ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2553.99.1; ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2556.99.1; ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2559.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2553/99
sp. zn. 28 Cdo 2556/99
sp. zn. 28 Cdo 2559/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání JUDr. J. O., a o dovolání Dr. Ing. F. B. a V. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30.4.1998, sp.zn. 22 Co 512/97, i o dovolání M. O., zastoupené advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze z 11.6.1999, sp.zn. 55 Co 243/99, tedy proti rozhodnutím vydaným v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 16 C 151/91 / žalobců A. Dr. Ing. F. B. a B. V. B. proti žalovaným 1. Doc. JUDr. J. O., zastoupenému advokátem, 2. M. O., 3. JUDr. J. O. a 4. České republice - Městské části Praha 2, 120 00 Praha 2, Náměstí Míru 20, o vydání nemovitostí a o určení vlastnictví /, takto:
I. Dovolání dovolatelů Dr. Ing. F. B. a V. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30.4.1998, sp.zn. 22 Co 512/97, se zčásti zamítá a zčásti odmítá. .
II. Dovolání dovolatele JUDr. J. O. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30.4.1998, sp.zn. 22 Co 512/97, se odmítá.
III. Dovolání dovolatelky M. O. proti usnesení Městského soudu z 11.6.1999, sp.zn. 55 Co 243/99, se odmítá.
IV.Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobách žalobce Dr. Ing. F. B. / podané u soudu 27.4.1992 / a V. B. / podané u soudu 31.7.1991 /, jež byly spojeny ke společnému projednání, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem z 24.3.1997, čj. 16 C 151/91-283.
Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo především určeno, že vlastnictví jedné ideální poloviny domu čp. 62 v P. - V., jakož i ideální poloviny pozemků parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314 v P. - V. je " český stát". Byl však zamítnut žalobní návrh na určení že český stát je vlastníkem i další ideální poloviny uvedených nemovitostí.
Dalším výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně bylo žalovaným Doc. JUDr. J. O., a žalované M. O. uloženo uzavřít se žalobkyní V. B. dohodu o vydání jedné ideální čtvrtiny domu čp. 62 v P. - V. a také žalovanému JUDr. J. O. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní V. B. dohodu o vydání další ideální čtvrtiny tohoto domu.
Stejně tak bylo žalovaným Doc. JUDr. J. O. a M. O. uloženo uzavřít se žalobkyní V. B. dohodu o vydání jedné ideální čtvrtiny pozemků parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314 v P. - V. a také žalovanému JUDr. J. O. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní V. B. dohodu o vydání další ideální čtvrtiny uvedených pozemků.
Byl zamítnut žalobní návrh, aby také České republice - Městské části Praha 2 bylo uloženo uzavřít se žalobkyní V. B. dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 62 a pozemků parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314 v P. - V.
Bylo rozhodnuto, že žalovaní Doc. JUDr. J. O., M. O. a JUDr. J. O. jsou povinni zaplatit žalobkyni V. B. na náhradu nákladů řízení 5.295 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně V. B. a všichni žalovaní nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení; také ve vztahu mezi žalobcem Dr. Ing. B. a všemi žalovanými bylo rozhodnuto, že vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované České republice - Městské části Praha 2 nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni V. B.
Bylo rovněž uloženo žalovaným Doc. JUDr. J. O., M. O. a JUDr. J. O., aby na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 zaplatili na úhradu placeného znalečného 5.594, 20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 24.3.1997, čj. 16 C 151/91-283, bylo k jednotlivým citovaným výrokům rozsudku uváděno:
Soud prvního stupně byl toho názoru, že na straně žalobce Dr. Ing. F. B. je dán naléhavý právní zájem / §80 písm c) občanského soudního řádu / na požadovaném určení; soud tento závěr dovozoval především z toho , že uvedený žalobce uplatňuje proti státu nárok na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím a trestem, když rozsudky jimiž byl odsouzen, byly zrušeny a řízení bylo zastaveno ; soud prvního stupně měl za to, že vyhovění určovací žalobě v daném případě je zapotřebí, aby žalobce mohl požadovat k uspokojení svého zmíněného nároku na náhradu škody vrácení poloviny uvedených nemovitostí.
Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že smlouva a dohoda, kterými žalované fyzické osoby nabyly dům čp. 62 v P. - V. do vlastnictví a pozemky parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314 do osobního užívání jsou neplatné, neboť byly získány v rozporu s tehdy platnými předpisy, jmenovitě cenovými. Na základě výsledků provedeného dokazování nepokládal soud prvního stupně za důvodné námitky žalovaných fyzických osob, že tu došlo k nabytí vlastnictví k nemovitostem / uváděných žalobci / vydržením, a to protože soud prvního stupně měl za to, že tu na straně žalovaných fyzických osob nebyla prokázána dobrá víra, že jim patří jimi držené nemovité věci.
Na straně žalobkyně V. B. neshledal soud prvního stupně doložen naléhavý první zájem na požadovaném určení jejího vlastnictví k nemovitosti, když tato žalobkyně uplatňovala zároveň žalobu o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí, tedy žalobu o plnění ve smyslu ustanovení §80 písm. b/ občanského soudního řádu.
Podle závěru soudu prvního stupně žalobkyně V. B. je oprávněnou osobou podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a žalovaní jsou pak povinnými osobami podle ustanovení téhož zákona, kteří domovní nemovitost nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy. Ohledně žalované České republiky - Městské části Praha 2 dospěl soud prvního stupně k závěru, že není v této právní věci pasívně legitimována.
Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními §142 odst. 1, §148 odst. 1 a §151 občanského soudního řádu.
O odvoláních žalobců a o odvolání žalovaných Doc. JUDr. J. O., JUDr. J. O. a M. O. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 30.4. 1998, sp.zn. 22 Co 512/97.
Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu změněn ve výroku, označeném I., tak, že žalobní návrh na určení, že vlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 62 v P. - V. a jedné ideální poloviny pozemků parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314 v P. - V. je český stát,byl zamítnut. Další výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, označené II., III. a V. byly potvrzeny. Změněn také byl výrok rozsudku soudu prvního stupně, označený IV., a to tak, že byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně V. B. na uložení povinnosti žalovaných Doc. JUDr. J. O., M. O. a JUDr. J. O. uzavřít s touto žalobkyní dohodu o vydání jedné ideální čtvrtiny pozemků parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314 v P. - V.
Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, tak že žalobkyně V. B. a žalovaní Doc. JUDr. J. O., M. O. a JUDr. J. O. nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení ; další změna se týkala náhrady nákladů řízení ze strany žalobce Dr. Ing. F. B. vůči žalovanému Doc. JUDr. J. O., částkou 7.625 Kč a vůči žalovanému JUDr. J. O. částkou 1.140 Kč, a to v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku ; změna se týkala také toho, že bylo rozhodnuto, že žalovaní M. O. a žalovaná Česká republika - Městská část Praha 2 nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení ; byl zrušen výrok o povinnosti všech žalovaných / s výjimkou žalované České republiky - Městské části Praha 2 / zaplatit náhradu soudem vyplaceného znalečného částkou 5.594,20 Kč ; jinak byl výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně potvrzen; v uvedeném rozsahu zrušení byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že žalobce Dr. Ing. F. B. je povinen nahradit žalovanému Doc. JUDr. J. O., 3.800 Kč a žalované M. O. 3.800 Kč, oběma do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně V. B. a všichni žalovaní nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení odvolacího ; bylo rovněž rozhodnut, že žalobce Dr. Ing. B. a žalovaný JUDr. J. O. a žalovaná Česká republika - Městská část Praha 2 nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobkyně V. B., žalobce Dr. Ing. B. a žalovaného JUDr. J. O. na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo nejprve uvedeno, že odvolací soud neshledal žádné pochybení v postupu soudu prvního stupně v řízení před tímto soudem co do vyrozumění žalovaných JUDr. J. O. a M. O. o konaných jednáních a o místním ohledání, jakož i o provedení výslechu těchto žalovaných jako účastníků řízení.
Dále bylo v rozsudku odvolacího soudu uvedeno, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal na straně žalobce Ing. Dr. B. naléhavý právní zájem / ve smyslu ustanovení §80 písm.c ) občanského soudního řádu / na určení, že vlastníkem poloviny nemovitostí, o než v tomto řízení jde, je český stát ; odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že otázka vyřešení vlastnictví je otázkou předběžnou, která tu může ovlivnit postup v soudním řízení v jiné právní věci, v níž se žalobce Dr. Ing. B. domáhá vůči státu náhrady škody podle ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. Odvolací soud poukazoval dále na to, že tento žalobce se svého nároku domáhal původně podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., přičemž tento žalobce podal ohledně takového nároku žalobu u soudu po uplynutí prekluzívní lhůty uvedené v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; teprve v průběhu řízení uplatnil svůj žalobní návrh podle obecných občanskoprávních předpisů a nikoli podle zákona č. 87/1991 Sb., jako předpisu speciálního.
Ohledně výroku rozsudku soudu prvního stupně, týkajícího se zamítnutí žalobního návrhu na určení, že vlastníkem i druhé ideální poloviny domu čp. 62 v P. - V. a pozemků parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314 je český stát, se odvolací soud plně ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně a tento výrok potvrdil jako správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Ohledně výroku rozsudku soudu prvního stupně, týkajícího se povinnosti žalovaných / s výjimkou České republiky - Městské části Praha 2 / uzavřít se žalobkyní V. B. dohodu o vydání celkem dvou ideálních čtvrtin domu čp. 62 v P. - V., dospěl odvolací soud k závěru o potvrzení tohoto výroku rozsudku soudu prvního stupně, i když vycházel z jiných důvodů než soud prvního stupně. Odvolací soud měl za to, že kupní smlouva, jíž žalovaní J., M. a J. O. nabyli dům čp. 62 v P. - V., nebyla platná, protože ze strany prodávající organizace nebyla podepsána osobou k tomu oprávněnou / ve smyslu tehdy platné vyhlášky č. 154/1971 Sb./, když tuto smlouvu podepisující osoba nebyla vybavena zvláštní plnou mocí k uzavření kupní smlouvy, protože tento úkon nebyl úkonem, jenž by se týkal vlastní činnosti organizace / kterou tu byl bývalý Nejvyšší soud ČSSR/. S poukazem i na ustanovení §40 odst. 3 občanského zákoníku dospěl proto odvolací soud k závěru, že tu šlo u smlouvy z 28.6.1978 o převodu domu čp. 62 v P., P. ulice č. 62, o neplatný právní úkon, a proto žalované Doc. JUDr. J. O., M. O. a JUDr. J. O. posoudil jako osoby povinné k vydání věci podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.
Ohledně pozemků, které byly v daném případě dány do osobního užívání v souvislosti s převodem domu čp. 62 v P. - V., byl odvolací soud toho názoru, že je třeba vyjít z kogentního ustanovení §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb., podle něhož se tyto pozemky nevydávají.
Výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se zamítnutí žalobního návrhu proti žalované České republice - Městské části Praha 2, odvolací soud potvrdil jako správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, protož tu byl shodného právního názoru jako soud prvního stupně.
Výroky o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud ustanoveními §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 2 a ustanoveními vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb. Pokud šlo o zrušení výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu a o vrácení spisu k dalšímu řízení ohledně této otázky, poukazoval odvolací soud i na to, že svým dřívějším usnesením z 29.4.1998 zrušil usnesení soudu prvního stupně, jímž byla znalci přiznána znalecká odměna /5.594,20 Kč / a nové rozhodnutí soudu prvního stupně tu v době rozhodování odvolacího soudu vydáno nebylo.
Návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl uplatněn třemi účastníky řízení byl odvolacím soudem zamítnut s tím, že v rozsudku odvolacího soudu nešlo o řešení otázek zásadního právního významu po právní stránce.
Usnesením Městského soudu v Praze z 31.7.1998, sp.zn. 55 Co 43/98, došlo pak ještě ke zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 z 12.6.1998, čj. 16 C 151/91-450, jímž bylo nařízeno předběžné opatření o uložení povinnosti třech již uvedených žalovaných / s výjimkou žalované České republiky - Městské části Praha 2/ zdržet se převodu, zatěžování věcnými břemeny či zástavním právem, jakož i nájmu domu čp. 62 a pozemků parc.č. 1313/2 a parc. č. 1314 v P. - V., a v tomto rozsahu byla odvolacím soudem projednávaná právní věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud pro Prahu 2 vydal poté ještě v této právní věci usnesení z 25.9.1998, čj. 16 C 151/91-490 / jímž nařídil předběžné opatření spočívající v uložení povinnosti třem žalovaným fyzickým osobám zdržet se převodu, zatěžování zástavním právem nebo věcnými břemeny či nájmu domu čp. 62 a pozemků parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314 v P. - V. /. Toto usnesení soudu prvního stupně bylo usnesením Městského soudu v Praze ze 17.2.1998, sp.zn. 55 Co 199/98, změněno jen tak, že se zamítá návrh žalobců na vydání předběžného opatření spočívajícího v uložení povinnosti uvedených tří žalovaných fyzických osob zdržet se poskytnutí uvedených nemovitostí do nájmu ; jinak bylo usnesení soudu prvního stupně o předběžném opatření potvrzeno.
Následovalo pak ještě vydání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 z 11.3.1999, čj. 16 C 151/91-533, jímž bylo uloženo žalobci Dr. Ing. B. zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 na úhradu znalečného 2.734,60 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení. Také žalobkyni V. B. bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 na tentýž účel a v téže lhůtě 1.367,30 Kč. Také žalovanému Doc. JUDr. J. O., a žalované M. O. bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 na tentýž účel a v téže lhůtě společně a nerozdílně 683,60 Kč ; povinnost zaplatit 683,60 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 byla uložena i žalovanému JUDr. J. O. Usnesením Městského soudu v Praze z 11.6.1999, sp.zn. 55 Co 243/99, bylo citované usnesení soudu prvního stupně z 11.3.1999 změněno tak, že žalovaným Doc. JUDr. J. O., a M. O. bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 společně a nerozdílně 2.734,60 Kč a žalovanému JUDr. J. O. 2.734,60 Kč, vše ve lhůtě do 3 dnů od právní moci usnesení. Ve vztahu k žalobcům bylo uvedeným žalovaným uloženo zaplatit jim na náhradu nákladů řízení po 375 Kč / a to u dvou žalovaných J. O. a M. O. společně a nerozdílně / a u žalovaného J. O. tatáž částka k úhradě od něho/.
Rozsudek Městského soudu v Praze z 30.4.1998, sp.zn. 22 Co 512/97, byl doručen zástupcům účastníků řízení a dále Městské části Praha 2 a také žalovanému JUDr. J. O. ve dnech 29.7. a 30. 7.1998. Dovolání žalobců proti tomuto rozsudku bylo u Obvodního soudu pro Prahu 2 podáno dne 28.8.1998 a dovolání žalovaného JUDr. J. O. dne 27.8.1998, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Usnesení Městského soudu v Praze z 11.6.1999, sp.zn. 55 Co 243/99, bylo doručeno advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou M. O., dne 24.6.1999 a dovolání ze strany této žalované bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 26.7.1999, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu / v již uvedeném znění/.
Ve svém dovolání z 26.8.1998 proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30.4.1998, sp.zn. 22 Co 512/97, žalovaný JUDr. J. O., navrhoval, aby dovolací soud zrušil tento rozsudek ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ukládajícím tomuto žalovanému povinnost uzavřít se žalobkyní V. B. dohodu o vydání jedné ideální čtvrtiny domu čp. 62 v P. - V. Co do přípustnosti dovolání poukazoval tento dovolatel na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu a co do důvodu dovolání na důvody, které jsou obsaženy v ustanoveních §241 odst. 3 písm. a/, b/, c/ a d/ občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel zdůrazňoval ve svém dovolání, že vzhledem ke svému věku / tehdy krátce po 18.letech věku / byl v dobré víře, že smlouva o převodu domu čp. 62 v P. - V. ze dne 28.6.1978 byla platná, takže je přesvědčen o tom, že u něho došlo ohledně čtvrtinového spoluvlastnického dílu k vydržení vlastnictví. Tato otázka nebyla v řízení u odvolacího soudu potřebným způsobem objasňována, takže ohledně právního závěru odvolacího soudu o tom, zda tu k vydržení nedošlo,nelze posoudit, o co se tento závěr opírá. Dovolatel JUDr. J. O., přitom vycházel z právního názoru, že tu bylo možné vydržení podílu nemovitosti i jen jedním ze spoluvlastníků nemovitosti.
Dovolatelé Dr. Ing. F. B. a V. B. ve svém dovolání z 28.8.1998 proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30.4.1998, sp.zn. 22 Co 512/97, navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v prvním, čtvrtém, šestém a sedmém odstavci výroku tohoto rozsudku, jakž i ve výrocích o povinnosti obou žalobců hradit náklady odvolacího řízení částkou 3.800 Kč a dále i ve výroku o tom, že žalobce Dr. Ing. B. a žalovaný JUDr. J. O. a žalovaný stát nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení , a posléze i ve výroku o tom, že žalobkyně V. B. a všichni žalovaní nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedení dovolatelé navrhovali, aby věc byla vrácena k dalšímu řízení, popřípadě i po zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Co do přípustnosti dovolání poukazovali tito dovolatelé na ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu a na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu a co do důvodů dovolání měli za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci / §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu/.
V tomto dovolání dovolatelé Dr. Ing. B. a V. B. zdůrazňovali, že je nesprávný právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení vlastnictví státu k ideální polovině nemovitostí uváděných v jejich žalobě. Naléhavý právní zájem ( §80 písm. c/ občanského soudního řádu ) na tomto určení spočíval u žalobců v tom, že žalobci v jiném řízení ( vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 30 C 289/95) uplatňovali zároveň vůči státu nárok na náhradu škody podle ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., v tomto řízení žalované fyzické osoby nebyly účastníky řízení a pro toto řízení by bylo navrhované určení vlastnictví státu významné, protože jinak žalované osoby, proti nimž směřuje žaloba v tomto řízení, by nebyly rozsudkem o náhradu škody vázány ; žalobci se také bez tohoto určení vlastnictví nemohou domoci věcné restituce, ale jen finanční náhrady za škodu, která jim vznikla nezákonným rozhodnutím. Dovolatelé ještě dodávali, že v tomto řízení o určení vlastnictví nešlo, podle jejich názoru, o řešení předběžné otázky, jak to měl mylně za to odvolací soud .
Dovolatelé Dr. Ing. B. a V. B. vytýkali odvolacímu soudu také nesprávné právní posouzení otázky neplatnosti dohody o osobním užívání pozemků v daném případě, když tato dohoda nebyla platně uzavřena a žalované fyzické osoby jsou dosud v katastru nemovitostí zapsány jako vlastníci těchto pozemků.
Dovolatelé Dr. Ing. B. a V. B. trvali na svém názoru, že tu jde o řešení otázek zásadního právního významu a žádali , "aby dovolací soud tyto otázky posoudil jako předběžné" a dovodil, že jsou zde podmínky k vyslovení přípustnosti dovolání a rozhodl o dovoláním napadených výrocích rozsudku odvolacího soudu meritorně. Podle názoru uvedených dovolatelů odvolací soud při úvaze o možnosti podat soudu žalobu o určení ( ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu ), když má žalobce možnost podat žalobu o plnění ( ve smyslu ustanovení §80 písm. b/ občanského soudního řádu ), nebral zřetel na to, že tu jde o specifický případ, kdy je na místě, aby bylo zvláště určeno, a to výrokem rozsudku soudu, že polovina žalobci uváděných nemovitostí náleží státu ; podle názoru uvedených dovolatelů nelze totiž vyloučit, že by se žalovaná Česká republika- Městská část Praha 2 bránila vydání věcí a zápisu vlastnického práva svědčícího žalobkyni V. B. odkazem na to, že k tomu žalovanou Českou republiku - Městskou část Praha 2 neváže žádná povinnost, když stát není zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, o než jde v tomto řízení, a není ani jejich držitelem. Také ohledně výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žalobního návrhu směřujícího proti žalované České republice - Městské části Praha 2 co do povinnosti uzavřít se žalobkyní V. B. dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 62 v P. - V. s pozemky parc. č. 1313/2 a parc. č. 1314, měli uvedení dovolatelé za to,že žalovaná Česká republika - Městská část Praha 2 tu je povinnou osobou, která s věcmi nakládala za okolností uvedených v §1 zákona č. 403/1990 Sb. Dovolatelé Dr. Ing. B. a V. B. měli za to, že tu musí být dostatečný podklad pro příslušný katastrální úřad k zápisu nových vlastnických vztahů pro případ, že by se některá z povinných osob takovému zápisu bránila.
Také výroky o nákladech řízení v rozsudku odvolacího soudu pokládali uvedené dovolatelé za nesprávné v souvislosti s výroky odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolatelka M. O. ve svém dovolání z 19.7.1999 proti usnesení Městského soudu v Praze z 11.6.1999, sp.zn. 55 Co 243/99, navrhovala, aby dovolací soud toto usnesení zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení o náhradě nákladů řízení. Byla toho názoru, že toto usnesení spočívá na nesprávném právním názoru. Zdůrazňovala, že v případě nároku žalobkyně V. B. nešlo o " část řízení", jak to měl za to odvolací soud, když její restituční nárok se prolínal celým řízením od jeho zahájení až do vynesení rozsudku odvolacího soudu. Nebyl také žádný důvod, aby tu byla stanovena platební povinnost žalované M. O. společně a nerozdílně se žalovaným Doc. JUDr. J. O.; tato solidární platební povinnost tu nemohla být uložena ani analogicky. Totéž se týkalo i dalšího výroku citovaného usnesení odvolacího soudu o uložení povinnosti zaplatit žalující straně náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně se žalovaným Doc. JUDr. J. O. Dovolatelka M. O. namítala rovněž nesprávnou výši náhrady nákladů vynaložených státem na znalečné, když úroveň znaleckého posudku byla, podle jejího názoru, pochybná.
Při posuzování těchto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů ( tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu / zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( v již citovaném znění ) bylo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, jestliže směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu( v již citovaném znění) bylo sice dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení prvního stupně; to však neplatilo, šlo-li zejména o usnesení o nákladech řízení a o znalečném.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn před vyhlášením ( vydáním ) rozhodnutí kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III.ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 ( usnesení ) Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech.
Dovolací soud vycházel i va daném případě z ustanovení citovaných právních předpisů a z citovaného právního závěru k výkladu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Proto co do přípustnosti ( srov. §236 odst. 1 občanského soudního řádu ) těchto tří uvedených dovolání dospěl k závěru, že v tomto případě je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( v již citovaném znění ) přípustné dovolání dovolatelů Dr. Ing. F. B. a V. B., pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu ( Městského soudu v Praze z 30.4.1998, sp.zn. 22 Co 512/97), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání dovolatele JUDr. J. O. a dovolání dovolatelů Dr. Ing. F. B. a V. B., pokud poukazovali co do přípustnosti svých dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, neshledal dovolací soud přípustným, protože nedospěl k závěru, že by tu dovolání v tomto rozsahu napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, když tu nebylo možné dovodit, že by tu šlo o rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo které přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech ( srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III.ÚS 181/95).
Pokud dovolatel JUDr. J. O., ve svém dovolání uvedl také usnesení Městského soudu v Praze z 29.4.1998, sp.zn. 22 Co 513/97, šlo tu o rozhodnutí odvolacího soudu , jímž bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 z 24.3.1997, čj. 16 C 151/91-28a, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání proti takovému usnesení nelze dovodit z ustanovení §236a §238a občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání dovolatelky M. O. pak nebylo přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože sice směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněo, ale šlo tu o usnesení o nákladech řízení ( navazující na usnesení o znalečném), takže tu přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení neplatila ( srov. §238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu: "......to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení , ....o znalečném.....").
Nepřípustná dovolání dovolatelky M. O., dovolatele JUDr. J. O. a dovolatelů Dr. Ing. F. B. a V. B. ( u těchto dvou posledně uvedených dovolatelů se týkala nepřípustnost jejich dovolání těch částí jejich dovolání, pokud přesahovala přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu ) byla proto dovolacím soudem odmítnuta podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm.c) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ve svém přípustném dovolání ( tj. pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ) uváděli dovolatelé Dr. Ing. F. B. a V. B. jako dovolací důvody jmenovitě to, co bylo stanoveno v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.); vyslovovali také pochybnosti o tom, zda byly v odvolacím řízení objasněny jejich námitky a zda se s nimi odvolací soud odpovídajícím způsobem vypořádal.
V rozhodnutí uveřejněném podl č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k výkladu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) uvedeno: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 ( později 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 2 ( později 3) písm. a) až c) občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů ( §132 občanského soudního řádu ). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
V daném případě dovolací soud neshledal z obsahu spisu ( sp.zn. 16 C 151/91 Obvodního soudu pro Prahu 2), a to ani s přihlédnutím k tomu, co uváděli dovolatelé Dr. Ing. B. a V. B., že by odvolací soud vzal v řízení za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo že by naopak nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Výtky týkající se hodnocení důkazů ( jak již shora uvedeno s poukazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ) nebyly v ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) zakotveny jako dovolací důvod ; hodnocení náleží soudu podle ustanovení §132 občanského soudního řádu, vyjadřujícího procesní zásadu tzv. volného hodnocení důkazů, podle níž není soudu uloženo, jak které důkazy hodnotit a není vázán žádným pořadím významu a průkazní síly jednotlivých důkazů ( srov. 1 tomu V/1968, str. 36, Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc zejména s použitím ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, dále §1, §4 odst. 2 a §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb. a také §20 odst. 1 a 2, §39 a §40 odst. 3 občanského zákoníku ( a v souvislosti s těmito ustanoveními občanského zákoníku i s použitím ustanovení §13 odst. 1, §17 a §18 vyhlášky č. 154/1971 Sb., o účetnictví ); tato ustanovení odvolacího soudu v odůvodnění svého rozsudku výslovně citoval; uváděná ustanovení se projednávané právní věci týkala a také ze strany účastníků řízení bylo na ně v průběhu řízení poukazováno. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lez žalovat o plnění ( vzájemné vrácení plnění).
Majetková křivda ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 403/1990 Sb. je křivdou v majetkové sféře. Nelze ji ztotožňovat s pojmem škody, jako majetkové újmy, vyjádřitelné v penězích ( viz k tomu č. 34/1993, str. 104/238/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ).
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. jsou povinnými osobami ti, jež nabyli věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §1 zákona č. 403/1990 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Zákon č. 403/1990 Sb. spojuje právní důsledky, předpokládané v ustanovení §4 tohoto zákona s podáním výzvy k vydání věci. Takovou výzvu uplatněný nárok nezanikne ve lhůtě uvedené v ustanovení §19 odst. 1 tohoto zákona ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Lhůta uvedená v ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je lhůtou prekluzívní ( viz č. 34/1993, str. 113, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb. se nevydává pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání ; oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada ( §14 zákona č. 403/1990 Sb.).
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákon nebo jej obchází ( viz §39 občanského zákoníku / zákona č. 40/1964 Sb./ve znění před i po novelizaci zákonem č. 509/1991 Sb.). Jen právní úkony, které jménem organizace činili pracovníci a členové v mezích jejich oprávnění, byly právními úkony organizace ( srov. §20 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb.) ; vymezení oprávnění jiných pracovníků než statutárních orgánů organizace bylo chápáno jako důsledek odpovídající předmětu jejich činnosti na plnění úkolů organizace, vyplývajícím z právních předpisů, zejména předpisů obecně závazných. Statutární orgán organizace poukazoval své oprávnění jednat za organizaci zpravidla listinou o svém ustanovení, jiný pracovník svým pověřením ( viz k tomu stanovisko uveřejněném pod č. 22/1982, bod III., Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo k otázce dobré víry a vydržení vyloženo, že tvrzení držitele o tom, že mu věc náleží a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné.
Při srovnání přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu, napadeného dovoláním obou žalobců a dvou uvedených žalovaných, s citovanými ustanoveními právních předpisů i právních závěrů z judikatury uveřejněné zejména ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud v daném případě aplikoval a vykládal si použitá ustanovení právních předpisů, jež se řešené právní věci týkala, nesprávně, zejména v rozporu s jejich slovním zněním i s tím, jak byl podáván výklad těchto ustanovení v uveřejněné judikatuře.
Při posuzování dovolání žalovaného JUDr. J. O., vyplynulo z tohoto posouzení, že rozhodnutí odvolacího soudu se v daném případě neodchylovalo od ustálené judikatury, ani nepřinášelo judikaturu novou (viz k tomu již citovaný právní závěr Ústavního soudu ČR z jeho usnesení z 23.8.1995, III. ÚS 181/95), takže tu nemohl dovolací soud dospět k závěru o splnění zákonných předpokladů pro přípustnost dovolání podle ustanovení §239 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem š. 30/2000 Sb.).
Pro posouzení dovolání žalobců Dr. Ing. F. B. a V. B. pak ze zmíněného srovnání závěrů rozsudku odvolacího soudu (Městského soudu v Praze z 30.4.1998, sp. zn. 22 Co 512/97) se slovním zněním odvolacím soudem použitých ustanovení právních předpisů i s právními závěry z uveřejněné judikatury pak vyplývá výsledný závěr, že nelze mít za to, že by si odvolací soud použitá ustanovení (která se řešené právní věci týkala) nesprávně vyložil a že by tu tedy byl doložen dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jak měli za to ve svém dovolání dovolávající se Dr. Ing. B. a V. B. Nebylo možné přisvědčit názoru těchto dovolatelů, že dovolací soud nesprávně posoudil jejich žalobní návrh o určení vlastnictví a nesprávně vyhověl jen žalobnímu návrhu žalobkyně V. B. na uložení povinnosti žalovaných fyzických osob k uzavření dohody o vydání věcí jen v rozsahu, který pokládal za doložený. Nelze mít za to, že by v daném případě odvolací soud pochybil, když žalobní návrh v této právní věci posuzoval jako žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaných fyzických osob ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu k uzavření dohody o vydání věci, pokud byl rozsah této dohody v řízení prokazatelně doložen. Zákonné předpoklady pro vyhovění žalobám o určení (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) tu nebyly doloženy; žalobci i ve svém dovolání posléze uváděli, že tyto určovací žaloby podávali proto, že „žalobce se bude moci domáhat náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutí o propadnutí majetku uvedením v předešlý stav", tedy domáhat se „restituce in integrum", aniž by byl odkázán pouze na finanční náhradu"; šlo tedy o splnění tvrzeného nároku (§80 písm. b/ občanského soudního řádu) a nikoli o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není (§80 písm. c/ občanského soudního řádu).
Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolatelů Dr. Ing. F. B. a V. B. důvodným s tím, že uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), totiž že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tu není dán.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů Dr. Ing. F. B. a V. B. ( pokud bylo přípustné) podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění). Dovolání dovolatelů JUDr. J. O. a M. O. byla, jako již shora uvedeno, shledána nepřípustnými a dovolací soud je odmítl podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (v již citovaném znění); totéž se týkalo dovolání dovolatelů Dr. Ing. B. a V. B. v té části, v níž nebylo přípustné.
Všichni tito uvedení dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a dalším dvěma žalovaným účastníkům řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. března 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová