ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2729.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2729/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Z. d. Š., o zaplacení 149.763,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 1056/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2007, č. j. 17 Co 331/2003-639, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud ve výroku I. svého rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 161.004,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 24 % ode dne 1. 1. 1994 do zaplacení, a to co do částky 149.763,- Kč s příslušenstvím, ve výroku II. zrušil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 11.241,- Kč spolu s 24 % úrokem z prodlení z této částky za dobu od 1. 1. 1994 do zaplacení, dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. O odměně advokátky za zastupování žalobkyně v odvolacím řízení rozhodl odvolací soud ve zvláštním usnesení ze dne 11. 6. 2007, č. j. 17 Co 331/2003 – 643.
Žalobkyně se domáhala po žalovaném náhrady za živý a mrtvý inventář a dále náhrady toho, oč byla žalovaným nadhodnocena nemovitost v H. při převodu do jejího vlastnictví. Námitky žalobkyně vztahující se k nesprávnému výpočtu jejího majetkového podílu v transformačním projektu žalovaného jsou zcela nekonkrétní a ničím blíže nepodložené. Poukázáním na skutečnost, že jiné osobě byl vypočten vyšší majetkový podíl, přestože právní předchůdci této osoby vnesli do družstva nižší majetek, je tvrzením ničím nepodloženým, nezpochybňujícím správnost žalobkyni vypočteného majetkového podílu. Žalobkyně neuplatnila u žalovaného nárok na opravu výpočtu jejího majetkového podílu, tento výpočet akceptovala a přijala na vypořádání svého podílu majetkové plnění, aniž výši stanoveného majetkového podílu kdekoliv zpochybňovala. Není pak na místě, aby se přezkoumáním tohoto majetkového podílu zabýval soud poté, co si žalobkyně věc rozmyslela a výpočet svého majetkového podílu začala zpochybňovat. Důvodnými nebyly ani námitky žalobkyně ohledně údajného nadhodnocení žalovaným poskytnutého plnění ve zvířatech. Z obsahu spisu a z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně s plněním, které jí bylo žalovaným poskytováno, vyslovila nesouhlas a že by na nesprávné započítávání částek v době plnění cokoliv namítala. Naprosto stejná je situace i v případě plnění poskytnutého žalovaným, a to v podobě prací, když většina těchto prací byla sjednávána dohodou a žalovaná toto plnění zcela akceptovala a při stanovení ceny za toto plnění a při zápočtu částek na svůj majetkový podíl žádné výhrady nevznášela. Tím žalobkyně uzavřela se žalovaným konkludentní dohodu ohledně výše poskytnutého plnění, jež přijímala. Pokud se jedná o žalobkyní namítanou nadhodnocenou cenu převáděné nemovitosti v obci H., má odvolací soud za to, že námitka ohledně částky 87.000,- Kč je zcela nedůvodná, neboť tuto cenu si účastníci sjednali v kupní smlouvě ze dne 19. 11. 1993.
Žalobkyně podala proti výroku I. tohoto rozsudku dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, neboť řešení právních otázek v něm obsažených je v rozporu s hmotným právem. Z povahy věci tedy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což žalobkyně uplatňuje jako dovolací důvod.
Žalovaný při uspokojování nároků žalobkyně na náhradu za živý a mrtvý inventář nepostupoval v souladu s §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), podle něhož se náhrada poskytuje ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu a jakosti. Žalobkyně souhlasila s tím, aby jí na částečné vykrytí jejich nároků vůči žalovanému byla vydána hospodářská zvířata (krávy a prasata), důvodně však předpokládala, že půjde o plnění odpovídající shora citovanému ustanovení, tedy že za zdravý a kvalitní dobytek, který byl odňat jejím rodičům, jí budou vydána zvířata srovnatelného druhu a jakosti a že na částečné vykrytí jejích nároků bude započtena skutečná hodnota vydaného dobytka. To se však nestalo. Žalovaný odeslal ve prospěch žalobkyně do Masokombinátu M., za něž bylo žalobkyni vyplaceno 21.600,- Kč, žalovaný však za tento dobytek odepsal z nominálního nároku žalobkyně 41.674,- Kč (tedy o 20.074,- Kč více). Ohledně této skutečnosti uplatnila žalobkyně u žalovaného námitky ihned poté, co se o tom dozvěděla. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně tím, že od žalovaného plnění přijímala, uzavřela s ním konkludentně dohodu ohledně výše poskytnutého plnění, je v rozporu s hmotným právem, konkrétně s §35 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Týž závěr platí i pokud jde o vydání dalšího dobytka (prasat). Prasata měla být odeslána ve prospěch žalobkyně přímo na jatka ve Z., avšak žalovaný na jatka zaslal nemocné prase, které nemohlo být jatečně využito a za které jatka nezaplatila. I v tomto případě navíc žalovaný účetně odečetl vyšší částku, než jaká byla žalobkyní z jatek za prasata zaplacena. V této souvislosti je třeba řešit i to, k jakému okamžiku se oprávněná osoba stává vlastníkem věcí vydaných jí povinnou osobou na uspokojení nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář. Nesprávný je i názor odvolacího soudu ohledně námitek žalobkyně k ceně služeb pro zabezpečení zemědělské výroby (pokos, setí máku, rotování), které žalovaný pro žalobkyni provedl. Žalobkyně důvodně předpokládala, že za tyto služby bude účtováno dle platných ceníků v době poskytnutí těchto prací a podle jejich skutečného rozsahu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím  §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Námitky uplatněné žalobkyní ve spojení s napadeným rozhodnutím totiž nenaplňují podmínky zásadní právní významnosti tak, jak byly uvedeny výše. Dovolání žalobkyně je soustředěno na zpochybnění skutečné hodnoty plnění, jež jí v rámci transformačního projektu, jakožto osobě oprávněné, poskytl žalovaný. Žalobkyně namítá, že skutečná hodnota poskytnutého plnění byla nižší, než byla hodnota jejího transformačního podílu. Kterak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tato svá tvrzení žalobkyně žádným způsobem neprokázala, naproti tomu žalovaný předložil soudu důkazní prostředky, jimiž prokázal poskytnutí plnění ve výši určené transformačním projektem (originály faktur, výkazů práce, výdejek a převodek, pracovních příkazů a výkazů práce). Odvolací soud pak tyto závěry potvrdil.
Jelikož v daném případě nelze založit přípustnost dovolání jinak než podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., nemohl dovolací soud přihlédnout k námitkám zpochybňujícím dostatečnou důkazní podloženost skutkových zjištění, z nichž napadené rozhodnutí vychází (viz §241a odst. 3 o. s. ř.). Irelevantními se proto stala tvrzení dovolatelky, že plnění, které od žalovaného obdržela, bylo ve skutečnosti nižší hodnoty než její transformační podíl nebo že služby (pro zabezpečení zemědělské výroby), jež jí žalovaný poskytl v rámci vyrovnání transformačního podílu, byly nadhodnoceny. Závěry soudů, že tomu tak nebylo, jsou totiž závěry skutkovými.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí přitom neučinil žádný pro rozhodnutí ve věci podstatný závěr, který by bylo možno považovat za rozporný s hmotným právem. Odvolací soud nezpochybnil a svým rozhodnutím neprolomil pravidlo zakotvené v §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., že náhrada za živý a mrtvý inventář se poskytuje ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu a jakosti.
Okamžik nabytí vlastnického práva k věcem, jimiž se vypořádává transformační podíl, nebyl předmětem právního posouzení odvolacího soudu a i z pohledu námitek dovolatelky se jeví jako nedůležitý. Žalobkyně dle skutkových zjištění souhlasila s tím, aby dobytek, tvořící její transformační podíl, byl žalovaným převezen do masokombinátu či jatek s tím, že peníze za tento dobytek utržené budou vyplaceny žalobkyni.
Taktéž závěr odvolacího soudu, že žalobkyně per facta concludentia uzavřela se žalovaným dohodu ohledně výše plnění (započteného na její transformační podíl), nemá charakter zásadní právní významnosti. To zejména z toho důvodu, že výklad projevené vůle žalobkyně jest opět závěrem skutkovým, a jednak proto, že se jedná o naprosto individuální okolnost jednotlivého a zcela specifického případu, která nemůže mít ambici stát se vodítkem při rozhodování obecných soudů v jiných případech. Postrádá tedy potřebný judikatorní přesah, jako jednu z podmínek přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. listopadu 2009
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v.r.
předseda senátu