ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2613.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2613/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) V. F. , bytem v P., b) M. F. , bytem v P., zastoupených JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 17, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi se sídlem v Praze 1, Dušní 22, správci konkurzní podstaty úpadce Mototechna s. p. „v likvidaci“, IČ: 00009334, se sídlem v Praze 5, Bavorská 856, zastoupenému JUDr. Jiřinou Lužovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dušní 22, o zaplacení 1.465.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 85/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011, č. j. 29 Co 34/2011-333, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům, každému rovným dílem, k rukám JUDr. Josefa Havlůje, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 16.456,- Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10. 2010, č. j. 57 C 85/2006-283, ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo, aby žalobcům zaplatil 1.465.800,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a v nákladových výrocích III. až V. (výrok II.). Výrokem I. odvolací soud odmítl odvolání žalovaného směřující proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba v části o zaplacení 880.347,80 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že úpadce (konkurz na jeho majetek prohlášen usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. 2. 1999, sp. zn. 96 K 20/98), správcem jehož konkurzní podstaty je žalovaný, v období od 1. 4. 2003 do 31. 7. 2005 bez jakéhokoliv právního důvodu užíval pozemky katastrálního území S. v podílovém spoluvlastnictví žalobců jako součást jím provozovaného oploceného areálu. Pozemky jsou zcela zastavěny objekty vlastněnými úpadcem. Na pozemku úpadce zřídil pozemní komunikace a parkoviště. Na části pozemku a na celém pozemku se pak nachází zeleň. Na uvedených pozemcích jsou též uloženy elektrické kabely a stavby vodovodního, kanalizačního a plynového řadu a sdělovacího kabelu vlastněné úpadcem. Tyto pozemky tvoří funkční celek s ostatními nemovitostmi nacházejícími se uvnitř oploceného areálu provozovaného úpadcem. Obvyklá výše nájemného za užívání obdobných pozemků v daném místě za dobu od 1. 4. 2003 do 31. 7. 2005 odpovídá částce 1.465.800,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že v důsledku bezesmluvního užívání předmětných pozemků vlastněných žalobci se úpadce na jejich úkor bezdůvodně obohatil o plnění získané bez právního důvodu (§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Dospěl proto k závěru, že žalovaný je za bezesmluvní užívání předmětných pozemků v období od 1. 4. 2003 do 31. 7. 2005 povinen poskytnout žalobcům peněžitou náhradu ve výši 1.465.800,- Kč s příslušenstvím odpovídající obvyklému nájemnému za užívání obdobných pozemků. Žalobě tudíž v uvedeném rozsahu vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí o věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně stran pozemkové parcely č. 1050/383, na níž se nachází parkoviště a pozemní komunikace, namítal, že úpadce užíval pouze uvedené zpevněné asfaltové plochy, jež byly v jeho vlastnictví, a nikoliv pozemek žalobců, na němž jsou dotčené stavby postaveny. Užíváním dotčených ploch se dle názoru dovolatele úpadce na úkor žalobců bezdůvodně neobohatil. Vytýkal též, že při posuzování výše bezdůvodného obohacení nebylo přihlédnuto k tomu, že vlastníkem uvedených zpevněných ploch nejsou žalobci, ale úpadce. Namítal rovněž, že části pozemků, na nichž se nachází zeleň úpadce ke své podnikatelské činnosti neužívá. Vyjadřoval názor, že užívání pozemku nelze dovozovat pouze z okolnosti, že se nachází v oploceném areálu provozovaném jiným vlastníkem. Poukazoval taktéž na okolnost, že nebyl proveden jím označený důkaz místním šetřením za účelem posouzení rozsahu, v němž jsou předmětné pozemky úpadcem užívány. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K důvodům uvedeným v doplnění dovolání, jež dovolatel adresoval soudu prvního stupně v podání odevzdaném k poštovní přepravě dne 2. 5. 2012, přihlížet nelze, neboť dovolání bylo v rozporu s ustanovením §242 odst. 4 o. s. ř. doplněno po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty, jež počala běžet dne 19. 12. 2012, kdy byl rozsudek odvolacího soudu doručen dovolateli (§240 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobci se ztotožnili se závěry odvolacího soudu. K námitkám dovolatele přitom uvedli, že soudy nižšího stupně i ustanovený soudní znalec při zjišťování výše bezdůvodného obohacení vycházeli z toho, že zpevněné komunikace i venkovní úpravy nacházející se na předmětných pozemcích jsou vlastněny úpadcem. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že se úpadce v důsledku bezesmluvního užívání pozemků vlastněných žalobci, nacházejících se v jím provozovaném oploceném areálu a zastavěných jeho stavbami (včetně pozemních komunikací a zpevněných asfaltových ploch), bezdůvodně obohatil na úkor žalobců.
Namítá-li dovolatel, že se úpadce na úkor žalobců bezdůvodně neobohatil užíváním komunikací a zpevněných asfaltových ploch, neboť tím užíval pouze stavby ve svém vlastnictví, a nikoliv pozemky, na nichž byly tyto stavby zřízeny, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005). Závěr odvolacího soudu, podle kterého je žalovaný povinen vydat žalobcům bezdůvodné obohacení (§451 odst. 1, 2 obč. zák.), jež na jejich úkor získal úpadce v důsledku bezesmluvního užívání pozemků v jejich vlastnictví, na nichž byly úpadcem vybudovány pozemní komunikace a zpevněné asfaltové plochy, tudíž odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v posuzovaném případě.
Spatřuje-li dovolatel nesprávnost právního posouzení věci v závěru o výši bezdůvodného obohacení, jež byla odvolacím soudem v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu odvozena od částek vynakládaných obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných pozemků, zpravidla formou nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, č. R 53/2000), sluší se uvést, že uvedený závěr (o obvyklé výši nájemného za předmětné pozemky v daném období) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav. Nejedná se tudíž o závěr právní ale o závěr skutkový, jakožto výsledek hodnocení provedených důkazů. Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ovšem na zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze (§237 odst. 3 o. s. ř.). K námitkám dovolatele je přitom v uvedené souvislosti třeba dodat, že soudy nižšího stupně i ustanovený soudní znalec při zjišťování obvyklé výše nájemného z dovolatelem tvrzené skutečnosti, že pozemky jsou zčásti zastavěny pozemními komunikacemi vlastněnými úpadcem, vycházeli (srov. např. popis nemovitostí na listu č. 3 znaleckého posudku vypracovaného ustanoveným soudním znalcem Ing. J. A.).
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z námitek dovolatele, že úpadce pozemky žalobců osázené zelení neužíval. Tyto námitky totiž rovněž směřují ke zpochybnění skutkových závěrů učiněných soudy nižšího stupně na základě provedeného dokazování. Závěr odvolacího soudu o rozsahu užívání předmětných pozemků úpadcem přitom odpovídá též ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž osoba provozující oplocený areál získává v důsledku užívání v něm umístěných pozemků, náležejících jinému vlastníkovi, na jeho úkor bezdůvodné obohacení bez ohledu na to, jak intenzivně tu kterou část oplocených pozemků užívá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99).
Vytýká-li dovolatel soudům nižšího stupně, že neprovedly jím označený důkaz provedením místního šetření, je předně třeba podotknout, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ však v projednávané věci nejde. V postupu soudů nižšího stupně ostatně ani dovolatelem vytýkanou vadu řízení spatřovat nelze. Soud je totiž oprávněn rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv (§120 odst. 1 věty druhé o. s. ř.). Nemusí přitom provést ty důkazy, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatňovaného nároku nerozhodné a právně nevýznamné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů 1970 – 1983, str. 1084). V posuzovaném případě soudy nižšího stupně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu založily své úvahy o rozsahu užívání předmětných pozemků na účastníky řízení nezpochybňovaném závěru, že se pozemky nacházejí v oploceném areálu provozovaném úpadcem. Soudy tudíž nepochybily, jestliže důkaz místním šetřením označený za účelem prokázání intenzity užívání jednotlivých oplocených pozemků jako nadbytečný neprovedly.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §146 odst. 3 o. s. ř. mají žalobci vůči žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za zastupování účastníků advokátem ve výši 13.000,- Kč (§3 odst. 1, bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, §19a vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 600,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21 % daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalovanému uložil, aby žalobcům, každému rovným dílem, nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 16.456,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu