ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2388.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2388/2021-191
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Horní Planá , se sídlem v Horní Plané, Náměstí 1, identifikační číslo osoby: 65028201, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti Správy železnic, státní organizace , se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby: 70994234, o vydání věci – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 2/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2021, č. j. 4 Co 257/2016-171, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2021, č. j. 4 Co 257/2016-171, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. září 2016, č. j.
11 C 2/2016-48, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2016, č. j. 11 C 2/2016-48, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 11. 11. 2015, č. j. SPU 478880/2014/R5917/RR10897, jímž bylo rozhodnuto o nevydání části pozemku parc. č. 430/5, ostatní plocha (jiná plocha) o výměře 49.321 m 2 (původně části pozemku dle PK č. 77), v katastrálním území Horní Planá – dále „předmětný pozemek“ (výrok I.), a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění učiněných v řízení před správním orgánem, tudíž považoval žalobkyni za osobu oprávněnou a účastnici za subjekt povinný v intencích ustanovení §4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod číslem 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Na rozdíl od správního orgánu shledal, že požadovaný pozemek (přes absenci formálního znaku) je zemědělského charakteru („pozemek je porostlý patrně lesní vegetací“), pročež se zabýval jeho funkční souvislostí s jinou nemovitou věcí vlastněnou žalobkyní ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Chápaje zákonem stanovený předpoklad funkční souvislosti jako pojistku zabraňující vzniku situací, v nichž by nevydání konkrétního majetku způsobovalo nemožnost užívání či řádného fungování jiné věci oprávněné osoby, zamítl žalobu pro nesplnění naznačené podmínky vydání, jejíž naplnění ostatně nebylo ze strany žalobkyně v řízení ani tvrzeno, tedy ani prokázáno.
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem (ve věci v pořadí třetím) ze dne 6. 5. 2021, č. j. 4 Co 257/2016-171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit účastnici řízení náklady odvolacích a dovolacích řízení ve výši 1.800,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud, jenž rozhodoval po kasaci svého předchozího rozsudku ze dne 16. 1. 2020, č. j. 4 Co 257/2016-132, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1558/2020 (zmíněný rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), konstatoval, že předmětný pozemek je porostlý značně vzrostlou vegetací, a tudíž se jedná o pozemek zemědělský, neboť je naplněn tzv. materiální aspekt coby rozhodující kritérium pro kvalifikaci pozemku jako tohoto druhu. Dále pak dovodil, že předmětný pozemek nelze vydat do vlastnictví žalobkyně, jelikož nebyla prokázána funkční souvislost předmětného pozemku s jinými nemovitostmi ve vlastnictví žalobkyně ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., přičemž tvrzení o funkční souvislosti předmětného pozemku s pozemkem parc. č. 430/3 v katastrálním území Horní Planá žalobkyně uplatnila poté, co nastala koncentrace řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že odvolací soud se v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nevypořádal se stěžejní námitkou žalobkyně týkající se nepřiléhavosti aplikace ustanovení §7 zákona č. 428/2012 Sb. na projednávanou kauzu, čímž porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2935/2019. Podotkla, že odvolací soud se odchýlil rovněž od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020, jelikož nezohlednil význam zemědělského charakteru pozemku a od něj se odvíjející potencialitě, že příslušnost hospodařit s tímto majetkem by měla náležet Státnímu pozemkovému úřadu, nikoli subjektu nesprávně zapsanému v katastru nemovitostí, a to v souladu s ustanovením §4 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“). Vyzdvihla, že k tíži oprávněné osoby nemůže být kladeno případné převedení práva hospodaření na jinou organizační složku státu či státní organizaci bez jakékoli změny charakteru pozemku. Z procesní opatrnosti pak dodala, že i v otázce posouzení funkční souvislosti ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. rozhodnutí odvolacího soudu koliduje s ustálenou judikatorní praxí dovolacího soudu, konkrétně s jeho usnesením ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3783/2017, neboť předmětný pozemek představuje jedinou přístupovou cestu na parcelu č. 430/3 v katastrálním území Horní Planá ve vlastnictví žalobkyně. Tvrzení ohledně existence této funkční souvislosti přitom bylo dle názoru žalobkyně předneseno před nastoupením účinků koncentrace řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Účastnice řízení ve svém vyjádření označila dovolání žalobkyně za nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za správný. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. 5. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky určení organizační složky státu příslušné k hospodaření s předmětným pozemkem, jež je spojena s hmotněprávním posouzením podmínek pro naturální restituci historického církevního majetku ve smyslu ustanovení §6 a §7 zákona č. 428/2012 Sb.; při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobkyně shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §4 zákona č. 428/2012 Sb. je povinnou osobou a) Pozemkový fond České republiky, b) Lesy České republiky, s. p., c) stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, d) státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5.
Podle ustanovení §6 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle §4 písm. a) a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5. Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle §4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“), hospodaření s určitým majetkem přísluší té organizační složce, která je účetní jednotkou a potřebuje jej k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, popřípadě přísluší zřizovateli organizační složky, nerozhodl-li v souvislosti s jejím zánikem (§5 odst. 2) o jiném způsobu naložení s majetkem; tím není dotčen postup podle ustanovení §19a, §19b odst. 1 a 3 a §55b. Není-li dále stanoveno jinak (§20), příslušná organizační složka s majetkem rovněž nakládá, a to způsoby a za podmínek podle tohoto zákona.
Podle ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v §1 odst. 1 spravují právnické osoby zřízené zákony České národní rady a Slovenské národní rady („pozemkové fondy“; srovnej zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky), s výjimkou pozemků, a) na nichž se nachází veřejné nebo neveřejné pohřebiště, b) které jsou určeny pro obranu státu, c) které jsou určeny rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů, d) chráněných podle zvláštních předpisů.
Podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě se tento zákon (mimo jiné) vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. Státní pozemkový úřad je příslušný hospodařit též s nemovitostmi, které byly podle jiného právního předpisu ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve správě Pozemkového fondu České republiky. Dále je Státní pozemkový úřad příslušný hospodařit majetkem nabytým v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravující nakládání s majetkem státu ve prospěch jiných osob, se na tyto nemovitosti vztahují jen tehdy, pokud tento zákon nebo jiný právní předpis nestanoví jinak.
Jak v hmotněprávních vztazích, tak i v procesněprávní rovině, je jednání organizačních složek za stát odvislé od práva hospodařit s majetkem státu. Okolnost, že je v katastru nemovitostí takové právo zapsáno pro jiný subjekt než pro organizační složku státu či státní organizaci, jimž toto právo svědčí, sama o sobě existenci takového práva nezakládá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005). Soud je v občanském soudním řízení povinen zjistit, která z organizačních složek státu je podle zákona o majetku státu příslušná vystupovat v konkrétní právní věci za stát, a s touto složkou jednat; případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003).
Pro určení příslušnosti organizační složky k hospodaření s majetkem státu je podstatný charakter (povaha) majetku; stát pak hospodaří se svým majetkem prostřednictvím těch organizačních složek, které jej potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti. Zemědělské nemovitosti ve vlastnictví státu spravoval podle ustanovení §17 zákona o půdě Pozemkový fond ČR (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2438/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2465/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020); nástupcem Pozemkového fondu ČR je Státní pozemkový úřad (§22 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb.). Do působnosti Státního pozemkového úřadu tedy spadá hospodaření se zemědělskými pozemky, a to se zřetelem k dikci ustanovení §4 odst. 1, věty druhé, zákona č. 503/2012 Sb., včetně těch, které byly nově nabyty státem na základě zákona o půdě, ledaže by jich bylo zapotřebí k plnění specifických funkcí nebo úkolů příslušejících jiným organizačním složkám (§9 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.). Tato pravidla se přitom uplatní bez ohledu na právní důvod, na základě něhož se nemovitosti do vlastnictví státu dostaly (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020).
Výše uvedené judikatorní závěry odvolací soud ve své úvaze nikterak nereflektoval. Právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora vymezenou otázku určení povinné osoby k uspokojení restitučního nároku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k zemědělské nemovitosti – je tedy neúplné, a tudíž nesprávné. Jestliže v řízení před soudy nižších stupňů vyšlo v nyní posuzované věci najevo, že předmětný pozemek je zemědělskou nemovitostí ve smyslu ustanovení §2 písm. b) bodu 1. zákona č. 428/2012 Sb. (tento závěr byl formulován na základě konkrétního skutkového zjištění o výskytu vegetace na předmětném pozemku, kterým je dovolací soud vázán), pak se odvolací soud odchýlil od shora uvedené právní úpravy a judikatury, nepřisuzoval-li odpovídající význam jeho zemědělskému charakteru a od něj se odvíjející potencialitě příslušnosti hospodaření Státního pozemkového úřadu, a to jak v rovině hmotněprávní (§6 a §7 zákona č. 428/2012 Sb.), tak v rovině procesního práva (srovnej zejména shora uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1452/2005, a ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003). Právě vazba řešení procesní otázky, pro něž bylo dovolání shledáno přípustným, na posouzení otázky hmotného práva, jehož správnost v rámci uplatněného důvodu dovolání žalobkyně rovněž napadá, se v přítomné právní věci projevuje nikoliv toliko jako vada řízení, ale jako právní otázka řešitelná z hlediska přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř.
V situaci, kdy odvolací soud neúplně, a proto nesprávně, vyhodnotil otázku, který subjekt je v konkrétním řízení povinnou osobou dle zákona č. 428/2012 Sb., bylo by zjevně předčasné činit závěry o tom, zda je v případě předmětného pozemku dána funkční souvislost s jinou nemovitou věcí vlastněnou žalobkyní ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu