ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2540.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2540/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) J. F., B) M. Š., roz. F. C) V. Ch., rozené F., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému T., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 C 368/93-159, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 1. 2. 2000, č.j. 12 Co 598/99-175, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 29. 10. 1993 u Okresního soudu v Olomouci domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž mělo být žalovanému uloženo vydat řeznickou kóji č. 4 vpravo v nemovitosti č.p. 25 v O., k.ú. O., a dále měla být žalovanému uložena vydat žalobci podíl na nemovitosti č.p. 25 se stavební parcelou č. 448 v O., k.ú. O., který je dán zlomkem 1/x, kde x je rovno celkovému počtu spoluvlastnických podílů na tomto majetku vydaných žalovaným všem oprávněným osobám s tím, že vydání je třeba provést do 15 dnů od právní moci rozsudku. Petit žaloby pak změnil podáním došlým okresnímu soudu dne 3. 11. 1994 tak, že navrhovali uložení povinnosti žalovanému vypracovat, vydat a navrhnout vklad do katastru nemovitostí příslušného pro kat. úz. O. podáním písemného prohlášení ke Katastrálnímu úřadu v O., že v budově (domě) č.p. 25 v O. na stavební ploše p.č. 448 o výměře 1.039 m2 v kat. úz. O. vymezuje jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorám a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Toto prohlášení musí splňovat veškeré formální a obsahové náležitosti definované ust. §5 odst. 3, §4 cit. zák. s tím, že jako jednotky se vymezují zejména nebytové prostory označované dosud jako řeznické kóje podle dřívějších předpisů zapisované samostatně v pozemkové knize a nacházející se v přízemí (pasáž) budovy, když vymezení i jiných jednotek se nevylučuje. Dále žalobci navrhli uložení povinnosti žalovanému vypracovat a uzavřít v souladu s příslušnými ustanoveními z.č. 403/1990 Sb., v platném znění, dohodu o vydání věci splňující současně veškeré další náležitosti smlouvy o převodu vlastnictví jednotky dle ust. §6 (a příp. též §7) z.č. 72/1994 Sb., v rozsahu blíže popsaném ve změně návrhu. Podáním ze dne 19. 9. 1995 pak navrhli rovněž vydání určovacího výroku o tom, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ust. §3 z.č. 403/1990 Sb. v platném znění ve vztahu k věci definované dosud jako řeznická kóje č. 4 vpravo v přízemí domu č.p. 25 na stavební ploše p.č. 448 v kat. úz. O., přičemž povinnou osobou (organizací) ve smyslu ust. §4, 5 cit. zák. je žalovaný, jakož i určení, že vypořádání nároků žalobců ve vztahu k věci vůči žalovanému se řídí úpravou z. č. 403/1990 Sb., v platném znění ve spojení s úpravou z.č. 72/1994 Sb.
Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 12. 1996, č.j. 9 C 368/93-120 vyhověl žalobě na uložení povinnosti žalovanému vypracovat a uzavřít v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, dohodu o vydání věci, v níž vydávajícím je žalovaný, vydávanou věcí je nebytová prostora označená dosud jako řeznická kóje č. 4 vpravo v přízemí domu č.p. 25 na stavební ploše parcela č. 448 v katastrálním území O., příjemci - nabyvateli jsou J. F., 7. května č. 80, L. u Z. n. M. k ideální jedné třetině, M. Š., V. K. č.p. 666 k ideální jedné třetině a V. Ch., r.č., O. k ideální třetině. Rozhodl současně o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 5. 1998, č.j. 12 Co 250/97-132, uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů procesní povahy vztahujících se k neujasněnosti předmětu řízení, vyslovil však přitom závazný právní názor na meritorní posouzení žaloby z hlediska do té doby uplatněných žalobních tvrzení a dostupných výsledků důkazního řízení. Podle odvolacího soudu založil zákon č. 403/1990 Sb. v ustanovení §2 právo oprávněných osob na vydání věcí odňaté podle předpisů v tomto zákoně uvedených. Z toho vyplývá požadavek existence takové věci ku dni účinnosti uvedeného zákona, tj. ku dni 1. 11. 1990. Pojem věci platné právo explicitně nedefinuje, právní praxe i teorie však zastává výklad, podle něhož věcí v právním smyslu je ovladatelný hmotný předmět sloužící potřebám lidí. Tomuto požadavku samostatné věci předmět sporu - řeznická kóje č. 4 - nevyhovuje, neboť jako samostatná věc neexistovala a ani dnes neexistuje. Z argumentace žaloby dovozující, že kóje je samostatnou jednotkou podle zákona č. 72/1994 Sb. bez dalšího vyplývá, že v současné době kóje jako samostatná věc neexistuje. Samotná okolnost, že kóje byla před odnětím státem podle tehdy platné právní úpravy §361 Obecného zákoníku občanského z roku 1811 předmětem výlučného vlastnictví otce žalobců jako spoluvlastnická část domu č.p. 25, třebas nebyla oddělena, nelze pro potřeby nyní probíhajícího řízení nic vytěžit, neboť pozdější předpisy pojem tzv. reálného spoluvlastnictví nepřevzaly. Nynější právní úprava (§4 zákon č. 72/1994 Sb.) umožňuje vznik spoluvlastnictví domu podle tohoto zákona představované spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a vlastnictví jednotky, a to buď písemným prohlášením vlastníka budovy a převodem první jednotky, nebo smlouvou o výstavbě. Právo vymezit v budově jednotky podle tohoto zákona přísluší podle §5 odst. 1 věta první uvedeného zákona vlastníku budovy. Z textu tohoto předpisu ani jiných zákonů však nelze dovodit možnost, aby takováto povinnost mu byla uložena. Uvedený závěr je podporován rovněž důsledky vyplývajícími z ustanovení §11 věty druhé zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, podle něhož oprávněné osobě nepřísluší uplatňovat jiné nároky související s vydáním věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně.
O nově upravené žalobě respektující pokyny zrušovacího usnesení odvolacího soudu rozhodl poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 4. 1999, č.j. 9 C 368/93-159 tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Ve vztahu k vymezení předmětu vydání, nabytí vlastnictví k němu otcem žalobců a způsobu odnětí jeho vlastnického práva vyšel ze zjištění, že podle kupní smlouvy uzavřené v Prostějově dne 4. 6. 1920 mezi J. N. a J. F., která byla zanesena v knihovní vložce 725, katastrální obec O., že J. N. prodává jatka, neboli "F." č. 4 vpravo, zapsanou v knihovní vložce 725 v O., se všemi právy a povinnostmi panu J. F. Rovněž zjistil z výpisu z knihovní vložky č. 25 katastrálního území O., že v této knihovní vložce je zapsán dům "H. č.25" na stavební ploše 448, naposledy bylo jeho vlastníkem "S. d. ř. a u. v O.". Podle rozhodnutí finanční odboru ONV v O. ze dne 2. 3. 1964 bylo vloženo vlastnické právo pro Československý stát - T. Nyní je v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 390 jako vlastník nemovitosti č.p. 25 na stavební ploše 448 veden Čs. stát - T. Z potvrzení Okresního úřadu v O., č.j. Fin.maj. I-447/88-1959-Řa/1991/Ns, ze dne 5. 4. 1991, soud prvního stupně zjistil, že nemovitost - řeznická kóje č. 4 vpravo, zapsaná ve vložce 725 katastrální území O., přešla do vlastnictví státu na základě rozhodnutí ONV O., zn.Fin.maj. I-447/88-1959-Řa ze dne 30. 9. 1961 podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a §11 vyhlášky č. 88/59 Úředního listu, a to do správy T., kupní cena nebyla vyplacena, vlastníkem nemovitosti v té době byl J. F. Z úmrtního listu J. F. jinak vyplývá, že tento zemřel 16. 4. 1950.
Soud prvního stupně jinak zjistil z výpovědi žalobců, že jejich otec jako řezník byl mimo jiné členem Svépomocného družstva řezníků a uzenářů, provozoval živnost v předmětné řeznické kóji, kterou koupil od J. N. Tato kóje mu byla odňata podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a to bez jakékoliv finanční náhrady. Do té doby (do roku 1961) dostávala matka žalobců od národního podniku T.- Kč měsíčně nájemného.
Z písemné výzvy ze dne 5. 2. 1991 zjistil dále soud, že všichni tři žalobci jako oprávněné osoby vyzvali žalovaného v souladu se zákonem č. 403/1990 Sb. k vydání řeznické kóje č. 4 vpravo v nemovitosti v O., katastrální území O. Žalovaný přípisem adresovaným J. F. ze dne 21. 5. 1991 zaslal dohodu o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. k podpisu všemi příjemci věci. Tito dopisem ze dne 18. 6. 1991 vyslovili nesouhlas s dohodu, neboť tato neobsahovala volný přístup žalobců do kóje, nebyla podepsána statutárním zástupcem žalovaného a nebyla opatřena razítkem. Návrh dohody předložený povinnou osobou se nezmiňuje o sjednání smlouvy o pronájmu kóje, která je znehodnocena skladovaným materiálem a dohoda rovněž nestanoví dobu platnosti a tím i časový termín vyklizení řeznické kóje. Poté již žalovaný neprojevil ochotu k uzavření jakékoliv dohody o vydání věci.
Při takto zjištěném skutkovém stavu soud prvního stupně žalobu zamítl v podstatě s odkazem na právní závěry obsažené ve shora uvedeném usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 5. 1998.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a vyslovil přípustnost dovolání. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby v podstatě za použití shodné argumentace uvedené ve svém předchozím usnesení ze dne 28. 5. 1998. Zdůraznil zejména, že vzhledem k žalobním tvrzením a formulaci jejího petitu se žalobci vlastně domáhají uložení povinnosti vlastníku budovy k vydání prohlášení ve smyslu §5 odst. 1 věta prvá zákona č. 72/1994 Sb. Podle odvolacího soudu jde o možnost, danou vlastníku budovy ze zákona, nikoliv o jeho povinnost, tím spíše povinnost, kterou by mu v daném případě bylo možno uložit. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na odlišnou situaci v případech tzv. družstevních bytů podle ustanovení §22 zákona č. 42/1992 Sb., která se však posuzovaného případu nedotýká. S odkazem na ustanovení §11 věty druhé zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, pak dovodil, že nárok žalobců vybočuje i z mezí daných tímto zákonem. V této souvislosti odmítl argumentaci žalobců, že odepření jimi požadovaného práva je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Ze smyslu a účelu zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, totiž vyplývá, že vzdor prokázanému odnětí předmětu vlastnictví právnímu předchůdci žalobců dovoluje uvedený zákon nápravu nastalých křivd jen prostředky v něm uvedenými, mimo jiné vydáním věcí za podmínek v zákoně uvedených (popř. poskytnutím peněžní náhrady apod.).
Výrok o založení přípustnosti dovolání k návrhu žalobců odůvodnil odvolací soud tím, že otázka "zda je možné v rámci restitučního sporu vyhovět návrhu na uložení povinnosti k vyčlenění jednotky jako samostatné věci a jejího následného vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., pokud tato byla odňata postupem podle uvedeného restitučního zákona, avšak ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. jako samostatná věc právně neexistovala", nebyla dosud právní praxí řešena, takže nelze vyloučit, že je relevantní i pro posouzení jiných obdobných poměrů, jež v konečném účinku mohou mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírali o výrok rozsudku odvolacího soudu zakládajícího přípustnost dovolání v této věci. Nesouhlasili s výkladem zaujatým odvolacím soudem a dovozovali, že žalobním návrhem se mimo jiné domáhali formálního osamostatnění předmětné kóje, čemuž se žalovaný bránil. Opakovali argumentaci, podle níž takový postup je možný za použití ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. Kóje jako masný krám byla vždy a je samostatnou věcí, do odnětí vlastnictví otce žalobců byla samostatnou věcí v právní smyslu, neboť byla předmětem kupních smluv, byla na ni poskytována hypotéční půjčka a také byla pronajímána, neboť do doby jejího nabytí otcem žalobců měl tento kóji v nájmu. Stejný režim byl uplatňován i ohledně dalších kójí v soukromém vlastnictví. Na tomto postavení se nezměnilo ničeho ani po nabytí účinnosti občanského zákoníku účinného od 1. 1. 1951, o čemž svědčí i okolnost, že z tohoto stavu vycházel i stát, který rozhodnutím svého orgánu vyslovil odnětí vlastnického práva k této věci podle tehdy platného vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Je proto namístě posuzovat povahu předmětu vydání podle předpisů v době, kdy k zásahu do vlastnictví právního předchůdce žalobců zásahem totalitní moci došlo, s výjimkou splnění podmínek restitučního zákona. Požadavek žalobců odpovídal ustanovením zákona č. 403/1990 Sb. Výklad odvolacího soudu vycházejícího z ustanovení §120 o.z. je v rozporu s §1 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, která je nadřazena nespravedlivé právní normě bývalého režimu. Důvodnost nároků žalobců vyplývá i z ustanovení čl. 11, odst. 1 až 5 téže Listiny. Navrhovali "změnu" rozsudku odvolacího soudu a vyhovění žalobě (čímž měli zřejmě na mysli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení).
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v dalším odůvodnění tohoto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, vyšel dovolací soud ze shora uvedených zjištění patrných z obsahu spisu, podle nichž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy tento rozhodl odlišně, než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Uvedená procesní situace odůvodňuje závěr o přípustnosti dovolání z důvodů ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Ze systematického řazení ustanovení o přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (§237 odst. 1 o.s.ř. ,§238 odst. 1 o.s.ř. a §239 o.s.ř.) tak ovšem vyplývá, že je třeba prvořadě aplikovat ustanovení o přípustnosti dovolání uvedené v dříve uvedeném pořadí, v daném případě ze zmíněného ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., takže k důsledkům vyplývajícím jinak z možnosti plynoucí z ustanovení §239 o.s.ř. netřeba přihlížet.
Z přípustnosti dovolání plynoucí v této věci přímo ze zákona (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.) tak v této věci vyplývají rovněž důsledky pro rozsah dovolacích důvodů, které může dovolatel účinně uplatnit, jakož i rozsah přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem. Zatímco v případě přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. přichází do úvahy pouze posouzení správnosti otázek právního posouzení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., je dovolatel oprávněn v dovolání přípustném podle §238 odst. 1 o.s.ř. uplatnit rovněž ostatní dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 o.s.ř.
V této věci však dovolatelé uplatnili pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení uvedením podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Přidrželi se přitom prakticky obsahově svého návrhu na připuštění dovolání učiněný při dovolacím jednání dne 1. 2. 2000, který byl pak převzat do odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Předmětem dovolacího přezkumu v této věci tak zůstalo pouze posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu o tom, že je vyloučeno v řízení o nárocích oprávněné osoby podle zákona č. 403/1990 Sb., uložit povinné osobě jako vlastníku budovy jednotku ve smyslu §5 odst. 1 věty první zákona č. 72/1994 Sb. jako samostatnou věc a následně ji vydat podle zákona č. 403/1990 Sb., jestliže tato věc byla sice odňata postupem podle uvedeného restitučního zákona, avšak ku dni jeho účinnosti jako samostatná věc právně neexistovala.
Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu pouze v tomto rozsahu vyplývajícího z podaného dovolání vzhledem k důsledkům vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je představován omylem soudem při použití práva. Jde tak o případ, kdy soud na zjištěný skutkový stav použil nesprávný právní předpis, nebo sice aplikoval správný předpis, avšak nesprávně jej vyložil. O takový případ v posuzované věci nejde.
Pokud odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posuzoval nároky žalobců v této věci podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. (když samotná přiléhavost aplikace tohoto předpisu nepodléhá z důvodů shora uvedených přezkumu dovolacího soudu), lze vyjít z ustanovení §1 uvedeného zákona. Podle tohoto ustanovení se zákon vztahuje na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem podle vládního nařízení č. 15/1958 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, jakož i podle některých dalších, v tomto ustanovení dále uvedených, předpisů. Podle §2 zákona zmírnění následků majetkových křivd podle tohoto zákona spočívá ve vydání věci fyzické osobě nebo soukromé právnické osobě, které byla odňata (dále jen "vlastník") na základě předpisů uvedených v p §1, v poskytnutí peněžní náhrady (§14) nebo ve vydání kupní ceny (§5) anebo v doplatku rozdílu mezi peněžní náhradou a kupní cenou (§16).
Z uvedených ustanovení se dostatečně srozumitelně nabízí závěr, že uvedený zákon předně nezaložil možnost domáhat se nápravy všech křivd, v němž způsobem uvedeným v §1 zákona tam uvedeným subjektům odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem došlo, a už vůbec ne v plném rozsahu původního odnětí. To je patrno (kromě samotného názvu zákona hovořícího dílem o "zmírnění následků", dílem "některých majetkových křivd") i ze způsobů zmírnění těchto křivd. Z dikce ustanovení §2 zákona totiž plyne další závěr, že zmírnění následků některých křivd je možné jen způsoby zde uvedenými, takže lze učinit závěr, že jde o výčet taxativní.
K tomu přistupuje důsledek plynoucí ze znění ustanovení §4 až 12 zákona. K nápravě některých křivd formou vydání věci totiž nedochází automaticky z moci zákona, nýbrž teprve na základě dohody uzavřené mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou (§5 odst. 1 až 3 zákona), která ke své účinnosti vyžaduje vklad do katastru nemovitostí, případně výroku soudu (§5 odst. 4 zákona), to vše za splnění dalších předpokladů plynoucích ze shora zmíněných ustanovení. K nim patří splnění pojmu věci, která může být vůbec předmětem vydání. Ze znění zákona tak nelze dovodit možnost, že by předmět vydání měl být nejdříve určen rozhodnutím soudu nebo dohodou účastníků a teprve následně, po účinnosti takových aktů, se stát předmětem vydání ať už na základě dohody mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou nebo na základě dalšího soudního rozhodnutí. Nutno konstatovat, že právě takový postup žalobci svou žalobou, v posledním znění, jak byla soudem prvního stupně připuštěna a jak o ní odvolací soud rozhodoval, obsahově fakticky zvolili.
S přihlédnutím k tomu, co bylo výše uvedeno, tak nelze upřít správnost právních závěrů odvolacího soudu v této věci. Okolnost, zda předmětná kóje byla podle předpisů platných v době jejího nabytí právním předchůdcem žalobců, předmětem právních vztahů, případně zda tuto kvalifikaci - lhostejno zda právně přiléhavě či nikoliv - respektoval i stát jednající orgánem, který o odnětí vlastnického práva původnímu vlastníkovi rozhodoval, je právně bezvýznamná. Možnost domáhat se zmírnění některých majetkových křivd z období vymezeného §1 zákona č. 403/1990 Sb. formou vydání věci ve smyslu §2 zákona se váže pouze k předmětu vydání, který splňuje náležitosti pojmu věci v právním smyslu podle předpisů platných v době přijetí uvedeného zákona, respektive nabytí jeho účinnosti. Při absenci legální definice věci v zákonu č. 403/1990 Sb., v platném znění, tak odvolací soud správně aplikoval ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1991, jako předpisu obecné povahy.
Z jeho tehdejšího ustanovení §118 vyplývá, že předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci a práva, pokud to povaha práva připouští. Takovým právem mohl být i spoluvlastnický podíl ve smyslu §137 odst. 1 o.z. Z definice uvedené v tomto ustanovení s přihlédnutím k důsledkům vyplývajícím z ustanovení §136 ost. 1 a 2 o.z. však lze dovodit, že občanský zákoník tím měl na mysli spoluvlastnický podíl charakteristický pro ideální spoluvlastnictví. Existenci institutu reálného spoluvlastnictví a tedy nepřímého předmětu takového spoluvlastnictví tak ze znění občanského zákoníku platného v době nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. dovodit nelze. Není tak místa pro úvahy z hlediska důsledků, které pro oblast občanského zákoníku přinesla úprava provedená jeho novelou č. 509/1991 Sb., v ustanovení §118 odst. 2, a která zahrnula pod pojem předmětu občanskoprávních vztahů i byt nebo nebytové prostory. Tím spíše nelze přihlédnout k zvláštní úpravě, předvídané posledně uvedeným ustanovením, jak se tato projevila mimo jiné v ustanoveních zákona č. 72/1994 Sb., v platném znění, neboť jde rovněž o předpis, který v době nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. nebyl ještě vydán. Předmět vydání, ohledně něhož uplatnili žalobci své právo způsobem výše uvedeným, tak podmínkám ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, neodpovídal. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto třeba považovat v mezích shora vymezeného dovolacího přezkumu za správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalobců zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch, žalovanému pak v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková