ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2711.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2711/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích z 31.3.2005, sp.zn. 22 Co 359/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 8 C 133/2002 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. Ř., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 5.6.2002, se žalobce domáhal, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 534/4 (o výměře 3.450 m2) a pozemku parc. č. 534/5 (o výměře 3.328 m2), zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 229 pro katastrální území Č. u Katastrálního úřadu v Ch.. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti získal žalobce děděním po svém otci O. F. K., zemřelém 19.12.1938, a to předáním dědictví pozůstalostním soudem v P. do rukou poručníka žalobce (jemuž tehdy byly pouze 4 roky) – Ing. F. K. K. z H. Na uvedené pozemky, tvořící i s jinými nemovitostmi panství v H. M., byla zavedena národní správa podle dekretu č. 5/1945 Sb., a to Zemským národním výborem v P. dne 30.6.1945, čj. III 1a 768/1. Vlastnictví žalobce k uvedeným nemovitostem nebylo dotčeno žádným zákonným konfiskačním opatřením podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., ale byl zásahy ze strany správních orgánů pouze omezen plný výkon tohoto vlastnického práva. Poručník žalobce Ing. F. K. K. byl v červnu 1945 odvezen nedobrovolně z území tehdejšího Československa jako osoba vysídlená, takže žalobce pak byl již zbaven možnosti být zastoupen v řízení před českými orgány. Žalobce byl v roce 1940 ve věku 4 let odvezen svou matkou M. K., která byla A., ke své babičce do A.; mateřským jazykem žalobce je španělština.
Žalobce uváděl, že se mu nepodařilo do dne podání žaloby nalézt v archivech žádnou řádnou vyhlášku vydanou podle dekretu č. 12/1945 Sb., ani žádný řádný konfiskační výměr podle dekretu č. 108/1945 Sb., které by byly vydány místně příslušným ONV Ch., které by byly adresovány osobě žalobce. Nalezeny byly pouze dvě vyhlášky Okresního národního výboru v Ch., vydané podle dekretu č. 12/1945 Sb. (a to dne 17.9.1945, čj. 14812, a dne 11.8.1945, čj. 11399), které však byly adresovány osobě „O.F.K.“ a jako adresa bylo uvedeno pouze H. M. Nezletilému žalobci nebyl tehdy v tomto správním řízení ustanoven opatrovník podle ustanovení §16 tehdy platného vládního nařízení 8/1928 Sb. Žalobce nebylo možné považovat za osobu německé národnosti a nikdy se nehlásil (vzhledem ke svému věku) při sčítání obyvatelstva k německé národnosti a rovněž nebyl nikdy přihlášen k žádné německé skupině, útvaru či politické straně. Nevztahovala se proto na žalobce ustanovení dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. o konfiskaci majetku osob německé národnosti.
Žalovaný k obsahu žaloby uvedl, že pozemky uváděné žalobcem získal na základě svého restitučního nároku po svém otci J. Ř., který byl účasten soudní rehabilitace podle ustanovení §2 odst. 1 písm. e/ zákona č. 119/1990 Sb. Na základě tohoto restitučního nároku nemovitosti ještě rozšířil o dokoupení dalšího restitučního nároku do výše ceny pozemků. Proto má žalovaný za to, že je právoplatným vlastníkem pozemků parc. č. 534/4 a parc. č. 534/5 v katastrálním území Č.
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi z 25.2.2004, čj. 8 C 133/2002-176, bylo rozhodnuto, že se určuje, že žalobce je vlastníkem pozemkové parcely č. 534/4 a pozemkové parcely č. 534/5, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 229 pro katastrální území Č. u Katastrálního úřadu v P. (katastrálního pracoviště v Ch.). Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení částkou 13.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podle názoru tohoto soudu šlo v případě vyhlášek Okresního národního výboru v Ch. z 11.8.1945, čj. 11391, a ze 17.9.1945, čj. 14812, o nicotné právní akty, jejichž účinky nikdy nenastaly. Soud prvního stupně měl za to, že tu musely být splněny podmínky stanovené vládním nařízením č. 8/1928 Sb., které upravovalo správní řízení (tj. §14 a §16 upravující zákonné zastoupení a ustanovení opatrovníka osobám nezpůsobilým k jednání před úřady, když tato ustanovení považoval soud prvního stupně ve vztahu k §32 téhož vládního nařízení, týkající se doručování veřejnou vyhláškou, za speciální, platící prioritně pro osoby nesvéprávné, tedy i pro nezletilce). V případě konfiskace pozemků, uváděných žalobcem, nebyl vydán žádný řádný správní akt, a to ani v jednom případě. Soud prvního stupně také nemohl tu použít „kategorizaci“ osoby žalobce provedenou výměry bývalého Zemského národního výboru v P., když v těchto výměrech byl vlastník majetku, na který byla zaváděna národní správa, označen jako F. O. K., ale nebyla těmito výměry řešena otázka národnosti žalobce.
Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku zabýval i otázkou, zda ohledně žalobcem uvedených nemovitostí došlo či nedošlo k vydržení vlastnického práva ze strany státu, ale měl za to, že „v daném případě nelze dovodit poctivost držby, protože ani jedna z již uvedených vyhlášek Okresního národního výboru v Ch. neobsahovala ani minimální údaj k označení předmětného majetku, tedy alespoň to, že se konfiskuje majetek v obci Č., nebo řádné označení jednotlivých konfiskací dotčených nemovitostí. Stát tak nemohl předmětné pozemky vydržet“.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně určovací žalobě žalobce vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu – pobočka v Pardubicích z 31.3.2005, sp.zn. 22 Co 359/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení částkou 13.325 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že k přechodu majetku na stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo ve vztahu k zemědělskému majetku subjektů, kteří byli vymezeni v §1 odst. 1 tohoto dekretu s účinky ex tunc, a to k okamžiku účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., tj. k 23.6.1945. Rozhodnutí příslušného správního orgánu o konfiskaci bylo rozhodnutím pouze deklaratorním, ale teprve tímto rozhodnutím byla konfiskace majetku dovršena. Obecným soudům nepříslušelo zabývat se otázkou konfiskace, a to ani předběžně; mimo rámec správního soudnictví mohl soud v občanském soudním řízení pouze zkoumat, zda byl vydán správní akt o konfiskaci, zda byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda nejde o paakt; jinak soud z vydaného správního aktu vychází.
V daném případě Okresní národní výbor v Ch. svým rozhodnutím podle ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. označil za osobu německé národnosti v obci H. M. O.F.K. s tím, že uvedené osobě byl vyhlášením dekretu č. 12/1945 Sb. zemědělský majetek v obci R. zkonfiskován pro účely zemědělské reformy. Vyhláška Okresního národního výboru v Ch. byla dne 17.9.1945 vyvěšena na úřední desce a sňata byla 3.10.1945. Tuto vyhlášku ze 17.9.1945 posoudil dovolací soud jako právoplatnou, která byla doručena vyvěšením. Nešlo tu o nulitní správní akt; správní orgán tu rozhodoval o zemědělském majetku žijící osoby s příjmením K., bytem H. M.; nebylo prokázáno, že by v obci H. M. žila jiná osoba s týmž příjmením a s křestním jménem s týmiž začátečními písmeny, takže konfiskační rozhodnutí se týkalo žalobce jako majitele zemědělských nemovitostí, které byly v obci Č., když totiž žalobcem uváděné pozemky byly zapsány ve vložce pozemkové knihy týkající se katastrálního území R. s nemovitostmi i v dalších obcích, mimo jiných i v obci Č. Majetek žalobce, který je v této právní věci předmětem sporu, byl tedy zkonfiskován v rámci svěřeneckého panství R. podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a ke dni 23.6.1945 přešel do vlastnictví státu. Žalobci se nepodařilo v tomto soudním řízení prokázat, že by po tomto datu nabyl zpět své vlastnictví k nemovitostem uvedeným v jeho žalobě.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu a žalobu žalobce zamítl. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 10.5.2005 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště v pondělí dne 11.7.2005 k doručení Okresnímu soudu v Chrudimi, tedy ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (srov. i §57 odst. 2 občanského soudního řádu). Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Přípustnost svého dovolání dovolatel dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení před odvolacím soudem je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, podle něhož v daném případě tu došlo konfiskační vyhláškou Okresního národního výboru v Ch. ze 17.9.1945, čj. 14812, k dovršení konfiskace nemovitého majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. Podle názoru dovolatele je tato vyhláška nepravomocná a nicotná. V této souvislosti dovolatel poukazoval na vady tohoto rozhodnutí, které je nesprávně označeno jako vyhláška, třebaže mělo být označeno jako výměr, a dále jde o rozhodnutí zcela neadresné, a to co do označení osoby, jíž se konfiskační vyhláška týkala i co do místa bydliště žalobce, které nebylo v H. M., nýbrž už v té době v A. V řízení o konfiskaci nebyl žalobce, jemuž tehdy bylo pouze 9 let, nikým zastoupen, ačkoli podle tehdy platného ustanovení §16 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. musel být nezletilý účastník řízení bezpodmínečně zastoupen (např. ustanoveným opatrovníkem), což v daném případě nebylo, když matka žalobce s ním odjela v roce 1940 do A. a jeho poručník Ing. F. K. K. byl odsunut z ČSR do N. Vyhláška nemohla být doručena uveřejněním na úřední desce, neboť tento způsob doručování mohl být použit jen u osob neznámých nebo neznámého pobytu, což v daném případě nebylo, když českým úřadům bylo známo, že žalobce byl od roku 1940 v A. Nezastoupením tehdy nezletilého žalobce v konfiskačním řízení došlo k porušení ustanovení §21 obecného zákoníku občanského z roku 1811, který v Čechách platil až do 31.12.1950. Došlo však tím i k porušení Deklarace práv dítěte z roku 1926 a také článku 25 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 20.12.1948. Dovolatel také namítal, že již uvedená konfiskační vyhláška uváděla, že jí byl konfiskován nemovitý majetek v obci R., ale pozemky, o něž jde v tomto soudním řízení, jsou v obci a v katastrálním území Č. Podle názoru dovolatele tu tedy neexistovalo pravomocné konfiskační rozhodnutí, kterým by byla prováděná konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. dovršena.
Dovolatel měl také za to, že odvolací soud nesprávně a příliš široce aplikoval a vyložil si ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu o tom, že tu soud musel vycházet z prezumpce správnosti konfiskačního rozhodnutí. Podle názoru dovolatele tu bylo povinností soudu zkoumat v řízení předložené individuální správní akty, a to jednak z toho pohledu, zda tu vůbec šlo o správní akty a zda tyto správní akty byly pravomocné, což v daném případě rozhodně nebylo. Nepřezkoumáním předložených správních aktů soudem s plnou jurisdikcí tu došlo, podle názoru dovolatele, k porušení článku 6 odst. 1 Ústavy ČR o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu vadu v řízení, spočívající v tom, že v odvolacím řízení byly ze strany žalovaného připuštěny nové skutečnosti a nové důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně, takže nešlo o odvolací důvody.
Posléze dovolatel namítal, že v daném případě docházelo v tomto projednávaném případě, ale i v dalších případech žalob, podaných žalobcem u českých soudů, k ovlivňování rozhodovací činnosti soudů, respektive jednotlivých soudců, v masovém měřítku od poloviny roku 2003 (kdy dovolatel uspěl v některých soudy řešených kauzách); k tomuto ovlivňování přispěla celá řada představitelů jak moci zákonodárné, tak i moci výkonné v České republice. Tuto tvrzenou okolnost dokládal dovolatel tím, že ke svému dovolání připojil dvě přílohy označené jako „Analýza mediální prezentace kauzy K.“ a „Výčet zásahů představitelů moci výkonné a moci zákonodárné do výkonu moci soudní ve věcech žalob F. O. K. na určení vlastnictví“ (s připojením 30 dokumentů), vycházející z obsahu tiskových článků i z ostatních prostředků veřejných sdělovacích medií. Dovolatel na základě těchto podkladů měl za to, že „s jeho právními věcmi již nemůže na území České republiky uspět, neboť zde již není pro něj nezávislý soudce“. Jím uváděné zásahy do rozhodování soudů považuje dovolatel za odporující článku 1 odst. 1 Ústavy ČR o ochraně lidských práv a svobod. Dovolatel je přesvědčen i o tom, že důkazem jím uváděného vměšování do rozhodování soudů je i zákon č. 120/2004 Sb., umožňující vstup státu (prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) do dovolatelových stále ještě u soudů probíhajících sporů. „Řešení otázky poskytnutí spravedlnosti i pro F. K. by mohlo být nalezeno v rámci právního prostoru Evropské unie, před soudy jiného členského státu, nezatíženého nenávistí k příslušníkům aristokracie“; vycházeje z toho názoru má dovolatel za to, že by tu bylo možné přenést rozhodovací pravomoc ze soudů ČR jako jednoho členského státu Evropské unie na soud jiného členského státu této unie. Navrhl proto dovolatel Nejvyššímu soudu ČR, aby předložil Soudnímu dvoru v L. podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství předběžnou otázku ve znění: „lze vykládat článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, prohlašující, že unie je založena na zásadách právního státu, tak, že dojde-li k situaci, kdy soudy, resp. soudci, určitého členského státu ztratí v jejích rozhodovací činnosti v konkrétní věci, v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů státu, svou nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu?“. Do rozhodnutí Soudního dvora v L. by mělo být, podle názoru dovolatele, dovolací řízení přerušeno.
Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), vycházel dovolací soud z právních závěrů rozhodnutí uveřejněného pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, podle něhož o vadu řízení jde tehdy, jde-li o nesprávný postup v řízení a nikoli až při rozhodování, v jehož důsledku došlo k odnětí možnosti jednat před soudem (např. nesprávným předvoláním účastníka řízení k jednání před soudem). Takový postup v řízení před odvolacím soudem v daném případě dovolací soud neshledal.
Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud projednal a posoudil věc podle nesprávného právního předpisu anebo jestliže si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Při posuzování toho, zda odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatele, posoudil i tuto projednávanou právní věc podle odpovídajícího právního předpisu, jakož i toho, zda si odvolací soud použitý právní předpis správně vyložil, vycházel dovolací soud z dále citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i z právních závěrů zaujatých Ústavním soudem ČR.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že mimo rámec správního soudnictví není soud v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; zkoumá pouze, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda byl správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Správní akt, vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem, je nicotný.
V rozsudku Nejvyššího soudu, vydaném tzv. velkým senátem 11.9.2003, 22 Cdo 1222/2001, byl uveden právní názor: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25.2.1948-1.1.1990), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.“.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, Pl. ÚS-st. 21/05, byl posléze zaujat právní názor: „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25.2.1948; zvláštní restituční předpis tu nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. Úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným.
Dovolací soud, který měl tyto publikované právní závěry na zřeteli musel zároveň konstatovat, že z těchto právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Proto nemohl dovolací soud přisvědčivě dospět k závěru, že v řízení před odvolacím soudem došlo k vadě řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Nebyly tu tedy dány zákonné předpoklady pro vyhovění žalobnímu návrhu žalobce na určení jeho vlastnictví k pozemkům, které přešly konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. na stát, takže vlastnictví žalobce k těmto pozemkům zaniklo a zákonné předpoklady nápravy nebo zmírnění této majetkové újmy tu nebyly dány.
Nebylo tedy možné pokládat přípustné dovolání dovolatele také za dovolání důvodné. Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Pokud dovolatel do svého dovolání zahrnul i podnět dovolacímu soudu k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v L., a to ve znění otázky dovolatelem formulovaném (jehož základem bylo přenesení rozhodovací pravomoci českého soudu v konkrétní věci na soud jiného členského státu Evropské unie), podle názoru dovolacího soudu neodpovídá takový podnět žádné dvoustranné, ani mnohostranné smlouvě, jíž je Česká republika vázána (srov. §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), ani žádnému ustanovení vnitrostátních předpisů České republiky. Dovolací soud však nesdílí ani názor dovolatele, že by takový postup odpovídal článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství a článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii.
Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod, zásadách, které jsou společné členským státům“. Článek 234 Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských států obrací na Soudní dvůr s otázkami výkladu či platnosti práva ES. Ze žádného z dovolatelem uvedených ustanovení práva Evropských společenství neplyne možnost přenesení pravomoci a příslušnosti českého soudu na soud jiného státu. Proto také nelze dojít k závěru, že by byla dána možnost přenesení pravomoci k projednání soudu jiného členského státu, k projednání konkrétní právní věci, ani na základě práva Evropských společenství.
Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na soudy jiných členských států Předložení předběžné otázky soudem členského státu předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání. Soudní dvůr v L. ostatně podle své ustálené judikatury odmítá předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství (srov. např. věc C-291/96 Trestní stíhání proti M. G. a S. B. (1997) ECR I-5531, bod 12, nebo věc 299/95 K.v. R. (1977) ECR I-2629,bod 19, či věc C-144/95 M. (1996) ECR I-2909, bod 13). Stejně tak z ustálené judikatury Soudního dvora jasně plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy Evropských společenství a nikoli prostředkem vznášení hypotetických či irelevantních otázek ze strany procesních účastníků řízení před soudem členského státu. Podání předběžné otázky v podobném případě by znamenalo vlastně zneužití řízení o předběžné otázce s následkem nepřípustnosti předložené otázky (srov. např. věc 244/80 F. v. N. (1981) ECR 3045, bod 18, či věc 126/80 M. S. v.G. P. a F. B. (1981) ECR 1563, bod 6). Z uvedeného tedy plyne, že dovolacímu soudu nevzniká v otázce namítané dovolatelem ani oprávnění, ani povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se žádostí o předběžnou otázku (srov. i věc 238/81 CILFIT (1982) ECR 3415, bod 10).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu