ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2419.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2419/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání F. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 1. 8. 2002, sp. zn. 1 Co 153/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 73/93 (žalobce F. P., zastoupeného advokátem, proti Ministerstvu vnitra České republiky, 170 00 Praha 7, Nad štolou 3, o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 30. 4. 1993, se žalobce domáhal, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobce F. P. byl v registru svazků bývalé Státní bezpečnosti veden neoprávněně jako osoba uvedená v §2 odst. 2 písm. b/ zákona č. 451/1991 Sb.
Žalované ministerstvo navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že z jeho dochovaných archivních materiálů je doloženo, že žalobce by veden od 23. 2. 1977 jako prověřovaná osoba, od 26. 1. 1978 jako kandidát tajné spolupráce a dne 9. 6. 1978 složil slib spolupráce v kategorii agent Státní bezpečnosti.
Rozsudkem Městského soudu v Praze z 11. 6. 1996, č. j. 34 C 73/93-75, bylo určeno, že žalobce byl neoprávněně veden v registru svazků bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b/ zákona č. 451/1991 Sb. Žalovanému ministerstvu bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 2.610,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím rozsudkem Městského soudu v Praze z 28. 5. 1997, č. j. 34 C 73/93-104, bylo ještě žalovanému ministerstvu uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Praze na vyplacené náklady řízení 3.380,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného ministerstva proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 9. 6. 1998, sp.zn. 2 Co 113/96. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobce o určení, že žalobce byl neoprávněně veden v registru svazků bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b/ zákona č. 451/1991 Sb., byla zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Praze na náhradu nákladů řízení 3.380,25 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 26. 10. 1999, 30 Cdo 2143/98, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze z 9. 6. 1998, sp. zn. 2 Co 113/96, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo poukázáno na to, že v daném případě při shromažďování skutkových zjištění hrálo velmi významnou roli znalecké zhodnocení pravosti podpisu na listině „Slib o spolupráce s orgány Státní bezpečnosti“ a také znalecké posouzení toho, zda tu případně nešlo o listinu upravovanou. V této souvislosti dospěl dovolací soud k závěru, že v řízení provedený důkaz „revizním“ posudkem Kriminalistického ústavu nebyl posuzován z toho hlediska, zda tu vůbec podání uváděným ústavem bylo možné. Šlo totiž o posudek vypracovaný Policií České republiky – Kriminalistickým ústavem, takže bylo třeba brát zřetel na organizační vztah podřízenosti Policie ČR k žalovanému Ministerstvu vnitra ČR. Bylo tu tedy na místě ve smyslu ustanovení §17 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §14 odst. 1 občanského soudního řádu zabývat se otázkou případného vyloučení Kriminalistického ústavu z možnosti podávat posudek v této právní věci pro poměr k žalovanému ministerstvu. Dovolací soud dával pro další řízení k úvaze posouzení téže otázky, pokud šlo i o původně v řízení vypracovaný znalecký posudek znalce JUDr. P. B. z oboru písmoznalectví, který byl ze dne 28. 11. 1995.
V dalším průběhu řízení vynesl Vrchní soud v Praze rozsudek z 23. 5. 2000, sp. zn. 1 Co 186/99, jímž opět rozhodl, že rozsudek Městského soudu v Praze z 28. 5. 1997, č. j. 34 C 73/93-75 (ve znění doplňujícího rozsudku z 28. 5. 1997, č. j. 34 C 73/93-104), byl změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Praze na úhradu placených nákladů řízení 3.380,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci bylo ještě uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Praze na úhradu dalších placených nákladů řízení 76,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného ministerstva je důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalované ministerstvo dovozuje oprávněnost zaevidování žalobce jako spolupracovníka bývalé Státní bezpečnosti z obsahu osobního svazku vedeného na žalobce pod reg. č. 17723, v němž je uváděno zaregistrování žalobce pod krycím jménem „J.“; v tomto spise je obsažen slib o spolupráci s orgány Státní bezpečnosti ze dne 2. 6. 1976. Žalobce popíral svůj závazek ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností; připouštěl pouze, že podepsal závazek mlčenlivosti. Odvolací soud byl toho názoru, že byla najisto prokázána pravost podpisu žalobce na slibu ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností, jestliže oba znalecké posudky (znalce JUDr. P. B. i Kriminalistického ústavu v Praze) z nichž odvolací soud vycházel (neboť neshledal objektivní pochybnost o nepodjatosti posudku Kriminalistického ústavu), dovodily, že text slibu byl vyhotoven na jedno zasunutí do válce psacího stroje a že tu nedošlo k technickým manipulacím s textem, včetně podpisu, data a místa podpisu, takže bylo možné se soustředit na posouzení pravosti podpisu a nebylo třeba se zabývat zkoumáním toho, zda podpis předcházel napsání textu slibu. Odvolací soud měl rovněž za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by tu šlo o vylákaný závazek ke spolupráci, nebo že by tu došlo k fingování či zmanipulování získání žalobce ke spolupráci s StB, jak to dovozoval soud prvního stupně. Odvolací soud poukazoval i na to, že bylo prokázáno asi 8 až 10 schůzek žalobce s příslušníkem bývalé Státní bezpečnosti, což odpovídá i počtu schůzek uvedených v seznamu založeném v osobním svazku vedeném ohledně žalobce. Pro posouzení oprávněnosti evidence v materiálech bývalé Státní bezpečnosti není rozhodující, zda evidovaná osoba fakticky se Státní bezpečností spolupracovala.
Odvolací soud proto dovodil neexistenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce a v důsledku toho i nedostatek odpovědnosti žalovaného ministerstva ve smyslu ustanovení §13 občanského zákoníku. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem změněn podle ustanovení §220 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a 2 a ustanovení §142 odst. 1 i ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 29. 3. 2000, 30 Cdo 2277/2000, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze z 23. 5. 2000, sp. zn. 1 Co 186/99, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud uváděl v odůvodnění svého rozsudku, že shledal, že tu v řízení došlo k tomu, že při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, a to podle ustanovení §17 občanského soudního řádu a nebylo postupováno ani v souladu s ustanoveními §11 odst. 1, §21 a §22 odst. 3 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Přitom dovolací soud nesdílel názor odvolacího soudu, že pochybnost o nepodjatosti lze mít pouze u znalce – fyzické osoby a nikoli u ústavů kvalifikovaných ke znalecké činnosti podle ustanovení §21 zákona č. 36/1967 Sb. Dovolací soud byl naproti tomu toho názoru, že zařazení znaleckého ústavu do organizační soustavy jednoho z účastníků řízení je důvodem naplnění zákonného předpokladu pochybnosti o jeho nestrannosti, a tedy nepodjatosti. Dospěl proto dovolací soud k výslednému závěru, že řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Proto tedy nepokládal dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu za správný (§243b odst. 1 občanského soudního řádu v již citovaném znění), zrušil tento rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení provedl odvolací soud doplnění řízení posudkem znalce z oboru písmoznalectví a rozhodl rozsudkem z 1. 8. 2002, sp. zn. 1 Co 153/2001, a to tak, že rozsudek Městského soudu v Praze z 1. 6. 1997, č. j. 34 C 73/93-75 (ve znění doplňujícího rozsudku z 28. 5. 1997, č. j. 34 C 73/93-104), byl změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že žalobce byl neoprávněně veden v registru svazků bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uváděná v ustanovení §2 odst. 1 písm. b/ zákona č. 451/1991 Sb. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Praze 3.380,25 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a to na úhradu státem placených nákladů řízení. Dále bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Praze na úhradu dalších nákladů řízení 76,- Kč a na účet Vrchního soudu v Praze 9.980,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po doplnění řízení revizním posudkem znalce PhDr. J. V. (jenž je bez poměru k účastníkům tohoto řízení) se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že žalobce podepsal „Slib o spolupráci s orgány státní bezpečnosti“, že podpis na tomto listu slibu je pravým podpisem žalobce a že nebyly zjištěny žádné manipulace umožňující sestavení textu slibu z části a že není dána možnost přenosu podpisu žalobce pod text slibu; ohledně podepsání jména „F.“ a ohledně místa a data podpisu „v H. 2. 6. 1978“, poukazoval odvolací soud na závěr revizního znaleckého posudku, že byly „pravděpodobně“ vyhotoveny žalobcem. Odvolací soud nepokládal za rozhodné, že převzatý závazek ke spolupráci se Státní bezpečností nebyl na předtištěném formuláři, který se k tomu používal. Odvolací soud byl toho názoru, že závazek ke spolupráci byl tehdy podle směrnice pro činnost bývalé Státní bezpečnosti z roku 1978 (A-I-oper.3) základním předpokladem oprávněnosti evidence v materiálech bývalé Státní bezpečnosti.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 občanského soudního řádu tak, že žaloba žalobce byl zamítnuta. Výroky o nákladech řízení byly odůvodněny ustanoveními §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 11. 9. 2002 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště k doručení Městskému soudu v Praze dne 7. 11. 2002.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel především zdůrazňoval, že např. závěr odvolacího soudu o tom, že svědek Š. „se ve funkci náčelníka účastnil pouze právního jednání se žalobcem v H.“ nemá oporu v žádném provedeném důkazu a naopak bylo v řízení doloženo, že byl tento svědek přítomen i 2. 6: 1978 při dalším jednání se žalobcem; proto dovolatel pokládá za nutné provést konfrontaci svědků S. a Š. ohledně údajného podepsání vázacího aktu žalobcem.
Dovolatel dále zdůrazňoval, že hodnocení závěrů znaleckých posudků odvolacím soudem neodpovídá obsahu těchto posudků; podle názoru dovolatele odvolací soud doplněním dokazování ještě více zpochybnil tvrzení žalovaného. Dovolatel trvá na tom, že na listině tzv. slibu ke spolupráci bylo nejprve uvedeno (uprostřed listiny) příjmení a jméno „F.“ bylo zřetelně až následně připsáno.
Dovolatel trval na tom, že soudu předložený text listiny slibu o spolupráci nikdy nepodepsal a nelze tu vyloučit možnost vylákání podpisu na tzv. podloženou listinu pod zcela jiný text; podpis na čistou listinu bývá téměř vždy vylákán bez vědomí podpisujícího; v daném případě je podezřelé, že vázací listina není na předepsaném formuláři, ale na obyčejném papíru. Dovolatel proto je toho názoru, že právně nelze písemný úkon považovat listinu jen proto, že se na ní nachází podpis a text; podpis nad textem či podpis dřívější než text, bez prokázaného souhlasu podepsané osoby, není vůbec písemným aktem takové osoby.
Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím osudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů.
Dovolací soud podle citovaných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. musel tedy projednat dovolání dovolatele podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. To se týká i posouzení včasnosti dovolání dovolatele, které tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §ů 240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb, které stanovilo jednoměsíční dovolací lhůtu k podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel podal své dovolání po uplynutí jednoměsíční lhůty; dovolací soud však musel přihlížet ve smyslu ustanovení §243c a §204 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) k tomu, že se dovolatel řídil nesprávným poučením ze strany odvolacího soudu (a to poučením o dvouměsíční lhůtě k podání dovolání i v daném případě, i když tato lhůtě je nově zavedena až zákonem č. 30/2000 Sb., zatím co v daném případě bylo nutno věc posoudit podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Jinak bylo třeba posoudit přípustnost dovolání dovolatele dále podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uváděl jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatě oporu v provedeném dokazování.
K výkladu ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, uvedeno:Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů výslovně stanovených v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech. Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jit o zjištění právně významné.
Dovolací soud vycházel z těchto uveřejněných právních závěrů z judikatury soudů i v daném případě. Neshledal však, že by v tomto případě vzal odvolací soud za zjištěno (ve zjištění právně významném) něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vychází. Bylo třeba mít na zřeteli, že klíčovou otázkou v daném případě bylo zjištění, jež se opíralo o odborný závěr znalce z oboru písmoznalectví, který v tomto řízení byl podáván ve třech posudcích, jež měl odvolací soud při svém hodnocení důkazů k dispozici. Dovolatel namítal zejména neúplnost skutkového zjištění v tomto občanském soudním řízení a jím tvrzenou vadnost hodnocení důkazů; jak již shora bylo na závěrech z uveřejněné judikatury připomenuto, neúplnost řízení a vady hodnocení důkazů nejsou v občanského soudním řádu zakotveny jako jmenovité dovolací důvody.
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je dovolání dovolatele důvodné pro jím uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a neshledal tedy, že by rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, bylo nesprávné, jak to mělo na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění). Dovolací soud proto podle téhož ustanovení dovolání dovolatele zamítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu