ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2576.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2576/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Marií Broučkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Mrkvičkova 1355, proti žalovanému JUDr. Josefu Ticháčkovi, advokátu se sídlem v Praze 4, Lopatecká 13, zastoupenému JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, o 129.773 Kč a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 260/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, č. j. 58 Co 132/2012-265, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám JUDr. Kolji Kubíčka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 6.600 Kč.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce na zaplacení částky 129.733 Kč s příslušenstvím a o náhradu škody bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 8. 2011, č. j. 39 C 260/2002-235 tak, že žaloba byla zamítnuta. Dále v odstavci II. byla soudem prvního stupně žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 157.650 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, č. j. 58 Co 132/2012-265, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (I.) ohledně zaplacení částky 129.733 Kč potvrdil, ohledně příslušenství z částky 129.733 Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Současně ve výroku o věci samé ohledně náhrady škody (I.) a ve výroku o nákladech řízení (II.) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Vyslovil, že ze žádného z provedených důkazů nebylo možno dovodit, že by žalobce zaplatil žalovanému více, než bylo účtováno, jak žalobce tvrdil, prokázáno bylo pouze zaplacení částky 103.012,50 Kč, přičemž celkově bylo přitom účtováno 122.787,50 Kč. Odvolací soud porovnal úkony účtované jednotlivými fakturami s úkony provedenými ve všech řízeních, v nichž byl žalobce zastoupen žalovaným, a dospěl k závěru, že všechny účtované úkony byly skutečně provedeny až na výjimky a výše účtované odměny odpovídala sazbám advokátního tarifu s výjimkou části řízení sp. zn. 20 C 183/95, kde však byla účtována odměna nižší, než by žalovanému příslušela dle advokátního tarifu.
Podle odvolacího soudu pokud žalobce poukazoval na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 21 Co 386/200, nelze tuto jeho námitku považovat za případnou. Odvolací soud tehdy rozhodoval o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem, přičemž vycházel z míry jejich procesního úspěchu a neúspěchu, čemuž odpovídá rozdílná výše těchto nákladů. Pokud dále žalobce namítal, že žalovanému zaplatil 161.100 Kč, tedy více, než dokládal žalovaný, tak tato tvrzení neprokázal s tím, že uvedenými důkazy byla prokázána platba pouze v rozsahu 103.012,50 Kč. Tato platba přitom odpovídá poskytnutým právním službám.
Odvolací soud dále dodal, že pokud žalovaný provedl pro žalobce úkony právní služby, vznikl mu nárok na zákonem stanovenou odměnu a náhradu hotových výdajů (§22 zákona o advokacii). Pokud žalobce za tyto služby zaplatil, nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného, neboť přijal plnění, na něž mu vznikl zákonný nárok. Na povinnost zaplatit za tyto služby pak nemá žádný vliv úspěšnost žalobce v řízení, v němž mu byla právní pomoc poskytnuta. Výše odměny a hotových výdajů přitom odpovídala provedeným úkonům, jak již bylo uvedeno. Žalobu v tomto rozsahu tak nelze považovat za důvodnou a soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobu ohledně požadované částky 129.733 Kč zamítl. Odvolací soud v tomto rozsahu tedy rozsudek soudu prvního stupně v souladu s §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 129.733 Kč. V dovolání stručně rekapituloval skutkové okolnosti a průběh soudního sporu. Přípustnost dovolání tvrdil podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolatel za ni považoval otázku: „zda má právní zástupce v řízení o odškodnění pracovního úrazu nárok na zaplacení odměny svým klientem (účastníkem v postavení žalobce) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. v případě, že zaměstnavateli klienta (účastník v postavení žalovaného) nebyla uložena povinnost plně uhradit klientovi náklady řízení spočívající v právním zastoupení advokátem, a to pro pochybení advokáta , v jehož důsledku musela být vzata žaloba částečně zpět a za situace, kdy advokát klienta informoval o tom, že jeho náklady na právní zastoupení uhradí zaměstnavatel.“ Uplatňoval existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání poukazoval na skutečnost, že žalovaný žalobce zastupoval v řízení o náhrady, vyplývající z pracovního úrazu. Dovolatel předpokládal, že náklady, které vynaloží na právní zastoupení, mu budou následně kompenzovány zaměstnavatelem, kterému bude tato povinnost uložena soudem, protože pracovní úraz se stal zaviněním zaměstnavatele a nikoli žalobce .
Podle dovolatele vztah mezi žalobcem a žalovaným se musí řídit ustanovením §724 a násl. o. z., jak žalobce uváděl v dovolání ze dne 12. 10. 2011. Dovolatel namítal, že žalovaný porušil příslušná ustanovení o příkazní smlouvě tím, že žalobce nepravdivě informoval o tom, že náklady právního zastoupení budou v plné výši uhrazeny zaměstnavatelem, který odpovídá za pracovní úraz a dále tím, že nárok na odškodnění pracovního úrazu byl uplatněn v nesprávné výši a muselo dojít k částečnému zpětvzetí žaloby, což zapřičinilo to, že o nákladech řízení pak bylo rozhodováno podle poměru úspěchu a žalobci nebyla přiznána plná náhrada nákladů řízení, spočívající v odměně za právní zastoupení. Tvrdil, že pokud se jednalo o zastupování v řízení o nárocích, vyplývajících z pracovního úrazu, není spravedlivé hradit odměnu právnímu zástupci bez ohledu na výsledek řízení. Dovozoval, že pokud nebyl nárok uplatněn ve správné výši a žalobce musel hradit náklady řízení též svému zaměstnavateli, vznikla mu škoda. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání, neboť ho považoval za nepřípustné.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 16. 5. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 . Zjistil přitom, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, t. j. účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Potvrzující rozsudek odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta, spočívá na zjištění, že mezi účastníky byla na základě plné moci uzavřena dohoda o zastupování žalobce v řízení o náhradu škody z pracovního úrazu , přičemž toto řízení bylo vedeno u tamního soudu pod sp. zn. 20 C 183/95. Podle plné moci, kterou žalobce žalovanému podepsal, ho měl žalovaný zastupovat v soudním řízení a žalobce byl srozuměn s tím, že bude platit náklady tohoto právního zastoupení a rovněž tak v dalších pracovněprávních sporech , projednávaných pod sp. zn. 23 C 29/2000, sp. zn. 20 C 49/2001 a sp. zn. 20 C 167/99. Ve třech případech bylo řízení zastaveno, ve věci vedené pod sp. zn. 20 C 183/95 bylo rozhodnuto o jednotlivých nárocích žalobce a ve všech řízeních bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení. Žalovaný vyúčtoval žalobci poskytnutí právní pomoci v celkové výši 122.787,50 Kč, žalobce však zaplatil 103.012,50 Kč.
Odvolací soud tak dospěl ke správnému závěru, že ve vztahu mezi účastníky nešlo o nárok z bezdůvodném obohacení podle ustanovení §451 odst. 1 a 2 o. z. Žalovaný poskytoval žalobci právní pomoc a jednotlivé úkony vyúčtoval částkami, které odpovídaly právním předpisům platným v té době. Z tohoto důvodu nelze platby žalobce žalovanému na základě těchto vyúčtování považovat za bezdůvodné obohacení, neboť se jednalo o plnění vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi nimi. Pokud bylo v konkrétních řízeních rozhodnuto o náhradě nákladů řízení jiným způsobem, nelze z toho dovodit, že by vyúčtování nebyla správná a neodpovídala poskytnuté právní pomoci. Dále vyslovil, že pokud se žalobce domáhal náhrady škody, která mu byla způsobena tím, že právní pomoc nebyla poskytnuta odborným způsobem, je třeba poukázat na to, že řízení o nárocích žalobce z titulu pracovního úrazu již bylo pravomocně skončeno, nelze tedy provádět znalecké posudky k určení výše nároku. Žalobce svůj nárok dostatečně nespecifikoval, proto byla žaloba i ohledně náhrady škody zamítnuta.
Shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s výkladem v úvahu přicházejících ustanovení. V řízení nebylo prokázáno, že by přijetí částky 129.733 Kč bylo bezdůvodným obohacením. Naopak podle výsledku řízení před soudy obou stupňů šlo o nárok – odměnu – advokáta na základě platně uzavřeného smluvního vztahu podle vyhlášky č. 177/1966 Sb. s tím, že vyúčtované částky odpovídají výši přiznané podle uvedené vyhlášky. O případ bezdůvodného obohacení se proto nejedná.
Pokud v dovolání brojí dovolatel proti správnosti rozsudku odvolacího soudu a vznáší námitky údajně nekvalitního výkonu oprávnění advokáta při zastupování, nejde o námitky nesoucí se k předmětu řízení v rozsahu, v němž bylo dosud odvolacím soudem rozhodnuto.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jasně vyplývá pokyn pro soud prvního stupně, aby z důvodů zatím neprojednatelnosti žaloby, vedl žalobce k upřesnění, vymezení konkrétní částky, kterou žalobce z tohoto titulu po žalovaném požaduje, dále v čem spatřuje porušení povinností žalovaného, jaké informace, případně pokyny žalovanému dal pro zastupování v soudních řízeních a pro tato svá tvrzení navrhl důkazy. Je tedy zřejmé, že otázky, které považoval dovolatel za otázky zásadního významu, nebyly rozhodující pro posouzení jeho nároku, který byl potvrzujícím rozsudkem odvolacího soud zamítnut.
Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaný vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - §11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 129.773 Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 6.300 Kč (§7 bod 5 advokátního tarifu) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby žalovanému nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 6.600 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. dubna 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu