ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2716.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2716/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně K. D., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. D., zastoupenému advokátem, o zaplacení 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 184/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2008, č. j. 15 Co 365/2006-80, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. 1. 2008, č. j. 15 Co 365/2006-85 takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2008, č. j. 15 Co 365/2006-80, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. 1. 2008, č. j. 15 Co 365/2006-85, se zrušuje
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci domáhá po žalovaném vydání v záhlaví tohoto rozsudku specifikované částky jakožto bezdůvodného obohacení, jež mělo žalovanému vzniknout tak, že od žalobkyně tuto částku přijal jako půjčku za účelem nabytí členských práv a povinností vztahujících se k družstevnímu bytu č. 16 v domě č. p. 1940, v ulici O., ve Ž. nad S., pro sebe a právě i pro žalobkyni. Avšak tato práva a povinnosti nabyl žalovaný výlučně sám a zmíněný peněžitý obnos žalobkyni nevrátil.
Soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 9. 6. 2006, č. j. 12 C 184/2005-45, žalobu zamítl s tím, že žalobkyni se nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce. Žalovaný pak vyhověl podmínce žalobkyně, kterou mu sdělila při předávání uvedené částky (tedy že by chtěla být zapsána v nájemní smlouvě nebo aby byla sepsána smlouva o půjčce), když se žalobkyně stala spolu se žalovaným nájemkyní označeného družstevního bytu. Poskytnutí žalované částky tedy bylo a je konzumováno trvajícím nájemním vztahem žalobkyně k družstevnímu bytu. I kdyby pak ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného došlo, bylo by třeba přisvědčit námitce vznesené žalovaným, že nárok žalobkyně byl promlčen. Počátek běhu promlčecí doby by totiž bylo třeba vázat na okamžik předání peněz, tj. 22. 7. 1998.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni uvedenou částku, a to včetně příslušenství. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni se nepodařilo prokázat tvrzení o tom, že částku 350.000,- Kč poskytla žalovanému jako půjčku. Naopak, věrohodným se jeví, že účastníci po té, co po rozvodu manželství obnovili soužití, chtěli vyřešit svou bytovou situaci tím, že získají byt větší. Dohoda účastníků tedy vyzněla v tom smyslu, že chtějí žít společně ve společném větším bytě. Z tohoto důvodu také žalovaný převzal od žalobkyně zmíněnou částku, aby ji použil právě na získání většího bytu. Nelze však souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že žalovaný splnil podmínku ohledně vzniku společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu. Dohodu o převodu členských práv a povinností k dotčenému bytu podepsal J. B. jako převodce a J. D. (žalovaný) jako nabyvatel, přičemž na základě této dohody byla na žalovaného převedena všechny členská práva a povinnosti, včetně práva nájmu k tomuto bytu. Teprve na základě této smlouvy o převodu byla uzavřena nájemní smlouva s bytovým družstvem. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení nebyli v té době manželé, stal se členem družstva a nájemcem bytu výlučně žalovaný. Na tom nemění nic ani skutečnost, že v nájemní smlouvě je jako nájemce zaspána rovněž žalobkyně, neboť té vzniklo pouze odvozené právo užívání tohoto bytu. Toto právo bydlení žalobkyni zaniklo poté, co „zrušila“ soužití se žalovaným. Tímto okamžikem (jednalo se přibližně o polovinu roku 2005) také žalovaný získal bezdůvodné obohacení, neboť až v tento moment nebyla naplněna vzájemná dohoda účastníků o společném soužití ve společném větším bytě. Zároveň v tu chvíli začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. Jestliže žalobkyně uplatnila svůj nárok u soudu v předmětném řízení dne 31. 8. 2005, učinila tak včas, a její nárok promlčen není.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje ze znění §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jeho důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, jenž z jeho rozhodnutí implicitně vyplývá, tedy že k bezdůvodnému obohacení došlo v daném případě „plněním z právního důvodu, který odpadl“. Mezi dovolatelem a žalobkyní neexistoval žádný právem uznaný smluvní vztah, jenž by mohl být považován za právní důvod ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně poskytla dovolateli uvedenou finanční částku a očekávala, že se vedle dovolatele stane nájemkyní předmětného bytu, k čemuž ovšem nedošlo. Jestliže na straně dovolatele došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, pak k němu došlo nejpozději v okamžiku, kdy se účastníci nestali společnými nájemci bytu, a vznesená námitka promlčení je tak zcela důvodná. Navíc, nemalá část nároku žalobkyně byla konzumována více než šestiletým bezplatným užíváním předmětného bytu, což odvolací soud rovněž nezohlednil. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby z výše vyložených důvodů napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání popírá tvrzení dovolatele, že by domácnost opustila z důvodu známosti s jiným mužem. Účastníci řízení nebyli v době uzavření nájemní smlouvy s bytovým družstvem manžely, byli pouze druhy, a nemohlo tak dojít ke vzniku dosud trvajícího nájemního vztahu. Dohoda o společném soužití ve společném bytě nebyla naplněna tedy v době, kdy žalobkyně byla nucena pod psychickým tlakem společné soužití i s nezletilými dětmi opustit. Žalobkyně dále brojí proti tvrzení, že nemalou část svého nároku konzumovala bezplatným bydlením v dotčeném bytě, když v dané době byla těhotná, pečovala o nezletilé děti i o domácnost. Zrušením společného soužití došlo nepochybně na straně dovolatele k bezdůvodnému obohacení ve výši 350.000,- Kč. K námitce promlčení vznesené dovolatelem by i v případě její důvodnosti mělo být přistupováno z hlediska §3 obč. zák. a nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. US 643/04. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel však žádné vady řízení nenamítal a ze spisu se nepodávají, pročež se dovolací soud zabýval věcným řešením předmětného sporu.
Nejvyšší soud se předně zabýval tím, zda v daném případě skutečně vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení. Podle §451 odst. 2 obč. zák. je „bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“ Bezdůvodně se obohatí i ten, za něhož bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§454 obč. zák.). Bezdůvodným obohacením se má přitom namysli objektivní stav, kdy bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému.
V daném případě odvolací soud – oproti soudu prvního stupně – uzavřel, že žalobkyně se nestala vedle žalovaného společným nájemcem předmětného družstevního bytu, a tudíž poskytnutí žalované částky žalobkyní nebylo konzumováno jejím dosud trvajícím nájemním vztahem k tomuto bytu. Uvedenému závěru je třeba bez výhrad přisvědčit, neboť nabyvatelem členských práv a povinností v dotčeném bytovém družstvu se stal výlučně žalovaný. Ani nájemní smlouva mezi dotčeným bytovým družstvem a účastníky tohoto řízení uzavřená dne 31. 8. 1998 právo nájmu žalobkyni nemohla založit, neboť, jak stanoví kogentní §700 odst. 3 obč. zák., u družstevního bytu může vzniknout společný nájem jen mezi manžely. Přitom i společné členství v družstvu může vzniknout jen mezi manžely (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 – 880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 1886).
Odvolací soud však dospěl k závěru, že právní důvod plnění byl dán z jiné příčiny. Účastníci měli uzavřít „vzájemnou dohodu o společném soužití při společném bydlení“, za účelem jejíhož splnění převzal žalovaný předmětnou finanční částku. K odpadnutí tohoto právního důvodu pak došlo v okamžiku, kdy účastníci zrušili společné soužití, tedy někdy v polovině roku 2005. V téže chvíli došlo i ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného ve výši odpovídající žalované částce.
Dovolací soud se přes námitky dovolatele s tímto právním posouzením ztotožňuje alespoň co do závěru o vzniku bezdůvodného obohacení. Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti) – přičemž jedním z jejich projevů je i svoboda (možnost) určení obsahu právního úkonu (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz; v podrobnostech viz též Hurdík, J., Fiala, J., Hrušáková, M. Úvod do soukromého práva. Druhé, rozšířené a upravené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 1997, str. 77 a násl.). Tato zásada vychází mimo jiné i z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod a své vyjádření našla především v jednotlivých ustanoveních občanského práva (nejobecněji vyjádřeno v §2 odst. 3 obč. zák.). Jedním z konkrétních
a nejtypičtějších projevů této zásady je i možnost subjektů ve snaze co nejšířeji a co nejúplněji realizovat své rozmanité individuální potřeby, zájmy a preference v rámci smluvní autonomie uzavřít smlouvu, která není v žádném občansko právním předpise upravena. Tato možnost je vyjádřena v §51 obč. zák. zakotvujícím právní institut tzv. nepojmenované smlouvy (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 – §880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 412). Není tedy důvodu bránit subjektům občansko právních vztahů, aby takové právní úkony činily, pokud splňují všechny znaky právního úkonu a pokud neodporují obsahu nebo účelu zákona.
Jestliže tedy odvolací soud v daném případě dospěl k závěru, že účastníci řízení uzavřeli takovou nepojmenovanou smlouvu, jejímž obsahem byla povinnost žalobkyně poskytnout žalovanému uvedenou částku za účelem získání konkrétního družstevního bytu a tomu odpovídající povinnost žalovaného takový byt obstarat a žalobkyni umožnit tento byt užívat za podmínek „společného soužití a bydlení“, pak se jednalo o právem uznaný důvod k poskytnutí uvedeného jednorázového plnění ze strany žalobkyně, jemuž odpovídalo plnění trvající ze strany žalovaného (předmět závazkového právního vztahu). Nelze proto přisvědčit námitce dovolatele, že žalovaná částka mu byla předána bez právního důvodu, a že se proto jednalo o bezdůvodné obohacení od samého počátku.
V době, kdy žalobkyně se žalovaným sdílela tento byt a žila s ním ve společné domácnosti (§115 obč. zák.), nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného, neboť v jeho majetkové sféře došlo sice ke zvýšení aktiv na úkor žalobkyně, nicméně zároveň žalobkyni plnil to, co podle výše uvedené dohody měl.
Lze taktéž souhlasit s odvolacím soudem, že ke vzniku bezdůvodného obohacení mohlo dojít až v okamžiku, kdy žalobkyně přestala dotčený byt se žalobcem sdílet, neboť ze skutkových zjištění provedených oběma soudy není možné dovodit, že by platnost mezi účastníky uzavřené nepojmenované smlouvy byla časově omezena, jinými slovy řečeno, že by tato smlouva byla uzavřena „pouze“ na dobu určitou. Právní důvod, pro který žalobkyně poskytla žalovanému předmětnou částku, přestal existovat ve chvíli, kdy účastníci řízení zrušili společné soužití a společné užívání dotčeného bytu.
Je však otázkou, kterak ve svém dovolání připomenul žalovaný, zda lze bez dalšího dovodit, že bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklo ve vztahu k celé žalobkyní požadované částce. Je totiž možné, že žalobkyně část takto poskytnuté finanční částky konzumovala tím, že v bytě bydlela, aniž jakkoliv přispívala na nájemné, údržbu tohoto bytu či na náklady spojené s jeho užíváním. Pokud by tomu tak skutečně bylo, jednalo by se naopak o bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně, neboť v její majetkové sféře se takto vynaložené náklady negativně neprojevily, ač by se tak nepochybně stalo, kdyby si bydlení zajišťovala sama. Tímto aspektem souzeného sporu se však odvolací soud nezabýval.
Právě uvedené souvisí i s úplným právním posouzením předmětné věci. Jestliže totiž odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření nepojmenované smlouvy s výše uvedeným obsahem, pak je otázkou, zda jednání stran této smlouvy spočívající ve „zrušení společného soužití“ v předmětném bytě nezahrnovalo projev vůle směřující k odstoupení od této smlouvy ve smyslu §48 obč. zák. Pak by totiž připadala v úvahu aplikace §457 obč. zák. a povinnost účastníků vrátit si vše, co podle takto zrušené smlouvy nabyli (tzv. restituční povinnost). Pokud by tomuto tak skutečně bylo, byly by závěry uvedené v předchozím odstavci irelevantní.
Odvolací soud se však ani touto otázkou nezabýval, pročež je jím provedené právní posouzení nutno považovat za neúplné, a tím i za nesprávné. Z tohoto důvodu dovolací soud postupoval podle §243b odst. 2, část věty za středníkem, a odst. 3, věta první, o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm se odvolací soud bude zejména zabývat možností, zda zrušením společného soužití ve společném bytě nedošlo mezi účastníky řízení k odstoupení od uvedené nepojmenované smlouvy, a zda tak není na místě aplikace §457 obč. zák. Pokud k takovému závěru nedospěje, bude se zabývat tím, v jakém rozsahu k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného došlo s přihlédnutím k tomu, jak oba účastníci vynakládali prostředky na chod společné domácnosti.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, část první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. června 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu