ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.264.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 264/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČ 45797072, sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, proti žalovaným 1) MUDr. K. R. , B., a 2) MUDr. O. R. , B., obou zastoupených JUDr. Růženou Valdhansovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 17, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 330.300,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 266/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2013, č. j. 38 Co 225/2008-223, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 25. 8. 2005 domáhala po žalovaných zaplacení částky 330.300,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaným vznikl nárok na vydání náhradních pozemků za nevydané pozemky podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“ ), ale vydán jim byl náhradní pozemek, jehož hodnota v důsledku nesprávného znaleckého posudku přesahovala skutečný nárok žalovaných o 330.300,- Kč.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“ ) rozsudkem ze dne 7. 12. 2007, č. j. 36 C 266/2005-78, žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 330.300,- Kč. Dle zjištění soudu prvního stupně byl na žalované smlouvou o převodu pozemku uzavřenou dne 28. 7. 2004 v důsledku nesprávných znaleckých posudků a z těchto posudků vycházejících rozhodnutí pozemkového úřadu převeden náhradní pozemek, jehož hodnota přesahovala skutečný nárok žalovaných o 330.300,- Kč. Nesprávnost znaleckých posudků spočívala v tom, že v nich nebylo zohledněno, že pozemky, za něž byla žalovaným poskytnuta náhrada, se ke dni jejich přechodu na stát nenacházely na území města B., ale v obci J.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“ ) rozsudkem ze dne 24. 9. 2009, č. j. 38 Co 225/2008-99, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nárok žalobkyně zamítl. Dle názoru odvolacího soudu je právním důvodem plnění poskytnutého žalobkyní smlouva ze dne 28. 7. 2004, pročež plnění nemohlo být žalovaným poskytnuto bez právního důvodu. Odvolací soud dále uvedl, že z §11 odst. 2 zákona o půdě přímo nevyplývá požadavek ekvivalence hodnoty pozemku převáděného oprávněné osobě ve vztahu k hodnotě pozemků, jež jí nebyly vydány.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2010, č. j. 28 Cdo 1189/2010-125, rozsudek odvolacího soudu zrušil s tím, že hodnota náhradního pozemku (náhradních pozemků) musí odpovídat hodnotě pozemku odňatého (pozemků odňatých). Pokud žalobkyně v posuzované věci převedla na oprávněné osoby – žalované pozemky v hodnotě vyšší, došlo na straně oprávněných osob – žalovaných k bezdůvodnému obohacení.
Na soudním jednání konaném dne 10. 3. 2011 připustil odvolací soud změnu žaloby tak, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni každý částku 165.150,- Kč.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, č. j. 38 Co 225/2008-137, změnil rozsudek soudu prvního stupně tím způsobem, že každý z žalovaných je povinen zaplatit žalobkyni částku 165.150,- Kč.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2012, č. j. 28 Cdo 2930/2011-181, rozsudek odvolacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí analogicky aplikoval dříve judikatorně dovozenou zásadu, dle které pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající jeho tehdejšímu charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě (§28a zákona o půdě), a ve prospěch oprávněné osoby proto nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu, bez přičinění původního vlastníka , a uvedl, že i pro přičlenění určité obce (tj. v posuzované věci obce J.) k obci vedlejší (k obci B.) platí, že vlastník původního pozemku neměl žádnou možnost tuto skutečnosti ovlivnit a že ke zhodnocení pozemku (v souvislosti s touto skutečností) došlo bez jakéhokoliv přičinění původního vlastníka. Dovolací soud uzavřel, že soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud při oceňování odňatých pozemků vycházely ze stavu ke dni jejich přechodu na stát.
Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podané žalovanými nálezem ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, rozsudky odvolacího soudu ze dne 10. 3. 2011, č. j. 38 Co 225/2008-137, a Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, č. j. 28 Cdo 2930/2011-181, zrušil. Ústavní soud odkázal na svou dřívější judikaturu a uvedl, že smyslem a účelem restitučních zákonů je snaha alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, přičemž ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. Dále Ústavní soud přisvědčil názoru Nejvyššího soudu, dle kterého v rámci restitučního řízení má být vráceno to, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví, s tím, že restituční řízení se nesmí podobat loterii, tj. že v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Je proto nezbytné nalézt univerzální kritérium, s jehož použitím lze porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu na rozlohu, kulturu, kvalitu apod., přičemž tímto kritériem je cena pozemku. Dále Ústavní soud uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu princip rovnosti rozvinula o pravidlo, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě, přičemž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka. Jinými slovy, pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek, přičemž uvedené judikatorní závěry dovozené Nejvyšším soudem lze dle Ústavního soudu považovat za akceptovatelné. Analogické použití výše uvedených zásad ve věci stěžovatelů je však dle Ústavního soudu příkladem jejich ústavně nepřípustné mechanické aplikace na případ zákonem nijak nezohledňované změny územního uspořádání obcí. Ústavní soud dále uvedl, že si je vědom skutečnosti, že dle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě ve znění účinném ode dne 1. 7. 1993 do dne 13. 4. 2006 se ceny nemovitostí určovaly ke dni 24. 6. 1991 na základě příslušného cenového předpisu, nicméně rigidní lpění na úředně stanovených cenách při určování ceny pozemku již samotným plynutím času ztratilo mnoho ze své opodstatněnosti. S přihlédnutím ke skutečnosti, že smlouva o bezúplatném převodu náhradního pozemku byla uzavřena v roce 2004, neodrážejí úvahy o rozdílu v hodnotě původních a náhradních pozemků (pohybující se výlučně v kontextu cen úředních) reálnou hodnotu pozemků, jež je klíčová. Dle Ústavního soudu lze též podpůrně uvést, že Nejvyšší soud přehlédl, že zatímco samotným úředním aktem přeměny zemědělského pozemku na stavební se skutečná hodnota (tržní cena) pozemku reálně zvýší, pouhým začleněním obce J. (a podobně i obce Ř.) do města B. se hodnota pozemků zvýšila pouze imaginárně, úředně, ale nikoli reálně; hodnotu pozemku neurčuje administrativní velikost obce, ale její poloha, dopravní dostupnost od velkého města, občanská vybavenost apod. Ústavní soud uzavřel, že mechanická aplikace zásady shody charakteru původního a náhradního pozemku na situaci změny administrativního umístění pozemku v důsledku změny územního členění obcí měla ze strany soudů rozhodujících v této věci za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů vlastnit majetek zaručeného článkem 11 odst. 1 Listiny, a uložil odvolacímu soudu, aby v řízení následujícím po zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí vycházel z výše vyloženého právního názoru, dle kterého se při určování hodnoty pozemku nezohledňuje změna územního členění obcí.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 22. 8. 2013, č. j. 38 Co 225/2008-223, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nárok žalobkyně zamítl. Odvolací soud považoval návrh žalobkyně na vypracování znaleckého posudku k určení hodnoty odňatého pozemku v k. ú. J. za nadbytečný, a uvedl, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalovaným vzniknout v důsledku nesprávného ocenění odňatého pozemku, nelze považovat za důvodný, neboť žalovaným bylo plněno na základě platně uzavřené a doposud existující smlouvy; bylo-li tedy žalovaným plnění poskytnuto na jejím základě, nemůže se jednat o plnění bez právního důvodu, jakož ani o plnění z neplatného právního důvodu nebo o plnění z právního důvodu, který odpadl, či o prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Odvolací soud uzavřel, že pokud žalobní požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat uvedených v §451 odst. 2 a §454 obč. zák., nelze požadavek žalobkyně považovat za důvodný.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále také „dovolatelka“ ) dne 10. 12. 2013 dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.); z obsahu dovolání přitom plyne, že odvolací soud se konkrétně měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle které cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán. Dovolatelka dále především namítala, že dovolací soud opomenul širší rámec, který byl podle nálezu Ústavního soudu povinen zkoumat, tj. zda náhradní pozemek odpovídá z hlediska polohy, dopravní dostupnosti, občanské vybavenosti apod., pozemku odňatému.
Žalovaní se k dovolání dovolatelky nevyjádřili.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání ze dne 12. 12. 2013 je včasné, podané oprávněnou osobou – státem, za který jedná osoba s právnickým vzděláním, a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o. s. ř.
Lze rovněž souhlasit s dovolatelkou, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od závěru vyjádřeného v této věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, dle kterého smlouva o převodu pozemku uzavřená mezi povinnou osobou a oprávněnými osobami není projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím je realizována zákonem stanovená povinnost převést na oprávněné osoby náhradní pozemek (pozemky) odpovídající zákonné hodnotě; pokud je proto na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých pozemků), dojde na straně oprávněných osob k bezdůvodnému obohacení (srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012). Uvedené závěry dle přesvědčení Nejvyššího soudu obstojí i ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (srov. např. bod 12 nálezu: „…lze přisvědčit právnímu názoru Nejvyššího soudu, dle kterého má být vráceno to, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví;“ obdobně bod 13 nálezu: „Je rovněž nutno souhlasit se stanoviskem zastávaným Nejvyšším soudem, že restituční řízení se nesmí podobat loterii, tj. že v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Vždyť znakem a předpokladem právního státu je především shodná ochrana práv všech právních subjektů ve stejných případech…“ ) a Nejvyšší soud nemá důvod se od nich odchylovat. Pro úplnost lze na tomto místě zopakovat (srov. vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti žalovaných ze dne 17. 7. 2012), že výše uvedené nemůže být vykládáno tím způsobem, že hodnota odňatého a náhradního pozemku se musí shodovat zcela přesně (dva totožné pozemky ostatně neexistují a takovýto požadavek by proto ani neodpovídal realitě); hodnoty těchto pozemků však musí být přiměřené. Lze tedy shrnout, že dovolání dovolatelky je přípustné.
C. Důvodnost
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby .
Přes výše uvedené dle přesvědčení Nejvyššího soudu z nálezu Ústavního soudu povinnost odvolacího soudu provádět další dokazování a zkoumat, nakolik náhradní pozemek převedený žalovaným odpovídá z hlediska polohy, dopravní dostupnosti, občanské vybavenosti apod., pozemku odňatému (pozemkům odňatým), dovodit nelze. Ústavní soud se naopak vyjádřil zcela zřetelně a jasně, když v závěru (konkrétně v bodě 18) svého rozhodnutí uvedl, že v dalším řízení je třeba „vycházet z výše uvedeného právního názoru, dle kterého se při určování hodnoty pozemku nezohledňuje změna územního členění obcí.“ Přitom právě na základě uvedeného právního názoru – byť k tomu došlo neúmyslně, když znalec přehlédl, že v mezidobí došlo k změně územního členění obcí – byla určena hodnota pozemků odňatých žalovaným a následně jim byl přidělen pozemek náhradní. Je zřejmé, že tento výklad (na rozdíl od výkladu zastávaného dovolatelkou) v plném rozsahu odpovídá rovněž v nálezu Ústavního soudu uvedené zásadě, dle které restituční předpisy mají být ve vztahu k oprávněným osobám interpretovány co nejvstřícněji.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je ve výsledku věcně správné (byť s argumentací v tomto rozhodnutí uvedenou se dovolací soud zcela neztotožňuje), a proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl jako nedůvodné podle §243d písm. a) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. března 2014
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu