ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2766.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2766/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a) E. J., a b) Z. T., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. a. pro a. a p. s. spol. s r.o., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 236.250,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 18/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2008, č. j. 35 Co 172/2008-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, č. j. 25 C 18/2005- 132, zamítl Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 236.250,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% ročně od 1. 7. 2004 do zaplacení (výrok I.). Dále soud rozhodl o povinnosti žalobců uhradit státu společně a nerozdílně náklady řízení (výrok II.) a uhradit společně a nerozdílně i náklady řízení žalovanému (výrok III.).
Soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou ideálními spoluvlastníky (každý ve výši jedné ideální poloviny) domu č. p. 135 na parcele č. 821 v k.ú. Ž., obec P. Dne 8. 1. 2002 žalobkyně uzavřela se zástupcem žalovaného, Ing. Š., smlouvu o dílo (vypracování projektové dokumentace k rekonstrukci domu žalobců) podle §536 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, která byla později doplněna smluvními dodatky ze dnů 2. 4. 2003 a 14. 5. 2003. V těchto listinách byla jako objednatel označena „rodina J.“, v dodatcích pak bylo uvedeno, že rodina J. je zastoupena E. J. Na tuto osobu byly rovněž vystaveny žalovaným faktury za provedené práce, žalobkyně uhradila celkem částku 236.250,-Kč. Žalobci však později začali projevovat nespokojenost s vypracovávaným projektem a dopisem ze dne 3. 6. 2004 požadovali odstranění vad - nedodělků do pěti dnů v souladu se smluvním ustanovením. Žalovaný reagoval na tento dopis písemnou výzvou žalobcům, aby vymezili rozpory mezi zněním smlouvy a stavbou definovanou projektem pro stavební povolení. Žalobci však dopisem ze dne 22. 6. 2004 od smlouvy odstoupili s odkazem na příslušné ustanovení smlouvy a požadovali od žalovaného zaplacení částky 236.250,-Kč do pěti dnů od doručení tohoto dopisu. Soud dále zjistil, že žalovaný průběžně (po ukončení jednotlivých etap zpracování dokumentace) odevzdával žalobcům části splněného díla zároveň s fakturou k úhradě této části. Na základě učiněných zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že uzavřená smlouva je stižena absolutní neplatností ve smyslu §37 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), vzhledem k neurčitému označení objednatele jako „rodina J.,“ přičemž ani výkladem není možno dovodit, zda jde o smluvní vztah mezi oběma žalobci a žalovaným nebo mezi žalobkyní a žalovaným. Nároky mezi stranami vzešlé z této smlouvy pak posoudil podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§451, §456, §457 §458 obč. zák.). Vypracovanou projektovou dokumentaci soud považoval za individuální plnění, nepoužitelné pro jiné účely, za něž náleží žalovanému v souladu s ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. peněžitá náhrada. Pro její určení vyšel z obecné ceny určené znalcem odpovídající honorářovému řádu České komory architektů. Z tohoto ocenění vyplynulo, že ceny uvedené ve smlouvě byly značně podhodnocené, práce vykonaná žalovaným měla větší cenu, než jaká mu byla žalobci uhrazena. Soud prvního stupně tedy dovodil, že není třeba zkoumat přesnou hodnotu provedené práce, neboť ta v každém případě přesahuje částku žalobci uhrazenou a v žalobě požadovanou, v důsledku čehož nárok žalobců nemůže být důvodný. Soud rovněž odmítl námitky žalobců, že byli podvedeni při stanovení ceny rekonstrukce, neboť z řízení vyplynulo, že byli průběžně informováni o náležitostech projektu a mohli si zjistit cenu u stavebních firem. Za nedůvodné považoval i výtky žalobců směřující k nezohlednění vytýkaných vad při zpracování projektu žalovaným, vytýkané vady nikdy nebyly žalobci dostatečně specifikovány a pohybují se pouze v obecné rovině. Odstoupení od smlouvy pak soud považoval za ryze účelový krok ze strany žalobců snažících se o to, aby jim byla vrácena uhrazená částka. Na základě uvedených skutečností soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobců přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 22. 5. 2008, č. j. 35 Co 172/2008-161, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 potvrdil ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení státu, zatímco částečně pozměnil výrok o nákladech řízení mezi účastníky před soudem I. stupně (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že smlouvu o dílo je třeba považovat za neplatnou vzhledem k neurčitě označenému objednateli a že nároky žalobců je třeba posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Uvedl dále, že vrácení plnění z neplatné smlouvy je synallagmatickým závazkem a strany jsou povinny si vrátit vše, co podle smlouvy nabyly. Nároku žalobců na vrácení částky 236.250,-Kč odpovídá nárok žalovaného na náhradu hodnoty vytvořeného díla, jež se podle znaleckého posudku pohybuje v rozmezí 1,286.400,-Kč až 1,455.600,-Kč a která by mohla být snížena v souvislosti s případnou vadností poskytnutého plnění. Je tak nepochybné, že výše nároku, jež by mohl požadovat podle §457 obč. zák. žalovaný, je vyšší než výše nároku žalobců vůči němu z téhož titulu, žalobcům tak nevzniklo právo na úhradu žalované částky. Zamítnutí žaloby soudem I. stupně bylo tudíž zcela v souladu se zjištěnými skutečnostmi a ustanoveními občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání spatřují v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Soudy měly pochybit již tím, že konstatovaly neplatnost písemně uzavřené smlouvy o dílo a nezjišťovaly znění smlouvy ústně uzavřené, přestože podle tvrzení dovolatelů bylo znění písemně i ústně uzavřené smlouvy stejné. Za chybný považují rovněž postup soudů při určování rozsahu plnění, jež jsou si smluvní strany na základě neplatné smlouvy povinny vrátit. Soudy totiž vyšly z hodnoty projektu určené znaleckým posudkem podle ceny výsledné realizace zamýšlené rekonstrukce, která se značně odlišovala od ceny, za níž měli dovolatelé v úmyslu stavbu zrealizovat v době uzavření smlouvy, a zcela pominuly částku, kterou dovolatelé na základě důvěry v odbornost žalovaného považovali za skutečnou cenu realizace stavby. Dovolatelům navíc nebylo známo, že by výsledná cena provedení plánovaného projektu měla být rozhodující pro stanovení odměny za jeho vypracování. Z uvedených skutečností dovolatelé vyvozují následující otázky k posouzení dovolacím soudem. Předně, zda je možné za situace, kdy soud nemá k dispozici jiné důkazy, vyjít při posouzení skutkového stavu z ustanovení neplatné smlouvy týkajících se dojednaného režimu plnění. Dále, zda je možné, aby soud své závěry o rozsahu povinnosti vrátit bezdůvodné obohacení opřel o ustanovení neplatné smlouvy nebo zda je třeba rozsah určit podle ohodnocení díla učiněného na základě znaleckého posudku. Na základě uvedených skutečností dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2008, č. j. 35 Co 172/2008 - 161, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že dovolatelé nevymezili žádnou otázku zásadního právního významu, jejich zpochybnění způsobu určení výše bezdůvodného obohacení smluvních stran pak směřuje ke zjištění skutkového stavu, nikoli k právnímu posouzení věci. Žalovaný tedy navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., a po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé - písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil - písm. b), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam - písm. c).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé napadají rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí ve věci samé soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby; přípustnost dovolání je tedy nutno posoudit podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Námitky dovolatelů směřují ke způsobu určení výše bezdůvodného obohacení mezi stranami neplatné smlouvy o dílo. Soudy obou stupňů přitom vycházely z ustanovení §457 a §458 obč. zák. upravujících vzájemnou restituční povinnost stran. V souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu dovodily, že tato ustanovení je v případě neplatné smlouvy o dílo třeba vykládat tak, že rozsah obohacení na straně objednatele spočívá ve výkonech provedených zhotovitelem, a něž mu je povinen objednatel poskytnout peněžní náhradu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Odo 697/99). Výše této peněžité náhrady se pak neodvíjí od předpokládané ceny poskytovaného plnění, neboť tato cena obvykle neodpovídá výši majetkového prospěchu získaného objednatelem. Při určení výše náhrady je třeba přihlédnout k nákladům, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění v daném místě a čase, přihlédnout k eventuálním nedostatkům plnění apod. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, publikované v časopise Obchodní právo, svazek 10/2000, str. 23). Znalecký posudek pak představuje způsob, jímž lze tyto okolnosti odborně vyhodnotit, aby soud mohl učinit uvážlivé rozhodnutí o výši odpovídající náhrady, popřípadě může být způsobilým podkladem pro rozhodnutí podle §136 o. s. ř. Soudy tedy zvolily pro určení obohacení smluvních stran způsob plně odpovídající hmotnému právu i dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, a není tak důvodu pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu založeném na žalobci formulovaných otázkách.
V rozsahu, v jakém dovolací námitky směřují proti způsobu stanovení konkrétní výše obohacení stran neplatné smlouvy na základě znaleckého posudku bez zohlednění všech okolností týkajících se zhotovení a případné vadnosti projektové dokumentace, je těmito námitkami zpochybňována správnost zjištění skutkového stavu a zhodnocení provedených důkazů, a nikoliv právní názor odvolacího soudu. Dovolatelé tak uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučeno.
Ke zpochybnění skutkových zjištění ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. směřuje i tvrzení dovolatelů, že soudy pominuly okolnost, že písemně uzavřená smlouva odpovídala platně uzavřené ústní smlouvě. Soudy obou stupňů přitom na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že právní vztahy mezi účastníky měla upravovat pouze písemně uzavřená smlouva o dílo. Domáhají-li se dovolatelé přezkumu této otázky, přehlížejí opět skutečnost, že tato otázka může být předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, je-li přípustnost dovolání dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., ale sama o sobě nemůže být dostatečným důvodem pro založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o .s .ř.
Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu majícímu po právní stránce zásadní význam, a dovolání žalobců odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5. věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem z částky napadené dovoláním (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14, §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Po zohlednění limitu za tento úkon stanoveného v §14 odst. 1 činí odměna 20 000,- Kč, krácená ve smyslu §18 odst. 1 citované vyhlášky na 10,000,- Kč, plus 300,- Kč režijního paušálu daného §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a dále 19 % DPH, tj. 12.257,-Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D, v. r.
předseda senátu