ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2599.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2599/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Bytovému podniku v P. a 2) Městské části P., oběma zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 418/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.2.2000, č.j. 19 Co 648/99-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 jako soudu prvního stupně ze dne 3. 2. 1997, č.j. 17 C 418/95, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku a rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně a o nákladech řízení státu. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž byla původní vlastnicí jedné ideální čtvrtiny předmětných nemovitostí A. Š., která byla sestrou otce žalobkyně. Výše uvedená část nemovitosti přešla na základě darovací smlouvy ČD 7065/63 ze dne 24. 4. 1963 do vlastnictví státu. Žalobkyně se stala oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Svůj nárok na vydání věci – předmětné části nemovitosti uplatnila výzvou ze dne 18.4.1995 prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. B. Tato výzva však byla adresována Bytovému podniku v P., který v té době již nebyl osobou povinnou, neboť předmětné nemovitosti přešly podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce. Odvolací soud shledal, že z ustanovení §3 odst. 1 citovaného zákona nelze dovodit, že bylo možno vyloučit z přechodu na obec i majetek, na jehož vydání uplatnila nárok oprávněná osoba, a to v době po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Vyslovil závěr, že k vynětí z přechodu do vlastnictví obcí mohlo dojít jen u majetku, k němuž byl nárok na vydání uplatněn před účinností zákona, t. j. 24.5.1991. Dnem účinnosti citovaného zákona přešly ostatní věci do vlastnictví obcí. Odvolací soud dospěl k závěru, že výše uvedené výzvě je nutno přiznat účinky podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu ÚS 164/1994 Sb., který nabyl účinnosti 1. 11. 1994. Dále dovodil, že pokud žalobkyně uplatnila svůj nárok proti druhému žalovanému u soudu až 19. 11. 1996 a žalovaný namítl promlčení nároku, tak tento nárok byl promlčen a nelze jej přiznat.
Výrok o zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že otázka účinků řádné výzvy a výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. byla již v dané věci judikaturou vyřešena.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně, řádně zastoupena advokátem, včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Žádala, aby Nejvyšší soud sám kladně posoudil zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Otázkou zásadního právního významu podle názoru dovolatelky je, zda účinky řádné výzvy podané u toho, o němž se oprávněná osoba na základě objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, přecházejí na subjekt, na který věc měla přejít a který ji v současné době drží. Na podporu své žádosti argumentovala tím, že odvolací soud nastoluje právní stav, kdy včas podaná výzva u jednoho subjektu má právní účinky řádné výzvy u subjektu jiného. Znamenalo by to, že oprávněná osoba by musela podat žalobu proti povinné osobě, u které původně výzvu k vydání věci nepodala. Další otázkou zásadního právního významu podle dovolatelky je , zda posouzení gramaticky jednoznačného ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. u slova „uplatní\" vylučuje z přechodu ze státu na obec pouze ten majetek, na který uplatnila oprávněná osoba výzvu do účinnosti tohoto zákona, nebo se vztahuje i na majetek, k jehož vydání uplatnila oprávněná osoba výzvu po účinnosti citovaného zákona. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, na základě něhož výše uvedené ustanovení citovaného zákona vylučuje z přechodu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně kterých byl nárok na jejich vydání uplatněn před účinností tohoto zákona, tedy před 24. 5. 1991. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b) a d) o.s.ř. Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.( dále jen ,,o. s. ř. „).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodává a ostatně to dovolatel ani netvrdí. Vzhledem k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo ani jeho dřívější odlišné rozhodnutí zrušené odvolacím soudem s důsledky vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu ( §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ). Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit, zda je dána přípustnost dovolání z důvodu uplatněného dovolatelem podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním ) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují ) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil k výkladu zákona č.172/1991 Sb. v restitučních sporech v souvislosti s určením povinné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu k majetku, který přešel do vlastnictví obcí. Nejen v rozsudku ze dne 26.9.1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, publikovaném pod č. 17 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, ale i v mnoha dalších rozhodnutích Nejvyšší soud přijal závěr, že věci (zde nemovitosti) přešly zákonem č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku připínají, včetně povinnosti věc vydat, stanovené v §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obce jako vlastník s tímto majetkem převzaly nejen povinnosti, jež se spojují s institutem vlastnického práva vůbec a stíhají vlastníka každé věci, nýbrž i specifickou povinnost, danou restitučními předpisy, t.j. povinnost vydat věc, ke které bude později (po 24.5.1991) důvodně uplatněn restituční nárok. Stejně tak opakovaně již Nejvyšší soud zdůraznil, že je bez právního významu okolnost, zda oprávněná osoba odvíjí svůj nárok od pozdějších změn zákona č. 87/1991 Sb., tedy například od nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu. Původní určení povinné osoby ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jako právnické osoby, která věc drží ke dni účinnosti zákona, bylo totiž v důsledku právní úpravy provedené zákonem č. 172/1991 Sb. významně modifikováno právě okolností, že věc, která jinak podléhá režimu restitučního zákona, právně účinně změnila svého vlastníka, jímž dosud byl stát. Tento vlastník má ovšem, jak již uvedeno, zvláštní postavení potud, že svého vlastnického práva může být zbaven kromě jiných právních titulů, jež se vyznačují absencí souhlasu vlastníka (např. vyvlastněním), také cestou vydání věci povinné osobě, která po 24.5.1991 řádně uplatní důvodný restituční nárok. Platí tedy, že ve vztahu k majetku, který dnem 24.5.1991 přešel z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. proto, že k němu k tomuto dni nebyl uplatněn restituční nárok, je povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. obec jako jeho vlastník.
Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud proto musel podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přistoupit k odmítnutí podaného dovolání, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v dovolání uvedených.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. dubna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu