ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2680.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2680/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce Č. r. s., m. o. K., zastoupeného advokátem, za účasti 1) J. K., 2) J. F., 3) M. V., 4) Mgr. V. W., 5) M. B., 6) J. B., 7) E. B., 8) L. K., 9) S. T., 10) D. M., 11) M. P., 12) P. B., 13) L. B., zastoupených, pokud jde o účastníky ad 1, 2, 3, 5, 7, 8, 10, 11, 12 a 13 advokátem, a 14) P. f. České republiky, o určení vlastnického práva k nemovitostem v řízení podle páté části o. s. ř., vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 93/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2007, č. j. 28 Co 112/2007-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkům ad 1, 2, 3, 5, 7, 8, 10, 11, 12 a 13 na nákladech dovolacího řízení každému 504 Kč k rukám jejich právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č. j. 9 C 93/2006-73, nevyhověl návrhu žalobce, aby rozhodl, že účastníci 1) až 13) nejsou spoluvlastníky zemědělských pozemků, jež specifikoval jejich čísly. Tím mělo být nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu P. – z. ze dne 27. 1. 2006, č. j. PÚ - R - 383/92/V-5/06-KUB, který rozhodl podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), že jmenovaní účastníci jsou podílovými spoluvlastníky takto číselně označených pozemků v katastrálním území P. Okresní soud se vypořádal s námitkami žalobce, že účastníci 1) až 13) (dále též jen „oprávněné osoby“) nepodali u něho výzvu k vydání nemovitostí, takže nárok řádně neuplatnili, že pro vydání nemovitostí není dán restituční důvod podle §6 odst. 1 zákona o půdě, a že předmětné pozemky jsou zastavěny stavbami sádek. Konstatoval, že oprávněné osoby zaslaly dopisy o uplatnění nároku 24. 2. 1992 a 6. 3. 1993 povinným osobám, včetně žalobce, že stavby sádek nejsou překážkou pro vydání pozemků oprávněným osobám s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, protože nebrání zemědělskému využití pozemků. Velmi podrobně se z hlediska skutkového i právního, včetně odkazu na dosavadní judikaturu, zabýval otázkou, zda právní úkon právních předchůdců oprávněných osob, na jehož základě přešly nemovitosti na stát, byl učiněn v tísni, a dospěl ke kladnému závěru.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze svým shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jehož skutková zjištění shledal správnými, stejně jako hodnocení stavu tísně, v níž se ocitli právní předchůdci oprávněných osob v době, kdy jednak odmítli předlužené dědictví po A. Ž., jež tvořila hospodářská budova čp. 61 v P., jednak V. F. – P. darovala státu okolní pozemky, které převzala na základě dědictví po A. Ž. Odvolací soud uzavřel, že oprávněné osoby uplatnily řádně a včas nárok na vydání tohoto majetku u pozemkového úřadu, přičemž výzva povinné osobě není pro toto uplatnění nároku podmínkou. Její nedostatek může znamenat pouze to, že nedojde k uzavření dohody o vydání nemovitostí a rozhodne pozemkový úřad, což se také stalo. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně aplikoval na daný případ ustanovení §6 odst. 1 písm. h), nikoli písm. l) zákona o půdě. Pozemky, které jsou předmětem žaloby, totiž nepřešly na stát v důsledku odmítnutí dědictví učiněného v tísni, jako tomu bylo u hospodářské budovy, ale v důsledku darování v tísni.
Odvolací soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu hodnotil stav tísně jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo, že fyzická osoba učinila v období po roce 1948 právní úkon, který by za jiné politické situace ve společnosti neučinila. V řízení bylo prokázáno, že dědictví po A. Ž. bylo předluženo z důvodu nezaplacení předepsaných daní ve výši 60.000 Kčs a zápůjčky Vyšehradské záložny ve výši 48.042 Kčs. Tyto dluhy byly částečně vyrovnány z daru pozemků, učiněného V. F. Tíseň, která vedla vlastnici k tomuto daru, spočívala v tom že rodině vlastníků mlýna a sousedících pozemků bylo tehdejšími represivními složkami znemožněno pokračovat ve výkonu mlynářské živnosti, proti jejich vůli byl objekt začleněn do tehdy vznikajícího JZD, které jej používalo k jiným účelům a postupně jej zdevastovalo. Rodina byla vystěhována, měla jen nepatrný příjem, zdravotní stav V. F. byl špatný, protože v té době byla již slepá. Za této situace nemohli vlastníci splácet půjčky, které vázly na nemovitostech ještě z doby před rokem 1948, protože jim bylo znemožněno na zemědělských nemovitostech hospodařit a použít zisk z tohoto hospodaření k zaplacení dluhů. Protože hodnocení této situace bylo stejné u daru učiněného v tísni, jako u odmítnutí dědictví učiněného v tísni, nedošlo dle odvolacího soudu tím, že soud prvního stupně nesprávně podřadil převod pozemků na stát pod §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, k vadě, která by měla vliv na správnost jeho rozhodnutí, jímž byla žaloba zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Domnívá se, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť náležitost výzvy k vydání nemovitosti jako občanskoprávního úkonu je vyřešena v rozporu s hmotným právem, dále proto, že v soudní praxi není vyřešena otázka, zda je možno považovat za restituční titul darování v tísni, jestliže původní vlastník měl dluhy na daních, které vznikly ještě před rokem 1948, a konečně zda je odvolací soud oprávněn učinit bez nového dokazování jiné skutkové závěry o restitučním titulu ve srovnání se závěry, jež učinil soud prvního stupně.
Pokud jde o uplatnění nároku, dovolatel nezpochybňuje závěr soudu o tom, že postačí, aby byl nárok uplatněn u pozemkového úřadu, tvrdí však, že nárok ohledně sporných nemovitostí u pozemkového úřadu uplatněn vůbec nebyl. Odvolací soud měl podrobně popsat, jaké listiny byly v tomto směru předloženy, včetně identifikace nemovitostí, jichž se má výzva k vydání nemovitostí týkat.
Soud měl dále zvažovat, zda - pokud je formálně dán restituční titul - je s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva spravedlivé zbavit majetku bez náhrady osobu, který tento majetek nabyla v dobré víře, s přihlédnutím k tomu, jak stav tísně vznikl. Dovolatel připomíná, že A. Ž. měl dluhy, které vznikly v důsledku daňových nedoplatků z doby před rokem 1948, když pro neplacení daní obecně neexistuje žádná omluva a dluh, vzniklý jejich nezaplacením, nemůže být křivdou. Za zásadní považuje otázku, zda takto vzniklý dluh, který měl být zaplacen před rokem 1948, může být důvodem pro tíseň při darování ve smyslu §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě.
Podle dovolatele měl také odvolací soud provést dokazování o tom, že je dán jiný restituční titul, než o jakém rozhodl soud prvního stupně, tj. že dárci byli ve stavu tísně. Domnívá se proto, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Účastníci, zastoupení advokátem, se k dovolání vyjádřili tak, že skutečnosti uváděné v dovolání nemohou být důvodem pro přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení. Restituční nárok byl uplatněn řádně a včas, což bylo zjištěno soudem ze spisu pozemkového úřadu, v němž se doklad nachází. Okolnost, že vedle toho existovala ještě korespondence s žalobcem, není rozhodující, a soudy rozhodly v souladu s hmotný právem.
Okolnost, že dluh na daních vznikl před rokem 1948, je nutno posoudit z toho hlediska, že A. Ž. zemřel v roce 1947, což je rok, za který vznikl dluh, a dědictví bylo vyřízeno až po únoru 1948, kdy bylo dědicům již znemožněno s majetkem nakládat a došlo k faktickému odnětí práva dispozice. Stát tak svým diskriminačním postupem znemožnil dědicům uhradit dluh z výnosů zděděného majetku. I tato otázka je již řešena konstantní judikaturou. Soud prvého stupně také řádně zjistil skutkový stav a na takto zjištěném skutkovém stavu nedošlo k žádným změnám ani při řízení odvolacím. Tím, že odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu učinil jiný právní závěr, nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti.
Zastoupení účastníci proto navrhli, aby dovolací soud, pokud dovolání neodmítne, je zamítl.
P. f. České republiky vyslovil názor, že soudy obou stupňů věc správně posoudily a ztotožnil se s jejich právním hodnocením. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud zvažoval přípustnost dovolání, jež by byla dána jen v případě, kdyby dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Takový závěr však učinit nemohl.
V prvé řadě připomíná, že v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se může zabývat jen právním hodnocením věci, nikoli skutkovými okolnostmi. Dále konstatuje, že tvrzení, že oprávněné osoby neuplatnily řádně a včas svůj nárok u pozemkového úřadu, (která je ostatně v rozporu s obsahem spisu pozemkového úřadu), je tvrzena v dovolání jako okolnost nová, kterou se dovolací soud nemůže zabývat (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Spravedlivost rozsudku odvolacího soudu z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva, je dána jeho souladem s hmotným právem České republiky, konkrétně se zákonem o půdě, jehož účelem je zejména náprava křivd, k nimž došlo se strany státu v období mezi roky 1948 a 1990. Odvolací soud se ostatně zabýval i tímto náhledem, když konstatoval, že žalobce získal předmětné nemovitosti bezúplatně, tedy mu nemohla být způsobena křivda převyšující křivdu, k níž došlo vůči původním vlastníkům pozemků. Případné zhodnocení pozemků stavbami není předmětem tohoto řízení.
Pro posouzení stavu tísně při darování, a ostatně i při odmítnutí dědictví z hlediska ustanovení §6 odst. 1 písm. h), resp. písm. l) zákona o půdě, se dovolací soud již zabýval a zaujal shodný výklad jako odvolací soud v této věci. Např. v rozsudku ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 24 Cdo 2694/99, vyslovil, že stav tísně při darování nemovitostí mohl být posuzován odlišně podle toho, jak byl vlastník tehdejšími politickými a hospodářskými orgány determinován v možnosti užívání nemovitosti. Zabýval se i skutkovou podstatou odmítnutí dědictví v tísni, která mohla podle rozsudku ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2586/2000 spočívat v předlužení dědictví, pokud vzniklo v důsledku politických a hospodářských zásahů státu. Odvolací soud takto zhodnotil v souladu s ustálenou judikaturou situaci, která nastala pro tehdejší vlastníky mlýna a souvisejících pozemků a dovolací soud proto neshledal, že by otázku tísně takto vzniklé dosud neřešil.
Nedůvodnou shledal dovolací soud i argumentaci, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti, když vycházel z jiného skutkového zjištění než soud prvního stupně o tom, jakým způsobem přešly předmětné pozemky na stát. Na straně 3 rozsudku soudu prvního stupně je obsaženo zjištění, že předmětné nemovitosti patřily matce J. F., která byla vystavena persekuci se strany státních orgánů, pro niž nemohla splácet dluh na nich vzniklý v důsledku předlužení dědictví po jejím otci A. Ž. V rozhodnutí pozemkového úřadu, které bylo soudem přezkoumáváno, je rovněž jasně uvedeno na straně 3, že původním vlastníkem pozemků byla V. F., rozená Ž., podruhé provdaná P., právní předchůdkyně oprávněných osob, a že pozemky přešly na stát na základě její darovací nabídky ze dne 15. 6. 1967. Dovolací soud zastává stejný názor jako soud odvolací, že chybné podřazení této skutkové podstaty pod §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, tedy jako odmítnutí dědictví učiněné v tísni, není důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně, protože základní otázku - posouzení tísně při právním úkonu, na jehož základě nemovitosti přešly na stát - vyřešil soud prvního stupně správně, a žalobu by musel zamítnout i v případě, že by skutkovou podstatu podřadil pod darování v tísni podle §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě.
Protože tedy rozsudek odvolacího soudu odpovídá hmotnému právu i ustálené judikatuře, neshledal dovolací soud dovolání přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Podle výsledku odvolacího řízení mají nárok na náhradu jeho nákladů účastníci zastoupení advokátem, který v dovolacím řízení učinil jeden právní úkon - vyjádření k dovolání. Náklady spočívají v jeho odměně 5.000 Kč, zvýšeno o 30 % při zastupování více účastníků, sníženo o polovinu při odmítnutí dovolání a o další polovinu vzhledem k provedení jednoho právního úkonu, celkem 1.625 Kč (§11, §19a, §18/1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví výše odměny za zastupování advokátem ... . K tomu přistupuje paušální částka hotových výloh 300 Kč pro každého ze zastupovaných účastníků, tj. 2.400 Kč. K náhrada tak přichází celkem částka 4.025 Kč, což činí 504 Kč pro každého ze zastupovaných účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu