ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2591.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2591/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů H. m. P. a dovolatelky Městské části P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2. 6. 2005, sp. zn. 20 Co 133, 134/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 151/2001 (žalobců: 1. Městské části P., a 2. H. m. P., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí ČR, Praha 1, Loretánské náměstí č. 5, za niž v řízení jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, 100 00 Praha 10, Kodaňská 4, o určení vlastnického práva k nemovitostem, za vedlejšího účastenství Mgr. P. H., správkyně konkursní podstaty akciové společnosti R., a M. Z. – Č., zastoupeného advokátem, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 5. 6. 2001, se žalobci domáhali určení vlastnického práva Obce H. m. P. k domu čp. 539 a k pozemku parc. č. 501 (o výměře 1911 m2) v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že Obec H. m. P. získala uvedené nemovitosti podle ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb. z majetku České republiky do svého vlastnictví; tyto nemovitosti jsou ve správě Městské části P. ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o h. m. P. K těmto nemovitostem je však bez odpovídajícího právního titulu zapsáno vlastnické právo České republiky – Ministerstva zahraničních věcí na listu vlastnictví č. 674 pro katastrální území S. M. u Katastrálního úřadu P. Nemovitosti uvedené v žalobě byly v roce 1955 předány dohodou o správě národního majetku Ministerstvem školství a kultury do správy Obchodního národního výboru v P. Tento národní výbor (jeho finanční odbor) uzavřel 17. 5. 1972 hospodářskou smlouvu s Komunistickou stranou Československa, která pak převedla tyto nemovitosti do faktického užívání Svazu sovětských společností pro družbu a kulturní styky se zahraničním, jehož právním nástupcem byl Dům sovětské vědy a kultury. Právo trvalého užívání Komunistické strany Československa, zaniklo 16. 5. 1990 za základě dohody o zániku práva trvalého užívání, která byla uzavřena s Obvodním národním výborem v P.; v důsledku toho nemohl existovat žádný právní titul Domu sovětské vědy a kultury k užívání uvedených nemovitostí a tento Dům posléze nemovitosti vyklidil. Tím přestalo i to, že tyto nemovitosti by plnily nějaké úkoly v oblasti zahraniční politiky, jak své nároky na ně odůvodňovalo Ministerstvo zahraničních věcí. Žalobci jsou proto přesvědčení, že dům čp. 539 s pozemkem parc. č. 501 v P. přešly ke dni 24. 5. 1991 podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví Obce H. m. P., které mělo titul k jejich svěření do hospodaření Městské části P.
Za žalovanou Českou republiku navrhlo Ministerstvo zahraničních věcí zamítnutí žaloby s tím, že v daném případě nebyly splněny podmínky přechodu v žalobě uvedených nemovitostí do vlastnictví žalující obce ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. V tomto vyjádření bylo namítáno, že ohledně dohody o zániku trvalého užívání domu čp. 539 a pozemku parc. č. 656 v P., uzavřené finančním odborem Obvodního národního výboru v P. s Komunistickou stranou Československa – Ústředním výborem KSČ, „není možné jednoznačně a objektivně určit datum jejího podpisu“; jsou totiž na ní ručně dopisována různá data (15. 5. 1990, 16. 5. 1990 a 21. 5. 1996); podle názoru Ministerstva zahraničních věcí tato dohoda byla antidatován, a to s cílem obejít nařízení vlády ČSFR č. 212/1990 Sb. (podle něhož byl odňat nemovitý majetek státu, jenž byl v trvalém užívání Komunistické strany Československa), aby totiž předmětné nemovitosti nepřešly na základě zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví Obce H. m. P. Dále je v této dohodě chybně označen pozemek, n němž je dům čp. 539 postaven. Ze strany žalované České republiky je proto vznášena námitka neplatnosti uvedené dohody „z důvodu vady projevu vůle“. Dne 22. 3. 1995 byl sice mezi Českou republikou – Obvodním úřadem P. a Komunistickou stranou Čech a Moravy – Ústředním výborem KSČM podepsán dodatek, v němž bylo opraveno chybné označení parcely, na němž je dům čp. 539 postaven, ale podle názoru žalované České republiky nebylo možné tímto dodatkem konvalidovat původní dohodu. V roce 1992 se Městská část P. domáhala žalobou u soudu, aby bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 určeno její právo hospodaření s domem čp. 539 (i s pozemkem, na němž je dům postaven), ale její žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24. 1. 1994, čj. 20 C 149/92-45, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze z 10. 11. 1994, sp. zn. 22 Co 85/94.
Pozemek parc. č. 501 je až od 13. 12. 1999 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastnictví Obce h. m. P.
Podle názoru žalované České republiky – Ministerstva zahraničních věcí nebyly tedy nemovitosti, uvedené v žalobě žalobce, ve vlastnictví České republiky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.; nemohlo tedy k těmto nemovitostem přejít vlastnictví ze státu do vlastnictví Obce H. m. P., protože podle ustanovení §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. nepřecházejí do vlastnictví České republiky nemovité věci s příslušenstvím, které byly v trvalém užívání Komunistické strany Československa a ke dni 1. 6. 1990 jí byly odňaty; podle ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. k těmto věcem náleželo hospodaření Ministerstvu financí ČR. Ministerstvo zahraničních věcí vykonávalo prozatímní správu k pozemku parc. č. 501 na základě výjimkové doložky Ministerstva financí ČR z 27. 6. 2000, čj. 222/46 640/2000. Na podkladě takové výjimkové doložky byla v katastru nemovitostí zapsáno vlastnictví České republiky – Ministerstva zahraničních věcí.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 19. 4. 2004, čj. 24 C 151/2001-76, byl připuštěn vstup do řízení na straně dosud žalující Městské části P. i také Obci H. m. P.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté vynesl rozsudek z 13. 5. 2004, čj. 24 C 151/2001-93, jímž zamítl žalobu žalobců Městské části P. a H. m. P. o určení, že vlastníkem domu čp. 539 a pozemku parc. č. 501 (o výměře 1911 m2) v katastrálním území S. m. (obec P.). Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem domu čp. 539 a pozemku parc. č. 501 (o výměře 1911 m2) v katastrálním území S. M. (obec P.). Žalobcům bylo uloženo nahradit (společně a nerozdílně) České republice, za niž v řízení jednal Úřad pro zastupování státu ve věch majetkových, náklady řízení 10.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo dále uloženo zaplatit vedlejším účastníkům řízení – R., a. s., 8.225,- Kč a M. Z. 8.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že z podmínek nezbytných pro přechod některých věci z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. se žádné ze žalujících nepodařilo prokázat, že s majetkem, uvedeným v žalobě, ve stanovené době skutečně hospodařila. V daném případě byly v rozhodné době nemovitosti, uvedené v žalobě, užívány Domem sovětské vědy a kultury, který byl zřízen na základě dohody mezi vládami ČSSR a SSSR z 12. 5. 1971 jako samostatná právnická osoba, a uvedenému Domu byly poskytnuty prostory pro jeho činnost. Soud prvního stupně z toho dovozoval, že nemovitosti, uváděné žalujícími, nebyly v rozhodné době ve vlastnictví České republiky, nýbrž ve vlastnictví čs. federace a tedy vlastnické právo k těmto nemovitostem nemohlo přejít na Obec H. m. P. Dům čp. 539 v P. – S. M. zůstal tedy ve vlastnictví ČSFR až do doby jejího rozdělení na základě zákona č. 541/1992 Sb., o dělení majetku federace, a vlastnictvím České republiky se stal až 1. 11. 1993. Podle názoru soudu prvního stupně „protože nebyla splněna uvedená jedna z taxativních podmínek pro nabytí vlastnictví k nemovitostem obcemi, není třeba se zabývat tím, zda byly splněny i ostatní podmínky“.
K námitkám žalobců proti tvrzení žalované, ohledně neplatnosti dohody z 12. 5. 1971 o užívání nemovitostí domem sovětské vědy a kultury v P., byl soud prvního stupně toho názoru, že objekt užívání byl v dohodě přesně charakterizován číslem popisným a katastrálním územím, ale chybně byl označen pozemek; takovou vadu bylo možné odstranit a nezakládala neplatnost právního úkonu; nedostatek vážnosti projevu vůle, ani jeho nesrozumitelnost nebyly prokázány a z textu dohody nebylo možné na neplatnost dohody usuzovat“,. Dospěl proto soudu prvního stupně k závěru, že vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, je žalovaná Česká republika.
O nákladech řízení rozhodl soudu prvního stupně s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Obvodní soud pro Prahu 1 pak ještě vynesl doplňující rozsudek z 3. 2. 2005, čj. 24 C 151/2001-120, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že žalující Městská část P. má svěřen do správy dům čp. 539 a pozemek parc. č. 501 (o výměře 1911 m2) v katastrálním území S. M.
O odvoláních žalujících Městské části P. a Obce H. m. P. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 13. 5. 2004, čj. 24 C 151/2001-93 (ve znění doplňujícího rozsudku z 3. 2. 2005, čj. 24 C 151/2001-120) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 2. 6. 2005, sp. zn. 20 Co 133, 134/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích ve věci samé a o nákladech řízení mezi žalobci a vedlejšími účastníky (Mgr. P. H., správkyní konkurzní podstaty a s. R., jakož i M. Z. – Č.) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci jsou povinni zaplatit vedlejším účastníků řízení na náhradu nákladů řízení 12.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno že odvolání žalobců nebylo shledáno opodstatněním.
Odvolací soud pokládal z výsledků provedeného dokazování za doloženo, že dům čp. 539 a pozemek parc. č. 501 v P. byly, jak vyplývá z hospodářské smlouvy, odevzdány z národního majetku do trvalého užívání Ústředního výboru tehdejší Komunistické strany Československa, a to rozhodnutím ministra kultury z 19. 7. 1955 (tedy ještě před předáním jejich správy bývalému Obvodnímu národnímu výboru v P.); podle smlouvy z 26. 11. 1970 měly pak sloužit dočasnému užívání Svazem sovětských společností pro družbu a kulturní styky se zahraničím. Dohodu o dočasném pronájmu budovy pro Dům sovětské vědy a kultury ze dne 3. 6. 1971 uzavřel Ústřední výbor Komunistické strany Československa s uvedeným svezem sovětských společností (jenž činnost Domu sovětské vědy a kultury financoval ve smyslu článku 3 vyhlášky č. 811971 Sb.), a to k realizaci dohody uzavřené mezi vládami ČSSR a SSSR o zřízení Domu sovětské vědy a kultury (vyhlášené pod č. 81/1971 Sb.), když v této dohodě je i zmínka o dočasném pronájmu nemovitostí tomuto Domu (v článku VIII dohody). Odvolací soud z toho dovozoval, že je tu nerozhodné, že dohodu sjednal uvedený ÚV KSČ a nikoli stát; podle názoru odvolacího soudu totiž tato skutečnost nic nemění na tom, že šlo o využití státního majetku pro účely plnění úkolů svěřených do působností ČSFR ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. a) a článku 4 odst. 4 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, neboť se prostřednictvím již zmíněné smlouvy z 3. 6. 1971 realizovala smlouva, uzavřená mezi vládami ČSSR a SSSR (konkrétně jejího článku VIII, jímž se ČSSR zavázala poskytnout Domu sovětské vědy a kultury na základě zvláštní dohody prostory pro jeho činnost). Šlo pak podle článku 4 odst. 4 ústavního zákona č. 143/21968 Sb. o majetek ČSSR (a později ČSFR), který si tento charakter podržel i ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., přičemž není, podle názoru odvolacího soudu, rozhodné, zda k zániku práva trvalého užívání Komunistické strany Československa došlo ke dni 1. 6. 1990 či dříve. Odvolací soud měl za to, že zánik práva trvalého užíváním nemovitostí nemohl současně způsobit zánik práva dočasného užívání, které se (byť bylo sjednáno trvalým uživatelem (vázalo k majetku státu, nikoli k osobě trvalého uživatele, a mohlo skončit jen zákonem stanovenými způsoby (srov. §348 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 109/1964 Sb. /hospodářského zákoníku/).
Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že nebyly-li nemovitosti, o něž v tomto řízení šlo, ke dni 24. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky, nemohl se zákon č. 172/1991 Sb. na ně vztahovat; „není pak již rozhodné, že městská část s tímto majetkem ani nemohla fakticky hospodařit ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (byť naposledy k němu náleželo právo hospodaření bývalému Obvodnímu národnímu výboru P.), neboť péči o něj ve smyslu dohody o dočasném užívání zcela zajišťoval dočasný uživatel“ Dům sovětské vědy a kultury. Mezi účastníky tohoto soudního řízení sporné nemovitosti nejsou tedy, podle názoru odvolacího soudu, majetkem Obce H. m. P., ale vlastnictvím České republiky, do jejíhož majetku přešly ovšem až dne 1. 1. 1993 na základě článku 3 odst. 1 písm. a) a článku 6 odst. 2 ústavního zákona č. 541/1992, o dělení majetku ČSFR a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku.
Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, a to podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Změnil jej jen ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a vedlejšími účastníky řízení navzájem, jejichž výše byla soudem prvního stupně nesprávně určena. V odvolacím řízení žalované, ani vedlejším účastníkům řízení náklad řízení nevznikly.
Rozsudek, odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou Obec H. m. P. zastupoval, dne 28. 6. 2005 a dovolání ze strany této obce bylo dne 24. 8. 2005 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Také dovolání ze strany Městské části P. proti rozsudku odvolacího soudu, doručenému advokátu, který ji v řízení zastupoval, dne 28. 6. 6. 2005, bylo předáno na poště 26. 8. 2005 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy rovněž ve lhůtě stanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Obec H. m. P. navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v tomto dovolání poukazováno na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu s tím, že jde o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod bylo v dovolání uplatněno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolávající se Obec H. m. P. vytýkala, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí pouze o právní názor, že žalobci neprokázali splnění jedné z podmínek potřebných pro přechod nemovitostí z majetku České republiky do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb., a to podmínky, že nemovitosti tu musely být k rozhodnému datu (tj. k 24. 5. 1991)) ve vlastnictví České republiky, ale pokud se týkalo dalších podmínek, jejich neplnění nebylo soudem prvního stupně ale ani odvolacím soudem, již posuzovaná.
Podle názoru uvedené dovolatelky soud „v rozporu s hmotným právem“ uváděl, že Dům sovětské vědy a kultury v Praze byl zřízen dohodou z 12. 5. 1971, uzavřenou mezi vládami ČSSR a SSSR a uveřejněnou pod č. 87/1971 Sb., a to jako samostatná právnická osoba, jejíž činnost zahrnovala celé území čs. federace. Z článku I. uvedené mezivládní dohody však pouze vyplývalo, že vláda ČSSR souhlasila se zřízení „instituce“ sloužící k uvedenému účelu. Tato „instituce“ však nebyla založena či zřízena touto dohodou; bylo založena jen druhou smluvní stranou uvedené dohody, uzavřené mezi vládami ČSSR a SSSR; byla tedy zřízena ze strany SSSR. Dovolatelka také vytýkala, že odvolací soud nesprávně na daný případ aplikoval článek 21 zákona č. 143/1968 Sb. (který se týkal nesouvisející otázky životního prostředí). Dovolatelka rovněž vytýkala, že odvolací soud nesprávně nebral v úvahu, že „po uzavření mezivládní dohody z 12. 5.1971 se tato skutečnost již neobrážela v nové hospodářské smlouvě ze 17. 5. 1972, uzavřené mezi Čs. státem – Obvodním národním výborem v P. a Komunistickou stranou Československa, která nahradila listiny z 19. 7. 1955, respektive z 26. 11. 1970.
Dovolatelka ještě poukazovala na další okolnosti, o nichž má za to, že jsou významné pro posouzení této právní věci: Mezivládní dohodou publikovanou pod č. 871/1971 Sb. je doloženo, že smluvní stranou této dohody nebyla Komunistická strana Československa; článek 8 této dohody výslovně stanovil, že československý stát poskytne Domu sovětské vědy a kultury v P. prostory pro jeho činnosti; KSČ tu nebyla zmocněna jednat za stát. ČSSR však nebyla zřizovatelem uvedeného Domu, nýbrž pouze souhlasila se zřízením vědeckého a kulturního střediska SSSR v ČSSR. Dům sovětské vědy a kultury v P. vyvíjel činnost po celém tehdejším území ČSSR, ale tento Dům nezabezpečoval úkoly čs. státu „ v oblastech svěřených ve smyslu článku 4 odst. 4 ústavního zákona č. 143/1968 Sb.“. Dovolatelka tedy dovozovala, že odvolací soud ve svých závěrech, obsažených v rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, pominul hmotně právní ustanovení citované mezivládní dohody i ústavního zákona č. 143/1968 Sb. Z těchto uvedených okolností dovolatelka naopak dovozovala, že v tomto případě disponovala s nemovitosti pro účely Domu sovětské vědy a kultury Komunistická strana Československa bez zmocnění (a bez opory v právních předpisech) a suplovala svými úkony jednání státu; poskytnutí nebytových prostor Domu sovětské vědy a kultury nebylo možné považovat za plnění úkonu československé federace ve smyslu článku 7, případně 16 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. (ve znění platném ke dni 24. 5. 1991).
Dovolávající se Městská část P. navrhovala rovněž, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a své dovolání odůvodňovala stejně jako dovolávající se Obec H. m. P. Dodával ještě, ž odmítá tezi odvolacího soudu, týkající se „podezření o antidatování dohody“ z května 1990, protože k ničemu takovému v daném případě nedošlo.
Přípustnost dovolání obou dovolatelek bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešil-li odvolací soud v tomto rozhodnutí právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu anebo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 24 C 151/2001 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovala dovolání dovolatelek bylo konkrétně poukazováno na ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ale zároveň i na ustanovení nařízení vlády č. 212/1990 Sb., o odnětí nemovitého majetku státu v trvalém užívání Komunistické strany Československa, ale také na ustanovení dříve platných předpisů (ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, vyhlášky č. 81/1971 Sb., kterou byla vyhlášena Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o zřízení a činnosti Domu sovětské vědy a kultury v P., a také na ustanovení zákona č. 109/1964 Sb. /hospodářského zákoníku/, zejména jeho ustanovení §348 odst. 2 i na ustanovení zákona č. 541/1992, o dělení majetku České a Slovenské Federativní republiky. Dovolací soud se zabýval i úvahou o možné aplikaci ustanovení §39 občanského zákoníku).
Uvedená ustanovení těchto soudy obou stupňů zmiňovaných právních předpisů se projednávané právní věci týkala a aplikace a výklad těchto ustanovení ze strany soudů obou stupňů nelze označit jako odporující těmto ustanovením a výsledkům v řízení provedeného dokazování a jeho hodnocení ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu, svěřujícího soudům hodnocení důkazů na základě procesní zásady volného hodnocení důkazů.
Soudy obou stupňů při aplikaci a výklad ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, položily správně důraz na to, že pro přechod věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí musí být splněny všechny podmínky uvedené v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 11. 1996, IV. ÚS 185/96, uveřejněném pod č. 131 svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl totiž rovněž zaujat výslovný právní závěr: „Pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněny kumulativně tři podmínky stanovené v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni měl právo hospodaření k němu právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil“.
Odvolací soud se svými závěry nelišil ani od dalších právních závěrů vyjádřených např. v nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 1998, I. ÚS 387/97, uveřejněném pod č. 44 ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že totiž i ze zákona č. 496/1990 Sb. vyplývá, že je nutné odstranění následků stavu, který trval od roku 1948, kdy s majetkem všeho lidu, tedy s majetkem státu, bylo nakládáno ze strany bývalé KSČ jako s majetkem vlastním, jakož i právního závěru obsaženého v nálezu uveřejněném pod č. 133 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že totiž není-li v ustanovení právního předpisu vyjádřen zákaz ve spojení se sankcí neplatnosti, je třeba na povahu ustanovení právního předpisu z hlediska kogentnosti a dispozitivnosti usuzovat s ohledem na související ustanovení jiných právního předpisů, popřípadě právního řádu vůbec.
Nedospěl proto dovolací soud přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud v daném případě řešil v rozporu s hmotným právem právní otázku, když pojednávanou právní věc posoudil tak, že ze smyslu ustanovení §1, §4 odst. 4 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. věc posoudil tak, že tu šlo o majetek čs. federace, k němuž zánik práva trvalého užívání nemohl současně způsobit zánik práva dočasného užívání, které se vázalo k majetku ČSSR (ČSFR), nikoli k osobě trvalého uživatele, a že tedy ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (k 24. 5.1991) nebyly nemovitost, o něž v tomto řízení šlo, ve vlastnictví České republiky, do jejíhož majetku přešly až k 1. 1. 1993 na základě článku 3 odst. 1 písm. a) a článku 6 odst. 2 ústavního zákona č. 541/1992 Sb. (o dělení majetku ČSFR a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku). Nebylo tu tedy možné dospět k závěru o rozporu s hmotným právem, k němuž by tu došlo v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože tedy v daném případě nedošlo k tomu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z2. 6. 2005, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil právní otázku, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo některou otázku v rozporu s hmotným právem, případě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s uvážením i právních závěrů obsažených v nálezech Ústavního soudu ČR), přikročil dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustná, nesplňující zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí, ani vedlejším účastníkům řízení v řízení o dovolání náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu