ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.247.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 247/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele Š. K. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem, 150 00 Praha 5, Lidická 28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, sp. zn. 18 Co 357/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 213/2007 /žalobců: a) Státního statku Jeneč, státního podniku (v likvidaci) IČ 0001 6918, Jeneč, Karlovarská 25, a b) České republiky – Státního pozemkového úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti žalovanému Š. K., zastoupenému JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem, 150 00 Praha 5, Lidická 326/28 o neplatnost dohody o převodu nemovitostí/, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 14. května 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. dubna 2013, č. j. 21 C 213/2007-384 Obvodního soudu pro Prahu 10. Tímto rozsudkem bylo určeno, že dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí ze dne 12. října 2006, kterou žalobce Státní statek Jeneč převedl na žalovaného nemovitosti, a to pozemek parc. č. 1814/4 a pozemek parc. č. 1814/238, zapsané na listu vlastnictví č. 2629 pro katastrální území U., a dále pozemky parc. č. 1824/5, parc. č. 1814/6, parc. č. 1814/19, parc. č. 1814/19, parc. č. 1814/30, zapsané na listu vlastnictví č. 2152 pro katastrální území U., je neplatná. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci Státnímu statku Jeneč na náhradu nákladů řízení 28.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem ČR – Státním pozemkovým úřadem a žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, sp. zn. 18 Co 357/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. dubna 2013, č. j. 21 C 213/2007-384, potvrzen ve výroku o věci samé /výroku označeném I./, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem Státním statkem Jeneč a žalovaným /ve výroku označeném III./. Ve výroku označeném II. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem Státním statkem Jeneč a žalovaným byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že výše těchto nákladů byla stanovena částkou 71.013,30 Kč; jinak byl i tento výrok potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci Státnímu statku Jeneč na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem Státním statkem Jeneč a žalovanou ČR – Státním pozemkovým úřadem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.
Odvolací soud uváděl, že podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, došlo s účinností od 1. 1. 2013 k zákonnému nástupnictví ČR – Státního pozemkového úřadu i v daném případě na místo dosavadního druhého žalobce – Pozemkového fondu ČR.
Odvolací soud konstatoval, že v tomto řízení šlo o spor mezi žalobci a žalovaným, týkající se tvrzené neplatnosti dohody ze dne 12. října 2006 o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí, kterou žalobce Státní statek Jeneč převedl na žalovaného 11 pozemků /v žalobě konkrétně vyznačených a identifikovaných/, zapsaných na listu vlastnictví č. 2152 pro Katastrální území U. / s tím, že nebylo-li by této dohody, stal by se vlastníkem předmětných nemovitostí Pozemkový fond ČR, původní žalobce v této právní věci/. Odvolací soud uváděl, že „dle žalobního tvrzení je uvedená restituční dohoda neplatná, a to pro nedostatky postupní smlouvy , kterou žalobce Státní statek Jeneč získal restituční nárok od původně oprávněné osoby Ing. M.Č.; žalobce Státní statek Jeneč namítal i nedostatek samotné restituční dohody, která byla antidatovaná , neboť dohoda byla skutečně uzavřena až 18. října 2006, když Ing. M. Č. podepsala dohodu o postoupení pohledávky na žalobce Státní statek Jeneč“. Odvolací soud dále konstatoval, že podle žalobce Státního statku Jeneč je smlouva o postoupení pohledávky neurčitá , když v nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář oprávněná osoba nesplňovala podmínku „zajišťování zemědělské výroby podle zákona č. 229/1991 Sb. /zákona o půdě/ a náhradu za živý a mrtvý inventář nebylo možné podle zákona o půdě poskytnout nemovitostí, a to zejména nemovitostí v případě nezemědělských pozemků nebylo také respektováno ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. Odvolací soud poukazoval i na to, že do tohoto řízení vstoupivší druhý žalobce /původním žalobcem tu byl Pozemkový fond ČR/ uplatňoval, že tu měly převáděné pozemky charakter zemědělské půdy a současně zaniklo dosavadní právo hospodaření s pozemky výzkumnému ústavu živočišné výroby, takže „žalobce Státní statek Jeneč nemohl s předmětnými pozemky v době uzavření dohody se žalovaným nakládat, neboť byly ve správě původního žalobce – Pozemkového fondu ČR.“
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně v daném případě nesprávně vycházel /v intencích ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu/ z rozhodnutí správního orgánu /Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu/, jímž byla v řízení před pozemkovým úřadem rozhodnuta otázka, zda předmětné nemovitosti spadají pod ustanovení §1 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., neboť na základě provedených důkazů měl za to, že není dán žádný důvod, aby soud posoudil tuto otázku jinak než uvedený správní orgán, neboť bylo prokázáno že na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, byla provozována zemědělská výroba, jakož i byla doložena zastavěnost těchto pozemků; Výzkumný ústav živočišné výroby plnil své úkoly v tomto případě nejen v hospodářských budovách na zastavěných pozemcích, o něž jde v tomto řízení, ale i na nezastavěných obslužných pozemcích v rámci celého uzavřeného a oploceného areálu, který tvořil jednotný funkční celek. Oba soudy z těchto zjištění dovozovaly, že předmětné nemovitosti jsou součástí zemědělského půdního fondu a že správa tohoto majetku náležela ke dni účinnosti zákona o půdě Pozemkovému fondu ČR; nemohly tedy být předmětné nemovitosti předmětem platného převodu na žalovaného při vypořádání jeho nároku . Podle názoru dovolacího soudu je uzavřená smlouva ze dne 12. října 2006, o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí, absolutně neplatná /§39 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.)/, a to i z hlediska ustanovení §524 odst. 1 občanského zákoníku /zákona č. 40/1964 Sb./ o obligatorní písemné formě smlouvy o postoupení pohledávky nebylo možné překlenout ani za použití výkladových pravidel podle ustanovení §35 odst. 2 a odst. 3 občanského zákoníku /zákona č. 40/1964 Sb./.
Smlouva o postoupení pohledávky měla v tomto případě /ke dni uzavření smlouvy ze dne 10. října 2006/ za předmět smlouvy dva druhy nároků podle zákona o půdě, a to nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář a další nárok na náhradu za znehodnocení nemovitosti. Oba tyto nároky mají odchylný režim uspokojení , vyplývající ze zákona o půdě, dovozoval odvolací soud; zatím co nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář nelze vypořádat prostřednictvím vydání nemovitosti /§20 zákona o půdě/, vypořádání nároku na náhradu za znehodnocení nemovitosti zákonem o půdě /srov. §14 odst. 3 a §16 /zakázáno není /přičemž ovšem by se tak mohlo platně stát jen ve prospěch žalovaného a nikoli dalších oprávněných osob, které byly původními restituenty a jejich nároky nebyly uspokojeny. V uvedené písemné smlouvě ze dne 10. října 2006 však nebylo uvedeno, zda postupující Ing. M. Č. převádí na žalovaného Š. K. nárok /či jeho část/ na náhradu za živý a mrtvý inventář anebo nárok /či jeho část/ na náhradu za znehodnocení nemovitosti, protože toto v daném případě ve smlouvě o postoupení pohledávky uvedeno nebylo; tím byla dána neurčitost celé uvedené postupní smlouvy, což nemohlo být odstraněno jen tím, že dlužník i věřitel věděli, který ze dvou nároků je obsahem dohody o postoupení pohledávky; neplatnost postupní smlouvy nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu, tímto způsobem zhojit. Žalovaný tedy v tomto případě disponoval oprávněně jen nárokem na náhradu v hodnotě 66.254,- Kč, neboť nárok Ing. M. Č. v hodnotě 700.000,- Kč na něj platně postoupen nebyl.
Z uvedených důvodů odvolací soud shledal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně o věci samé správným a potvrdil jej podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně o nákladech řízení doznal změny z toho důvodu, že výše náhrady nákladů řízení byla soudem prvního stupně stanovena podle vyhlášky č. 494/2000 Sb. /která byla Ústavním soudem ČR označena za protiústavní/.
O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. října 2013 /sp. zn. 18 Co 387/2013 Městského soudu v Praze/ byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení v této právní věci zastupoval, dne 26. listopadu 2013 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u soudu prvního stupně dne 9. prosince 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby k jeho dovolání dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. října 2013, tak, že se zamítá žaloba žalobce Státního statku Jeneč /státního podniku v likvidaci/, domáhajícího se určení neplatnosti „Dohody o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí, označené datem 12. října 2006“, kterou žalobce Státní statek Jeneč převedl na žalovaného Š. K. pozemky v katastrálním území U. /označené v žalobě žalobce/. Podle názoru dovolatele je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §236 odst. 1 a §237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uvedený dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 23. října 2013 spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel poukazoval ve svém dovolání na /podle jeho názoru/ vadné řešení otázek hmotného práva soudy obou stupňů v daném případě, a to: 1/ zda hospodářská budova může sloužit zemědělské výrobě ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. /zákona o půdě/, není-li základním účelem a předmětem činnosti jejího uživatele, jako organizace, zřízené podle ustanovení §31 zákona č. 576/1990 Sb., zemědělská výroba. Podle názoru dovolatele nelze dospět k závěru, že tu hospodářskou činnost ve smyslu ustanovení §14 vyhlášky č. 205/1991 Sb., a to v podobě zemědělské výroby; 2. / zda lze produkcí některých zemědělských výrobků a jejich uvádění na trh organizací zřízenou podle ustanovení §31 zákona č. 576/1990 Sb. považovat za zemědělskou výrobu ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě. Podle názoru dovolatele jsou totiž nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, součástí zemědělského půdního fondu a správa tohoto majetku náležela ke dni účinnosti zákona o půdě Pozemkovému fondu ČR; 3./ zda se ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě vztahuje i na pozemky, které nejsou zastavěny obytnými a hospodářskými budovami a stavbami sloužícími zemědělské nebo lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářstvím, které se zastavěnými pozemky funkčně souvisí. Podle dovolatele by totiž uvedená otázka měla být řešena tak, že na jiné pozemky než pozemky zastavěné obytnými, hospodářskými budovami a stavbami, sloužícími zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářstvím, se ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě nevztahuje; 4. / zda právo Pozemkového fondu ČR spravovat nemovitosti ve smyslu §1 odst. 1 zákona o půdě zaniká v důsledku naložení s těmito nemovitostmi státem ve smyslu ustanovení §20 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Podle názoru dovolatele by tato otázka měla být řešena tak, že naložením s majetkem státu ve smyslu ustanovení §20 zákona č. 219/2000 Sb. zaniká právo správy majetku Pozemkovým fondem ČR; 5. / zda vůči nemovitostem ve vlastnictví státu a ve správě Pozemkového fondu ČR ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. může vydržením vzniknout právo hospodaření a příslušnost práva hospodařit ve prospěch organizace zřízení podle ustanovení §31 zákona č. 176/1996 Sb. /rozpočtových pravidel republiky/. Podle názoru dovolatele by měla být tato otázka řešena tak, že oprávněnému držiteli respektive organizaci vzniká splněním podmínek pro vydržení /§134 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.), právo hospodaření a příslušnost hospodařit s majetkem státu. Pro skutkový závěr, že v daném případě ke dni 12. října 2006 svědčilo Ing. M. Č. více druhů nároků podle zákona o půdě, není při řádném hodnotícím postupu žádné opory. Dovolatel ve svém doplnění dovolání ze dne 17. ledna 2014 ještě zdůrazňoval, že pokládá za vadný výklad odvolacího soudu, že vydržení práva hospodaření s nemovitostmi tu bylo irelevantní a že tu nedochází ke vzniku práva hospodaření a příslušnosti práva hospodaření s majetkem státu ve prospěch organizace zřízené podle ustanovení §31 zákona č. 576/1990 Sb.; 6./zda má dlužník vůči postupníkovi k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky blíže specifikován charakter postoupeného nároku vůči dlužníkovi, pokud postupník dlužníku písemně oznámil, že pohledávku postupníkovi postoupil /§526 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.)/. Podle názoru dovolatele by tato otázka měla být řešena tak, že oznámil-li postupník dlužníku, že pohledávku postupníku postoupil, pak dlužník nemá vůči postupníkovi ve sporu k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti postupní smlouvy; postupní smlouvu, potažmo dohodu o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitosti, nelze považovat za neplatné právní úkony; 7. / zda se k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, uzavřené podle ustanovení §524 občanského zákoníku /zákona č. 40/1964 Sb./, jejímž předmětem je restituční nárok na poskytnutí náhrady vůči povinné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb. vyžaduje uvedení konkrétního druhu nároku na náhradu, který upravuje zákon o půdě. Podle názoru dovolatele odvolací soud v daném případě pochybil svým závěrem, že dohodou účastníků řízení nelze vypořádat nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář formou předání nemovitosti; dovolatel má proto za to, že v daném případě byla postupní smlouva určitým a platným právním úkonem; 8./zda má dlužník vůči postupníkovi k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky blíže specifikován charakter postoupeného nároku vůči dlužníkovi, pokud postupník dlužníkovi písemně oznámil, že pohledávku postoupil postupníkovi /§526 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.)/. Podle názoru dovolatele by tato otázka měla být řešena tak, že oznámil-li postupitel dlužníkovi, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá vůči postupníkovi ve sporu k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti postupní smlouvy o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitosti; 9./otázka, zda k pozemkům uvedeným v §1 zákona č. 229/1991 Sb., s nimiž stát v období mezi 24. 6. 1991 a 1. 1. 1992 naložil v souladu se zákonem č. 376/1190 Sb., by podle názoru dovolatele měla být posuzována tak, že tu právo správy Pozemkového fondu ČR ke dni 1. 1. 1992 nezaniklo; 10./ otázka částečné neplatnosti dohody o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitosti /§41 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.)/ měla být v daném případě řešena tak, že uzavření dohody o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitosti /ohledně pozemků parc. č. 1814/20, 1814/30, 1814/4, 1814/5, 1814/6 a 1814 238 v katastrálním území U./ mělo být posouzeno jako určitý a platný právní úkon.
Ve vyjádření žalobce Státního statku Jeneč k dovolání žalovaného bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalobce ve svém vyjádření má za to, že odvolací soud vycházel /ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu/ správně z toho, že rozhodnutím správního orgánu byla v daném případě /z hlediska platnosti v řízení posuzované postupní smlouvy /vyřešena otázka, zda hospodářská budova /stavba/ může sloužit zemědělské výrobě ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. /zákona o půdě/ a že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, jsou součástí zemědělského půdního fondu a právo státu ohledně tohoto majetku náleželo ke dni účinnosti zákona o půdě Pozemkovému fondu ČR, a také že tu existence funkční propojení staveb a nezastavěných pozemků, když tyto pozemky sloužily k obslužnosti a jsou nedílnou součástí areálu /srov. rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 16. prosince 2008, č.j. 39862/08-13070/. V soudním řízení bylo také prokázáno, že ve stavbách na předmětných zastavěných pozemcích byla provozována zemědělská výroba. Žalobce Státní statek Jeneč má za to, že názor žalovaného o zániku práva Pozemkového fondu ČR v důsledku naložení s těmito pozemky ve smyslu ustanovení §20 zákona č. 219/2000 Sb. neodpovídá tomu, že správu nemovitostí uvedených v §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. upravuje přímo zákon č. 229/1991 Sb. /zákon o půdě/; nelze proto mít za to, že správa Pozemkového fondu ČR ohledně pozemků zanikla, pokud vlastník rozhodl o pozemcích v rozporu se zákonem. Dále je podle názoru žalobce mylný názor žalovaného, že v daném případě mohlo dojít k vydržení práva hospodaření a příslušnosti práva hospodařit s pozemky ve prospěch organizace zřízené podle ustanovení §3 zákona č. 576/1990 Sb., když zákon o půdě stanoví pro pozemky uvedené v §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jednoznačný režim a nelze vydržet správu hospodaření k nemovitostem, jež byly do správy nesprávně zařazeny. Nelze rovněž pokládat za platné nabytí nemovitosti z vlastnictví státu na základě dvoustranného právního úkonu, když za stát, jako převodce, jedná subjekt, který s nemovitostí fakticky nakládá, ale právo hospodaření nebo správy majetku ve vlastnictví státu nemá a nepřísluší mu. Žalovaný na rozdíl od žalujícího Státního statku Jeneč pokládá za správný právní názor odvolacího soudu, že k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, uzavřené podle §524 občanského zákoníku /zákona č. 40/1964 Sb./, je třeba v této smlouvě uvést konkrétní druh nároku na náhradu, který zákon č. 229/1991 Sb. /zákon o půdě/ konkrétně upravuje. Žalobce se také ztotožňuje s právním názorem uvedeným v r rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 23. října 2013 /který žalovaný ve svém dovolání zpochybňuje/, že dlužník se může bránit námitkou neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky v případě, když oznámení o postoupení pohledávky toho, jaká pohledávka byla na postupníka postupitelem postoupena.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. října 2013 sp. zn. 18 C 357/2013 Městského soudu v Praze/ bylo třeba posoudit v tomto případě podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu /není-li stanoveno jinak, srov. §238 o. s. ř./, kterým se odvolací řízení končí, jestliže dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu je rozhodována rozdílně, nebo otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka být posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu lze pak podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů.
Podle ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je-li cena vydávané obytné budovy, hospodářské budovy nebo jiné stavby určená ke dni 24. 6. 1991 nižší než cena původní stavby, má oprávněná osoba právo na poskytnutí náhrady ve výši rozdílu cen.
Podle ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. se náhrada živého a mrtvého inventáře oprávněné osobě poskytuje ve věcech téhož druhu nebo srovnatelného druhu a v množství přiměřeném převzaté části nemovitosti k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby; není-li to možné, poskytne se náhrada ve službách pro zabezpečení zemědělské nebo lesní výroby, případně podílem na jmění právnické osoby, případně náhrada v jiné formě.
Podle ustanovení §524 odst. 1 občanského zákoníku /zákona č. 40/1964 Sb./ věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku /zákona č. 40/1964 Sb./ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: Pro úvahu o tom, zda jde o část právního úkonu, kterou nelze oddělit od ostatního obsahu úkonu /§41 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.)/ je nerozhodné, že se právní úkon týká věci /např. pozemku/, kterou lze rozdělit, nýbrž rozhodné je, zda jde o část právního úkonu obsahově oddělitelnou.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 24. února 2011, I. ÚS 2276/08 /uveřejněném pod č. 25 ve svazku 60 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní závěr: „Právní názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 /uveřejněného pod č. 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/, dle něhož /s výjimkou případů uvedených v §425 občanského zákoníku, eventuálně případů, na kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení /nemá dlužník vůči postupníku ve sporu o náhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, pokud postupitel oznámil dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, nelze považovat za ústavně nekonformní. Uvedené pravidlo se však může uplatnit pouze tehdy, pokud bude oznámení možno považovat za platný právní úkon“.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k právním závěrům z judikatury soudů /ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/ i z nálezů Ústavního soudu ČR /jimiž jsou obecné soudy vázány/ a které měl odvolací soud na zřeteli ve svém rozsudku ze dne 23. října 2013 /sp. zn. 18 Co 357/2013 Městského soudu v Praze/ při rozhodování o dovolání dovolatele/ bylo třeba posoudit výsledné závěry odvolacího soudu, uváděné v jeho rozhodnutí ze dne 23. října 2013.
Odvolací soud dovozoval, že ke dni uzavření postupní smlouvy ze dne 10. října 2006, která byla v této právní věci posuzována, nebyly vypořádány nároky postupitelky Ing. M. Č., a to nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář a dále nárok na náhradu za znehodnocení nemovitosti. Oba tyto nároky mají odchylný režim uspokojení, vyplývající ze zákona č. 229/1991 Sb. /zákona o půdě/; zatím co nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář nelze vypořádat prostřednictvím vydání nemovitosti /§20 zákona č. 229/1991 Sb./, vypořádání nároku na náhradu za znehodnocení nemovitosti prostřednictvím vydání nemovitosti zakázáno není /§14 odst. 3 a §16 zákona č. 229/1991 Sb./. V postupní smlouvě ze dne 10. října 206 muselo být uvedeno, zda postupitelka převádí na postupníka nárok /či jeho část/ na náhradu za živý inventář a mrtvý inventář anebo nárok /či jeho část/ na náhradu za znehodnocení nemovitosti; nestačilo tu jen vymezení slovy nedočerpaný nárok na náhradu podle zákona o půdě“, tedy částka 700.000,- Kč a částka 1,267.971,- Kč; neplatnost smlouvy tímto způsobem nebyla tímto způsobem zhojit. Žalovaný tedy disponoval jen s nárokem na náhradu v hodnotě 66.254,- Kč /náhrada za živý a mrtvý inventář, neboť další nárok v hodnotě 700.000,- Kč platně postoupen nebyl. Z obsahu uvedené smlouvy nebylo možno obsahově oddělit vypořádání nárok žalovaného o hodnotě 66.254,- Kč od vypořádání nároku neplatně postoupného/ v hodnotě 700.000,- Kč. Je tak dána, dovozoval odvolací soud, absolutní neplatnost celé smlouvy ze dne 12. 10. 2006 /§39 a §41 občanského zákoníku /srov. i citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a nález Ústavního soudu ČR, I. ÚS 2276/08, uveřejněný pod č. 25 ve svazku 60 Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu ČR/. Odvolací soud ještě dovozoval: žalovaný se nestal ani vlastníkem a ani oprávněným držitelem předmětných pozemků, když také podle uvedené smlouvy dosud ani nebyl proveden vklad do katastru nemovitostí a jiné skutečnosti o jeho držbě předmětných nemovitostí z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolací soud, který také vycházel z uvedených ustanovení právních předpisů a uveřejněných právních závěrů z judikatury /zejména z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z nálezu Ústavního soudu ČR I. ÚS 2276/08, uveřejněného pod č. 25 ve svazku 60 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR/ nemohl tu přesvědčivě dospět k závěru, že dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. října 2013 /sp. zn. 18 Co 357/2013 Městského soudu v Praze/ je dovoláním důvodným. Dovolací soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s judikaturou dovolací instance, případně Ústavního soudu. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto se dovolání odmítá (§243c odst. 1, §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Dovolatel nebyl v tomto řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobcem Státním statkem Jeneč /v likvidaci/ na vyjádření k dovolání žalovaného použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto vynaložených nákladů řízení uvedenému žalobci nepřiznal, přihlížeje zejména k právní povaze projednávané právní věci k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, když v tomto vyjádření bylo rekapitulováno to, co již bylo tímto žalobcem uvedeno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. května 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu