ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2505.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2505/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1. V. H. a 2. A. I., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře z 25.6.1999, sp.zn. 15 Co 866/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp.zn. 2 C 279/92 / žalobkyň A. B. L. a B. MUDr. V. Š., zastoupených advokátem, proti žalovaným V. H. a A. I., o vydání nemovitostí/, takto:
I. Dovolání dovolatelek se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly žalobou, podanou u soudu 1.4.1992, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 196 v P. s pozemkem parc. č. 201/2. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly získány kupní smlouvou z 12.6.1973 / a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku / poté, když nemovitosti propadly ve prospěch státu na základě rozsudku Okresního soudu v Táboře, vydaného v trestním řízení soudním pod sp.zn. T 316/60, jímž byli původní majitelé nemovitostí K. K. a B. K. odsouzení pro trestný čin podle ustanovení §134a trestního zákona / k jejich rehabilitaci došlo pak rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu České republiky z 10.10.1991, 2 Tz 48/91/. Žalobkyně jsou dědičkami původních vlastníků. Žalované, které jsou právními nástupci původních nabyvatelů nemovitostí od státu - R. a V. L., byly vyzvány k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalované navrhovaly zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti byly získány kupujícími R. a V. L. v souladu s tehdy platnými předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyně a žalované, jako účastníky řízení, vyslechl svědky S. S., V. L., J. Š., Ing. M. S. a B. Ch., vyžádal si zprávu od oboru výstavby Městského úřadu v P. o rozdělení domu čp. 196 v P. na domy čp. 196 a čp.1453, provedl důkaz posudkem znalce z oboru oceňování nemovitostí a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově z 10.3.1994, čj. 2 C 279/92-90, bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání domu čp. 196 / se všemi součástmi a příslušenstvím - garáží a ohradní zdí / a pozemku parc. č. 201/2. Bylo rozhodnutí, že žalobkyně nemají právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaných byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 18.5.1994, sp.zn. 5 Co 944/94, tak, že žaloba byla zamítnuta a žalovaným byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Tento rozsudek odvolacího soudu byl však k dovolání žalobkyň zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 10.6.1997, sp.zn. 3 Cdon 247/96, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že jedna ze žalovaných byla v rozsudku odvolacího soudu označena nesprávným příjmením, takže rozhodnutí tu směřovalo proti někomu jinému, než kdo byl žalobkyněmi ve věci žalován.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 4.12.1997, sp.zn. 5 Co 1944/97, byl potom rozsudek soudu prvního stupně z 10.3.1994, čj. 2 C 279/92-90, zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud poukazoval na to, že v odvolacím řízení byly žalobkyněmi uváděny nové skutkové okolnosti, které nebyly v řízení před soudem prvního stupně předmětem objasnění a posouzení v tom smyslu, zda mají význam pro rozhodnutí ve věci samé. Žalobkyně poukazovaly na to, že prodejem nemovitostí manželům L. smlouvou z 12.6.1973 byla porušena tehdy platná vyhláška č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, ve svém ustanovení §8 odst. 1, a také směrnice Ministerstva financí č. 10 z roku 1964, o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům, a to jednak tím, že nebyla dána možnost organizaci Č. m. s. uplatnit svůj přednostní zájem na získání domu čp. 196 v P. a že také veřejnost nebyla na možnost koupě tohoto domu upozorněna / např. vyhlášením ze strany místního správního orgánu /. Tím byli nabyvatelé - manželé L. zvýhodněni, protože s nimi bylo jednáno jako s jedinými zájemci o koupi. Měl proto odvolací soud za to, že se soud prvního stupně bude v dalšímu řízení zabývat s otázkou, které mají rozhodující význam pro rozhodnutí ve věci samé, jímž se dosud v řízení nezabýval.
V dalším průběhu řízení Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze 16.1.1998, čj. 2 C 279/92-181, vydal předběžné opatření, jímž bylo žalovaným zakázáno převádět vlastnické právo k domu čp. 196 a k pozemku parc. č. 201/2 v P. na jiné osoby.
V řízení před soudem prvního stupně pak provedl tento soud důkaz znaleckým posudkem znaleckého ústavu S., s.r.o., v B. a konstatoval obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově z 22.10.1998, čj. 2 C 279/92-255, byla žaloba žalobkyň, podaná proti žalovaným V. H. a A. I., zamítnuta. Žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyním bylo uloženo na účet Okresního soudu v Pelhřimově na úhradu znalečného 11.775,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb., že však rodiče žalovaných nenabyli sporné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění. Soud prvního stupně neshledal oprávněným tvrzení žalobkyň, že dům čp. 196 šlo o dům s bytovými prostorami a převod domu na uvedenou organizaci by byl v rozporu s bytovou politikou. A právě z písemného přípisu o zájmu o koupi domu ze strany uvedeného Č. m. s. soud prvního stupně dovozoval, že veřejnost v P. byla o možnosti koupě tohoto domu informována. Podle názoru soudu prvního stupně byl v daném případě prodejem domu manželů L. uspokojen i jejich oprávněný zájem na získání rodinného domku, protože o svůj rodinný domek před tím přišli v důsledku rozhodnutí o tom, že má být demolován. Ze znaleckého posudku dovozoval soud prvního stupně i ten závěr, že reálné rozdělení domu čp. 196 v P. / na dům čp. 1453 a čp. 196 / neodporovalo stavebním předpisům. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu žalobkyň zamítl. Výroky o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanoveními §148 a §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyň proti rozsudku soudu prvního stupně / Okresního soudu v Pelhřimově z 22.10.1996, čj. 2 C 279/92-255 / rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem z 25.6.1999, sp.zn. 15 Co 866/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání domu čp. 196 v P. / se všemi součástmi a příslušenstvím, tj. garáží a ohradní zdí / a pozemku parc. č. 201/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 1057 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu v P. Žalobkyním nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaným bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Pelhřimově 11.775,80 Kč na náhradu zálohovaných nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň bylo shledáno důvodným. Odvolací soud byl stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb. a že žalované jsou povinnými osobami podle téhož zákona o mimosoudních rehabilitacích, že právní předchůdci žalovaných nezískali nemovitosti na základě cenového zvýhodnění, že také při rozdělení původního domu čp. 196 v P. nedošlo k porušení stavebních předpisů a že nedošlo k pochybení opomenutím nabídnutí prodeje dosavadním uživatelům domu, když v té době uživatelé v domě nebyli. Odvolací soud však poukazoval na to, že podle směrnic Ministerstva financí z roku 1964, o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům, bylo povinností prodávající organizace upozornit veřejnost na možnost koupě nemovitosti ; výběrové řízené tu bylo předpokládáno v případě, že po nabídce prodeje veřejnosti bude více zájemců ; záměr prodeje musel být zveřejněn v místě odpovídajícím způsobem / např. oznámením v místním tisku, vývěskou na úřední desce a pod./ se současným sdělením podmínek, za nichž se měl prodej uskutečnit ; to vše tehdejší národní výbor neuskutečnil a nepostupoval tak, jak mu to bylo uloženo v článku II odst. 2, věta první, citovaných směrnic Ministerstva financí. Dospěl proto odvolací soudu k závěru, že tu došlo k nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy, jak to má na zřeteli ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto změněn podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §224 odst. 2, §142 odst. 1, §148 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu zastupujícímu žalované dne 4.8.1999 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Okresního soudu v Pelhřimově dne 30.8.1999, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Ve svém dovolání žalované navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvody uplatňovaly dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování / §241 odst. 3 pím. c) občanského soudního řádu/ a že toto rozhodnutí spočívá také na nesprávném právním posouzení věci / §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu/.
Dovolatelky zdůrazňovaly, že jejich právní předchůdci nabyli nemovitosti uvedené v žalobě žalobkyň v dobré víře a v situaci, kdy sami přišli o dům, v němž bydleli, a to z důvodu jeho demolice v obecném zájmu. Dovolatelky poukazovaly na to, že směrnice Ministerstva financí z roku 1964, o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům, na něž odvolací soud ve svém rozhodnutí poukazoval, měly interní povahu, takže k pochybení mohlo dojít jen ze strany prodávajícího, nikoli kupujícího. Dovolatelky vyslovovaly své přesvědčení, že v daném případě však nešlo ani o rozpor s ustanoveními těchto směrnic; podmínka nabídnutí domu ke koupi dosavadním uživatelům domu tu nebyla uskutečnitelná, když dům nebyl obsazen uživateli; veřejnost byla o prodeji informována, nedošlo k němu bez její vědomosti a o prodeji se jednalo déle než rok; prodej se uskutečnil vůči nabyvatelům, kteří bydleli v domě, jenž měl být demolován v obecném zájmu. Jisté pochybnosti zde mohou existovat, uváděly dovolatelky, co do způsobu a formy " informování veřejnosti" o prodeji domu, ale nikoli, tak závažného charakteru, že by to bylo v přímém " rozporu" s tehdy platným předpisem. Dovolatelky nesouhlasily s názorem, že informování veřejnosti předpokládalo rovněž současné sdělení podmínek výběrového řízení; pokud by směrnice Ministerstva financí kladly důraz na výběrové řízení, upravily by podrobnosti podmínky jeho vyhlášení, trvání, opakování nebo zrušení ; informování veřejnosti se podle obsahu směrnic nemuselo stát písemně, inzercí v tisku a pod. ; podle názoru dovolatelek soud prvního stupně správně poukazoval na dopis Č. m. s. ze 14.2.1972, z něhož vyplývalo, že o prodeji domu čp. 196 v P. byla veřejnost informována, a to déle než jeden rok. Nabyvatelé manželé L. se dověděli o nabídce koupě domu od podniku T. s., který byl oprávněn nabízet nemovitosti občanům. Závěr odvolacího soudu o tom, že " tehdejší národní výbor veřejnost o možnosti koupit dům neuvědomoval", je závěrem, který nemá oporu v provedených důkazech. Dovolatelky vytýkaly rovněž, že v dohodě uvedené ve výroku rozsudku odvolacího soudu není správně uvedeno číslo listu vlastnictví katastru nemovitostí, je v něm nesprávně uváděna " evidence nemovitostí" / nikoli katastr nemovitostí/ a není v něm upřesněno, kdo je oprávněnou osobou, jíž mají být nemovitosti vydány.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů / tj. podle občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. - ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelky uplatňovaly jako dovolací důvody to, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování / §241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu/, a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci / §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu/.
K ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, uvedeno: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 / později 3/ občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 2 / později 3/ písm a/ až c/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů / §132 občanského soudního řádu/. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spisu vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá ; musí jít o zjištění právně významné.
V daném případě se výtka dovolatelek vůči rozsudku odvolacího soudu co do skutkového zjištění a jeho opory v provedeném dokazování týkala zejména toho, zda v souvislosti s prodejem domu čp. 196 v P. došlo nebo nedošlo k uvědomění veřejnosti o možnosti koupě tohoto domu. Nešlo tu však o to, že by odvolací soud bez dalšího vycházel z pouhé domněnky, že k tomuto uvědomění veřejnosti nedošlo, nýbrž o to, že odvolací soud měl za to, že veřejnost měla být na možnost koupě domu upozorněna "vhodným způsobem", a to " např. oznámením v místním tisku, vývěskou na úřední desce nebo na jiném k tomu určeném místě, a to současně se sdělením podmínek, za nichž se má prodej uskutečnit"; tento hodnotící záměr se opíral o poznatek, že o takovém způsobu informování / uvědomění / veřejnosti nebylo v řízení nic zjištěno a doloženo, přičemž měly i žalované možnost navrhnout důkazy k doložení opačného stavu ; námitka žalovaných, že toto informování / uvědomění / veřejnosti se mohlo stát jiným způsobem, a to např. slovním upozorněním ze strany místního orgánu či některého podniku služeb z podnětu místního správního orgánu, se tedy týká nikoli již úvahy bez skutkového podkladu ve spise, nýbrž hodnocení důkazů, které však soudu nepochybně náleží, a výtka vad hodnocení důkazů soudem nebyla v ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ zakotvena jako dovolací důvod / srov. již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/. Dovolací soud proto ani z tvrzení dovolatelek, ani z obsahu spisu / Okresního soudu v Pelhřimově, sp.zn. 2 C 279/92 / neshledal, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Pokud dovolatalky uplatňovaly dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vycházel dovolací soud z toho, že nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží / viz k tomu z rozsudku uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §19, §20 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb, která se projednávané právní věci nepochybně týkala a účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo tady třeba se zabývat hlavně tím, že si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a v případě jejich úmrtí nebo prohlášení za mrtvé osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona v oblasti trestněprávních vztahů právnické osoby podle §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a fyzické osoby podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 28.8.1997, II. ÚS 83/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 100 ve svazku 8, bylo uvedeno, že odkaz v §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona zahrnuje v sobě jako povinné osoby všechny osoby, které uvádí zákona č. 87/1991 Sb. v §4 odst. 2, včetně osob blízkých, na které bylo vlastnictví převedeno těmi, kteří je získali přímo od státu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2.2. 195, I. ÚS 117/93, uveřejněném pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní závěr, že i když v důsledku zrušení trestního rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a jeho výroku o propadnutí majetku se obnovilo původní vlastnictví majetku, je tu zákon č. 87/1991 Sb., který stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby povinné.
Pro odškodnění osob odsouzených rozsudky zrušenými z důvodů uvedených v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, na základě stížnosti pro porušení zákona podle ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se použitý nepochybně stejné zásady jako pro odškodnění osob, které byly odsouzeny rozhodnutími zrušenými ze zákona ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 119/1990 Sb.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2.4.1994, čj. 314/17. 756/64, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964, nebyly sice obecně závazným předpisem, nýbrž jen pokynem Ministerstva financí pro postup organizací spravujících národní majetek, že ovšem nebylo možné vyloučit rozpor právního úkonu, uzavřeného mezi organizací spravující národní majetek a občanem, nerespektujícího pokyny obsažené v těchto směrnicích, i s ustanovením §39 občanského zákoníku / ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb/, a to z hlediska zájmů společnosti.
Ohledně pozemků, jež byly získány do osobního užívání v rozporu s tehdy platnými předpisy, lze se výjimkou domáhat jejich vydání / srov. k tomu č. 16/1996, str. 52 (130), odst. 3 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /.
Vycházeje z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury, které jsou použitelné i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že si odvolací soud nesprávně v daném případě vyložil ustanovení §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a že by tedy jeho rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, jak měly za to dovolatelky ve svém dovolání, poukazujícím na ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./. Nebylo možné přisvědčit ani názoru dovolatelek, že by ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb umožňovalo úvahu o rozporech a právním předpisem závažného charakteru či méně závažného charakteru.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu / ve změní před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů řízení vynaložených žalobkyněmi na vyjádření k dovolání žalovaných použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu o nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a to vzhledem k povaze této projednávané právní věci i vzhledem k obsahu tohoto vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu procesní vyjádření žalobkyň, učiněná jež v průběhu řízení před soudy osobu stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. února 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová