ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2486.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2486/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně o. H. v. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 250/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2008, č. j. 8 Co 681/2007-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 6.307,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž ten určil žalobkyni jako výlučnou vlastnici nemovitostí specifikovaných ve výroku I. téhož rozsudku. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně považoval odvolací soud za správná a zcela se s nimi ztotožnil. Taktéž co se týče právního posouzení věci, ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně. Na straně žalobkyně byl v daném případě dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V souzeném sporu se jednalo o žalobu samosprávného celku, jenž nabyl vlastnické právo k dotčeným nemovitostem na základě zákona č. 172/1991 Sb., nikoliv státu, a fakt, že následkem nepořádné evidence státu, či obce, došlo k duplicitními zápisu v katastru nemovitostí, nemůže být hodnocen jako uplatňování práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo na základě kupní smlouvy uzavřené dne 10. 2. 1997 a nenabyl jej ani vydržením, a to zejména s přihlédnutím k zásadě, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má, a ke skutečnosti, že převodkyně své právo k převodu odvíjely od rozhodnutí o dědictví, což je nepochybně akt deklaratorní, nikoliv titul zakládající jejich vlastnické právo. K přechodu vlastnického práva na dědice obecně dochází smrtí zůstavitele, v posuzovaném případě však zůstavitelé ke dni své smrti nebyli a nemohli být ani vlastníky dotčených nemovitostí, v důsledku čehož nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva na dědice.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s tím, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, přičemž soud nevzal v úvahu platnou judikaturu vztahující se k předmětu sporu, v čemž dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu. Odvolací soud nevzal v úvahu povinnost uloženou nabyvatelce, jež je jí uložena v §8 zákona č. 172/1991 Sb. Za předpokladu, že by žalobkyně tuto povinnost po nabytí účinnosti citovaného zákona splnila, nedošlo by k právním vadám, majícím dopad na porušení vlastnických práv subjektů, které předmětné nemovitosti převáděly v dobré víře, že je vlastní. Dovolatel dále poukazuje na skutkové okolnosti, z nichž vyvozuje, že žalobkyně od roku 1991 nečinila žádné právní úkony prokazující její vlastnické právo k dotčeným nemovitostem a že naopak oficiálně uznávala jeho vlastnická práva. Na základě kupní smlouvy ze dne 10. 2. 1997 žalovaný vykonával veškerá vlastnická práva, pozemky nechal rozparcelovat a znalecky odhadnout a žalobkyni pronajmout. Jestliže soud posuzoval vznik vlastnického práva státu z titulu vyvlastnění v roce 1961, pak to mělo být realizováno za úplatu, která nikdy nebyla vlastníkům předmětných pozemků vyplacena. Rovněž nebyla provedena změna vlastníků v pozemkových knihách. Nesprávný je i závěr, že žalovaný nenabyl vlastnické právo vydržením, neboť i předchozí vlastníci (jeho právní předchůdci) byli v dobré víře, že nemovitosti jim po právu náleží a mají právo s nimi disponovat. Žalovaný navrhuje, aby Nevyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně s tím, že rozhodnutí soudu odvolacího pokládá za zcela správné a plně se s ním ztotožňuje. Dovolání žalovaného považuje za nedůvodné a především za nepřípustné. Žalovaný se v dovolání pokouší jednak uplatnit nové skutečnosti a nové důkazy, což je pro účely dovolacího řízení nepřípustné. Žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy od původního vlastníka P. R. Tyto pozemky byly sice v tomtéž období vyvlastněny, ale rozhodnutí o vyvlastnění bylo následně odvolacím orgánem zrušeno. Žalovaný nenechal pozemky rozparcelovat, neboť k tomu došlo v důsledku obnovy katastrálního operátu. Tvrzení o tom, že pozemky byly pronajaty žalobkyni je pak naprosto nepravdivé. Co se týče žalovaným namítaného nesplnění povinnosti zakotvené v §8 zákona č. 172/1991 Sb. ze strany žalobkyně, pak ani případné porušení tohoto ustanovení nemá vliv na vznik vlastnického práva, k němuž došlo ex lege. Záznam v katastru nemovitostí ani v tomto případě nemá konstitutivní účinky. Výklad této otázky nemá charakter zásadní právní významnosti, neboť citované ustanovení zákona je naprosto jasné a při jeho aplikaci nemohou vzniknout žádné výkladové potíže a jednak se jedná o právní otázku, která nemá pro rozhodnutí o předmětu sporu žádný význam. Je dále nepochybné, že nabytí vlastnického práva státem na základě nařízení vlády č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. není vázáno na vyplacení náhrady za vyvlastnění, ale dochází k němu právní mocí vyvlastňovacího rozhodnutí. Žalovaný ani jeho právní předchůdci nemohli vlastnické právo k dotčeným nemovitostem ani vydržet, neboť v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že tyto osoby předmětné nemovitosti nedrželi. Lze jen stěží uvažovat o dobré víře u osob, jimž bylo adresováno rozhodnutí o vyvlastnění. Existence vlastnického práva žalobkyně ke sporným nemovitostem již byla závazně vyřešena, a to právě rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 2. 2006, č. j. 26 C 208/2002-136, jímž byla zamítnuta žaloba dovolatele proti žalobkyni, kterou se dovolatel domáhal vydání bezdůvodného obohacení za údajné užívání sporných pozemků bez právního důvodu. Žaloba byla zamítnuta z důvodu, že obec H. v. S. je vlastnicí těchto pozemků, nikoliv dovolatel. Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst.1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě však napadené rozhodnutí ve spojení s dovoláním žalovaného uvedené podmínky nesplňuje, neboť neobsahuje řešení takové právní otázky, jež by bylo možno považovat v tomto smyslu za zásadně právně významnou. Veškeré argumenty dovolatele směřující proti rozsudku odvolacího soudu jsou uplatněním nových skutečností, což je podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolacím řízení nepřípustné. Navíc se jedná spíše o uplatnění důvodů spočívajících v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ty lze nicméně uplatnit jen tehdy, je-li dovolání přípustně podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§241a odst. 3 o. s. ř.), což v souzené věci nepřichází úvahu. Posouzení následků nesplnění povinnosti zakotvené v §8 zákona č. 172/1991 Sb. ze strany žalobkyně pak ani nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť podobná problematika byla již judikatorně řešena, a to zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 30 Cdo 2232/2000 s tím, že „podle §8 zákona č. 172/1991 Sb. byly obce povinny do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí, přičemž tato lhůta je pouze lhůtou pořádkovou a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes do katastru nemovitostí), k jehož přechodu na obce došlo ex lege k uvedenému dni, má tedy účinky deklaratorní“ (viz i nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS 147/96). Uplatnění nároku na určení vlastnického práva pak nemůže být ani považováno za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2385/2007).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolateli se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jeho dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč [srov. §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.], v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.007,- Kč, celkem tedy ve výši 6.307,- Kč. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu