ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.257.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 257/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele Pozemkového fondu ČR, nyní ČR – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 4579 7072, Praha 3, Husinecká č. 1024/11a, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem, 150 00 Praha 5, Karla Engliše č. 3501/6, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2012, sp. zn. 5 Co 570/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006 (žalobce F. H., Č. B., H. č. 3, zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, 370 01 České Budějovice, Krajinská č. 5 proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, nyní ČR – Státnímu pozemkovému úřadu, Praha 3, Husinecká č. 1024/11a, zastoupenému prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem, 150 00 Praha 5, Karla Engliše 3201/6, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2012, sp. zn. 5 Co 570/2012, i výroky I. III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 6. prosince 2011, č.j. 2 C 93/2006-590.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení, v uvedeném rozsahu, Okresnímu soudu v Prachaticích.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 6. prosince 2011, č.j. 2 C 93/2006-590. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo uzavřít do tří dnů od právní moci rozsudku se žalobcem F. H. smlouvu o převodu pozemků parc. č. 3931/1 (o výměře 2184 m2) a parc. č. 3933 (o výměře 10610 m2) v katastrálním území Č. B. 7, zapsané na listu vlastnictví č. 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj (katastrální pracoviště České Budějovice). Byl však zamítnut žalobní návrh žalobce, aby bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo vydat mu náhradní pozemky parc. č. 458/1 (o výměře 1348 m2) a parc. č. 458/3 (o výměře 254 m2) v katastrální území H. Ch. Bylo také výrokem uvedeného rozsudku vysloveno, že uvedené nevydané pozemky byly oceněny celkovou částkou 108.745,- Kč a zároveň bylo uloženo zaplatit převádějícímu fondu na vyrovnání cen pozemků 4.868,55 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný Pozemkový fond je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 162.674,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit státu na účet Okresního soudu v Prachaticích na úhradu soudem placených nákladů tohoto řízená 8.213,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského sodu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2012, sp. zn. 5 Co 570/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 6. prosince 2011, č.j. 2 C 93/2006-590, potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 15.831,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně (stejně jako v řízení u Okresního pozemkového úřadu v Prachaticích pod sp. zn. PÚ 205/414/92 KŘ) bylo prokázáno, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. a že se důvodně domáhá vydání náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Prachaticích ze dne 20. července 1994 mu bylo obnoveno vlastnické právo k některým nemovitostem v katastrálním území H. Ch., jejichž vydání se domáhal, avšak zároveň bylo rozhodnuto, že není vlastníkem dalších vymáhaných nemovitostí v katastrálním území H. Ch. s tím, že za tyto pozemky mu náleží náhrada, které se pak domáhal v soudním řízení. Soud prvního stupně neshledal žalobu žalobce důvodnou jen pokud se domáhal převodu dalších parcel č. 458/1 a č. 458/3 v katastrálním území H. Ch., které žalovaný fond v červnu 2007 prodal manželům R. a P. E.
Žalovaný Pozemkový fond ČR v dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítal, že pozemky parc. č. 3931 a parc. č. 3933 v katastrálním území Č. B. 7, jejichž vydání se žalobce domáhal, byly původně ve vlastnictví Děkanství římskokatolické církve a vydání těchto nemovitostí by bylo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., protože takové pozemky nelze převádět do vlastnictví jiným osobám až do přijetí zákona o majetku církví a náboženských společností. Ohledně této uplatněné námitky byl odvolací soud toho názoru, že toto tvrzení je tvrzením novým (srov. §205a odst. 1 občanského soudního řádu) a pokud s ním žalovaný přichází v odvolacím řízení, nemůže k němu odvolací soud přihlížet jako k tzv. nepřípustné novotě; odvolací soud měl za to, že žalovanému „objektivně nic nebránilo tyto skutečnosti uvádět a ke zjištění navrhovat už v řízení před soudem prvního stupně“, když toto řízení trvalo již do roku 2006.
Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku žalovaného Pozemkového fondu ČR co do údajného nedostatku aktivní legitimace na straně žalobce, když totiž v mezidobí žalobce na čas postoupil svou pohledávku na svého syna Ing. F. H., ale později od této smlouvy o postoupení pohledávky odstoupil. Odvolací soud byl toho názoru, že „zpětný převod pohledávky na žalobce nelze považovat za právní úkon, který by bránil znovuobnovení statutu žalobce jako oprávněné osoby“.
Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 30. srpna 2012 advokátu, který žalovaný Pozemkový fond ČR v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalovaného bylo předáno dne 30. října 2012 na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. února 2012 (sp. zn. 5 Co 570/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích) v jeho výrocích označených I., III. a IV. a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Uváděný dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s. ř.).
Dovolávající se Pozemkový fond ČR zdůrazňoval skutečnost, že teprve po skončení řízení u soudu prvního stupně (rozsudkem ze dne 6. prosince 2011) bylo jím nově zjištěno, že se na pozemky parc. č. 3931 a parc. č. 3933 v katastrálním území H. Ch. se vztahuje ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., týkající se církevního majetku, neboť „předmětný majetek se nacházel ve vlastnictví Římskokatolické církve. Vzhledem k tomu, že k uvedenému zjištění došlo až po skončení řízení před soudem prvního stupně, nemohl již žalovaný tuto skutečnost uplatnit u Okresního soudu v Prachaticích; pokud by tato skutečnost byla žalovanému známa dříve, samozřejmě by ji u soudu prvního stupně uplatňoval. Žalovaný Pozemkový fond ČR poukazoval v této souvislosti na právní závěry Ústavního soudu ČR, obsažené v jeho nálezech II. ÚS 2326/07 a P1. ÚS 9/07, a dovozoval, že v daném případě byla žalovanému uložena povinnost uzavřít smlouvu převodu pozemků v rozporu s hmotněprávním ustanovením §29 zákona č. 229/1191 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo třeba posoudit (vzhledem k novelizovanému ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř., zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tedy v tomto případě ke dni 25. červenci 2012) podle dříve platného ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů /§22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která byla odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešilo-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak to vyplývalo z odůvodnění jeho rozsudku ze dne 25. července 2012 (viz str. 3 a 4 tohoto rozsudku) zejména podle ustanovení §205a odst. 1 a §118a a §119 odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace převádět do vlastnictví jiným osobám až do přijetí zákona o tomto majetku (tedy zákona, který stejně jako zákon č. 298/1990 Sb. bude svou povahou součástí restitučního zákonodárství ; srov. sdělení č. 13/2006 Sbírky zákonů).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2. února 2005, II. ÚS 528/2 (uveřejněném pod č. 23 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat i právní závěr /na str. 295/, že i obecné soudy musí při svém rozhodování o restitučních nárocích se vypořádat s kogentním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
V nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. července 2010, P1.ÚS 9/07 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 132 ve svazku 58) byl zaujat i právní závěr, že převody (přechody) majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti (respektive jejich právnické osoby) jsou jakožto akt contra legem postiženy absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání); byl tím sledován účel širšího legislativního řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi (k němuž pak došlo v období 2012 a 2013); bylo také uvedeno (na str. 6 svazku 58 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že je „nerozhodné, že státní orgány zatím neuvedly kompletní samostatný seznam dotčeného majetku ve smyslu ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb.)“.
Vzhledem k uvedenému ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k citovaným nálezům Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že u dovolání dovolatele jsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. (kterého je tu třeba použít ve smyslu novelizovaného ustanovení §237f o. s. ř.), když totiž odvolací soud rozhodl ve věci samé v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1191 Sb. (svým výrokem označeným I.), třebaže v řízení byla uplatněny námitka, že předmětem řízení v této právní věci je majetek, jehož původním vlastníkem byla církev (jak to bylo možno usuzovat i z knihovní vložky č. 18 pozemkové knihy pro katastrální území Č. B. – viz č.l. 659 a násl. spisu Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 2 C 93/2006). Neaplikováním ustanovení §29 zákona č. 229/1191 Sb. na daný případ došlo tak k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovolání dovolatele, mohlo spočívat na nesprávném právním posouzení věci (ve svém výroku označeném I.), zejména vzhledem k tomu, že tento výrok rozhodnutí neměl podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit svým rozsudkem (srov. dříve platné ustanovení §243b odst. 6 o. s. ř.) ke zrušení výroku rozsudku, označeného I. rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. července 2012 podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu (které tu bylo třeba použít vzhledem k novelizovanému ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího sodu (ve výroku označeném I.), platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí soudu prvního stupně (v jeho výroku označením I.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude třeba přikročit k doplnění skutkových zjištění o tom, zda pozemky parc. č. 3931/1 a parc. č. 3933 v katastrálním území Č. B. 7 byly původně ve vlastnictví církve nebo náboženské společnosti (ve smyslu ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb.) s přihlížením i k probíhajícímu majetkovému vyrovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně znovu o věci v rozsahu vymezeném ve výroku označeném I.) rozsudku ze dne 6. prosince 2011, č.j. 2 C 93/2006-590, i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, podle novelizovaného ustanovení §243g odst. 1 občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. března 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu