ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2495.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2495/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně Allianz pojišťovny, a.s. , IČO 47115971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, proti žalovaným 1) Ing. L. T. , a 2) JUDr. E. T. , oběma bytem P., adresou pro doručování T., zastoupeným JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 87/11, o zaplacení částky 364.895,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 177/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2011, č. j. 68 Co 50/2011-198, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2011, č. j. 68 Co 50/2011-198, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala po žalovaných zaplacení částky 364.895,- Kč jako bezdůvodného obohacení, které jim mělo vzniknout tím, že dcera žalovaných E. J. jako zaměstnankyně žalobkyně převáděla z účtu žalobkyně na účet vedený na jméno druhé žalované finanční prostředky jako tzv. vratky pojistného. Dne 31. 10. 2006 tak byla na účet žalované připsána částka 189.894,- Kč, kterou téhož dne v hotovosti vybral žalovaný. Dne 22. 11. 2006 byla na stejný účet připsána další částka 192.823,- Kč, načež tentýž den žalovaná převedla na účet své dcery E. J. částku 175.000,- Kč. E. J. měla k účtu žalované samostatné dispoziční oprávnění. Za uvedené jednání byla E. J. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 48 T 14/2007, pravomocně odsouzena za trestný čin podvodu a bylo jí uloženo nahradit žalobkyni škodu v celkové výši 6.769.700,- Kč.
Žalovaní namítali, že o trestné činnosti své dcery nevěděli. Naopak byli přesvědčeni, že došlé platby jsou určeny pro bývalého přítele jejich dcery Š. R., podnikatele, jehož vlastní účty měly být postiženy exekucí. Žalovaní došlé peníze převedli na účet své dcery, a proto jim bezdůvodné obohacení nevzniklo. Navíc měli za to, že žalovaná částka je již započtena ve škodě, k jejíž úhradě byla odsouzena jejich dcera, a že je žaloba výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, č.j. 38 C 177/2008-70, uznal žalované povinnými zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 364.895,- Kč. Dospěl k závěru, že žalovaní přijali od žalobkyně plnění bez právního důvodu, čímž se zvýšila jejich aktiva, a přijatými částkami osobně disponovali. Kam žalovaní obdržené částky dále poukázali, nebylo podle soudu prvního stupně podstatné, neboť rozhodující je stav v okamžiku, kdy bylo přijaté plnění bez právního důvodu nabyto. Uplatnění nároku žalobkyní nepovažoval za nemravné, neboť žalované jako osobě s právnickým vzděláním mělo být přijímání tak vysokých částek od zaměstnavatele její dcery podezřelé a i vysvětlení původu těchto částek platbami exekucí postiženému příteli dcery žalovaných by bylo mařením exekuce ke škodě jeho věřitelů. Skutečnost, že dcera žalovaných byla již k úhradě žalované částky odsouzena trestním rozsudkem, považoval za rozhodnou pouze pro případný výkon rozhodnutí.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2011, č. j. 68 Co 50/2011-198, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že za situace, kdy dcera žalovaných byla již z titulu náhrady škody odsouzena k zaplacení žalované částky v rámci trestního řízení, nejsou žalovaní ve věci pasivně legitimováni, neboť povinnost zaplatit žalobkyni vymáhané plnění stíhá třetí osobu.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvod namítla nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Konkrétně namítala, že:
a) žalovaní obdrželi na svůj účet plnění bez právního důvodu. S obdrženými částkami následně disponovali, ačkoli jim muselo být zřejmé, že jim obdržená částka nenáleží, neboť na účet přicházely od zaměstnavatelky jejich dcery platby v řádech desítek až stovek tisíců korun měsíčně,
b) pro rozsah povinnosti vydat bezdůvodné obohacení je rozhodující stav v okamžiku, kdy bylo nabyto. Nezáleží na tom, zda a v jakém rozsahu obohacenému ještě nějaký prospěch zůstal,
c) neobstojí ani argumentace, že dceři žalovaných již bylo v adhezním řízení uloženo žalovanou částku zaplatit. Ze strany žalovaných jde jen o obranný argument.
Žalovaní ve svém vyjádření uvedli, že žalovanou částku má žalobkyni uhradit na základě pravomocného rozsudku dcera žalovaných. Žalovaní sami si obdržené platby neponechali, nýbrž je v den jejich obdržení převedli na účet jejich dcery. Proto mají za to, že jim žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo. Ve skutečnosti, že žalobkyně požaduje zaplacení žalované částky po žalovaných, ačkoli k její úhradě byla již pravomocně odsouzena dcera žalovaných Eva Janotová, navíc spatřují výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru žalovaných rovněž nelze námitku dvojího přiznání téže částky uplatnit v exekučním řízení, neboť každý z exekučních titulů by byl vydán v jiném řízení, mezi odlišnými účastníky a z jiného právního důvodu.
C. Přípustnost
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
za kterou jedná pověřená osoba s právnickým vzděláním, a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
Odvolací soud postavil své zamítavé rozhodnutí na závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaných, spočívající v tom, že povinnou uhradit žalovanou částku již byla pravomocně shledána dcera žalovaných z jiného právního důvodu – náhrady škody. S uvedenou argumentací dovolací soud nemůže souhlasit.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu „pasivní legitimace je hmotně právní institut, tj. věcná legitimace z hlediska, zda ten, kdo je žalován, je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007, uveřejněné pod č. 12/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
„Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení (§451 odst. 1 obč. zák.) stíhá toho, komu se plněním dostalo majetkové hodnoty, takže v jeho majetku
se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv, případně
se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1230/2006).
Pro posouzení pasivní věcné legitimace žalovaných je proto jedině rozhodné, zda žalované stíhá tvrzená povinnost vydat bezdůvodné obohacení (tj. zda se jim na úkor žalobkyně dostalo majetkové hodnoty způsobem, který právní řád neuznává), nikoli
však již skutečnost, že povinnost splnit tentýž dluh má z jiného právního důvodu třetí osoba.
Situace, kdy jeden a tentýž dluh jsou z různých právních důvodů (titulů) povinny splnit různé osoby, je v hmotném právu častá. Příkladmo lze uvést povinnost dlužníka a ručitele poté, co dlužník na výzvu nesplnil (§548 odst. 1 obč. zák.), povinnost dlužníka a banky, která poskytla bankovní záruku (§313 a násl. obch. zák.), apod. Představit si lze rovněž situaci, kdy škůdce svým protiprávním jednání (popř. opomenutím) nejen způsobí poškozenému škodu, ale zároveň tím protiprávně obohatí třetí osobu (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6 To 39/76, uveřejněné pod č. 7/1978 trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z hlediska hmotného práva je přitom nerozhodné, zda je o povinnosti více osob tentýž dluh zaplatit rozhodováno ve společném řízení nebo v řízeních oddělených. „ V takové situaci, kdy jednomu věřiteli plní dva dlužníci stejný dluh z odlišného právního důvodu, platí,
že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich, zaniká dluh a tím i povinnost druhého.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002). Proti případnému pokusu věřitele vymáhat splnění dluhu podruhé se proto druhý dlužník může bránit námitkou splnění dluhu (ať už v nalézacím řízení, nebo v řízení o výkon rozhodnutí – srov. §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.).
Pro projednávanou věc pak z uvedené argumentace plyne, že pasivní legitimaci žalovaných nemůže vyloučit skutečnost, že povinnou plnit tentýž dluh byla z jiného právního důvodu pravomocně uznána třetí osoba (dcera žalovaných). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] je proto naplněn.
Námitkami dovolatelky ad a/ a b/ se dovolací soud nezabýval, neboť odvolací soud na posouzení vznesených otázek své rozhodnutí nezaložil, a jejich posouzení bude úkolem odvolacího soudu v dalším řízení. Odvolací soud přitom nepřehlédne rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4531/2008, podle něhož „ nemůže být [bez dalšího] v rozporu s dobrými mravy podání předmětné žaloby z titulu bezdůvodného obohacení, jestliže žalobkyně má současně k dispozici žalobu proti třetí osobě na náhradu škody,
a to proto, že v takových případech je její věcí, jaký prostředek ochrany práv zvolí“.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. října 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu