ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.248.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 248/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Ing. arch. P. G. , proti žalované KAJA s. r. o. , IČ 25332244, se sídlem v Prostějově, Vrahovická 711, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, o zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 156/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2011, č. j. 21 Co 43/2008-212, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 1.000.000,- Kč s přísl. Tvrdil, že žalované tuto částku půjčil na žádost své bývalé manželky (v době, kdy ještě byli manžely), jednatelky žalované, a vložil ji na účet žalované ze svých výlučných prostředků dne 12. 11. 2004. Nedošlo k sepsání smlouvy o půjčce, nebyla sjednána doba splatnosti půjčky ani způsob jejího úročení. Bylo dohodnuto, že zaplacená částka může být případně použita na splacení vkladu do základního kapitálu společnosti, kterou spolu měli účastníci založit, k čemuž však nedošlo. Jednatelka žalované, K. G., uzavřela se žalobcem tzv. předmanželskou smlouvu, na jejímž základě byly veškeré příjmy a věci každého z manželů v jejich výlučném vlastnictví. Pokud by nebyla prokázána existence smlouvy o půjčce, navrhl žalobce, aby byla věc posuzována jako bezdůvodné obohacení. Předmětnou částku žalobce získal tak, že si ji půjčil od svého klienta PharmDr. P. K. Prostředky mu následně vrátil z úvěru, jenž mu byl poskytnut společností Raiffeisenbank, a.s., a za nějž ručí svým domem jeho rodiče.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 9. 10. 2007, č. j. 7 C 156/2006-116, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.000.000,- Kč s přísl. (výrok I.) a rozhodl o neosvobození žalobce od soudních poplatků (výrok II.), o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek (výrok III.) i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV.). Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce neunesl důkazní břemeno stran existence smlouvy o půjčce, avšak bez ohledu na to bylo v řízení prokázáno, že žalobce peníze na účet žalované skutečně vložil, přičemž je předtím získal půjčkou od PharmDr. K., jemuž je následně i vrátil. Žalovaná nemá žádný zákonný důvod předmětnou částku si ponechat. Ačkoliv rodiče jednatelky žalované ve svých svědeckých výpovědích uvedli, že tato částka představuje jejich prostředky, jež byly žalované půjčeny, nebylo uvedené tvrzení v řízení prokázáno.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 5. 2011, č. j. 21 Co 43/2008-212, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. ohledně části příslušenství tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok I.), potvrdil jej, jde-li o povinnost žalované zaplatit žalobci částku 1.000.000,- Kč se zbylou částí přísl. (výrok II.), stejně jako ve výrocích II. a III. (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. a V.). Po zopakování a doplnění dokazování odvolací soud uzavřel, že bylo prokázáno, že žalobce vložil na účet žalované předmětné prostředky, avšak žalovaná nedoložila existenci právního důvodu, díky němuž by si mohla peníze ponechat (neprokázala, že by se jednalo o půjčku poskytnutou rodiči její jednatelky, a žalobce by prostředky na účet pouze vložil, aniž by k nim měl jiný vztah). Za těchto okolností dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila ve smyslu ust. §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Konkrétně se jednalo o plnění z právního důvodu, který odpadl, a to vzhledem k tvrzené půjčce či vkladu do nové společnosti, k jejímuž založení však nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka je přesvědčena, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, „zda je žalobce, který tvrdí, že poskytl plnění na základě právního důvodu, jenž měl odpadnout, povinen unést důkazní břemeno ohledně existence tvrzeného právního důvodu“, stejně jako otázka, „zda je pro zjištění bezdůvodného obohacení důležité podřazení bezdůvodného obohacení pod jednu z condictiones sine causa, tedy jednu ze skutkových podstat vymezených §451 odst. 2 obč. zák.“. Dovolatelka vyložila podstatu bezdůvodného obohacení, spočívající ve dvou znacích, a sice v obohacení a bezdůvodnosti. Zdůraznila, že žalobce netvrdil, že by jednal v omylu, resp. že by nevěděl, že není povinen plnit. Prohlašoval naopak, že právním důvodem plnění byla smlouva o půjčce, a za těchto okolností se mělo dle tvrzení žalobce jednat o plnění z důvodu, který odpadl. Žalobci se však v řízení nepodařilo prokázat, na základě jaké skutečnosti plnil žalované, stejně jako na základě jaké skutečnosti právní důvod odpadl. Žalobce totiž v daném případě bezdůvodného obohacení z důvodu, který odpadl, nese důkazní břemeno ohledně obou zmíněných znaků bezdůvodného obohacení, tedy jak ohledně poskytnutého plnění, tak důvodu, pro který bylo plnění poskytnuto a jenž následně odpadl. Pokud žalobce toto důkazní břemeno neunese, není možné přesouvat je na žalovanou. Žalobce by měl být vždy povinen v řízení prokázat skutková tvrzení, na jejichž základě podřadil svůj nárok pod příslušné ustanovení zákona. Žalovaná konečně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že je může podat jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno či jemuž byla způsobena jiná újma na jeho právech, přičemž účelem dovolání je zvrátit pro daného účastníka objektivně nepříznivý důsledek rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedla-li dovolatelka, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I. ohledně části příslušenství tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, a ve výroku III., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích II. (o nepřiznání osvobození od soudních poplatků žalobci) a III. (o povinnosti žalobce zaplatit státu soudní poplatek), pak je její dovolání třeba považovat v tomto rozsahu za subjektivně nepřípustné, neboť nesměřuje proti výroku, jímž byla dovolatelce způsobena újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004).
Nyní se bude Nejvyšší soud zabývat přípustností dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.000.000,- Kč s přísl.
Jelikož uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
K první žalovanou předestřené otázce dovolací soud poznamenává, že podle obsahu spisu žalobce neuváděl, že mělo žalované na jeho úkor vzniknout bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl. Tvrdil, že byla mezi stranami uzavřena smlouva o půjčce, a pokud se její existence neprokáže, navrhoval, aby soud případ hodnotil jako bezdůvodné obohacení; k otázce, o kterou konkrétní skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení by se mělo jednat, se nevyjadřoval. Na tomto místě se ovšem nejedná o skutkové tvrzení, ale o právní hodnocení provedené účastníkem, které není pro soud nikterak závazné, nemusí je respektovat a je naopak plně v jeho kompetenci v souladu se zásadou iura novit curia , aby sám provedl právní posouzení věci. Účastník musí toliko tvrdit rozhodné skutečnosti a podepřít svá tvrzení relevantními důkazy. Je na soudu, aby na účastníkem popsaný skutkový stav aplikoval příslušné právní normy. Jestliže bylo v řízení prokázáno, že žalobce vložil na účet žalované předmětnou částku (dovolatelka tento skutkový závěr odvolacího soudu nikterak nezpochybňuje, a i kdyby tak učinila, nemohl by jej dovolací soud vzhledem k ust. §237 odst. 3, části věty za středníkem, a §241a odst. 3 o. s. ř. přezkoumávat), a žalovaná neprokázala, že by existoval právní titul pro to, aby si mohla peníze ponechat, došlo na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení. O bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. §451 obč. zák. se jedná v případě, že lze určitý skutkový stav podřadit pod ust. §451 odst. 2 obč. zák. To, o kterou ze skutkových podstat se jedná, je zásadní například při hodnocení otázky promlčení, ale v posuzovaném případě tato otázka nadnesena nebyla. Pakliže žalobce poskytl žalované finanční prostředky, musí žalovaná prokázat, že existuje právní důvod, díky němuž si je může ponechat (mohlo by jít kupříkladu o plnění ze smlouvy), přičemž důkazní břemeno stíhá v tomto směru výhradně žalovanou. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností totiž leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy pod č. 7/1998). Úvahu dovolatelky, že by měl žalobce prokazovat, z jakých příčin peníze na její účet vložil, či jaký důvod plnění případně odpadl, je tak třeba odmítnout jako nesprávnou. Žalobce byl vzhledem ke svým skutkovým tvrzením povinen prokázat pouze to, že peníze vložil na účet dovolatelky. Je zcela bez významu, z jakých příčin či pohnutek tak učinil, pokud dovolatelka není schopna prokázat, že je oprávněna si finanční prostředky ponechat; bezdůvodně se tedy na úkor žalobce obohatila.
Rovněž druhá dovolatelkou vyslovená otázka nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jde pouze o otázku akademickou, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že se v daném případě jednalo o bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, přičemž žalovaná tento závěr nenapadá, takže dovolací soud jej vzhledem k ust. §242 odst. 3, větě první, o. s. ř. nemůže přezkoumávat. Účelem dovolání coby mimořádného opravného prostředku nemá být podávání širokých výkladů právních norem, to je úkolem například komentářové literatury, ale reakce na konkrétní dovolatelem vymezené otázky, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Na žalovanou formulované otázce však napadený rozsudek vystavěn není, přičemž nebylo ani povinností žalobce provádět právní hodnocení sporu.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) i c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalovaná ve svém dovolání napadla též výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání proti takovým výrokům přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům IV. a V. napadeného rozsudku odmítl podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu