ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2397.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2397/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti – děkanství Polná , IČ 627 97 557, se sídlem v Polné, Husovo náměstí 14, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 11/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. března 2016, č. j. 5 Co 5/2016-28, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 2. 2016, č. j. 35 C 11/2015-20, odmítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání části pozemku parc. č. 1311/3 v katastrálním území P., jež není nezbytně nutná k užívání přilehlých staveb, v režimu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jakož i nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina ze dne 4. 9. 2015 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud konstatoval, že žalobkyně zcela nedostatečně specifikovala, vydání jakého dílu zmíněné nemovitosti konkrétně požaduje, její žaloba tak nesplňovala náležitosti stanovené §246 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), respektive trpěla vadou, pro niž ji nebylo lze projednat. Žalobní petit navíc nebyl žalobkyní formulován tak, aby jej soud mohl převzít do výroku svého rozhodnutí, a k žalobě rovněž nebyl připojen geometrický plán, nezbytný pro oddělení požadované části pozemku. Jelikož žalobkyně ani k výzvě soudu nastíněné vady neodstranila, byl její návrh v souladu s §43 o. s. ř. odmítnut.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 3. 2016, č. j. 5 Co 5/2016-28, usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že žalobkyně formulací svého návrhu nedostála veškerým požadavkům stanoveným §246 odst. 2 o. s. ř., poněvadž neuvedla, která část pozemku parc. č. 1311/3 by jí měla být vydána, a v podstatě požadovala, aby neurčitý petit její žaloby dotvořil soud na základě geometrického plánu, jehož vypracování sám zadá. Soud prvního stupně ji tudíž korektně vyzval k odstranění vad tohoto zcela nekonkrétního návrhu, a se zřetelem ke skutečnosti, že daná účastnice na jeho výzvu nikterak nereagovala, předmětnou žalobu přiléhavě odmítl.
Proti tomuto usnesení brojí žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na Nejvyšším soudem dosud neřešené otázce, zda musí být součástí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu o nevydání požadované zemědělské nemovitosti dle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., kterou se oprávněná osoba domáhá části sporného pozemku, geometrický plán. Dovolatelka se domnívá, že od počátku nemohly být s ohledem na formulaci jejího podání pochybnosti o tom, čeho se domáhá, totiž větší části pozemku parc. č. 1311/3; požadavky soudů nižších stupňů na zpřesnění návrhu jsou tak nepřípustným formalismem a odepřením spravedlnosti. Dle judikatury Nejvyššího soudu platí, že žaloba na vydání části pozemku je přesná a určitá nejen tehdy, je-li uvedený díl pozemku identifikován připojeným geometrickým plánem, ale též pokud je označen jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o předmětu řízení. Stejně tak bylo dovolacím soudem judikováno, že není povinností účastníka předložit soudu návrh znění výroku rozhodnutí o věci. Tyto teze soudy v posuzované kauze nerespektovaly a chybně dospěly k závěru o existenci vad dovolatelkou podané žaloby, přičemž současně porušily Ústavním soudem zdůrazňovaný výkladový princip in favorem restitutionis , implikující nutnost vykládat relevantní předpisy se zřetelem k účelu restitucí, jímž je náprava historickým majetkových křivd. Závěrem žalobkyně vyslovuje mínění, že o odmítnutí její žaloby neměl v řízení před soudem prvního stupně rozhodovat asistent soudce, a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení vrchního i krajského soudu zrušil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně však žádnou otázku ve smyslu právě citovaného ustanovení neskýtá.
Námitka, jejímž prostřednictvím dovolatelka rozporuje názor soudu prvního stupně, že vadu žaloby ve smyslu §246 o. s. ř. představuje nezpůsobilost žalobního návrhu k převzetí do výsledného soudního rozhodnutí, přípustnost projednávaného dovolání založit nemůže. Danou myšlenku totiž artikuloval toliko krajský soud, naopak mezi úvahami odvolacího soudu nefiguruje, napadené rozhodnutí na ní tudíž nespočívá, a není tak co do své věcné správnosti ohroženo její možnou nepřiléhavostí.
Předestírá-li žalobkyně jako Nejvyšším soudem dosud neřešenou otázku, zdali musí být k žalobě, jíž se oprávněná osoba v režimu zákona č. 428/2012 Sb. domáhá vydání nezastavěné části zemědělského pozemku, připojen geometrický plán, sluší se odkázat na dřívější judikaturu, v souladu s níž se žaloba o vydání části pozemku pokládá za přesnou a určitou nejen tehdy, jestliže je nárokovaný díl pozemku označen v připojeném geometrickém plánu, ale také pokud je identifikován jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části dotčené nemovitosti se žaloba týká (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. 2 Cdon 180/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1253/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2007). Ač byly tyto závěry formulovány při aplikaci jiných předpisů restituční povahy, pokládá je dovolací soud za přenositelné i do sporů o nárocích dle zákona č. 428/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015). Skutečnost, že žalobkyně s návrhem nepředložila podklad, jímž by bylo provedeno geodetické zaměření požadovaného dílu pozemku parc. č. 1311/3, by tak nemusela být fatální, pakliže by v řečeném podání část nemovitosti, o jejíž vydání usiluje, jiným způsobem jednoznačně specifikovala.
To se však v přezkoumávané věci nestalo, neboť dovolatelka (jak sama zdůrazňuje) uvedla, že se domáhá „větší části“ zmíněného pozemku, konkrétně té, která není nezbytně nutná k užívání přilehlé budovy. V podstatě se tedy pokusila vymezit předmět řízení jako nárok na vydání dílu pozemku parc. č. 1311/3, ve vztahu k němuž není dána překážka ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Takový postup arci nelze akceptovat, neboť zjišťování existence okolností vylučujících naturální restituci (potažmo rozsahu, v němž vydání sporné nemovitosti znemožňují) je otázkou, k níž musí směřovat dokazování odehrávající se v průběhu samotného (řádně zahájeného) řízení a právně kvalifikační úvahy, jež se o prokázané skutečnosti opírají. Soudy nižších stupňů tak v projednávané kauze musely nejprve vyjasnit, vůči jaké části pozemku žalobkyně uplatňuje svůj žalobní požadavek, a teprve následně mohly zkoumat, zda je dotčený díl nemovitosti zatížen překážkou vydání. Nebylo naproti tomu myslitelné, aby v průběhu celé pře až do jejího pravomocného skončení ohledně předmětu řízení panovala nejistota, což lze ilustrovat následující úvahou. Jestliže by žalobkyní provedené vymezení procesního nároku bylo shledáno postačujícím a pokud by soud v posledku dospěl k závěru, že zmiňovaný pozemek nelze vydat vůbec, neboť §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. brání jeho byť jen částečné restituci, znamenalo by to nejspíše, že dané řízení předmět zcela postrádalo, neboť žalobkyně se domáhala vydání toliko té části řečené nemovitosti, kterou vydat lze, a byl-li by daný pozemek nezpůsobilý vydání jako celek, nepožadovala by patrně ničeho. Předestřený závěr je ovšem evidentně absurdní, pročež úsudek odvolacího soudu, že žalobkyně svůj žalobní požadavek neformulovala dostatečně určitě, což má za následek vadnost jejího návrhu a postup ve smyslu §43 o. s. ř., obstojí jako korektní.
Přestože si je Nejvyšší soud dobře vědom povinnosti soudů postupovat při pojednávání restitučních nároků citlivě (viz mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 66/03) a vůči oprávněným osobám vstřícně (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v kontextu majetkového vyrovnání s církvemi viz též nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 94), nezbytnost jednoznačného vymezení předmětu řízení považuje z hlediska fungování civilního procesu za natolik zásadní, že neshledává myslitelným překlenout shora nastíněné teze poukazem na snahu o maximální nápravu historických majetkových křivd.
Námitka, dle níž v řízení před soudem prvního stupně neměl vydat rozhodnutí o odmítnutí žaloby asistent soudce, představuje pouhý poukaz na údajnou procesní vadu, jenž, není-li provázán s jasně pojmenovanou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., není s to přípustnost dovolání založit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 900/2015).
Z naznačených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl coby nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že České republice – Státnímu pozemkovému úřadu v dané fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 11. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu