ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.25.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 25/2019-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně S. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované AUTO-BRANKA, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Vlnitá 890/70, IČ 492 45 589, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, o zaplacení částky 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 449/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018, č. j. 70 Co 224/2018-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.534 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Vlka, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze výrokem I. (v pořadí druhého) rozsudku ze dne 28. 8. 2018, č. j. 70 Co 224/2018-201, potvrdil (v pořadí třetí) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2018, č. j. 28 C 449/2014-161, jímž - po změně žaloby soudem připuštěné - byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 106.476 Kč na účet JUDr. Václava Vlka, advokáta; dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 13.068 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Vlka (výrok II.).
Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení poté, co byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, č. j. 28 Cdo 988/2016-88, zrušen (v pořadí první) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č. j. 70 Co 333/2015-66, a (v pořadí první) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2015, č. j. 28 C 449/2014-46, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení, a poté, co usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 70 Co 307/2017-137, byl zrušen (v pořadí druhý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 2017, č. j. 28 C 449/2014-118, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Oba soudy vyšly shodně ze zjištění, že otec žalobkyně R. Š. si u žalované písemnou objednávkou ze dne 23. 9. 2013 objednal dodání automobilu Kia Picanto 3DR TA, 1.0 CVVT EXCLUSIVE (2014) za částku 239.980 Kč, na jeho přání se sjednanou barvou karoserie v provedení červené metalízy za 9.000 Kč, s parkovacími senzory zadními za 8.000 Kč, gumovými koberci za 549,99 Kč a bočními lištami za 3.450 Kč, takže celková kupní cena činila 252.980 Kč, včetně DPH, přičemž termín dodání byl sjednán na duben 2014. Objednatel při podpisu objednávky - smlouvy uhradil žalované „kauci“ ve výši 100.000 Kč s tím, že bylo sjednáno, že tato kauce se započítává na celkovou cenu vozidla. Strany též ujednaly, že objednatel může od smlouvy odstoupit před dodáním vozu pouze v případě, že uhradí odstupné ve výši uhrazené složené kauce na celkovou cenu vozidla a že v případě odstoupení od smlouvy objednatelem se tato kauce započítává na odstupné, že k převzetí vozidla v místě provozovny bude objednatel předem vyzván dodavatelem a že dodavatel má právo odstoupit od smlouvy v případě, pokud objednatel nepřevezme vozidlo ve lhůtě 14 dnů od odeslání výzvy k převzetí. Dne 18. 1. 2014 R. Š. zemřel a podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 vydaného pod č. j. 13 D 97/2014-73 vstoupila do jeho práv a povinností žalobkyně jako jediná dědička. Dne 21. 1. 2014 vystavila společnost KIA MOTORS CZECH s. r. o. jako dodavatel žalované jako objednateli fakturu na částku 237.042 Kč včetně DPH splatnou dne 4. 2. 2014 za označený objednaný automobil. Dopisem ze dne 27. 1. 2014 žalobkyně informovala žalovanou o úmrtí jejího otce a současně jí sdělila, že vzhledem k tomu, že se jedná o jeho osobní závazek, nemá o dodání vozu zájem a současně žalovanou požádala, aby jí vrátila zálohu v částce 100.000 Kč. Žalovaná dopisem ze dne 31. 1. 2014 sdělila žalobkyni, že je povinností dědice automobil převzít a doplatit kupní cenu, jelikož mezi ní a objednatelem byla řádně uzavřena kupní smlouva bez sjednání možnosti libovolného odstoupení od smlouvy, a že vzhledem k tomu, že vozidlo bylo objednáno „ve zcela výjimečné konfiguraci“ podle přání zákazníka, nelze s ním běžně nakládat a jeho prodej tak bude komplikovanější; proto byla stanovena i vyšší záloha. Dopisem ze dne 6. 2. 2014 sdělila žalobkyně žalované, že úmrtím R. Š. došlo k zániku smlouvy bez uspokojení na straně věřitele, když si objednal zcela individuální výjimečnou konfiguraci automobilu, tedy závazek byl vázán na jeho osobu. Dopisem ze dne 12. 2. 2014 byla žalobkyně informována žalovanou, že automobil byl již vyroben a dodán na její provozovnu, proto žalovaná počká, zda objednatel či jeho dědic doplatí cenu vozidla a vůz odebere, přičemž v opačném případě zaplacená záloha propadne ve prospěch prodávající. Žalobkyně pak prostřednictvím svého zástupce dopisem ze dne 26. 3. 2014 vyzvala žalovanou k vrácení uhrazené zálohy ve výši 100.000 Kč před podáním žaloby. Dále bylo zjištěno, že žalovaná předmětný automobil po slevě k 11. 5. 2015 nabízela k prodeji za částku 219.980 Kč a že dne 25. 8. 2015 předmětné vozidlo prodala za kupní cenu 210.281 Kč třetí osobě [jednalo se tak o nové skutkové zjištění oproti stavu zjištěnému v původním řízení před soudy obou stupňů před tím, než jejich rozhodnutí byla rozsudkem Nejvyššího soudu zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (se závazným právním názorem, že ujednání o odstupném ve spotřebitelské smlouvě o prodeji předmětného automobilu na objednávku (§613 obč. zák.) ze dne 23. 9. 2013 je neplatné pro rozpor s §55 odst. 1 obč. zák. (§39 obč. zák.) a že je nesprávný názor soudů obou stupňů, že žalobkyně od této smlouvy odstoupila dopisem ze dne 27. 1. 2014].
Odvolací soud dále dokazování doplnil výzvou žalované k odběru předmětného automobilu ze dne 30. 1. 2014 zaslanou objednateli po jeho smrti a dopisem žalované ze dne 27. 2. 2014, v němž měla objednateli sdělit, že odstupuje od kupní smlouvy a „účtuje mu majetkovou sankci 100.000 Kč, kterou započítává na zaplacenou zálohu“.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. 70 Co 224/2018-201, je založen jednak na závěru (vysloveném již soudem prvního stupně), že „závazek ze smlouvy zanikl pro dodatečnou nemožnost plnění“, neboť žalovaná již předmětné vozidlo žalobkyni jako právní nástupkyni objednatele dodat nemůže (vlastní je jiná osoba, které je žalovaná prodala), přičemž ani netvrdila a neprokazovala, že by žalobkyni k převzetí vozidla vyzvala, či že by se soudně domáhala splnění povinností ze smlouvy (doplacení kupní ceny oproti převzetí vozidla), a dále na závěru, že žalované - poté, co rezignovala na vzájemná práva a povinnosti smluvních stran, přistoupila k nabídce prodeje vozu potenciálním kupujícím a posléze vozidlo (dne 25. 8. 2015) prodala třetí osobě - vzniklo zaplacením částky 100.000 Kč poskytnuté objednatelem jako záloha na kupní cenu (§498 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“), bezdůvodné obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.) plněním z právního důvodu, který odpadl (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 459/2001, v němž byla řešena otázka, kdy se stává záloha přijatá v souvislosti s připravovanou koupí bezdůvodným obohacením, a to se závěrem, že je tak tomu ve chvíli, kdy prodávající odmítl kupujícímu věc prodat). V souvislosti s tímto druhým závěrem odvolací soud dále dovodil, že žalovaná si nemůže na uvedenou částku činit nárok z jiného právního důvodu - nenáleží jí jako odstupné, když ujednání o odstupném ve smlouvě je neplatné (jak bylo podrobně rozvedeno v předcházejícím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu), a ani jako smluvní pokuta, neboť jí takový nárok nevznikl (v řízení to nově tvrdila až po rozhodnutí Nejvyššího soudu, dokládajíc to však nepřípadně odstoupením od smlouvy zaslaným objednateli dne 27. 2. 2014, tedy až několik týdnů po jeho úmrtí, který nemohl vyvolat žádné právní následky, neboť adresátu nedošel, což platí i o jejím dopise ze dne 30. 1. 2014). Odvolací soud uzavřel, že je-li nutno bezdůvodné obohacení vrátit tomu, na jehož úkor je obohacený získal, a žalobkyně doložila, že je jedinou dědičkou objednatele, přičemž nabytí pohledávky ve výši 100.000 Kč vůči žalované jí bylo potvrzeno v dědickém řízení, je v dané věci osobou oprávněnou k jeho vydání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že „soudy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při otázce tzv. následné nemožnosti plnění, zejména od rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1491/2011 a sp. zn. 32 Cdo 3334/2010, jejichž závěry citovala. Odvolacímu soudu vytýká, že i když v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že nelze ničeho vytknout závěru soudu prvního stupně, podle nějž závazek ze smlouvy zanikl pro dodatečnou nemožnost plnění, této otázce „se zčásti vyhnul přesto, že byla klíčovou“ ve věci „z hlediska závislosti na vůli objednatele“, a že neuvedl, jakým způsobem závazek zanikl, takže „jeho závěr není opřen o žádný ze způsobů zániku závazku definovaný v dílu 7 občanského zákoníku“. Současně poukázala na to, že mohla „kdykoliv dodat vozidlo proti doplatku kupní ceny, a to i následně, protože vždy mohla (a stále může) dodat stejné vozidlo objednáním u výrobce. Následná nemožnost plnění je vyloučena“. Dále dovolatelka shrnula dosavadní průběh řízení, polemizovala se závěry Nejvyššího soudu v jeho předchozím zrušujícím rozsudku a navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou (žalovanou), řádně zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Z §242 odst. 3 o. s. ř. dále vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání, včetně jeho obsahového vymezení.
Se zřetelem k §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se práva a povinnosti mezi účastníky vzniklé před 1. 1. 2014 řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaná v dovolání - jak z jeho obsahu vyplývá - zpochybnila (pouze) právní názor odvolacího soudu (vyslovený již soudem prvního stupně), že závazek ze smlouvy (§613 obč. zák.) zanikl pro „dodatečnou“ nemožnost plnění, aniž by napadla také právní závěr odvolacího soudu, že žalované - poté, co rezignovala na vzájemná práva a povinnosti smluvních stran, přistoupila k nabídce prodeje vozu potenciálním kupujícím a posléze vozidlo prodala třetí osobě - vzniklo zaplacením částky 100.000 Kč poskytnuté jí objednatelem jako záloha na kupní cenu bezdůvodné obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.) plněním z právního důvodu, který odpadl (přičemž žalovaná si nemůže na uvedenou částku činit nárok z jiného právního důvodu - jako nárok na odstupné či smluvní pokutu).
Za tohoto stavu se tak řešení otázky následné nemožnosti plnění (§575 obč. zák.), v jejímž řešení dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání a ohledně níž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., nemůže - při vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení - nijak projevit v jejích poměrech, neboť dovoláním nenapadla (s řádným vymezením přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu) rovněž souběžně zastávaný právní závěr odvolacího soudu, že jí (z jím uvedených důvodů) vzniklo bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl (na němž jeho rozhodnutí rovněž spočívá), a jenž obstojí k vyhovění žalobě o vydání bezdůvodného obohacení (ve výši částky 100.000 Kč) sám o sobě (viz níže) bez ohledu na to, zda právní vztah mezi účastnicemi založený smlouvu o koupi věci na objednávku (§613 obč. zák.) uzavřenou s objednatelem zanikl z důvodu následné nemožnosti plnění či nikoliv. Žalovaná dovoláním rovněž (kvalifikovaně) nenapadla rozsudek odvolacího soudu, pokud dovodil, že na uvedenou částku si nemůže činit nárok z titulu odstupného (neboť toto ujednání ve smlouvě je absolutně neplatné - viz závěr vyslovený v této věci ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu) či smluvní pokuty (na jejíž zaplacení jí nevznikl nárok, neboť jej uplatnila vůči objednateli až po jeho smrti). V dovolání označenou otázkou hmotného práva tak dovolatelka nemůže dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Závěry odvolacího soudu o kvalifikaci žalobkyní uplatněného nároku jakožto bezdůvodného obohacení vzniklého žalované plněním z právního důvodu, který odpadl (v daném případě poskytnutím zálohy ve výši 100.000 Kč na kupní cenu podle smlouvy o prodeji automobilu na objednávku, která se nerealizovala z důvodu, že žalovaná auto prodala třetí osobě), jsou přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4604/2007, v němž dospěl k následujícím závěrům: „Zálohou je v občanskoprávních vztazích míněna část platby poskytnutá předem, zpravidla před vznikem práva na zaplacení konečné platby smlouvou sjednané (ceny kupní, ceny díla, provize atd.), případně platba uhrazená ještě před uzavřením určité smlouvy (§498 obč. zák.). Právním důvodem k poskytnutí zálohy je závazek k úhradě určité (konečné) sumy vyplývající z konkrétního smluvního ujednání. Principiálně platí, že odpadne-li (nenastane-li) právní důvod, na jehož základě byla záloha jako částečné plnění poskytnuta, je třeba ji vrátit, není-li ve smlouvě dohodnuto jinak (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 890/2002). Nárok na vrácení zálohy poskytnuté v souvislosti se zamýšlenou koupí, která se později nerealizovala, je třeba po právní stránce posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním, jehož právní důvod dodatečně odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.)“. Dále srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, jakož i rozsudek téhož soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 459/2001, na nějž poukázal již odvolací soud].
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu