ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.26.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 26/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce A/ L. R., zastoupeného advokátem, a B/ M. R., zastoupeného JUDr. B. B., jako obecným zmocněncem, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o náhradu za nevydané pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 21 C 37/2001, o dovolání žalobce Ladislava Rollera proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.9.2003, čj. 20 Co 254/2003-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19.2.2003 zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali náhrady ve výši 392.900 Kč za pozemky, a to podle druhé části zákona č. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Soud dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou byly pozemky na stát převedeny, byla sice uzavřena v tísni, nikoli však za nápadně nevýhodných podmínek. Pozemky, které byly vedeny jako louka a byly v užívání státního statku, byly prodány za cenu podle tehdy platné vyhlášky a cena byla dokonce zvýšena.
Městský soud v Praze na základě odvolání žalobců přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a svým shora uvedeným rozsudkem z 18.9.2003 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Neshledal oprávněným názor žalobců, že soud se neměl již zabývat okolnostmi, za nichž byly pozemky převedeny, tj. naplněním podmínek dle §6 odst. 1 písm.k) zákona o půdě, když touto otázkou se již zabýval pozemkový úřad. (Odvolatelé totiž poukazovali na to, že pozemkový úřad již rozhodl, že žalobci nejsou vlastníky uvedeným pozemků, a z uvedeného hlediska se věcí zabýval v rámci přezkumného řízení i soud). Odvolací soud se vypořádal i s tvrzením žalobců, že v době převodu byly předmětné pozemky již pozemky stavebními a že za část pozemků nebyla náhrada proplacena.
Odvolací soud v prvé řadě vyslovil závěr, že v tomto řízení není vázán právními názory, které ve svých rozhodnutích vyslovil pozemkový úřad, případně krajský soud v rámci přezkumného řízení, v otázce, zda byly naplněny podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvy jako restitučního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm.k) zákona o půdě. Pozemkovému úřadu přísluší rozhodovat pouze o vlastnictví oprávněné osoby podle §9 odst. 4 zákona o půdě a i přezkum jeho rozhodnutí soudem je závazný jen z tohoto hlediska. Pro spor o náhradu není rozhodující, že žalovaný neučinil námitku o tom, že není dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm.k) zákona o půdě v řízení před pozemkovým úřadem. Pokud ji učinil ve vyjádření k žalobě, musí se jí soud zabývat. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně že v dané věci byla naplněna jen jedna ze dvou současně vyžadovaných podmínek, a to okolnost, že kupní smlouva byla se strany rodičů žalobců uzavřena v tísni; nebyla však splněna podmínka druhá, tj. že ve smlouvě byly pro prodávající sjednány nápadně nevýhodné podmínky. Za správný považoval názor odvolatelů, že při posuzování této otázky jde především o ekvivalenci vzájemných plnění tak, jak jsou sjednána ve smlouvě. Podle odvolacího soudu však se nápadná nevýhodnost smluvených podmínek posuzuje vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým, tj. zda podmínky smlouvy byly ve vztahu k prodávajícím stejné jako k jiným prodávajícím za shodných okolností. V době uzavření smlouvy ( tj. k 18.11.1968), platila pro oceňování nemovitostí vyhláška č. 74/1964 Sb.; podle jejího §15 odst. 1 písm.a) a b) měli prodávající obdržet za pozemky určené pro stavbu rodinných domků při dané výměře 2.583,50 Kč, plnění se strany kupujícího státu však činilo 5.680 Kč a náhradní pozemek. Pro kupující proto nebyly sjednány nápadně nevýhodné podmínky, ale naopak měli obdržet více než jiní prodávající v obdobném postavení. Okolnost, zda veškeré plnění bylo poskytnuto, je pro dané řízení nerozhodná. Odvolací soud také považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že pokud jde o charakteristiku prodávaného pozemku, je rozhodný údaj o jeho kultuře, uvedený v operátech evidence nemovitostí, ledaže by žalobci prokázali, že předmětné pozemky byly již v době prodeje zařazeny do schváleného seznamu pozemků pro výstavbu rodinných domků. To však žalobci neprokázali – naopak bylo zjištěno, že souhlas k vynětí předmětných pozemků z půdního fondu byl vydán až po uzavření kupní smlouvy, v roce 1969.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání jen žalobce L. R. Uplatňuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu, podle obsahu dovolání jde však spíše o výtky namířené proti jiným, předcházejícím řízením u pozemkového úřadu a příslušného soudního přezkumu. Pokud jde o dané řízení, vytýká soudům, že se nezabývaly platností kupní smlouvy z toho důvodu, že prodávajícím bylo zaplaceno více než jim příslušelo podle cenové vyhlášky. Podle něj \"by postačilo konstatování neplatnosti kupní smlouvy v důsledku poskytnutí vyšší kuní ceny a restitučního důvodu, uvedeného v §6 odst.1 písm.p), čímž by zcela odpadl jakýkoliv manévrovací prostor pro soud uplatňované úvahy a soud by se mohl nerušeně věnovat řešení otázky, kterou předložila naše žaloba – stanovení výše náhrady podle §28a zákona o půdě\". Dovolatel dále uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. Úvahy odvolacího soudu považuje za správné, pokud soud posuzuje otázky ceny pozemků v době převodu, opomíjí však, že v dané věci nejde o cenu, ale o náhradu v restitučním řízení. Odvolací soud také přehlédl, že podle zápisu o výběru staveniště z roku z 24.10.1969 bylo již v roce 1966 rozhodnuto o vyčlenění 0,9940 ha ze ZPF na svépomocnou bytovou výstavbu, a Městský národní výbor v Ú. n. O. měl sdělit čísla vyčleněných pozemků. Podle dovolatele se vynětí ze zemědělského půdního fondu v roce 1969 týkalo jiných pozemků než těch, za něž požaduje náhradu. Konečně pak poukazuje na §134 a §135 občanského soudního řádu (OSŘ) s tím, že odvolací soud měl vycházet z rozhodnutí pozemkového úřadu jako celku, tedy i v části odůvodnění, z níž je patrné, že žalobce považoval za oprávněné osoby. Ve stručného shrnutí obsahu dovolání se uvádí, že za vadu , která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považuje okolnost, že \"ačkoliv od právní moci rozhodnutí správního orgánu uplynuly víc jak tři roky, soudy ještě navíc prohlašovaly co z pravomocného správního rozhodnutí je či není pro ně závazné. Nesprávné právní posouzení \"souvisí s nedostatečným zájmem soudů o související ustanovení části prvé – čtvrté OSŘ a také s tím, že odvádějí od řešení případu rozebíráním a zjišťováním nepodstatných okolností – kultura \"louka\" a dále s tím, že ačkoliv se v řízení řešila otázka platnosti kupní smlouvy, byl nastolen nesprávný právní závěr\". Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, byly zrušeny, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání neodkazuje na příslušná ustanovení OSŘ pokud jde o dovolací důvody a přípustnost dovolání, jinak splňuje náležitosti stanovené v §241 a 241a OSŘ; z jeho obsahu lze dovodit, že dovolání se podává z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a c) OSŘ. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvého stupně v této věci, nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm.a) a b) OSŘ. Dovolání by bylo proto přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam ( §237 odst. 1 písm.c) OSŘ). K takovému závěru však dovolací soud nedospěl.
Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm.a) OSŘ jsou směrodatné pouze právní závěry odvolacího soudu, nikoli skutková zjištění, jakým je např. zjištění, kdy byla vydáno rozhodnutí příslušného orgánu o vynětí předmětných pozemků ze zemědělského půdního fondu. Tvrzené vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm.a) OSŘ představují dovolací důvod, avšak dovolací soud se jimi může zabývat jen v případě, že dovolání je přípustné – jejich případná existence sama o sobě by rovněž nezakládala přípustnost dovolání. Dovolací soud proto mohl přípustnost dovolání posoudit pouze ve vztahu k právním závěrům odvolacího soudu, jež vedly k jeho rozhodnutí. Tím je právní závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců v řízení, založený na posouzení, že nesplňují podmínky stanovené zákonem pro statut oprávněných osob ve smyslu §4 ve spojitosti s §6 odst. 1 písm.k) zákona o půdě. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Posouzení nápadně nevýhodných podmínek kupních smluv, spočívající v tom, že kupní cena byla poskytnuta v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy, nečiní již v judikatuře soudů potíže a odvolací soud ji posoudil v souladu s běžnou judikaturou. Lze odkázat i na nález Ústavního soudu z 6.1.1998, zn. I. ÚS 257/96, v němž se uvádí : \"Lze vycházet z ustálené judikatury podle níž – byla-li kupní cena v době uzavření kupní smlouvy dohodnuta na základě tehdy platných cenových předpisů, není možné bez dalších úvah usuzovat na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho na existenci nápadně nevýhodných podmínek\".
Dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo s jeho judikaturou, případně že by šlo o věc dosud v rozhodování Nejvyššího soudu neřešenou. Dovolání proto neshledal přípustným a podle §243b odst. 5 a §218 písm.c) OSŘ je odmítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalované, jež by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měla nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu