ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2603.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2603/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované: o bec Skryje , se sídlem Skryje 15, Skryje u Rakovníka, zastoupena Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem v Praze 2, Botičská 4, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 107/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, č. j. 28 Co 3/2010-240, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, č. j. 28 Co 3/2010-240, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 10. 2009, č. j. 5 C 107/2008-183, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15.10.2009, č.j. 5 C 107/2008-183, kterým bylo určeno, že vlastníkem předmětných pozemků (tj. parc. č. st. 122/1, parc. č. 75, parc. č. 244/1, parc. č. 997, zapsané na LV č. 476 vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, pro katastrální území S. a obec Skryje) je Česká republika a příslušnost hospodařit s těmito pozemky náleží Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Odvolací soud současně ve výroku II. rozsudku rozhodl, že žádný u účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ve věci se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem výše uvedených pozemků, přičemž žalobu odůvodnil naléhavým právním zájmem na určení vlastnictví. Ten má být dán potřebou odstranit dvojí zápis vlastnictví k předmětným pozemkům. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, protože podle jejího tvrzení je vlastníkem předmětných pozemků obec Skryje a nikoliv Česká republika. Před odvolacím soudem se tak domáhala změny, případně zrušení výše uvedeného rozsudku prvního stupně. Své vlastnické právo k předmětným nemovitostem dovodila z §2 zákona č. 172/1991 Sb., jelikož ke dni 31.12.1949 byla jejich vlastníkem. Předmětné nemovitosti, které spolutvořily školní areál, byly majetkem zvláštního školního fondu ve smyslu §82 zákona č. 95/1948 Sb. a podle tohoto ustanovení přešly do vlastnictví nositele školního nákladu, jímž byla žalovaná. Ta fakticky financovala výstavbu i provoz obecné školy. Dále žalovaná opírala své vlastnické právo o vydržení nemovitostí (§134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), jelikož v dobré víře pozemky držela po dobu více než deseti let.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na žalovanou nepřešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům podle §1 zákona č. 172/1991 Sb., protože nebyla splněna jedna ze tří stanovených kumulativních podmínek. Žalovaná totiž nepředložila žádné relevantní důkazy o tom, že ke dni 24.5.1991 s předmětnými pozemky hospodařila a naopak bylo prokázáno, že k uvedenému datu s předmětnými pozemky hospodařil stát. Soud prvního stupně se rovněž zabýval otázkou vydržení, resp. dobré víry žalované při držení nemovitostí. Žalovaná však podle závěrů soudu nemohla svou dobrou víru odvozovat od zákona č. 172/1991 Sb., resp. označovat jej jako domnělý právní titul; soud připustil, že pro posouzení otázky bylo zapotřebí komplikovaného postupu seznamování se s prvorepublikovými a „rakousko-uherskými“ předpisy. V odůvodnění k tomu dále uvedl, že žalovaná podala proti Školskému úřadu Most žalobu k Okresnímu soudu v Rakovníku (sp.zn. 4 C 493/1992) o uložení povinnosti vydat jí podle §2 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. nemovitosti. V návrhu žalovaná uvedla, že do 24.4.1991 byly nemovitosti v užívání Okresního úřadu v Mostě, od roku 1992 přešly na základě delimitační dohody na Školský úřad v Mostě. Okresní úřad v Mostě zpochybnil přechod vlastnictví nemovitostí na žalovanou, vyjma budovy školy, pozemku č. 122/1 a č. 75. Tyto skutečnosti podle soudu snižují dobou víru žalované jako držitelky, neboť měla mít pochybnosti o tom, zda jí vlastnické právo k předmětným nemovitostem náleží. Žalovaná nedisponovala žádným nabývacím titulem, od kterého by mohla objektivně odvozovat svou dobrou víru.
Odvolací soud ve svém rozsudku shledal závěry soudu prvního stupně jako správné. Předpoklady pro přechod předmětných nemovitostí na žalovanou podle §1 zákona č. 172/1991 Sb. nebyly naplněny a závěry soudu v tomto ohledu nejsou v rozporu ani s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou žalovaná odkazovala. Podmínky uvedené v §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nebyly rovněž splněny, protože nebylo prokázáno, že nemovitosti byly ke dni 31.12.1949 ve vlastnictví žalované. V dalším textu odůvodnění odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně rozlišil mezi místní školní radou, školní obcí a Obecnou školou Skryje. Zabýval se přitom právní úpravou před rokem 1950 (§17 odst. 1, §25, §35 zákona č. 292/1920 Sb., §4 odst. 2 zákona č. 77/1927 Sb., §2 zákona č. 16/1873, zákonem č. 233/1935 Sb. apod.), příslušnými rozhodnutími a dalšími dokumenty. K tomu uzavřel, že předmětné nemovitosti (budova školy spolu s pozemky) měly povahu samostatného účelového jmění, tedy fondu, jemuž byla přiznána povaha zvláštního právního předmětu. Neměly však charakter školního fondu ve smyslu §82 zákona č. 95/1948 Sb. Žalovaná nebyla ani nositelem školního nákladu a nemohla se tak stát k 1.9.1948 ex lege jejich vlastníkem. Ke dni 31.12.1949 tak nebyly historickým majetkem žalované a vlastnické právo k nim na žalovanou nemohlo podle §2 zákona č. 172/1991 Sb. přejít (ke dni 24.5.1991). Vzhledem k tomu, že pozemky nebyly ani ve vlastnictví školní obce a nepřešly na stát podle §38 zákona č. 279/1949 Sb. (tj. ke dni 1.1.1950), soud uzavřel, že se nemovitosti staly vlastnictvím státu uchopením bez právního důvodu po 1.1.1950. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí neztotožnil se závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem o povaze obecné školy jako školního fondu (rozsudek ze dne 14.3.1995, sp.zn. 11 Co 1/94). V závěru odůvodnění se soud zabýval otázkou vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Uvedl příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (např. 22 Cdo 1398/2000, 22 Cdo 508/2001 a další) a dovodil, že žalovaná může opírat svou dobrou víru o vydržení o zákon č. 172/1991 Sb., jestliže byla v dobré víře, že splňuje podmínky uvedeného zákona pro přechod vlastnického práva na ni ze státu. Tyto podmínky jsou však v zákoně zcela jednoznačně definovány a pokud jde o důvod uvedený v §1 tamtéž, nemohla být žalovaná v dobré víře, že tyto podmínky splňuje (viz žaloba u Okresního soudu v Rakovníku, sp.zn. 4 C 493/1992). Pokud šlo o důvod pro přechod majetku podle §2 zákona č. 172/1991 Sb., došel soud k závěru, že žalovaná se rovněž nemohla domnívat, že jde o její historický majetek, a to zejména proto, že nebyla zapsána v pozemkové knize jako vlastník (tam byla zapsána Obecná škola ve Skryjích). I když žalovaná byla začátkem 90. let 20. století zapsána jako výlučný vlastník nemovitostí do katastru nemovitostí a žalobkyně zpochybnila její vlastnické právo až v roce 2008, jednalo se o zápis učiněný na základě listin předložených žalovanou. To však musela učinit s vědomím, resp. nutnou pochybností o tom, že nesplňuje podmínky pro přechod vlastnictví. Právní omyl žalované tak nebyl omluvitelný, protože si musela uvědomovat, že nesplňuje zákonem stanovené podmínky a od zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí nemůže svou dobrou víru odvozovat. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když správným shledal i výrok o nákladech řízení a o soudním poplatku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm se zabývala jak otázkou tzv. historického majetku podle §2 zákona č. 172/1991 Sb., tak i otázkou namítaného vydržení nemovitostí. V textu dovolání rozebrala rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, při čemž se opírala o jednotlivá, již výše jmenovaná zákonná ustanovení a předestřela několik právních otázek:
1. Lze za omluvitelný právní omyl považovat takový, jehož příčinou je objektivně komplikovaný výklad již několik desítek let neplatných a tedy nepoužívaných právních předpisů, které lze v plném rozsahu správně posoudit pouze se znalostí dobové literatury a judikatury, na něž se zároveň liší náhled jednotlivých soudů, tj. lze považovat správné vyhodnocení důsledků plynoucích z takové již neplatné právní úpravy za okolností, jejichž znalost je po právním laikovi možno požadovat z toho hlediska, aby postupoval s „běžnou mírou opatrnosti“?
2. Lze vyloučit dobrou víru u obce jakožto právnické osoby, aniž by byla zkoumána dobrá víra fyzických osob zastávajících funkci jejích statutárních orgánů, případně dalších funkcionářů obce, a to s přihlédnutím k tomu, že v pochybnostech se oprávněnost držby předpokládá?
3. Lze za přerušení doby trvání dobré víry, jež jednou provždy vyloučí možnost vydržení, považovat takové zpochybnění dobré víry, jež je sice učiněno, avšak následně ten, kdo dobrou víru zpochybňuje, již neučiní nic proto, aby nabytí nemovitosti držitelem zabránil, tedy na své námitce nedostatku oprávněnosti držby nijak netrvá? Obnovuje se v takovém případě dobrá víra vydržitele?
4. Lze za okolnost vylučující dobrou víru vydržitele považovat takovou procesní námitku, jež se týká jen některých ze sporných nemovitostí s tím, že vlastnické právo ostatních nemovitostí výslovně zpochybněno není, naopak je uznáno, přičemž dobrá víra ohledně oprávněnosti držby je vyloučena ve vztahu ke všem sporným nemovitostem, tj. i k těm, k nimž vlastnické právo nebylo nijak zpochybněno?
Na závěr dovolání žalovaná navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalovaná dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c). odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí). Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání je důvodné.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. „ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná “.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem nemovitosti, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Podle §134 odst. 3 a 4 obč. zák. se do této doby započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce; pro počátek a trvání této doby se přiměřeně použijí ustanovení o běhu promlčecí doby.
Ustanovení §130 odst. 1 upravuje tzv. držbu oprávněnou. Předpokladem pro existenci držby je faktický výkon panství nad věcí a dále pak vůle držitele nakládat s věcí jako s věcí vlastní. O oprávněnou držbu půjde v případě, že držitel je vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří.
Pojmové vymezení oprávněné držby je významné zejména proto, že pouze oprávněný držitel může nabýt vlastnické právo vydržením. Naproti tomu neoprávněná držba je dána tehdy, kdy držitel vykonává faktické panství nad věcí a má vůli nakládat s touto věcí jako s věcí vlastní, se zřetelem ke všem okolnostem mu však musí být známo, že není vlastníkem věci. Taková osoba je držitelem neoprávněným a má povinnost věc vydat vlastníkovi. Vymezení těchto dvou forem držby bylo zavedeno zákonem č. 509/1991 Sb. Ten navíc zavádí vyvratitelnou právní domněnku existence oprávněné držby. Existenci neoprávněné držby tak musí vždy prokazovat ten, kdo na ni poukazuje.
Oprávněným držitelem je v první řadě vlastník věci (movité či nemovité). Může jím však být (za předpokladu corporis possessionis ) i ten, kdo svou držbu opírá o jiný právní titul, jenž může být i domnělý.
Hlavním kritériem, který odlišuje obě formy držby – tedy oprávněnou od neoprávněné – je (ne)existence dobré víry. Dobrou víru je vždy nutné posuzovat objektivně („se zřetelem ke všem okolnostem“), a nikoliv subjektivně (psychologicky), tedy se zřetelem k osobnímu přesvědčení držitele. Podstatné jsou tedy vnější okolnosti, z nichž je možné posoudit, zda má držitel dostatečný důvod domnívat se, že mu určitý objekt právem náleží. Subjektivní držitelova představa v tomto ohledu není rozhodujícím faktorem. K tomu se vyjadřuje i judikatura, podle které skutkový omyl sám o sobě nevylučuje držitelovu dobrou víru a oprávněnost jeho držby.
Složitější je však otázka spojená s problematikou právního omylu ( error iuris ) a omylu o právu, neznalosti práva ( ignoratia iuris ). Omyl o právu vzhledem k zásadě vylučující omluvitelnou neznalost zákona totiž nemůže vést k existenci dobré víry. Naopak právní omyl (omyl o obsahu právní normy) vznik dobré víry sám o sobě nevylučuje. Hranice mezi obojím však není jasná a ukazuje se tak stále citelněji absence konstrukce poctivého držitele v našem právu – tj. držitele, který sice nemá formálně bezvadný titul, ale přesto je zjevně vzhledem k okolnostem i svým osobním poměrům v dobré víře, že mu věc patří. Judikatura totiž při v takových případech často tíhne spíše k závěrům v neprospěch držitele, protože otázku právního omylu posuzuje z hlediska právnického vnímání zákonného textu a nikoliv z hlediska nahlížení „průměrné osoby“. Mohou tak nastat situace, kdy ten, kdo např. drží nemovitou věc na základě smlouvy uzavření v ústní formě v roce 1965, zůstává po dlouhá desetiletí neoprávněným držitelem s právními důsledky z toho plynoucími.
K otázce posuzování dobré víry držitele se i opakovaně vyjádřil Ústavní soud, který ve svém rozhodnutí ze dne 3. 4. 2004 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 50/04 uvedl, že při posuzování otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité (běžné) opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl, respektive mohl mít, během vydržecí doby důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (vycházející z toho, jak by věc posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti) .
Oprávněná držba se však může v průběhu existence držby změnit v neoprávněnou; to má značný význam v případě posouzení otázky vydržení podle §134 obč. zák. Občanský zákoník však v tomto směru neobsahuje žádné pravidlo a je tedy nutné posuzovat každý případ jednotlivě, se zřetelem ke všem jeho okolnostem. Složité situace mohou nastat v průběhu soudních sporů. Je v nich zapotřebí mj. posuzovat, zda v určitém stádiu soudního řízení držitel musel z okolností případu zjistit, ze mu věc nepatří. V případě posouzení otázky vydržení se podle §134 odst. 4 obč. zák. uplatní pravidlo zakotvené v §112 obč. zák.. To však platí pouze v případě, že je žalováno o vydání věci. (srov. – i k předchozímu - Velký akademický komentář k občanskému zákoníku. 1. svazek (§1 - §487). Komentář K. Eliáše k §130 odst. 1 obč . zák. Praha: Linde, 2008, s. 569 – 571.).
Nejvyšší soud dospěl ze všech uvedených okolností případu k závěru, že posouzení alternativy oprávněné držby žalovaným ve vztahu k předmětným nemovitostem nebylo – ve světle nyní provedeného výkladu – ze strany nižších instancí přiléhavé ani úplné.
Je třeba vycházet z toho, že již v žalobě, jejímž účelem je především odstranění duplicity zápisů v katastru nemovitostí, se v roce 2008 tvrdí, že v mezidobí hospodařila s nemovitostmi obec Skryje.
Pokud jde o soudní řízení – jak předchozí, v němž obec žalovala s tvrzenou oporou v zákoně č. 172/1991 Sb., tak současné -, je otázkou, nakolik se obec během těchto řízení dozvěděla takové skutečnosti, které by vylučovaly její oprávněnou držbu. V předchozím řízení se mohla toliko dozvědět, že jí nenáleží zákonný vlastnický titul podle zákona upravujícího obecní restituce. Týž závěr však zůstal sporným i v tomto řízení, v němž se velmi podrobně zjišťovalo a činily se detailní právní závěry ohledně toho, jaký byl právní režim školského majetku do 31. 12. 1949. Právní obsažnost a relevance těchto závěrů, a zde lze přisvědčit tvrzením dovolatelky, dost dobře nemohla být účastníkům zřejmá předem. Nynější žalobce k osvětlení problematiky nemohl nijak přispět, s výjimkou poukazu na existenci státní školské správy a vlastnictví nemovitostí, to ovšem před datem 24. 5. 1991. Nelze ani opomenout, že po posledně uvedeném datu se na základě přijetí nových školských zákonů změnil právní režim škol včetně škol nejnižších stupňů, a to ohledně jejich zřizování i vlastnictví.
Zůstává tedy nadále sporné, zda se v dosavadních řízeních strana žalovaná dozvěděla, resp. mohla dozvědět taková fakta či právní závěry, jež by zpochybňovaly jí tvrzenou oprávněnost držby. Samotná existence či průběh těchto řízení nejsou tím, co by bylo možné za relevantní skutečnosti označit. Právní závěry k potenciálnímu obecnímu restitučnímu vlastnickému titulu byly sice přijaty již v prvním z obou shora zmiňovaných řízení, postaveny najisto však byly až rozhodnutím odvolací instance v řízení druhém.
Nelze také přehlédnout, že přes právněhistorické reflexe přezkoumávané věci nejsou zákony psány jen pro dobu svého vzniku, ale také (viz obecní restituce) pro přítomnost. Je třeba vzít v úvahu, jaký je současný stav užívání předmětných pozemků, zda náležejí k areálu školy či nikoli, kdo je zřizovatelem školy, kdo v období rozhodném pro vydržení nemovitostí tyto co do užívání a údržby financoval apod. Všechny tyto okolnosti mají též význam z hlediska posouzení otázky oprávněné držby, na níž poukazuje žalovaný.
Nižším instancím jsou tedy předestřeny právní závěry i skutečnosti, které by měly být, včetně závaznosti podle §243d odst. 1 a návazných ustanovení o. s. ř., předmětem doplnění dokazování a následného opětovného právního posouzení věci.
Poněvadž lze zjištěná pochybení přičíst ve smyslu §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. kromě odvolacího soudu též soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení; v něm se rozhodne též o nákladech řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu