ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2529.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2529/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A., s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalované Z. P., zastoupené advokátem, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím a vzájemné žalobě na zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 418/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2006, č.j. 19 Co 1162/2006-151, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2006, č.j.
19 Co 1162/2006-151, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
10. 1. 2006, č.j. 24 C 418/2004-128, se ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně
o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s příslušenstvím
a v potvrzujícím výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně této částky, jakož i ve výrocích rozsudků obou instancí o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se v části, směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba žalované o povinnosti žalobce zaplatit žalované částku 100.000,- Kč s příslušenstvím, odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (též viz výše) ve výroku I., kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 21. 12. 2003 do zaplacení, jakož i ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalobce zaplatit žalované částku 100.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 15. 2. 2003 do zaplacení. Žalovaná byla zavázána k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 18.075,- Kč, jež protistraně vznikly.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že mezi žalobcem jako nájemcem a žalovanou jako podnájemkyní byla dne 8. 1. 2003 uzavřena smlouva o podnájmu nebytových prostor (restaurace na ul. S. 75 v Č. B.) a týž den také dodatek č. 1 k této smlouvě, jímž se žalovaná zavázala k zaplacení částky 300.000,- Kč ve dvou splátkách, a to první ve výši 100.000,- Kč, splatné ke dni 15. 1. 2003, a druhé ve výši 200.000,- Kč, splatné ke dni 20. 12. 2003, obojí jako odstupného. Účelem sjednání dodatku a tedy odstupného bylo výslovně v textu deklarované budoucí uzavření smlouvy o nájmu mezi spoluvlastníky domu R. L. a P. K. (též účastníky ujednání v dodatku) a žalovanou od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2007; odvolací soud dále zjistil, že se formou odstupného měly žalobci vrátit investice do nebytových prostor. Odvolací soud posoudil ujednání o odstupném jako platnou nepojmenovanou (innominátní) smlouvu podle §51 občanského zákoníku („o. z.“). Protože žalovaná druhou splátku odstupného nezaplatila, má podle odvolací instance povinnost tak učinit; současně odvolací soud nevyhověl odvolání žalované i do zamítavého výroku o vzájemné žalobě (vrácení první zaplacené splátky odstupného), neboť nepřijal její argumentaci o neplatnosti dodatku č. 1 a případném rozporu žalobcem požadovaného plnění s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovodila v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku i dovolací důvody, které mají spočívat ve vadě řízení s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci
a v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka brojila proti právnímu posouzení dodatku č. 1 podnájemní smlouvy; tvrdila, že šlo o úhradu za převod vlastnictví movitých věcí z dosavadního nájemce na podnájemkyni a že došlo k nesprávnému hodnocení důkazů, které skutečnou vůli stran prokazovaly. Kromě toho měl odvolací soud dospět k závěru, že za stavu, kdy se žalované oproti závazku k zaplacení částky 300.000,- Kč nedostalo žádného protiplnění, je žalobcův požadavek v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a uplatněné dovolací důvody, které měl dovolací soud přezkoumat v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Dovolání je zčásti přípustné a v této části i důvodné; ve zbytku přípustné není.
Mezi účastníky byla dne 8. 1. 2003 platně sjednána smlouva o podnájmu na dobu určitou do 31. 12. 2003 podle §6 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Jestliže by došlo k zaplacení obou splátek odstupného podle dodatku č. 1 ke smlouvě, žalobce by se podle trojstranného ujednání v dodatku vzdal svého nájemního práva (v souladu s §574 odst. 1 o. z.) a spoluvlastníci nemovitosti by uzavřeli se žalovanou jako nájemkyní smlouvu na dobu určitou od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2007. Dovolací soud je toho názoru, že právní posouzení smluvního dodatku odvolacím soudem jako nepojmenované smlouvy podle §51 o. z. obstojí. Okolnosti sjednání takového typu kontraktu měly opodstatnění: vzdání se práv nájemce i úhrada investic nájemce v souvislosti s dosavadním nájmem se jevily přiměřenými k vyvážení požadovaného protiplnění žalované, která se po zaplacení odstupného měla stát nájemkyní restaurace s přilehlými prostory.
V mezidobí však došlo k zániku podnájmu na základě odstoupení nájemce od smlouvy pro neplacení měsíčních plateb žalovanou za podnájem. Stalo se tak dne 1. 8. 2003 (dluh na podnájemném v částce 63.000,- Kč žalovaná uhradila dne 28. 8. 2003). Nebyl tedy dovršen ani první sjednaný rok užívání nebytových prostor žalovanou.
Za takového stavu považuje dovolací soud žalobcem uplatněný nárok na zaplacení zbylých 200.000,-Kč odstupného za výkon práva, který se dostal podle §3 odst. 1 o. z. do rozporu s dobrými mravy. Povinnost žalované plnit je ve smlouvě koncipována jako přetrvávající. Ve smluvním dodatku je však též uvedeno, že v případě nezaplacení druhé splátky odstupného je žalobce oprávněn – ještě v roce 2003 – odstoupit od smlouvy o podnájmu (článek I, platební podmínky). Zjevným následkem takového odstoupení by bylo, že by předpokládaný nájemní vztah žalované k prostoru od 1. 1. 2004 nevznikl, resp. by nebyl smluvně realizován. Týž následek však byl vyvolán již dříve, a to odstoupením žalobce od smlouvy se žalovanou dne 1. 8. 2003 pro její neplacení podnájemného. Platba zbylé částky odstupného 200.000,- se splatností 20. 12. 2003 by tak zasáhla do rovnovážného postavení smluvních stran a vznikla by výrazná disproporce ve prospěch žalobce; žalovaná měla nejpozději dne 20. 12. 2003 zaplatit za situace, kdy již nebyla podnájemkyní a nájem od 1. 1. 2004 (předpokládající podle dodatku smlouvy kontinuální trvání podnájmu po celý rok 2003) nemohl vzniknout. Prodlení se splněním povinnosti žalované platit čtvrtletní podnájemné sice ke vzniku tohoto stavu výrazně přispělo, není však z hlediska obsahu závazkového vztahu stran natolik určující, aby změnilo právní závěr dovolacího soudu.
Nejvyšší soud je si vědom toho, že se v rozsudku ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 491/2000, vyslovil tak, že smlouva, kterou se účastníci dohodli na kompenzaci (tzv. „odstupném“) za přenechání nájmu obchodních prostor, je podle §39 o. z. neplatná. V citované věci účastníci smlouvy o nájmu neurčili přesně své vzájemné závazky v souvislosti s odstupným a právní kvalifikace smlouvy jako kupní či darovací nepřicházela v úvahu. V nyní posuzované věci však byly povinnosti stran při sjednání odstupného stanoveny s dostatečnou určitostí. Na základě tohoto zjištění i výše shrnutých skutečností má dovolací soud zato, že nepřiznat smlouvě o odstupném právní účinky – navíc s pětiletým zpětným odstupem – by znamenalo negaci principů občanskoprávní zákonné úpravy, jimiž jsou mj. široce vymezená autonomie vůle smluvních stran (srov. §2 odst. 3 o. z.) a žádoucí právní jistota.
Z řečeného vyplývá, že dovolání žalované mohlo být úspěšné pouze zčásti; u již zaplacené částky 100.000,- Kč není důvod k vrácení. Přípustnost dovolání byla dána podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. vzhledem k řešení pro věc (její část) určující právní otázky v rozporu s hmotným právem; tohoto pochybení se dopustily obě nižší instance (byť se týká aplikace ustanovení §3 odst. 1 o. z., které je svou podstatou výjimečné). Naplněn byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci. Druhý uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl dostatečně konkretizován a lze tu jen poznamenat, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci, zjištěným nižšími instancemi, a není oprávněn do něj zasahovat.
Dovolací soud proto rozsudky nižších instancí zčásti zrušil a věc ve shora vymezeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu dovolání žalované pro nepřípustnost, tj. pro nedostatek zásadního právního významu části rozsudku odvolacího soudu, odmítl (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Soud prvního stupně rozhodne v novém rozhodnutí o věci, v níž bude podle
§226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu, též o nákladech řízení o dovolání, jak patrno ze závěru výroku I. tohoto rozsudku.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu