ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2447.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2447/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce H. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. M., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 76/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2003, č. j. 23 Co 191/2003-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 1. 2003, č. j. 10 C 76/2002-60, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je od 24. 5. 1991 vlastníkem pozemku parc. č. 119 – zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. L., a objektu bydlení č. p. 810, stojícího na tomto pozemku. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Považoval napadený rozsudek za rozhodnutí zásadního právního významu a tvrdil, že při řešení určujících právních otázek došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Namítl za současné citace judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, že po konfiskaci nemovitostí předchozího vlastníka podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. postupoval orgán státu (O. ú., F. n. o.), který nemovitosti dále přiděloval, v souladu s ustanoveními §13 a §16 tohoto dekretu; byla-li podle jeho rozhodnutí přídělcem a vlastníkem ke dni 31. 12. 1949 obec, pak již toto rozhodnutí založilo obci vlastnické právo bez nutnosti zápisu do katastru nemovitostí. Odkázal-li odvolací soud na zákon č. 279/1949 Sb. spolu s vládním nařízením č. 90/1950 Sb. se závěrem, že nemohlo dojít ke vzniku vlastnictví obce, pak tento zákon nabyl účinnosti až dne 1. 1. 1950. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl ve vyjádření k dovolání, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání mohla být založena jen podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tj. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť nižší instance rozhodly shodně a nedošlo k předchozí kasaci s odlišným právním názorem odvolacího soudu (viz odst. 1 písm. a/, b/ posledně citovaného ustanovení).
Dovolací soud však dovolání neshledal přípustným, poněvadž rozsudek odvolacího soudu je podepřen konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a nedošlo v něm tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Dovolateli lze dát za pravdu v jeho rekapitulaci procedury při přidělení nemovitostí jen potud, že šlo o rozhodnutí veřejnoprávní povahy, u něhož nebylo k vyvolání patřičných právních účinků třeba vkladu do katastru nemovitostí (kromě již zmíněných pasáží prezidentského dekretu srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 127). Dovolatel však abstrahoval od těch podstatných aspektů rozhodnutí o přidělení resp. odevzdání konfiskovaného majetku, na nichž odvolací soud svůj rozsudek založil.
Toto „Rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci“ ze dne 12. 6. 1951 obsahuje v použitém předtisku formulaci o přechodu nemovitostí na obec dnem 31. 12. 1949 (což by znamenalo vlastnictví obce ve smyslu §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí). Nehledě na diskutabilní zpětnou účinnost majetkové dispozice však nebylo vydáno O. ú. a F. n. o. v P. (jak uvedeno v přeškrtnutém záhlaví předtisku), ale – na základě doložky s poukazem na zákon č. 18/1950 Sb. a vyhlášku č. 224/1950 Sb. – Ústředním národním výborem h. m. P. V samotném závěru rozhodnutí je pak dopsáno, že „vzhledem k ustanovení §30 a 31 zákona č. 279/49 Sb. a vl. nař. č. 90/1950 Sb. vloží soud na nemovitosti, v tomto rozhodnutí uvedené, vlastnické právo Československému státu – správa Ústředního národního výboru h.m. P.“
Takto označené důsledky rozhodnutí plně odpovídají obsahu a cíli posledně citovaných předpisů. Ustanovením §30 odst. 2 zákona č. 279/1949 Sb. o finančním hospodaření národních výborů pozbylo „dosavadní kmenové jmění obecní“ této povahy. Správa tohoto již národního majetku byla svěřena v §31 odst. 1, 2 téhož zákona národním výborům s tím, že předání majetku provede příslušný ústřední úřad nebo dohlédací národní výbor. Zákon nabyl účinnost dnem 1. 1. 1950. Podrobnosti správy národního majetku národními výbory pak upravilo vládní nařízení č. 90/1950 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že od data 1. 1. 1950 nemohly již obce nabýt žádný majetek, a to ani se zpětnou účinností. Text, jenž byl dopsán v závěru rozhodnutí ze dne 12. 6. 1951, odpovídá tehdy platné zákonné úpravě a v jeho světle pozbývá právního významu ta část rozhodnutí, která mu – co do osoby příjemce a data přechodu práv k nemovitostem – protiřečí.
V dalších podrobnostech dovolací soud odkazuje, v rámci ustálené rozhodovací praxe, např. na aktuální usnesení ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 233/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod zn. C 1722 ve svazku 24.
Dovolací soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Přes eventualitu patrnou z textu §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal dovolací soud žalovanému náklady řízení spočívající v odměně zástupce za vyjádření k dovolání, neboť v podání bylo jen shrnuto základní procesní stanovisko strany a nešlo tedy o náklady účelně vynaložené jak podle §142 odst. 1 o. s. ř., tak za přiměřeného užití §150 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. března 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu