ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2446.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2446/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. C.-M., zastoupeného advokátem a B) K. C.-M., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. ústavu P., zastoupenému advokátem, o povinnost uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Pardubicích, pod sp. zn. 5 C 207/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2000, č.j. 26 Co 351/99-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit prvnímu žalobci na nákladech dovolacího řízení
částku 1.075 Kč na účet advokáta, a druhé žalobkyni částku 1.075 Kč na účet advokáta, to vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 7. 1999, č.j. 5 C 2O7/98 - 120 uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání věcí blíže popsaných v odstavci I. výroku rozsudku, do rovnodílného podílového spoluvlastnictví žalobců, v odstavci II. výroku rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového řízení a v odstavci označeném IV. vyslovil, že žaloba o povinnosti žalovaného uzavřít do tří dnů od právní moci rozsudku se žalobci dohodu o vydání zbývajících movitých věcí, vyjmenovaných v žalobním návrhu na č.l. 6 až 90 spisu se vylučuje k samostatnému projednání.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 6. 2000, č.j.26 Co 351/99-172, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku, změnil v odstavci II tak, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku, výrok označený IV. změnil tak, že o další části předmětu řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku a vyslovil, že o nákladech odvolacího řízení bude rovněž rozhodnuto v konečném rozsudku.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že původní vlastník movitých věcí J. C.-M., narozený 1912, zemřelý v roce 1998, splňoval podmínku českého státního občanství a za svou osobu uplatnil včas nárok na vydání předmětných věcí jak u osoby povinné, tak u soudu. Byl oprávněnou osobou podle §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Po jeho úmrtí vstoupil do jeho práv nynější žalobce, přičemž tohoto je třeba považovat za právního nástupce z titulu dědického práva, když jeho nárok se opírá o ustanovení §460 a násl. občanského zákoníku, nikoliv o ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Proto nebylo zapotřebí zkoumat podmínku státního občanství České republiky u tohoto žalobce.
Stejně tak převzal odvolací soud skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěr, že původním vlastníkem sbírky byl J. C.-M., narozený v r. 1866. V tomto směru převzal výsledky dokazování provedené před soudem prvního stupně, zejména pak závěry z listinných důkazů, z nichž dovodil, že ohledně předmětné sbírky obrazů neposkytují listinné důkazy závěr, že tato nebyla předmětem dohody o reálném svěřenectví C. -M. majetku ze dne 15. 4. 1925, takže původní majitel J. C.-M. vlastnictví ke sbírce nepozbyl.
Pokud jde o dobu a způsob, jímž došlo k odnětí sbírky státem z vlastnictví původního žalobce vyšel odvolací soud z důkazů provedených soudem prvního stupně a doplněných výslechem svědkyně R. V. a dalšími listinnými důkazy a dospěl k závěru, že původnímu vlastníku sbírky obrazů J. C.-M., nar. 1866, byla nejdříve sbírka včetně nemovitého majetku konfiskována orgány německé Říše v roce 1942. Jmenovaný pak docílil zvrácení tohoto aktu v řízení, které neproběhlo sice podle zákona č. 126/12946 Sb., nýbrž v řízení o konfiskaci majetku jmenovaného. V něm byl nejdříve vydán výměr Zemského národního výboru v P. ze dne 5. 5. 1945, č.j. 613/4-45-III-Pk, jímž bylo rozhodnuto o konfiskaci zemědělského majetku jmenovaného. Výměrem ministerstva zemědělství č.j. 114637/48-IX/A-23 ze dne 16. 12. 1948 pak byl předmětný výměr zrušen a odvolání dr. J. C.-M. bylo odmítnuto. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí byla knihovním vlastníkem velkostatku O. ke dni 23. 6. 1945 Říše německá, nikoliv stěžovatel. Proto bylo třeba rozhodnutí o konfiskaci pro jeho podstatnou vadu z formálních důvodů zrušit. Odvolací soud dále vyšel ze zjištění učiněného z dopisu oblastního inspektorátu Národní kulturní komise, zámek H., ze dne 6. 3. 1950, adresovaného Národní kulturní komisi v P., jímž byl zaslán soupis inventáře, stříbra, prádla a jiných věcí v zámku v O. a soupis inventáře převzatého lesní správou v O. s tím, že soupis provedla soupisová komise Národního pozemkového fondu v P. ve dnech od 13. 2. 1950 do 3. 3. 1950. Tato zjištění zhodnotil odvolací soud tak, že původní vlastník sice neuplatnil své nároky postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., stalo se tak však z toho důvodu, že se důvodně domníval, že takový postup je již nadbytečný vzhledem k obsahu sdělení Zemského národního výboru v P. ze dne 29. 4. 1947 a existenci dalších listin osvědčujících, že stát nejen ruší národní správu nad jeho majetkem, ale též uznává jeho vlastnictví k inventáři, zařízení a sbírkám na o. zámku. Pokud tedy stát úředním rozhodnutím deklaroval obnovení vlastnického práva J. C.-M., nar. 1866, nelze jmenovaného přičítat k tíži, že se poté již nedomáhal soudního rozhodnutí, jehož vydání předpokládal dekret č. 5/1945 Sb. a zákon č. 128/1946 Sb. Tento postup nebyl namístě tím spíše, že ve vztahu k věcem movitým nebylo zapotřebí docílit obnovení knihovního stavu, pro které by pouhé správní rozhodnutí takovéto povahy ve smyslu tehdy platných předpisů nepostačovalo.
Konečně odvolací soud vzal za prokázáno, že výkon vlastnického práva původního vlastníka sbírky obrazů byl mu umožněn při jeho návštěvě v létě 1947, nikoliv však v roce 1948. Za jednoznačný projev vůle státu neumožnit nadále J. C.-M. staršímu výkon jeho vlastnického práva k movitým věcem umístěným v zámku považoval odvolací soud způsob, jakým bylo rozhodnuto o odvolání jmenovaného proti konfiskačnímu výměru, ve spojení s faktem, že ani po formálním zrušení konfiskačního rozhodnutí mu nebylo umožněno se domoci vlastnictví nemovitosti, přičemž s ohledem na politickou atmosféru po únoru 1948 bylo zřejmé, že podání soudní žaloby podle zákona č. 128/1946 Sb. již nemělo smysl. Obsah odůvodnění výměru ministerstva zemědělství č.j. 114637/48-IX/A-23 ze dne 16. 12. 1948, který se vyhnul řešení rozhodujících otázek pro uplatnění jeho dalších nároků na vrácení majetku, je sám o sobě dostatečným dokladem o vědomém porušování lidských práv a svobod a destrukci tradičních principů vlastnického práva, jehož se stát po 25. únoru 1948 dopouštěl. S tím souviselo podle odvolacího soudu i zjištění, že po únoru 1948 nebyly již J. C.-M. staršímu návštěvy zámku povoleny a následný postup státu ohledně veškerého majetku tvořícího velkostatek O., jako by byl předmětem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Tyto skutečnosti byly podle odvolacího soudu dostatečně patrny ze soupisu inventáře v roce 1950 provedeného Národním pozemkovým fondem, i z jednostranného opatření Státní památkové péče a ochrany přírody v P. z roku 1960. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že s movitými věcmi (sbírkou obrazů), které byly nesporně ve vlastnictví J. C.-M., nar. 1866, začal stát po 25. 2. 1948 nakládat jako se svým vlastnictvím, aniž by k tomu měl jakýkoli právní důvod. K majetkové křivdě ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tak došlo v rozhodném období stanoveném tímto zákonem.
Výrok o zamítnutí návrhu na založení přípustnosti dovolání odůvodnil odvolací soud tak, že návrh svou formulací nemíří na důvody potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Nesouhlasil se skutkovými závěry odvolacího soudu, podle nichž měl J. C.-M., nar. 1866 pozbýt možnosti nakládat s movitými věcmi teprve po 25. 2. 1948 a že stát teprve po tomto datu začal s těmito věcmi nakládat jako se svým vlastnictvím. Provedení soupisu sbírek v roce 1950 neznamená, že stát nenakládal s věcmi movitými už před 25. 2. 1948 jako se svým vlastnictvím. Ani jednostranné opatření Státní památkové péče a ochrany přírody v P. z roku 1960 nemělo charakter konfiskačního správního aktu, nýbrž jen deklarovalo změnu státního správce sbírkových předmětů o. zámku. Sdělení Zemského národního výboru v P. ze dne 29. 4. 1947 nemělo povahu správního aktu a nezprošťovalo původního vlastníka povinnosti uplatnit své nároky postupem podle zákona č. 126/1945 Sb. V řízení nebyl podán žádný důkaz podporující závěry odvolacího soudu o tom, že ke konfiskaci movitým věcí došlo v rozhodném období. Proto dovolatel za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda majetkovou křivdu spáchanou před 25. 2. 1948 lze odčinit podle zákona č. 87/1991 Sb., tedy zda ustanovení §1 o rozhodném období vážící se k pojmu „spáchání majetkové křivdy\\\" lze aplikovat rovněž na pojem „nemožnost odčinění majetkové křivdy\\\". Podle žalovaného bylo v řízení toliko prokázáno, že majetková křivda nebyla v rozhodném období odčiněna, avšak nikoliv že by k ní v rozhodném období došlo. Navrhl proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Tvrdili, že majetek J. C.-M. staršího, tak jako majetek celé rodiny, byl konfiskován na základě rozhodnutí Gestapa. Pro zrušení tohoto opatření platila vyhláška č. 2032 ministerstva vnitra z roku 1946, která určovala, že na základě žádosti podané ministerstvu financí rozhodne toto ve spolupráci s ministerstvem vnitra a ministerstvem práce a sociálních věcí o zrušení tohoto konfiskačního aktu. Tak se také stalo, ministerstvo financí této žádosti plně vyhověl, čímž byl formálně uskutečněn zpětný převod z německé Říše na J. C.-M. staršího a rovněž na J. C.-M. staršího. V důsledku tohoto správního aktu nepřipadalo již ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. v úvahu. Poukazovali na výslovné znění přípisu ZNV v P., podle něhož inventář, zařízení a sbírky na zámku O. jsou majetkem J. C.-M. staršího. Proti tomu neexistuje žádný doklad o tom, že by stát svými orgány toto vlastnictví zrušil a převedl sám na sebe. Proto převzetí sbírek státem je nutno označit jako převzetí bez právního titulu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\\\").
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním ) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
O takový případ v této věci nejde.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinil protokolární návrh na připuštění dovolání pro posouzení otázky, „zda majetkovou křivdu spáchanou před rozhodným obdobím, kterou nebylo možno odčinit před rozhodným obdobím a v rozhodném období, t.j. mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990, lze odčinit podle zákona č. 87/1991 Sb. Tedy zda ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona rozhodné období vážící se k pojmu „vzniklé majetkové křivdy\\\" lze vztáhnout rovněž na pojem „nemožnost odčinění majetkové křivdy\\\".
Z porovnání v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a shora uvedeného návrhu na připuštění dovolání je ovšem zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení otázky navržené k dovolacímu přezkumu nespočívá. Odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění, že postupem státních orgánů po únoru 1948 došlo k převzetí sbírky, aniž pro takový postup existoval právní důvod. Skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž vyplývá, že po roce 1948 byl původnímu vlastníku sbírky znemožněn vstup na zámek, kde se sbírka nacházela, sbírka byla inventárně sepsána a od té doby s ní stát prostřednictvím příslušných organizací nakládal, nemohou být přitom předmětem dovolacího přezkumu v této věci. Ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. totiž míří na posouzení, zda otázka navržená k dovolacímu přezkumu je skutečně otázkou činící rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. Pojmově je proto vyloučeno, aby v rámci zkoumání přípustnosti podle tohoto ustanovení došlo k posuzování otázek správnosti skutkových zjištění, na něž jinak pamatuje v rámci úpravy dovolání ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Pokud pak odvolací soud vyšel ze zjištění, že k převzetí movitých věcí (sbírky obrazů) došlo státem bez právního důvodu po 25. 2. 1948, nevztahuje se otázka formulovaná žalovaným podle §239 odst. 2 o.s.ř. vůbec k důvodům, o která odvolací soud své rozhodnutí opřel. Shora uvedená základní podmínka aplikace ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. tak není v této věci dána.
Z obsahu spisu nevyplývá - a ostatně to dovolatel ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad řízení ( důvody zmatečnosti ) uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v dovolání uvedených.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §221 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšná, je proto povinen uhradit žalobcům náklady dovolacího řízení spočívající v odměně právní služby za sepis vyjádření k dovolání každému za jeden úkon částku 1.000,- Kč, a režijní paušál 75,- Kč - §6 odst. 1, §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ( advokátní tarif ), celkem tedy každému částku 1.075,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. dubna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu