ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2506.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2506/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 29.742,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 156/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2009, č. j. 51 Co 511/2008-59, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 7. 2008, č. j. 21 C 156/2007-40, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 29.742,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 26 C 34/2003, bylo vyhověno žalobě na náhradu škody, jež žalobci vznikla tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu soudu – věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě – se nemohl domoci svého nároku, protože se jeho dlužník Tesla, Výzkumný ústav sdělovací techniky, s. p. (dále též jen „dlužník“ nebo „státní podnik“), stal v průběhu soudního řízení nemajetným. Současně bylo zjištěno, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2006, č. j. 13 Nc 15020/2002-24, byla k návrhu oprávněného žalobce zastavena exekuce, jelikož bylo zjištěno, že jeho dlužník jako povinný nemá žádný postižitelný majetek, současně bylo žalobci uloženo zaplatit exekutorovi náklady exekuce v částce 3.795,40 Kč a povinnému bylo uloženo zaplatit žalobci na nákladech exekuce částku 25.947,40 Kč. Povinný však tuto částku neuhradil. Náhrady nákladů, jež byly žalobcem vynaloženy v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody, se žalobce domáhal v tomto řízení jako další části škody vzniklé nesprávným úředním postupem soudu v původním řízení. Obvodní soud konstatoval, že ke vzniku škody ve výši odpovídající nákladům exekuce došlo v důsledku toho, že žalobce porušil obecnou prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák., ukládající každému počínat si tak, aby zabránil případnému vzniku škody. Žalobce byl již v roce 2000 prostřednictvím rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2000, č. j. 21 Co 214/99-229 a 21 Co 215/2000, vydaného v původním sporu vedeném žalobcem proti tomuto dlužníku obeznámen se skutečností, že jeho dlužník byl zrušen rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu bez likvidace ke dni 31. 12. 1999 z důvodu neexistence majetku tohoto podniku. Žalobce si tedy po doručení uvedeného rozsudku musel být vědom nemajetnosti svého dlužníka, což potvrdil i v žalobě podané v roce 2003, jíž se domáhal náhrady škody po státu a v níž na zmiňované rozhodnutí poukazoval. Již s ohledem na odůvodnění uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze je zřejmé, že žalobce věděl o nemajetnosti svého dlužníka už v době podání návrhu na exekuci v roce 2002. Sdělil-li žalobce exekučnímu soudu rozhodné skutečnosti až v roce 2006, lze dovodit, že si případný vznik škody zavinil sám a že se navíc ani žádným způsobem nesnažil v rámci exekučního řízení minimalizovat náklady na exekuci tím, že by tyto skutečnosti sdělil exekučnímu soudu dříve. Uvedeným závěrům nasvědčuje i odůvodnění zastavujícího usnesení exekučního soudu, v němž je konstatováno, že žalobce podal návrh na exekuci navzdory tomu, že ke dni zahájení exekuce neměl povinný žádný postižitelný majetek, a proto byla žalobci uložena povinnost nahradit exekutorovi náklady exekuce. Žalobce se proti tomuto usnesení neodvolal, a nesnažil se tedy nijak zvrátit závěr exekučního soudu, že podání návrhu bylo od počátku zjevně neúčelné. Neobstojí ani tvrzení žalobce, že uvedený dluhující státní podnik byl zapsán v rejstříku a to se značnou výší základního jmění, neboť z dokazování je zřejmé, že si byl žalobce vědom insolventnosti svého dlužníka i přes formální zápis základního jmění v obchodním rejstříku. Tento závěr je pak nepřímo potvrzován i rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 26 C 34/2003, vydaném v již výše zmíněném sporu žalobce o náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem, v němž byla konstatována nevymahatelnost pohledávky vůči dlužníku z důvodu jeho nemajetnosti, jež byla dána již ke dni právní moci rozhodnutí v původním řízení. V řízení o náhradu škody pak žalobce nebyl soudem nijak vyzýván, aby případnou existenci majetku prokazoval vedením exekučního řízení. Exekuční řízení bylo zahájeno ještě před podáním žaloby na náhradu škody, a nelze je tak dávat do souvislosti s potřebou prokazovat nemajetnost dlužníka v řízení o této žalobě. Z uvedeného je patrné, že žalobcem vynaložené náklady na exekuci vznikly výlučně jeho přičiněním, žalobu tak nelze považovat za důvodně podanou, pročež soud přistoupil k jejímu zamítnutí.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej rozsudkem ze dne 27. 3. 2009, č. j. 51 Co 511/2008-59, jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za dostačující a plně se ztotožnil i s jeho právními závěry. Odvolací soud zdůraznil, že podal-li žalobce návrh na exekuci v roce 2002, ač si byl vědom všech rozhodných skutečností, nelze jeho jednání považovat činěné s přiměřenou opatrností, kterou po něm bylo možno požadovat. Žalovaný nárok tedy nepředstavuje žádnou pokračující škodu, k jejíž náhradě by byl povolán stát podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ale zcela samostatnou újmu vzniklou neobezřetným počínáním žalobce. Z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatel spatřuje pochybení odvolacího soudu předně v nesprávném posouzení významu rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 6. 12. 1999, jímž měl být dluhující státní podnik zrušen bez likvidace. Dovolatel zdůraznil, že toto rozhodnutí trpělo tak zásadními vadami, že ke zrušení státního podniku v roce 1999 vůbec nedošlo a ani dojít nemohlo. V době, kdy dovolatel podával návrh na exekuci, byl jeho dlužník zapsán v obchodním rejstříku s mnohamilionovým kmenovým jměním a jeho likvidace byla nařízena až usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007. Dovolatel, v dobré víře v zápis v obchodním rejstříku, tedy mohl důvodně předpokládat, že jeho nárok bude vymožen. Nevymahatelnost pohledávky v řízení o náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem nemohl žalobce prokazovat zmíněným rozhodnutím o zrušení státního podniku s ohledem na jeho vady a nalézací soud svůj závěr o nedostatku majetku dlužníka dovodil pouze z písemného výsledku šetření exekutorky. Neodpovídá-li zápis v obchodním rejstříku týkající se existence společnosti a jejího majetku pravdě a vyjde-li až později najevo, že společnost fakticky neexistuje, nelze to klást za vinu oprávněnému, jenž proti společnosti podá návrh na exekuci. Dovolatel dále zdůraznil, že návrh na zastavení exekuce podal poté, co byl soudu předložen důkaz přípisem exekutora o insolventnosti povinného a byly odstraněny problémy s doručováním. Soudy se pak nijak nevypořádaly s tvrzenou příčinnou souvislostí mezi průtahy v původním řízení a škodou spočívající v nákladech řízení exekučního, jež se staly částí celkové škody až okamžikem pravomocného zastavení exekuce. Kdyby přitom nedošlo k průtahům v původním řízení, měl by dlužník postižitelný majetek a zřejmě též vůli svým závazkům dostát. Za těchto okolností je zcela v rozporu s dobrými mravy, aby náklady exekuce šly k tíži dovolatele. Závěrem dovolatel poukázal na rozpornou rozhodovací praxi odvolacího soudu v obdobných sporech, jež by měla být sjednocena Nejvyšším soudem, a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém stručném vyjádření označila rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zvažuje-li dovolací soud, zdali je možno dovoláním napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné, je vázán skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů a nemůže nijak přihlížet k námitkám směřujícím ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění, neboť dovolací důvod, jehož prostřednictvím lze poukázat na rozpor učiněných skutkových zjištění s provedeným dokazováním, umožňuje občanský soudní řád v §241a odst. 3 uplatnit pouze tehdy, je-li přípustnost dovolání dána ustanoveními §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Označil-li dovolatel nařízení exekuce proti svému dlužníku jako nezbytný krok k prokázání jeho insolventnosti a tedy i k úspěchu v řízení vedeném proti státu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, pak je toto tvrzení v rozporu se skutkovými zjištěními, jimiž je Nejvyšší soud vázán, a nemůže tak zpochybnit správnost závěrů soudů nižších stupňů. Soud prvního stupně, jehož zevrubná skutková zjištění stejně jako i právní posouzení posléze převzal i soud odvolací, uvedl, že i přes chybný zápis v obchodním rejstříku byla dovolateli již od roku 2000 známa nemajetnost jeho dlužníka, soud v řízení o náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem doložení nevymahatelnosti pohledávky exekučním řízením nepožadoval a konstatoval naopak, že již ke dni právní moci rozhodnutí v původním řízení byla zřejmá nevymahatelnost přisouzené částky. Dovolacím tvrzením vycházejícím ze zpochybnění těchto zjištění s ohledem na výše předestřené meze, v nichž se dovolací soud při řešení otázky přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může pohybovat, tudíž nelze přiznat relevanci. Zároveň není možné přehlédnout, že argumentuje-li dovolatel tím, že k zániku dluhujícího státního podniku nedošlo již v roce 1999 na základě rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu a že kvůli vadám tohoto rozhodnutí byl podnik zrušen až o osm let později, nijak tímto nevyvrací soudy učiněné zjištění, že už v době, kdy bylo toto rozhodnutí vydáno, byla zřejmá faktická nemajetnost podniku, neboť nelze bez dalšího slučovat nemajetnost podniku a jeho zrušení. Opodstatněné není za daných okolností ani tvrzení dovolatele o tom, že se soudy nevypořádaly s příčinnou souvislostí mezi průtahy v původním řízení a náklady vynaloženými v řízení exekučním. Učinily-li soudy ze skutkových zjištění právní závěr, že škoda byla způsobena neobezřetným jednáním dovolatele, jenž nedostál povinnosti uložené mu §415 obč. zák. a nepočínal si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku, nelze jim vytknout, že se pak již nezabývaly příčinnou souvislostí mezi průtahy v původním řízení a náklady vynaloženými v řízení exekučním.
Považuje-li dovolatel za nemravné, aby povinnost nést náklady exekuce byla dána na jeho straně, pak je třeba uvést, že krom toho, že námitka rozporu s dobrými mravy je natolik spjata s individuálními okolnostmi, že její posouzení zpravidla nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 308, svazek 3/2001), její použití v dané situaci vylučuje již samotné znění zákona. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy, neumožňuje však označit samotnou existenci povinnosti určité osoby za nemravnou a jako takovou ji zcela popřít či dovodit její vznik na straně jiného subjektu. V projednávaném sporu, jehož předmětem je tvrzená povinnost státu nést náklady exekuce, pak toto ustanovení není sebemenší oporou proto, aby byla povinnost hradit náklady exekuce uložena státu.
Poukázal-li dovolatel na to, že soudem prvního stupně i soudem odvolacím bylo řešeno více sporů s takřka totožným skutkovým základem a soudy obou stupňů při jejich projednávání postupují nejednotně, a je tedy na dovolacím soudu, aby sjednotil jejich rozhodovací praxi, je třeba uvést následující. Nejvyšší soud má sice v souladu s ustanovením §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, zajišťovat jednotu rozhodování soudů, nemůže tak ovšem činit ve vztahu ke sporům s obdobným skutkovým základem, ale pouze ve vztahu k určité právní otázce, což odpovídá i dikci ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Ačkoliv si je Nejvyšší soud vědom toho, že mu bylo k dovolacímu přezkumu předloženo více obdobných sporů, je v každém z nich vázán skutkovými zjištěními v daném řízení učiněnými a konkrétně vymezenými dovolacími důvody jednotlivých dovolatelů, na základě nichž může vyslovit svůj právní názor. Nebyla-li přitom dovolatelem předestřena relevantní právní otázka, o jejíž odlišné posouzení by mělo jít, ale především námitky týkající se skutkových zjištění soudů nižších stupňů, nelze ani z nejednotnosti rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud současně podotýká, že právní závěr, o nějž opřely svá rozhodnutí soudy obou stupňů, odpovídá názoru dovolacího soudu vyslovenému v obdobné věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 2057/2009, dle nějž podání návrhu na exekuci v situaci, kdy je naprosto zřejmé, že dlužník je nemajetný, je možno považovat za porušení prevenční povinnosti dle §415 obč. zák. a škodu takto vzniklou je pak třeba posoudit jako škodu vzniklou zaviněním poškozeného ve smyslu §441 obč. zák.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu