ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2475.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2475/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. P. K., 2. A. K. a 3. O. F., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 23.7.2002, sp. zn. 12 Co 416/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 7 C 255/95 (žalobců: A. R. L. a B. B. L., zastoupených advokátkou, proti žalovaným P. K., A. K. a O. F., zastoupeným advokátkou, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 25.10.1995, domáhajících se uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání rekreačního objektu čp. 123 s pozemkem parc. č. 111 v katastrálním území Ú., bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever z 10.3.1999, čj. 7 C 255/95-102. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever 1.377 Kč na náhradu státem zálohovaných nákladů řízení.
K odvolání žalobce R. L. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni usnesením z 25.11.1999, sp. zn. 12 Co 637/99 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že si neobjasnil otázku, zda žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb.; nebyla objasněna otázka, zda žalobci byli a jsou českými státními občany v souvislosti s vydáním nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.; nebyla také objasněna otázka včasnosti podání výzvy k vydání nemovitostí ze strany žalobců; nebyla rovněž objasněna otázka, co bylo předmětem koupě žalovanými v roce 1990 spolu s domem čp. 123 v Ú. (tedy zda zároveň s domem byly převedeny také studna, septik a kamenná hradba (a v souvislosti s tím nebyla objasněna ani otázka, zda byly uvedené nemovitosti prodány za cenu nižší, než byla jejich cena stanovena znaleckým posudkem).
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud Plzeň-sever rozsudek z 20.3.2002, čj. 7 C 255/95-150, jímž uložil žalovaným povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání objektu čp. 123 na stavební parcele č. 111 v katastrálním území Ú., zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P., a to se všemi právy a povinnostmi, které jsou s nemovitostmi spojeny, s tím, že žalobci je převezmou do společného jmění manželů. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným rozdíl v ceně nemovitostí částkou 24.157 Kč do 3 dnů od nabytí vlastnictví objektu čp. 123 v katastrálním území Ú. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 7.985 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě i částku 7.337 Kč na účet Okresního soudu Plzeň-sever k úhradě nákladů řízení zálohovaných státem.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., jejichž nemovitosti přešly na stát v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990) ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb. na základě později zrušeného výroku rozsudku o uloženém trestu propadnutí majetku státu. Žalobci vyzvali povinné osoby ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (s přihlédnutím k nálezu č. 164/1994 Sb.) a také u soudu podali žalobu včas ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně žalovaných byl soud prvního stupně toho názoru, že jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když žalovaní získali žalobci uváděné nemovitosti (jak měl soud prvního stupně doloženo zejména na základě v řízení provedeného znaleckého posudku) za cenu téměř o 50 % nižší, než byla cena podle cenového předpisu platného v době kupní smlouvy, kterou žalovaní získali nemovitostí převodem od státu; sjednaná kupní cena nepokrývala totiž příslušenství objektu – kanalizační přípojku s žumpou v hodnotě 11.184 Kč, která byla na žalované spolu s věcí hlavní rovněž převedena. Soud prvního stupně byl toho názoru, že vyhovění žalobě žalobců nebrání ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., protože tu předmět převodu neztratil stavebními pracemi, provedenými žalovanými, svůj stavebně technický charakter.
Výrok o povinnosti žalobců zaplatit žalovaným 24.157 Kč vyslovil soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť měl za to, že tu jde o nemovitost zhodnocenou tak, že její cena ke dni podání výzvy o vydání věci podstatně převyšuje cenu původní věci; pokud žalobci trvají na vydání objektu čp. 123 v Ú., který měl ke dni 27.4.1990 hodnotu 75.272 Kč a ke dni 30.3.1995 měl cenu 99.429 Kč, potom rozdíl mezi cenou původní a cenou ke dni výzvy, adresované povinným osobám, činil 24.157 Kč.
Soud prvního stupně takto žalobě žalobců vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně z 20.3.2002, podaném žalovanými P. K. a A. K., rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 23.7.2002, sp. zn. 12 Co 416/2002. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí a o náhradě nákladů řízení; byl však zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalobců zaplatit žalovaným rozdíl v ceně nemovitostí částkou 24.157 Kč. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo uloženo žalovaným zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 10.150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud byl (shodně se závěry soudu prvního stupně) toho názoru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., že nemovitosti, uvedené v žalobě žalobců, přešly do vlastnictví státu způsobem uvedeným v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., že žalobci vyzvali v zákonem stanovené lhůtě k vydání nemovitostí a svůj nárok uplatnili u soudu prvního stupně ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Stejně jsko soud prvního stupně byl odvolací soud také toho názoru, že žalovaní jsou osobami povinnými podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nemovitosti, sporné mezi účastníky tohoto řízení, nabyli žalovaní v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem (tj. v rozporu s ustanoveními vyhlášky č. 182/1988 Sb.); kupní cena, kterou žalovaní za dům zaplatili (12.294 Kč), neodpovídala ceně podle tehdejšího cenového předpisu; v době převodu nemovitostí provedené znalecké ocenění neobsahovalo totiž také ocenění příslušenství nemovitosti – kanalizační přípojky a septiku a tento rozdíl v ocenění představoval částku 11.184 Kč, jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku, vyžádaného soudem v roce 1998 od znaleckého ústavu. Proto odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí mezi žalobci a žalovanými.
Pokud šlo o výrok téhož rozsudku o uložení povinnosti žalobcům zaplatit žalovaným rozdíl v ceně nemovitostí, poukazoval odvolací soud na to, že v ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je zakotvena povinnost oprávněných osob zaplatit takový rozdíl, ale jen potud, pokud povinná osoba takový nárok uplatnila; žalovaní však takový nárok neuplatnili. Byl proto odvolací soud toho názoru, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je v tomto smyslu v rozporu s ustanovením §153 odst. 2 občanského soudního řádu; přistoupil tedy odvolací soud ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně ohledně tohoto výroku rozsudku soudu prvního stupně.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalované v řízení zastupovala, dne 12.9.2002 a dovolání ze strany žalovaných bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Plzeň-sever dne 9.11.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelé poukazovali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu a měli za to, že v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka zásadního právního významu. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že v daném případě byla nemovitost nabyta na základě kupní smlouvy sepsané formou notářského zápisu dne 27.4.1990. Ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb. se tedy na tento případ nevztahovala ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. o oprávněných osobách a povinných osobách a o protiprávním zvýhodnění) §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Avšak ani při použití ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ nelze, podle názoru dovolatelů, dospět k závěru, že by tu nemovitost byla nabyta v rozporu s tehdy platnými předpisy. Smlouva byla registrována bývalým státním notářstvím dne 9.8.1990. Podle názoru dovolatelů tu bylo irelevantní, zda znalecký posudek o ocenění nemovitosti, která již tehdy byla zhodnocena minimálně tím, že žalovaní zabránili jejímu zřícení, obsahoval ještě ocenění dodnes nevyjasněných součástí věcí hlavních.
Dovolatelé dále dovozovali, že odvolací soud pochybil, když zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě ze strany žalobců pro údajné neuplatnění nároku žalovanými, když z ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá, že tato povinnost je dána přímo ze zákona, takže tu bylo rozhodnuto odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem. Navíc tu odvolací soud opomenul svou poučovací povinnost podle ustanovení §118a občanského soudního řádu.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/1000 Sb., podle něhož ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. platí i na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nestanoví-li zákon č. 30/2000 Sb. něco jiného (jako je tomu v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení uvedeného zákona).
Dovolání směřovalo v daném případě proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever z 20.3.2002, čj. 7 C 255/95-150), kterým však soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (Okresního soudu Plzeň-sever z 10.3.1999, čj. 7 C 255/95-102), a to proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (usnesením Krajského soudu v Plzni z 15.11.1999, sp. zn. 12 Co 637/99). Shledal proto dovolací soud dovolání dovolatelů přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §1 odst. 2, §4 odst. 2, §6 odst. 1 a §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., která se na projednávanou právní věc nepochybně vztahovala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se tento zákon o mimosoudních rehabilitacích vztahuje na zmírnění následků majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 („rozhodné období“). Zákon č. 87/1991 Sb. též upravuje podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků (§1 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Podle ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., je-li nemovitost zhodnocena tak, že její cena, určená ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobou podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., nebo zda bude požadovat vydání nemovitosti. Pokud bude trvat na vydání nemovitosti, oprávněná osoba nahradí povinné osobě rozdíl mezi cenami (cenou určenou ke dni podání písemné výzvy k vydání věci a původní cenou věci).
Ze znění těchto ustanovení vycházel odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. V této právní věci bylo rozhodováno o nároku žalobců vyplývajícím ze zrušeného výroku trestu o propadnutí majetku (který byl uložen v trestním řízení soudním vedeném u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 71/83); v tomto řízení došlo tedy v rozhodném období (25.2.1948 – 1.1.1990) k majetkové křivdě, na jejíž zmírnění se vztahují ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., když také tento majetek, postižený trestem propadnutí majetku, přešel na stát ve smyslu ustanovení §1 odst. 2, §19 odst. 1 a §20 odst. 1 i §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Posouzení žalovaných jako povinných osob podle ustanovení §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebránila skutečnost doby nabytí věci od státu, neboť tato doba nabytí není v těchto ustanoveních vymezena či omezena.
Pokud dovolatelé vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu neúplnost provedeného zjištění a dokazování a nesprávné hodnocení dosud „nevyjasněných“ okolností, vychází dovolací soud z toho, jak je to uveřejněné v judikatuře soudů již vyloženo z hlediska posouzení dovolacích důvodů a jak je třeba pohlížet v dovolacím řízení na výtky dovolatelů ohledně vadných nebo nesprávných skutkových zjištění nebo vad či omylů při hodnocení důkazů. Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo uvedeno: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů zakotvených v ustanoveních občanského soudního řádu; dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není.
Pokud dále vytýkali dovolatelé nesprávnost výkladu ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jejich dovolání, vycházel dovolací soud rovněž z toho, co bylo k ustanovení §7 zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 122, odst. 3): V řízení o žalobě o vydání věci, může být vzájemným návrhem žalovaného (§97 odst. 1 občanského soudního řádu) uplatněn nárok na vzájemné vypořádání nároků (např. podle §7 zákona č. 87/1991 Sb.); ve sporech tohoto druhu by bylo třeba vyjádřit výrokem rozsudku vzájemnou (synallagmatickou) povinnost žalobce a žalovaného.
Na základě těchto uvedených okolností nedošel dovolací soud k závěru, že by dovolání dovolatelů mohlo být posouzeno jako dovolání důvodné. Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobců k dovolání žalovaných, rekapitulujícího v podstatě procesní stanovisko žalobců, učiněné již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. června 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu