmětné kupní smlouvy (z 11.2.1986) shledat\", ale že „kupní smlouva nebyla uzavřena za takové míry tísně\", aby tu šlo aplikovat ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.
Dále v daném případě soud prvního stupně ve svém rozsudku z 8.10.1996 (na str. 19 v odstavci prvním) uvedl, že pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky, soud dospěl k závěru, že v daném případě byly rovněž při uzavírání smlouvy z 11.2.1986 dány. Soud prvního stupně poukazoval jednak na to, že podle znaleckého posudku znalce M. mohla být cena domu čp. 479 v B. zvýšena ještě o 20% na částku 412.815 Kč, zatím co ve smlouvě byla sjednána kupní cena 321.091 Kč, a dále na to, že se prodávající A. M. nedostalo ekvivalentního vzájemného plnění, neboť neměla kde bydlet a pobývala v určité době u své dcery M. M. v O.; soud prvního stupně pokládal za doložené, že prodávající byl přislíben po prodeji domu byt, ale žádná bytová náhrada jí přidělena nebyla a družstevní byt získala do užívání až za dva a půl roku. Naproti tomu odvolací soud ve svém rozsudku z 28.6.1999 uváděl (na str. 10 v odstavci druhém), že smlouva z 11.2.1986 nebyla uzavřena za „tak nápadně nevýhodných podmínek, aby v této věci šlo aplikovat ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.\"; dovozoval totiž (na str. 9 v druhém odstavci svého rozsudku), že u kupní smlouvy z 11.2.1986 „nebyla zásadně porušena ekvivalentnost vzájemných smluvních plnění, když z hlediska kupní ceny rozdíl mezi skutečnou cenou nemovitostí, zjištěnou soudem prvního stupně částkou 344.133,80 Kč, a cenou sjednanou ve smlouvě (321.091 Kč) činil pouhých 23.042 Kč, což je asi 6,69% z ceny skutečné. V tomto směru mohlo sice jít o podmínky určitým způsobem nevýhodné..., nešlo však v žádném případě o podmínky nápadně nevýhodné\".
Soudy obou stupňů tedy v tomto případě dospěly k závěru, že k uzavření smlouvy z 11.2.1986 o převodu domu čp. 479 v B. (s pozemkem parc. č. 82) přistupovala prodávající právní předchůdkyně žalobců ve stavu tísně, když i odvolací soud tu shledal stav „určité tísně\"; ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. však nestanoví u tísně žádný další zákonný předpoklad míry tísně na rozdíl od nevýhodných podmínek uzavření kupní smlouvy, u nichž citované ustanovení vyžaduje, aby šlo o nápadně nevýhodné podmínky. Toto posouzení zákonného předpokladu tísně ze strany soudů obou stupňů shledává i dovolací soud odpovídající skutkovému zjištění na základě provedeného dokazování v řízení u soudů obou stupňů a obsahu spisu (sp. zn. 15 C 69/92 Okresního soudu ve Frýdku-Místku).
Zbývalo tedy ještě dovolacímu soudu se zabývat tím, zda odvolací soud dospěl ke správnému právnímu posouzení věci na základě řádného postupu v řízení, když na rozdíl od soudu prvního stupně byl toho názoru, že tu při uzavírání smlouvy z 11.2.1986 mezi prodávající A. M. a kupujícím Čs. státem - Městským národním výborem v B. nebyly dány nápadně nevýhodné podmínky na straně prodávající A. M.
Odvolací soud při posuzování odvolání žalovaného města proti rozsudku soudu prvního stupně z 8.10.1996, čj. 15 C 69/92-186, bral v úvahu závěry rozsudku dovolacího soudu z 1.10.1998 (2 Cdon 1305/97 Nejvyššího soudu) a přikročil k doplňujícímu výslechu žalobkyně M. M., aby byla objasněna jednoznačně otázka, zda tu byla na straně prodávající v roce 1986 konkrétní možnost uzavřít kupní smlouvu ohledně domu čp. 479 v B. (s pozemkem parc. č. 82) s jiným subjektem než s tzv. socialistickou organizací s možností zvýšení ceny stavby až o 20% podle ustanovení §21 dříve platné vyhlášky č. 182/1984 Sb. Možnost tohoto prodeje za takto zvýšenou kupní cenu nebyla shledána ani z výpovědi žalobkyně M. M., ani z jiných navržených důkazů nebo odvolacím soudem učiněných zjištění.
Bylo pak tedy nutné v odvolacím řízení ještě posoudit, zda měl soud prvního stupně k dispozici postačující podklady k posouzení toho, zda ve smlouvě z 11.2.1986 uvedená kupní cena 321.091 Kč, vyčíslená podle znaleckého odhadu P. R. z 22.4.1985 a s přihlédnutím k cenové výjimce povolené bývalým Okresním národním výborem ve F.-M. dne 28.1.1986, čj. VÚP/1312/85-345 Ing. Te/Hru, je v souladu nebo v rozporu se způsobem zjišťování ceny domu čp. 479 v B. (s pozemkem parc. č. 82), jak byl tento způsob stanoven v dříve platné vyhlášce č. 182/1984 Sb. Tato otázka byla v odvolacím řízení hlavní rozhodnou otázkou pro posouzení toho, zda tu byly dány nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud měl za to, že není mezi žalobci a žalovaným rozdílný názor na výši zjištěné ceny uvedených nemovitostí podle vyhlášky č. 128/1984 Sb. (viz str. 4, odst. 2 a 3, jeho rozsudku z 28.6.1999) a že žalobci i žalované město shodně vycházejí z posudku soudem ustanoveného znalce M. Odvolací soud však neuvážil, že žalobci v řízení předložili další k jejich objednávce pořízený posudek z 2.11.1995, který vypracoval znalec J. K.
Za těchto okolností se nemohl odvolací soud spokojit jen s tím, že z posudku znalce M. vyvodil jen odlišné právní závěry než soud prvního stupně. Byl tu na místě takový postup v odvolacím řízení, při němž by odvolací soud si v odvolacím řízení buď vyžádal doplnění posudku znalce M., kterého by sám vyslechl, nebo mohl přikročit k provedení důkazu dalším znaleckým posudkem, jehož cílem by bylo ověřit závěry posudku znalce M., anebo měl odvolací soud přikročit ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a věc mu vrátit k doplnění řízení takovým posudkem, jak to má na zřeteli ustanovení §221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Takový postup odvolacího soudu by více odpovídal právním závěrům obsaženým v rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1966 a č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, zabývajícími se postupem odvolacího soudu, chce-li se odchýlit od zjištění a závěrů soudu prvního stupně, která tento soud učinil na základě před ním bezprostředně provedených důkazů.
Za těchto okolností nemohl dovolací soud jednoznačně přisvědčit tomu, že je rozsudek odvolacího soudu správný, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řád, nýbrž dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně postupovat podle závěrů rozsudku dovolacího soudu, jimiž je vázán ve smyslu ustanovení §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu, a provede zejména důkaz posudkem jiného znalce podle ustanovení §127 odst. 2 občanského soudního řádu, a to o ceně domu čp. 479 v B. (s pozemkem parc. č. 82), stanovené podle ustanovení vyhlášky č. 182/1984 Sb., a to s výslovným pověřením přezkoumat znalecký posudek provedený v řízení před soudem prvního stupně ustanoveným znalcem M. dne 10.3.1996. Soud prvního stupně se dále zaměří také na další bližší objasnění toho, zda tu při uzavírání kupní smlouvy z 11.2.1986 neexistovala vedlejší ujednání či smluvní podmínky, souvisící s předmětem plnění, které by prodávající významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. srpna 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová