ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2453.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2453/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: A) F. L., a B) Ž. L., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 11. 3. 2003, sp. zn. 35 Co 474/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 94/97 (žalobců F. L. a Ž. L., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. Městu L., 2. L. N. a 3. H. N., zastoupeným advokátem, o neplatnost kupní smlouvy), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 11. 3. 2003, sp. zn. 35 Co 479/2002, vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 94/97.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k dalšímu řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Liberci z 15. 3. 2002, čj. 21 C 94/97-227.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 30. 1. 1997, se žalobci domáhali, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená dne 21. 9. 1992 mezi Městem L. a L. a H. N. ohledně domu čp. 271 s pozemky parc. č. 715 a parc. č. 716 v katastrálním území D. H. (obec L.). V žalobě bylo uvedeno, že žalobci požádali dne 11. 11. 1992 Město L. o koupi domu čp. 271 v D. H., jehož jsou žalobci nájemci, jak to odpovídalo pravidlům (zásadám), jež byly stanoveny Městem L. pro prodej nemovitostí z majetku města. Žalovaná L. a H. N. však předložili Úřadu města L. údajné „oznámení“ žalobců, že již o koupi domu čp. 271 v D. H. nemají zájem. Na základě této okolnosti město L. prodalo tytéž nemovitosti, o jejichž koupi se žalobci přihlásili, žalovaným L. a H. N., a to smlouvou z 21. 9. 1992 (jež byla i registrována bývalým Státním notářstvím v L. dne 7. 12. 1992 pod sp. zn. R I 2171/92). Žalobci jsou toho názoru, že tato smlouva, uzavřená mezi žalovaným městem a žalovaným L. a H. N., je neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku.
Žalované město se vyjádřilo k této žalobě tak, že při prodeji domu čp. 271 v D. H. manželům N. došlo sice k nesprávnému postupu při tomto prodeji, který znamenal porušení interních předpisů Města L., nikoli však k porušení zákona. Poukazovali na to, že otázka neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, uzavřená mezi Městem L. a manžely N., byla již posuzována Okresním soudem v Liberci v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 110/95, ale žaloba Města L. o neplatnost uvedené kupní smlouvy byla zamítnuta.
Žalovaní Leoš a Hana Novotných navrhli zamítnutí žaloby žalobců F. L. a Ž. L. s tím, že o otázce platnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, kterou uzavřeli oba žalovaní s městem L., bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 20. 2. 1999, sp. zn. 18 C 110/95. Ohledně nezájmu manželů L. o koupi domu čp. 271 v D. H. napsal žalovaný L. N. osvědčení o tom, že manželé L. prohlašovali před svědky, že nemají o koupi uvedeného domu zájem a toto písemné osvědčení předložili Úřadu města L.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 15. 11. 1999, čj. 21 C 21 C 94/97-39, byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená mezi žalovaným Městem L. a žalovanými L. a H. N. dne 21. 9. 1992, ohledně domu čp. 271 a pozemků parc. č. 715 a parc. č. 716 v katastrálním území D. H. (obec L.), registrovaná bývalým Státním notářstvím v L. dne 7. 12. 1992 pod sp. zn. R I 2171/92. Bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným Městem L. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným L. a H. N. na náhradu nákladů řízení 17.900,- Kč.
K odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením z 11. 4. 2000, sp. zn. 35 Co 172/2000, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že pokud Město L. přijalo zásady (pravidla), týkající se prodeje nemovitostí z majetku města, pak tyto zásady, schválené zastupitelstvem města, byly pro toto město závazné. Porušení takových pravidel bylo, podle názoru odvolacího soudu, porušením závazné normy a právní úkon, uzavřený v rozporu s touto právní normou, je neplatný podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Podle těchto zásad měli žalobci právo účastnit se nabídkového řízení ohledně koupě domu čp. 271 v D. H., v němž bydlí jako nájemci. Pokud jim toto právo bylo znemožněno samotnou obcí porušováním jejích povinností, měl odvolací soud za to, že je na straně žalobců dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992. Tato kupní smlouva mohla být podle zmíněných pravidel (zásad) pro prodej nemovitostí z majetku města L. uzavřena jen v případě doložení nezájmu nájemců nemovitostí o jejich koupi a tento nezájem nebyl na straně žalobců doložen (za doložení tohoto nezájmu nemohlo být považována jakési osvědčení napsané žalovaným L. N., jenž měl naopak sám zájem o koupi uvedeného domu); pak tu však chyběl hmotněprávní předpoklad platnosti kupní smlouvy. Zrušil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby si především vyžádal od Města L. v řízení uváděné zásady (pravidla) pro prodej nemovitostí z majetku města k doložení a k posouzení žalobci tvrzeného důvodu neplatnosti smlouvy z 21. 9. 1992, uzavřené mezi Městem L. a žalovanými manžely N.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Liberci rozsudek z 27. 9. 2000, čj. 21 C 94/97-136 (ve znění opravného usnesení ze 17. 12. 2000, čj. 21 C 94/97-142), jímž určil, že je neplatná kupní smlouva z 21. 9. 1992, uzavřená mezi žalovaným Městem L. a žalovanými L. a H. N. o koupi domu čp. 271 s pozemky parc. č. 715 a parc. č. 716 v katastrálním území D. H. (obec L.), jež byla registrována bývalým Státním notářstvím v L. dne 7. 12. 1992 pod sp. zn. R I 2171/92. Žalovanému Městu L. i žalovaným manželům L. a H. N. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení 65.582,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Liberci z 27. 9. 2001, čj. 21 C 94/97-135 (ve znění opravného usnesení ze 17. 10. 2000, čj. 21 C 94/97-142) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze 16. 1. 2001, sp. zn. 35 Co 744/2000, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně (i ve spojení s uvedeným opravným usnesením) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl ani v dalším průběhu řízení objasněn charakter privatizačních zásad Města L. a nebyl také plně prokázán naléhavý právní zájem na straně žalobců na určení neplatnosti kupní smlouvy, jíž sami nejsou účastníky. Byl proto odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně shledán odvolacím soudem pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný; odvolací soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení u soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 15. 3. 2002, čj. 21 C 94/97-227, jímž určil, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená 21. 9. 1992 o koupi domu čp. 271 se stavební parcelou č. 715 a parcelou č. 716 v katastrálním území D. H. (obec L.), registrovaná bývalým Státním notářstvím v L. dne 7. 12. 1992 pod sp. zn. R I 2171/92. Žalovaným bylo uloženo, aby společně a nerozdílně uhradili žalobcům na náhradu nákladů řízení 97.265,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení bylo zjištěno, že žalobci jsou nájemci bytu v domě v L., a že Město L. zveřejnilo (vyvěšením na úřední desce) svůj záměr tento dům prodat dne 17. 9. 1991. Žalovaný L. N. si podal žádost o prodej uvedeného domu dne 6. 9. 1991. Od 1. 2. 1992 se staly účinnými Zásady postupu při převodech nemovitostí ve vlastnictví města L., přijaté zastupitelstvem města dne 28. 1. 1992. Prodej domu čp. 271 v L., manželů N. byl schválen zastupitelstvem Města L. a dne 21. 9. 1992 byla uzavřena kupní smlouva mezi Městem L. a manžely N. Žalobci F. L. a Ž. L. podali svou žádost o koupi domu čp. 271 až 11. 11. 1992. Dne 7. 12. 1992 byla už však registrována kupní smlouva z 21. 9. 1992, uzavřená mezi Městem L. a manžely N., čímž nabyla účinnosti.
Pokud šlo o posouzení toho, zda na straně žalobců je dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na jimi požadovaném určení, uváděl soud prvního stupně, že se v této otázce cítil být vázán právním názorem odvolacího soudu, jak byl názor k této otázce odvolacím soudem kladně vyjádřen v jeho dřívějším usnesení z 11. 4. 2000, sp. zn. 35 Co 172/2000 Krajského soudu v Ústí nad Labem, vydaným v této právní věci.
Pokud se soud prvního stupně zabýval posouzením toho, zda Zásady postupu při převodu nemovitostí ve vlastnictví Města L., na něž bylo v tomto řízení účastníky řízení poukazováno, jsou nebo nejsou obecně závazným přepisem, vycházel soud prvního stupně rovněž z právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeného v jeho dřívějším usnesení ze 16. 1. 2001, sp. zn. 35 Co 744/2000, vydaného v této právní věci, že totiž je tu rozhodné, zda tyto zásady byly nebyly vydány ve formě vyhlášky (ve smyslu ustanovení §16 zákona č. 367/1990 Sb.). Uváděné Zásady však v daném případě formou vyhlášky vydány nebyly.
Přesto, že uváděné Zásady byly pouze interním předpisem, byl však soud prvního stupně toho názoru, že je v rozporu s dobrými mravy, aby město vyhlásilo zásady pro prodej svých nemovitostí, ale pak samo by jednalo v rozporu s těmito zásadami. Proto soud prvního stupně konstatoval na základě výsledků provedeného dokazování, že Úřad města L. v rozporu s uvedenými zásadami neinformoval v daném případě žalobce o chystaném prodeji domu (v němž jsou nájemci bytu), o způsobu prodeje, o ceně nemovitostí a o platebních podmínkách kupní ceny a nevyžádal si sdělení stanoviska žalobců k tomuto prodeji (ve stanovené lhůtě 60 dnů), takže při prodeji žalovaným manželům N. neznalo žalované město skutečné stanovisko žalobců, jako nájemců bytu v domě čp. 271 v L., a nesprávně vycházelo z pochybného potvrzení nepsaného žalovaným L. N., jímž „osvědčoval“, že žalobci F. a Ž. L. nemají o koupi domu zájem. K pochybení došlo i v tom, že ačkoli zastupitelstvo města rozhodlo o prodeji domu čp. 271 pouze L. N., byla kupní smlouva z 21. 9. 1992 uzavřena nejen s L. N., ale také s jeho manželkou H. N.
Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému právnímu závěru o neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, uzavřené mezi žalovaným Městem L. a žalovanými L. a H. N. o prodeji domu čp. 271 a pozemků parc. č. 715 a parc. č. 716 v katastrálním území D. H., a žalobě žalobců o určení této neplatnosti vyhověl. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Liberci z 15. 3. 2002, čj. 21 C 94/97-227, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem z 11. 3. 2003, sp. zn. 35 Co 474/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba žalobců o určení, že je neplatná kupní smlouva z 21. 9. 1992, uzavřená mezi Městem L. a žalovanými L. a H. N. a koupi domu čp. 271 s pozemky parc. č. 715 a parc. č. 716 v katastrálním území D. H. (obec L.), registrované bývalým Státním notářstvím v L. dne 7. 12. 1999 pod sp. zn. R I 2171/92. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným L. a H. N. na náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně 11.175,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 11.175,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným Městem L. bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně, ani na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, avšak nevyvodil z nich správný právní závěr.
Odvolací soud uváděl, že v daném případě by žalobci museli prokázat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, jejíž účastníky sami nejsou. Podle názoru odvolacího soudu by byl dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení v té situaci, pokud by záměr obce převést nemovitý majetek obce na jiné osoby nebyl vůbec zveřejněn, ačkoli to obci ukládalo ustanovení §36c odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb. Tím by se totiž žalobci nemohli dovědět o tomto záměru obce nemovitosti převést. Uvedenou povinnost však žalované město splnilo, a to předepsaným způsobem a v předepsané době. V zákonné lhůtě 30 dnů žalobci neprojevili zájem o koupi nemovitosti, třebaže to, podle názoru odvolacího soudu, objektivně učinit mohli. Odvolací soud byl i toho názoru, že ani z již v řízení uváděných Zásad postupu při převodu nemovitostí z vlastnictví Města L., které ostatně v době zahájení nabídkového řízení v daném případě nebyly v účinnosti, jiná povinnost žalovaného města neplynula. Tyto zásady rozšířily povinnost města o povinnost písemně informovat nájemce nemovitostí kromě záměru nemovitosti prodat i o způsobu prodeje, o kupní ceně a o platebních podmínkách; tyto povinnosti, vyplývající ze zmíněných zásad by bylo třeba brát v úvahu za předpokladu, že by tyto privatizační zásady byly vydání formou vyhlášky (tedy obecně závazného předpisu) ve smyslu ustanovení §16 zákona č. 367/1990 Sb. V daném případě tedy bylo žalované město omezeno jen ustanovením §9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., tj. stanovenou povinností zveřejnit záměr prodeje nemovitosti, což žalované město učinilo, a to v době od 18. 9. 1991 do 18. 10. 1991. V této nabídkové lhůtě žalobci možnost nabídky ke koupi nevyužili a tuto žádost podali až 11. 11. 1992, tedy po skončení nabídkového řízení.
Ze všeho toho, co bylo uvedeno, odvolací soud dovozoval, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992. Tato neexistence naléhavého právního zájmu je vždy hmotněprávním důvodem pro zamítnutí žaloby. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobců o určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992 zamítl (§220 odst. 2 občanského soudního řádu). O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 13. 5. 2003 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno dne 3. 7. 2003 na poště k doručení Okresnímu soudu v L., tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolání podali dovolatelé s poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, takže jde o dovolání přípustné. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé poukazovali na postup odvolacího soudu při rozhodování v této právní věci, který pokládají za „absurdní“, když v průběhu projednávání věci byl odvolacím soudem nejprve zrušen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobců, následně byl zrušen žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaných a posléze k odvolání žalovaných byl změněn žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze zcela kontradiktorního hodnocení.
Dovolatelé zdůrazňovali důvody, pro které mají za to, že se důvodně domáhají určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, uzavřené mezi žalovaným městem a žalovanými L. a H. N. ohledně prodeje domu čp. 271 v L., v němž jsou nájemci bytu, takže nepochybně mají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou byl tento dům bez ohledu na žalobce převeden na jiné osoby. Žalobci neobdrželi písemnou nabídku od žalovaného města, v níž by byly obsaženy údaje o podstatných náležitostech smlouvy o prodeji domu, v němž bydlí; listina o prodeji nemovitostí, vyvěšená na úřední desce města, tyto náležitosti neobsahovala a obsahovala i nesprávný odkaz na zákon č. 172/1991 Sb., který se netýkal přímo takovéto privatizace nemovitostí z majetku obce; zastupitelstvo žalovaného města posuzovalo prodej nemovitostí (a to i domu čp. 271 v L.) již v době účinnosti Zásad postupu při převodu nemovitosti z vlastnictví Města L. (tj. p 1. 2. 1992), ale nemělo k dispozici žádný doklad o informovanosti občanů o prodeji nemovitostí podle těchto Zásad; zastupitelstvo města posuzovalo i žádost žalovaného L. N. o koupi domu čp. 271, údajně podané 6. 8. 1991, ačkoli taková žádost byla podána až 11. 9. 1991 (ovšem datum podání žádosti tu mělo vliv na stanovení ceny za nemovitosti); na daný případ nemohlo být vztahováno ustanovení §36a odst. 4 zákona č. 367/1992 Sb. (ve znění novelizace provedené zákonem č. 485/1991 Sb.), protože nabylo účinnosti až 29. 11. 1991, přičemž záměr města o prodeji nemovitostí byl v tomto případě uveřejněn (vyvěšením na úřední desce města) mezi 18. 8. 1991 a 18. 10. 1991.
Z hlediska neplatnosti uvedené kupní smlouvy z 21. 9. 1992, posuzované podle občanského zákoníku, dovozovali dovolatelé, že je v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku, když tu došlo ke zjevné nerovnosti v poskytnutých možností zájemcům o koupi nemovitostí, protož někteří byli o chystaném prodeji nemovitostí informování a jiní nikoli. Rozpor s dobrými mravy je tu nutno dále spatřovat v tom, že žalované město vydalo zásady (pravidla) pro prodej nemovitostí z majetku města, ale v konkrétním případu prodeje domu čp. 271 v L., postupovalo ve zjevném rozporu s těmito zásadami; bylo v rozporu s dobrými mravy, aby žalovanému L. N. bylo umožněno předkládat falešné potvrzení za jinou osobu (tj. za žalobce) a aby žalované H. N. bylo umožněno vykazovat jinou adresu než tu, na které skutečně bydlela a aby žalovaným manželům N. se dostávalo od pracovnice úřadu města L. (ing. Ž.) vysvětlení, jak postupovat na úkor nájemců bytu v domě čp. 271 v L. – D. H. Neplatnost kupní smlouvy z 21. 9. 1992 podle ustanovení §39 občanského zákoníku lze pak spatřovat v tom, že při prodeji domu čp. 271 v L., si prodávající město neověřilo řádně, zda žalobci, jako nájemci bytu v tomto domě, mají či nemají o koupi tohoto domu zájem, a spokojilo se s listinou (osvědčujícím prohlášením) jiné osoby než zájemce o koupi nemovitosti.
Dovolatelé ještě uváděli svůj názor, že Zásady postupu při převodu nemovitosti z vlastnictví Města L., které byly účinné od 1. 2. 1992, třebaže neměly povahu obecně závazné vyhlášky, zakládaly práva i povinnosti nejen Úřadu města L. a jeho zaměstnancům, ale i ve vztahu k občanům města a mělo proto být podle těchto zásad závazně postupováno i při prodeji domu čp. 271 v L. – D. H. (s pozemky parc. č. 715 a parc. č. 716) s respektování práv nájemců bytu v tomto domě, když uvedené Zásady ukládaly taková práva respektovat.
Při posuzování dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb. podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudní rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud otázku naléhavého právního zájmu na straně žalobců podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením §9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. Tato ustanovení se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
V tomto případě soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že u žalobců je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené 21. 9. 1992 mezi žalovanými, a také, že žalobcům svědčí „právo účastnit se nabídkového řízení“. Soud prvního stupně se v tomto právním závěru cítil být vázán (jak to také ve svém rozhodnutí výslovně uváděl) právním názorem, vyjádřeným v usnesení odvolacího soudu v jeho dřívějším usnesení z 11. 4. 2002, sp. zn. 35 Co 172/2000.
Odvolací soud naopak ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, dospěl k závěru, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti v řízení uváděné kupní smlouvy z 21. 9. 1992, a to zejména proto, že v nabídkové lhůtě v době od 18. 9. 1991 do 18. 10. 1991 nevyužili možnosti nabídky ke koupi, neboť se svou žádostí o koupi domu čp. 271 v L., svou žádostí nepřihlásili. Vycházel tedy odvolací soud v daném případě z neexistence naléhavého právního zájmu na straně žalobců na jimi požadovaném určení a z toho důvodu měl za to, že není oprávněn k žalobě žalobců „zkoumat důvody neplatnosti smlouvy, která byla uzavřena mezi jinými účastníky smlouvy“ (a to na rozdíl od soudu prvního stupně, který se těmito žalobci tvrzenými důvody neplatnosti smlouvy zabýval).
Dovolací soud však nesdílí právní názor odvolacího soudu a vychází z právního názoru, obsaženého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. V tomto rozhodnutí byl k aplikaci a k výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením §9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. (tedy ohledně právních ustanovení, která ve svém rozhodnutí aplikoval i odvolací soud v daném případě) zaujat tento právní závěr; „Neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitosti ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi je neplatná (§80 písm. c/ občanského soudního řádu)“. Z tohoto právního závěru z uveřejněné judikatury soudu dovolací soud nadále vychází a vychází i z názoru, že žalobce je nutno pokládat za účastníka nabídkového řízení, k jehož postavení jako takového účastníka mělo být přihlíženo, a to vzhledem k tomu, že byl nájemcem bytu v domě, prodávaném žalovaným městem žalovaným manželům N., a že svou žádost o koupi domu podali žalobci u Úřadu města L. před tím, než se stala účinnou kupní smlouva z 21. 9. 1992, uzavřená mezi těmito žalovanými, a to registrací smlouvy státním notářstvím podle tehdy platného ustanovení §47 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pře novelizací zákona č. 509/1991 Sb.) a podle tehdy platného ustanovení §63 a §64 zákona č. 95/1963 Sb. (dříve platného notářského řádu).
Vzhledem k této rozdílnosti právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeného v rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, a právního názoru, vyjádřeného v uveřejněné judikatuře ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož dovolací soud nadále vychází, nemohl dovolací soud pokládat rozhodnutí odvolacího soudu za správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, podle téhož ustanovení občanského soudního řádu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu pokračování v řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního osudu v Liberci z 15. 3. 2002, čj. 21 C 94/97-227. V tomto dalším řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst.1 a §226 občanského soudního řádu), bude se odvolací soud zabývat přezkoumáním důvodnosti odvolání žalovaných, popírajících všechny žalobci tvrzené důvody údajné neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, a to ze všech účastníky řízení uváděných důvodů, k jejichž doložení stíhá důkazní břemeno zejména žalobce, a to z hlediska občanského zákoníku a případně i jiných souvisejících právních předpisu.
Při případném rozhodování o dosavadních nákladech řízení je třeba přihlížet i k nákladům dovolacího řízení (srov. §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu