ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2606.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2606/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně: Česká republika – Ministerstvo vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, proti žalovanému: hlavní město Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeno JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o zaplacení částky 1.292.040,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 68 C 183/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2013, č. j. 30 Co 476/2012-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 6. června 2012, č. j. 68 C 183/2011-88, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 610.130,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zatímco ohledně požadavku na zaplacení dalších 681.910,- Kč s určeným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č. j. 30 Co 476/2012-119, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Žalobou uplatněný nárok odvolací soud posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), totiž majetkový prospěch vzniklý žalovanému užíváním pozemků ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu (konkrétně jde o pozemky parc. č. 4244/3, 4244/17 a 4244/18 v kat. území H. P.). Přisouzené plnění představuje peněžitou náhradu za užívání pozemků v době od 23. 12. 2009 do 22. 12. 2011. Při určení její výše odvolací soud přihlédl k výši obvyklého nájemného za pronájem srovnatelných pozemků v daném místě a čase, jak bylo pro tento účel stanoveno znaleckým posudkem. Uzavřel však, že výše náhrady, jíž se má dostat žalobci, neměla by přesáhnout maximální roční nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce, stanovené cenovými předpisy – výměry Ministerstva financí č. 01/2009 a č. 01/2010 – podle kterých mohlo nájemné v dané době činit nejvýše 85,- Kč/m2.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež označil za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, maje za to, že „odvolací soud řešil označenou právní otázku odlišným způsobem, než je řešena v předchozí ustálené judikatuře dovolacího soudu“ a (současně) že dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla by být posouzena jinak. Za nesprávný pokládá žalovaný způsob, jímž soud došel k výši náhrady za užívání pozemků v žalobcově vlastnictví. Přitom cituje z judikatury, podle níž by výše náhrady měla odvíjet od výše obvyklého nájemného, nepřesahujícího tzv. regulované nájemné. Poukazuje na to, že regulované nájemné je nájemným maximálním a že soud nepřihlédl k účelu užívání pozemků, ležících ve vodárenském areálu žalovaného, jež slouží k zajišťování veřejných služeb. Postup žalobce pokládá žalovaný za odporující dobrým mravům. Krom judikatury Nejvyššího soudu, zejm. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, se žalovaný konkrétně dovolání i nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2030/09. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu – jde-li o dovolatelem označenou právní otázku – je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007; rozsudek ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009; nebo rozsudek ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009) se výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí nemovitosti určuje „ peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.“ Citovaná judikatura je ústavně konformní interpretací ustanovení §458 odst. 1 obč. zák., jež stanoví, že „ musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“. Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl od této judikatury odchýlit právě ve věci nyní posuzované.
V dovolání označená rozhodnutí, ať již jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (nález ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS 2030/09) žalovaná dezinterpretuje, neb jejich obsahem jsou závěry odvolacím soudem respektované, totiž že výši peněžité náhrady za užívání pozemku nelze určit pouze jako ekvivalent maximální ceny stanovené výměrem Ministerstva financí (jde-li o nájemné jím regulované), bez zřetele k hladině obvyklého nájemného. Postup soudů nižších stupňů v dané věci nelze označit za mechanický, jestliže se i touto otázkou podrobně zabývaly a i s využitím podaného znaleckého posudku přihlédly k výši obvyklého nájemného za pronájem srovnatelných pozemků v daném místě a čase, které – nebýt cenové regulace – mohlo by být nájemným vyšším. (Z tohoto důvodu ostatně již soud prvního stupně žalobu v podstatné části zamítl).
Odvolací soud přitom nepominul ani otázku dobrých mravů a přesvědčivě – s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci a kritéria stanovená §3 odst. 1 obč. zák. – vysvětlil, proč žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení nelze odepřít. Samotná otázka správnosti stanovení obvyklé výše nájmu – při jehož určení se soudy nižších stupňů opírají o znalecký posudek – je pak za daných okolností otázkou skutkovou a nikoliv právní; taková otázka k dovolacímu přezkumu otevřena není, v situaci, kdy jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) může být jedině nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo pak rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, jenž by měl na jejich náhradu jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. února 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu