ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2691.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2691/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr.Milana Pokorného,CSc., o dovolání J. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp.zn. 26 Co 376/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 70/92 ( žalobkyně R. M., zastoupené advokátem, proti žalované J. K., o uzavření dohody o vydání nemovitosti ), takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II.Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 16.1.1992, aby žalované bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitosti (v navrženém znění) domu čp.126, s pozemky parc.č.178 a parc.č.461/5 v katastrálním území T., zapsaných na listě vlastnictví č. 668 u Katastrálního úřadu P. Uvedla, že žalovanou výzvami ze dne 3.4.1991 a 18.9.1991 požádala o uzavření dohody a vydání nemovitosti, což odmítla. Svůj nárok opřela o ustanovení §1, odst. 2 a §6 odst 1 písm.c / zákona č.87/1991 Sb. Poukázala také na skutečnost, že se na ni vztahovala amnestie prezidenta republiky z 23.2.1973 ( na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27.3.1973 sp.zn.1 T 273/71 pro trestný čin opuštění republiky); v důsledku toho, byla provedena obnova trestního řízení a byla zproštěna obžaloby pro trestný čin opuštění republiky a byl zrušen trest propadnutí majetku; na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 11.6.1990 sp.zn.Rt 295/90, bylo rozhodnuto i soudem podle zákona č.119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a byla zrušena všechna další rozhodnutí proti ní.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Je přesvědčena, že se na žalobkyně nevztahuje zákon o soudní rehabilitací. Tvrdila proto, že rozhodnutí o soudní rehabilitaci v roce 1990 bylo vydáno v rozporu se zákonem o soudní rehabilitaci, který se na žalobkyni nevztahuje. Dále také namítala, že se svým manželem nebyli při koupi domu zvýhodnění; dům jí byl prodán za odpovídající cenu; a v době koupě byl v dezolátním stavu a proto pak domek zcela přestavěli, a zvelebili takže v současné době má vyšší hodnotu.
O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 6.dubna 1998, č.j.3 C 70/92-262. Žalobě bylo vyhověno a žalované bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp.126 se stavební parcelou č.178 a zahradou parc.č. 461/5 v katastrálním území T., zapsaných na listě vlastnictví č.668 u Katastrálního úřadu P.; náhrada nákladů řízení nebyla účastníkům přiznána.
Soud prvního stupně doplnil dokazování v intencích předchozího zrušujícího usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26.října 1993, sp.zn.14 Co 424/93, který zrušil rozsudek o zamítnutí žaloby Okresního soudu Praha-západ ze dne 14.10.1992,č.j 3 C 70/92-23, a další rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. ledna 1996, č.j. 3C 70/92-205, jímž bylo žalobě vyhověno, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14.května 1997, sp.zn. 26 Co 287/96. Soud prvního stupně provedl výslech účastníků řízení, a výslech svědků, konstatoval obsah listinných důkazů, a provedl důkaz znaleckým posudkem. Soud prvního stupně pokládal za prokázané, že žalobkyně je oprávněnou osobou, proto je původní vlastnice nemovitosti, která přešla do vlastnictví státu podle ustanovení §6 odst. zákona č.87/1991 Sb. Měl dále za to, že žalovaná je osobou povinnou podle ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona. Spisem Okresního soudu Praha-západ sp.zn. 4C 907/86 bylo totiž prokázáno, že po rozvodu manželství žalované a jejího manžela M. K. byl schválen smír účastníků o vypořádání jejího bezpodílového spoluvlastnictví tak, že nemovitost připadla do výlučného vlastnictví žalované a v současné době je jejím jediným vlastníkem. Žalobkyně splnila svou povinnost podle ustanovení §5 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. a doručila žalované včas výzvu k vydání nemovitosti dne 3.dubna 1991. Soud prvního stupně pokládal za prokázané, že žalovaná s manželem byli protiprávně zvýhodněni při koupi domu čp. 126 v T. (protože otec manžela žalované v době, kdy nemovitost žalovaná s ním získala, pracoval jako řidič bývalého ONV P., o nemovitosti se dozvěděl od předsedy tohoto ONV, který v podstatě přikázal bývalému MNV v T., aby nemovitost byla jím prodána, mimo pořadník a na základě přímluvy předsedy ONV P., který tak využil svého vlivu v jejich prospěch. Soud prvního stupně také zjistil, z provedených znaleckých posudků znalce Ing.M. a zejména znalce Ing.B., že cena předmětné nemovitosti v době kdy žalovaná s manželem nemovitost kupovali od státu, činila 37.649,-Kč. Oni nemovitost kupovali od státu za 26.260,-Kč, tedy za cenu o 11.000,-Kč nižší. Cenové zvýhodnění činí zhruba 27%, tuto odchylku považoval soud prvního stupně za rozpor s předpisy o cenách nemovitostí, když šlo téměř o třetinu kupní ceny. Proto vyvodil závěr, že žalovaná je osobou povinnou, která získala nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a za protiprávního zvýhodnění. Žalobě žalobkyně bylo v plném rozsahu vyhověno.
K odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.února 1999 sp.zn.26 Co 376/98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Uložil povinnost žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.150,-Kč.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že souhlasí se závěry soudu prvního stupně a odkázal na jeho podrobná skutková zjištění i na jeho právní závěry. Měl za to, že tu je dána aktivní legitimace žalobkyně ve sporu, v němž uplatňuje své nároky podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č.87/1991 Sb. Žalovaná ve svém odvolání namítala, že žalobkyně není oprávněnou osobou, když ustanovení §19 zákona č.87/1991 Sb. výslovně uvádí, že oprávněnými osobami jsou osoby rehabilitované podle zákona č.119/1990 Sb. nebo podle zákona č.82/1968 Sb., ale žalobkyně takovou osobou není, protože za trestný čin opuštění republiky byla sice odsouzena, ale později byla obžaloby zproštěna a za nemovitosti, které propadly ve prospěch státu, jí byla poskytnuta náhrada, takže tu ustanovení §6 tohoto zákona č. 87/1991 Sb. na situaci žalobkyně nedopadá. Odvolací soud však poukázal na ustanovení §34 zákona č.119/1990 Sb.( ve znění zákonů č.47/1991 a č.633/1992 Sb.) s tím, že ustanovení oddílu šestého se přiměřeně použije také v případech, kdy ve věcech, na které se vztahuje oddíl druhý, třetí a pátý citovaného zákona, byl rozsudek zcela nebo zčásti zrušen do dne účinnosti tohoto zákona ( 1. března 1991 ) na základě mimořádného opravného prostředku podaného podle trestního řádu nebo podle zákona č.82/1968 Sb. o soudní rehabilitaci (ve znění zákona č.70/1970 Sb.); nárok na odškodnění tu bylo třeba uplatnit do 1. března 1993, jinak zaniká. Bylo zjištěno, že k návrhu žalobkyně na obnovu řízení, který podala v květnu 1976 bylo Okresním soudem Praha-západ vydáno dne 18.června 1976 usnesení č.j. Nt 53/76-23, kterým bylo podle ustanovení §278 trestního řádu vyhověno návrhu na obnovu řízení v trestní věci R. M. a byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu Praha-západ, č.j. 1 T 273/71-35, ze dne 27.9.1971, týkající se žalobkyně, a současně byl zrušen i výrok o trestu propadnutí majetku proti ní. Posléze byl dne 11.března 1977 vydán Okresním soudem Praha-západ, rozsudek č.j. 1 T 287/76-47, kterým byla žalobkyně podle §226 písm.a/ tr. řádu zproštěna obžaloby, která ji vinila, že jako československý státní občan bez povolení čs. úřadů se zdržovala od 20.9.1989 v cizině, přičemž se usadila v SRN kam 14.9.1969 vycestovala, čímž měla spáchat trestný čin opuštění republiky podle §109 odst.2 tr.zákona. Žalobkyně je oprávněnou osobou i ve smyslu ustanovení §3 odst.1,2 zákona č.87/1991 Sb., neboť je osobou fyzickou, jejíž věc přešla do vlastnictví státu za okolnosti uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm..c/ zákona č.87/1991 Sb. (případ, kdy občan zdržující se v cizině věc zanechal na území republiky), ale i za okolností uvedených v ustanovení §6 odst.2 zákona ( případ, kdy stát převzal věc bez právního důvodu). Žalobkyně je státním občanem České republiky, má trvalý pobyt na jejím území, přičemž tento trvalý pobyt měla i v době uplatnění výzvy k vydání nemovitostí; byla proto dána její aktivní legitimace k uplatnění nároku. Odvolací soud dále poukázal na to, že žalovaná je pasívně legitimována k uzavření dohody o vydání nemovitosti. Bylo totiž prokázáno, že žalovaná žalobkyni uvedené nemovitosti nabyla spolu se svým manželem od státu ( kupní smlouvou i dohodu o osobním užívání pozemku dne 7.1.1974 s MNV v T., registrovanou bývalým Státním notářstvím Praha-západ dne 11.1.1974), který k nim získal oprávnění rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27.září 1971, č.j. 1 T 273/71-35. Žalovaná je fyzickou osobou, která nabyla věc od státu, když získal oprávnění s ní nakládat, v rozporu s tehdy platnými předpisy. Bylo prokázáno znaleckými posudky znalců O. M. a zejména znalce J. B., (který cenu nemovitosti stanovil k datu prodeje částkou 37.649,-Kč). Žalovaná s manželem nemovitost koupila za částku 28.520,-Kč, (včetně úhrady za právo osobního užívání pozemku; došlo tu tedy k podhodnocení o 9.129,-Kč, tj. 32 % ze zaplacené kupní ceny. Tato skutečnost představuje rozpor s právními předpisy, neboť podle ustanovení §15 odst. 7 vyhlášky 104/1966 Sb., o správě národního majetku, se převod vlastnictví mohl provádět výlučně úplatně a za cenu podle platných předpisů. Vzhledem k tomu, že kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s právními předpisy, nebylo třeba se dále zabývat tím, zda došlo i k protiprávnímu zvýhodnění nabývatelů. Po prokázaní toho, že žalobkyně byla od 22.června 1950 původní vlastnicí nemovitosti, které neztratily v důsledku přestavby svůj stavebně-technický charakter ( podle znaleckého posudku znalce J. B.), odvolací soud dospěl k závěru, že se na tyto nemovitosti nevztahuje ustanovení §8 odst.1 zákona č.87/1991. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Neuznal námitky žalované, že nároky žalobkyně vůči státu již byly vypořádány, když ji byla poskytnuta náhrada, s poukazem na ustanovení §11 odst.4 věta první zákona č.87/1991 Sb., podle něhož vyplatí-li stát za převzatou věc kupní cenu nebo náhradu, je osoba, které byla věc vydána, povinna vyplacenou částku vrátit příslušnému orgánu státní správy; a v dalším poukázal i na povinnost žalobkyně nahradit žalované částku představující zhodnocení nemovitosti, která bude určena podle ustanovení §7 odst.4 zákona č.87/1991 Sb. a podle ustanovení §11 téhož zákona. Odvolací soud také uvedl, že žalovaná má nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci, tento nárok však musí uplatnit u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky a nárok jej vzniká až po skutečném vydání nemovitosti.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 27.4.1999. Dovolání žalované bylo podáno na poště 24.5.1999 a Okresnímu soudu Praha-západ došlo 25.5.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o. s. ř.
Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vyvodila z ustanovení §238 odst.1 písm.b/ o. s. ř. a uplatňovala důvody uvedené v ustanovení §241 odst.3 písm.c/ a d / o.s. ř.
Setrvala na svém již uvedeném názoru o tom, že žalobkyně nemůže být oprávněnou osobou, a to ani podle §19 ani podle ustanovení §6 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. Pokud jde o soudní rehabilitaci žalobkyně uvedla, že je zřejmě, že pokud byla zproštěna obžaloby, je třeba na ní hledět jako by nikdy nebyla odsouzena. Trvala na tom, že nikdy nemohlo u žalobkyně dojít k soudní rehabilitaci, a měla za to, že ustanovení §34 zákona č.87/1991 Sb., se na ní nevztahuje. Měla proto za to, že nemůže obstát názor soudů obou stupňů, podle něhož může žalobkyně být oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §6 odst.2 zákona č.87/199l Sb.; vyslovovala své přesvědčení, že toto ustanovení má na zřeteli, kdy právní důvod přechodu nemovitosti neexistoval ani v době tohoto přechodu a nelze souhlasit s tím, že by toto ustanovení pokrývalo i případy, kdy v době přechodu vlastnictví byl tento právní důvod dán, ale později odpadl.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud v daném případě z ustanovení článku II. odst.1 zákona č.238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl zrušen a doplněn občanský soudní řád ( zákon č.99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinnosti zákona č.238/1995 Sb. (tj. před 1.1.1996; srov.článek V.zákona č.238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.b/ o. s. ř., protože byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolatelka uplatňovala proti rozsudku odvolacího soudu dovolací důvody uvedené v ustanovení §241 odst.3 písm.c/ a d/ o. s. ř.
V rozhodnutí uveřejněném pod č.8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem bylo vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst.3 ( dříve 2) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst.3 písm.a/ až c/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst.3 písm.b/ občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů ( §132 o. s. ř.) Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o skutečnost, jejíž zjištění je právně významné.
V daném případě neshledal dovolací soud, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. I dovolání dovolatelky obsahuje jen tvrzení o neúplnosti dokazování a o vadném hodnocení důkazů; výtky tohoto druhu, týkající se skutkového zjišťování a jeho hodnocení ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., nelze chápat jako dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 o. s.ř. ( jak již shora vyloženo na závěrech z rozhodnutí uveřejněného pod č.8/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto dovolací soud nepokládal v daném případě za doložený dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.c/ o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm.d/ o. s. ř., na něž dovolatelka rovněž poukazovala, může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13/45/ ).
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §5 odst.4 zákona č.87/1991 Sb. v souvislosti s ustanovením zákona č.119/1990 Sb. Žalobkyně byla původní vlastnicí uvedených nemovitosti. Tyto nemovitosti byly sice později zhodnoceny, neztratily však v důsledku přestavby svůj stavebně-technický charakter; proto se na nemovitosti nevztahuje ustanovení §8 odst.1 zákona č.87/1991 Sb., proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Z citovaných právních závěrů k němuž dospěl odvolací soud vychází i dovolací soud. Nemohl tedy přisvědčit názoru dovozovanému dovolatelkou, že si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §34 zákona č.119/1990 Sb. a §5 odst.4 zákona č.87/1991 Sb. Neshledal proto dovolací soud v daném případě dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.c/ a d/ o. s. ř. Přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst.1 a 5 o. s.ř.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobkyni náklady v odvolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku odvolání není přípustné.
V Brně dne 29.srpna 2000
JUDr.Julie M u r á n s k á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová