ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2717.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2717/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání I. Z., zast. advokátkou, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2000, sp. zn. 55 Co 242/2000 (v právní věci žalobkyně I. Z., zast. advokátkou proti žalovanému 1) Školský úřad P., zast. advokátkou, 2) Speciální mateřská školka se sídlem P., o vydání nemovitosti vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 27 C 343/95), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. ledna 2000 pod č.j. 27 C 343/95-92 zamítl žalobu na uzavření dohody o vydání věci a seznal žalobkyni povinnou uhradit 1. žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 5.375,- Kč k rukám právního zástupce. 2. žalované žádné náklady nevznikly.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů dospěl k názoru, že žaloba po právu podána nebyla. Soud vzal za prokázané, že zemřelý otec žalobkyně byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tz 52/93, ze dne 28. 9. 1994 rehabilitován ve smyslu zák. č. 119/90 Sb. Původní odsuzující rozsudky, tedy i výrok o propadnutí majetku otce žalobkyně byly tímto rozsudkem zrušeny. Soud konstatoval, že žalobkyně - jediný dědic ze zákona po původním vlastníkovi - je osobou oprávněnou ve smyslu §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Žalobkyně se tedy mohla na základě ustanovení §19 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. domáhat vydání předmětných nemovitostí, když s odkazem na ustanovení §20 odst. 3 cit.zák. lhůta k uplatnění nároku počala běžet dnem právní moci rehabilitačního rozsudku, tzn. dnem 28. 9. 1994. Dle názoru soudu tímto dnem počala běžet lhůta stanovená v §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., tedy lhůta šestiměsíční, která je lhůtou propadnou a která skončila dne 28. 3. 1995. Z výzvy o vydání nemovitosti adresované Školskému úřadu P. bylo zjištěno, že tato mu byla doručena dne 26. 9. 1995. Z potvrzení o přijetí výzvy pak bylo zjištěno, že žalobkyně dne 14. 12. 1995 adresovala výzvu ještě OÚ P. Dle názoru prvoinstančního soudu tedy žalobkyně neprokázala včasné vyzvání povinné osoby a její nárok byl prekludován. Bez právního významu zůstalo potvrzení žalobkyně o tom, že rehabilitační rozsudek převzala až dne 24. 5. 1995. Sama žalobkyně ve své výpovědi uvedla, že o tom, že její otec je účasten na rehabilitaci se dozvěděla v září 1994. Po zhodnocení těchto důkazů obvodní soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť došlo k prekluzi nároku.
Tento rozsudek Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2000 pod č. j. 55 Co 242/2000-119 potvrdil. Odvolací soud přiznal prvé žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ze strany žalobkyně. Návrh na připuštění dovolání byl zamítnut.
Odvolací soud neshledal odvolání žalobkyně důvodným. Souhlasí s tím, že žalobkyně svůj nárok uplatnila jako oprávněná osoba podle §19 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. s tím, že svoje postavení oprávněné osoby odvozuje z ustanovení §3 odst. 4 písm. c) tohoto zákona. Pro uplatnění tvrzeného nároku žalobkyně zákon o mimosoudních restitucích stanovuje v §20 odst. 3 lhůtu pro případy, kdy rozhodnutí o zrušení výroku o trestu propadnutí majetku nabude právní moci až po účinnosti zák. č. 87/1991 Sb. V takovém případě počne běžet lhůta k uplatnění nároku dnem, kdy se rozhodnutí o zrušení výroku o trestu propadnutí majetku stane pravomocným. Odvolací soud nevyslyšel námitky žalobkyně, které opřela o ustanovení §275 odst. 2 trestního řádu. Žalobkyně nesouhlasila s určením dne nabytí právní moci rozsudku o rehabilitaci jejího otce a tvrdila, že Vrchní soud v Praze pochybil, když žalobkyni neuvědomil o veřejném zasedání ve věci jejího otce a nezaslal ji rozsudek. Městský soud tyto vývody žalobkyně odmítl jako irelevantní. Žalobkyně totiž není osobou, která může být rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona přímo dotčena a Vrchní soud postupoval zcela v intencích zákona, jestliže o konání veřejného zasedání vyrozuměl pouze obhájce ustanoveného soudem.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v souladu s ustanovením 239 odst. 2 o.s.ř. dovolání, protože se domnívá, že právní posouzení otázky nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tz 52/93 má po právní stránce zásadní význam. Žalobkyně nesouhlasí se stanovením data nabytí právní moci dnem 28. 9. 1994. Poukazuje na ustanovení §275 odst. 2 trestního řádu, podle kterého nelze - li vyrozumění o veřejném zasedání doručit osobě, která rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona může být přímo dotčena, stačí o konání veřejného zasedání vyrozumět jejího obhájce, nebo zmocněnce. Žalobkyně uvádí, že je nepochybně osobou jejichž zájmů se rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona v trestní věci jejího otce úzce týkalo a byla jím dotčena. Žalobkyně sama podala Generální prokuratuře ČR podnět k dalšímu řízení a adresa žalobkyně i jejího tehdejšího právního zástupce byla v podnětu uvedena a je v rehabilitačním spise založena. Tím, že byl o veřejném zasedání vyrozuměn pouze ustanovený obhájce otce žalobkyně a nikoliv ona nebo její obhájce, byly poškozeny oprávněné zájmy dovolatelky. Pokud žalobkyně ve své výpovědi při jednání u obvodního soudu uvedla, že o tom, že je její otec účasten na rehabilitacích, se dozvěděla v září 1994, rozhodně to neznamená, že by věděla, že dne 28. 9. 1994 byl její otec při veřejném zasedání rehabilitován. Žalobkyně převzala rehabilitační rozsudek až dne 24. 5. 1995. Ve vztahu k ní je tedy toto datum dnem nabytí právní moci rozsudku od kterého pro ni běží půlroční lhůta pro uplatnění výzvy na vydání věci. Výzva podaná dne 26. 9. 1995 tedy byla podána řádně a včas.
K dovolání žalobkyně podali vyjádření oba žalovaní. Žalovaný č. 1) uvádí, že dle jeho názoru odvolací soud v napadeném rozsudku posoudil věc správně jak po stránce skutkové tak i právní a dovolání tudíž nepovažuje za důvodné. K otázce nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tz 52/93 a současně i otázce doručování písemností v této trestní věci žalovaný č. 1 odkázal na své vyjádření k odvolání žalobkyně. V tehdejším podání interpretoval žalovaný č. 1) otázku osob, které mohou být rozhodnutím přímo dotčeny pomocí ustanovení §137 odst. 1 tr. řádu. Touto osobou se rozumí ten, o jehož právech nebo povinnostech nebo o jehož svobodě se právě v daném rozhodnutí rozhoduje. Může jít i o osoby naznačené v §12 odst. 6 tr. řádu. Osoba, jež dala k rozhodnutí podnět svým návrhem, může být kdokoliv bez ohledu na to, zda se jí rozhodnutí přímo dotýká, musí ovšem mít zákonné oprávnění k podání návrhu. Takovou osobou však není ten, kdo dal svým návrhem podnět k rozhodnutí, ke kterému však zákon návrh, resp. žádost, nevyžaduje či nepřipouští buď vůbec anebo od této osoby. Podle §30 odst. 2 zák. č. 119/90 Sb. ve znění zák. č. 47/91 Sb. je generální prokurátor povinen podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v §1. Z tohoto ustanovení zákona podle žalovaného č. 1) vyplývá, že generální prokurátor musel předmětnou stížnost pro porušení zákona podat z úřední povinnosti aniž by musel vyčkat podnětu žalobkyně. Z tohoto důvodu nebylo žalobkyni nutné oznamovat termín konání veřejného zasedání o stížnosti pro porušení zákona.
Žalovaný č. 2) se domnívá, že Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl správně. Návrh žalobkyně na připuštění dovolání byl zamítnut - žalobkyně ho tedy podává neoprávněně.
Dovolací soud je při své činnosti vázán rozsahem dovolacího návrhu a uplatněnými dovolacími důvody (§242 o.s.ř.).
Dovolací soud musel především řešit otázku přípustnosti dovolání, když tento opravný prostředek žalobkyně směřoval proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V takovém případě je totiž dovolání nepřípustné (arg. opaku ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Žalovaní sice podali návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, avšak odvolací soud návrhu nevyhověl ( §239 o.s.ř. )
Bylo proto nutno se zřetelem k ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. posoudit tvrzení dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven názor, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu považuje zejména i takové rozhodnutí, které novým způsobem vykládá ustanovení právního řádu.
V projednávaném věci dovolatelka usiluje o přehodnocení právního posouzení otázky nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tz 52/93. Námitky žalobkyně ovšem směřují proti podmínkám trestního řízení, které jsou upraveny trestním řádem. Z průběhu tehdejšího řízení upraveného v sedmnácté hlavě trestního řádu nelze vyvozovat konsekvence v občanském soudním řízení, když trestní řád sám definoval osoby, které mohou být rozhodnutím přímo dotčeny. Z toho také soudy v občanském soudním řízení dosud vycházely.
Nejvyšší soud tedy dospěl k názoru, že v daném případě nejde o otázku, jejímž řešením by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo po právní stránce zásadního významu.
Nezbylo proto než dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout, když nebyl shledán žádný důvod přípustnosti dovolání, k němuž by dovolací soud musel přihlédnout, i když v dovolání nebyl uplatněn ( §241 odst. 3 písm. a/, §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. v souvislosti s ustanovením §237 odst. 1 o.s.ř. ).
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30.listopadu 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová